Dobromila Lebrová: Vzpomínka na Viléma Přibyla, pěvce Janáčkovy opery v Brně

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Vzpomínka na Viléma Přibyla, pěvce Janáčkovy opery v Brně
21.7.2010 - dvacáté výročí úmrtí


Bylo to někdy kolem roku 1960, tedy skoro před půl stoletím, kdy jsme si doma všimli, že Československý rozhlas má na programu přímý přenos Wagnerova Lohengrina z operního divadla v Ústí nad Labem. Nepamatuju se už, zdali jsme poslouchali celé představení nebo pouze závěr, ale při poslechu Lohengrinova vyprávění o svatém grálu v přednesu nám tehdy zcela neznámého tenoristy Viléma Přibyla jsme zůstali v hlubokém okouzlení.
Ale pojednou se objevil jako sólista Janáčkovy opery v Brně a tehdy jsme se s rodiči i dalšími členy naší rodiny začali zajímat i o jeho případná vystoupení v Praze.
Vím, že snobské pražské obecenstvo ho zpočátku příliš nadšeně nepřijalo, ani tehdy, když začal mít světové úspěchy. Měl však i v Praze své ctitele...
Vilém Přibyl se narodil 10. dubna 1925 v Hradci Králové. Vyučil se elektrotechnikem a po válce studoval na Vyšší průmyslové škole strojnické v Praze, kde v r. 1947 složil maturitu. Po vojně pracoval v Hradci Králové jako projektant ústředního vytápění.
Slyšela jsem kdysi v rozhlase jeho vyprávění, že zpívával i jako tremp u táboráků.
Vzhledem k tomu, že jeho hlas byl neobyčejný, začal studovat soukromě operní zpěv u místní profesorky Marie Jakoubkové, která se také zasloužila o pozvednutí místního pěveckého spolku Smetana, kam vstoupil také Vilém Přibyl.
V r. 1950 založili hudební nadšenci v Hradci Králové Lidovou operu. Vilém Přibyl byl od r. 1952 také jejím členem. Představení bývala v Dělnickém divadle U Švagerků. Podle záznamů mého už zesnulého otce vystoupil na jevišti poprvé 27. 10. 1952 v Novém Městě nad Metují, ale v poznámce již chybí, v jaké roli.
V r. 1959 se stal členem ústecké opery a v té době se uskutečnil onen výše uvedený rozhlasový přenos.
Od r. 1961 byl angažován v Janáčkově opeře v Brně.
Možná to byl osud, aby jeho umění mohlo zářit i ve světě, že na podzim r. 1963 přijel do ČSSR velký britský hudební nadšenec, bratranec královny Alžběty II. - George Henry Hubert Lascelles, lord Harewood, který hledal nejlepší představitele pro chystaný hudební festival v Edinburgu. Uslyšel v Brně Viléma Přibyla v rolí Janáčkova Laci z Její pastorkyně a ve Smetanově Daliborovi a nabídl mu možnost účinkování na tomto festivalu. Tehdy se rozjela oslnivá dráha světově uznávaného pěvce.
V r. 1964 hostoval spolu se souborem pražského Národního divadla na festivalu v Edinburgu při inscenaci především Smetanova Dalibora. Zároveň dostal nabídku k hostování v Královské opeře v londýnském Covent Garden, kde zpíval v roli Florestana v Beethovenově Fideliovi. Mezi mnohými světově známými partnerkami v mnoha dalších vystoupeních v této roli zářila rovněž významná česká umělkyně, více známá v cizině, než doma - Ludmila Dvořáková.
Vedle účinkování v Janáčkově opeře působil Vilém Přibyl i jako profesor na Janáčkově akademii múzických umění.
V prosinci r. 1968 v roli Flerestana hostoval Vilém Přibyl v Národním divadle v Praze. Partnerkou mu byla Alena Míková, s níž ho spojovalo i to, že také vyšla z ústecké opery. Provedení bylo tehdy hvězdné a přes to, že obsah opery mi byl znám, skoro vyschlo v krku napětím i nádherou podání.
Bylo to jedinkrát, kdy jsem šla čekat na umělce do služebního vchodu Národního divadla. Přišel - velmi unavený, ale šťastný a viditelně překvapený davy čekajících. Ale mezi čekajícími byl i někdo z jeho známých a jeho pozdrav byl nad hlavami celého davu velice upřímný a srdečný. Získala jsem tehdy podpis obou hlavních představitelů.
V r. 1968 nebo 1969 připravil Československý rozhlas opět přímý přenos, tentokrát z Brna - a byl to Verdiho Otello. Tehdy jsme se poněkud v rodinném obdivu rozdělili. - Otec byl zrovna na služební cestě v Brně a požádal své partnery o zakoupení lístku na představení a já mezitím doma nahrávala - na starý cívkový magnetofon. - Bohužel nemám už možnost přehrát si záznam, ale uvědomuju si dodnes působivé vyznání lásky Otellovy z prvního jednání a zoufalé poznání Otellovo o nevině jeho mrtvé ženy z posledního jednání.
Stali se z nás doma v té době lovci různých rozhlasových vysílání s nahrávkami Vilkéma Přibyla. Takže jsme buď nahrávali nebo aspoň poslouchali nahrávky různých árií v Přibylově podání. Vzpomínám na prince z Dvořákovy Rusalky, Lukáše ze Smetanovy Hubičky a Vítka ze Smetanova Tajemství a pochopitelně na Jeníka z Prodané nevěsty.
Uvědomuju si ho také v rolích Dvořákovy opery Dimitrij - přednes Přibylův byl velmi vroucný. Pamatuju si také na roli Jiřího z Dvořákova Jakobína.
Zpíval také Ctirada ve Fibichově Ctiradu a Šárce.
Z italských oper si vzpomínám především na tragické role Cania z Leoncavallových Komediantů, Turridu z Mascagniho Sedláka kavalíra a Caravadossiho z Pucciniho Toscy. Vzpomínám si také na Dona Josého z Bizetovy Carmen. Z Wagnerových oper si jsme měli nahrávku Erika z Bludného Holanďana.
Z cizojazyčných oper jsem slyšela árie Macduffa z Verdiho Macbetha a Aenea z Berliozových Trojanů v Kartágu.
Přes to, že většina árií, které jsem měla možnost slyšet, byla jen útržkem z celého díla, byla jsem vždy udivena, jak je v té krátké nahrávce vyjádřen charakter postavy. - Vilém Přibyl v jednom rozhovoru popisoval svůj způsob práce, že se roli učí tak, že nejdříve recituje svůj part, aby se do postavy vžil a až pak to, co procítil, se snažil vyjádřit zpěvem.
Mohli jsme také na koncertě slyšet Janáčkův Zápisník zmizelého i s konečným výkřikem v závěru skladby, kdy byl člověk hluboce vtažen do příběhu.
Poslouchala jsem také v rozhlase celou nahrávku Řeckých pašijí od Bohuslava Martinů s těžkým partem Manoliovým, který se má v příběhu stát „Kristem, znovu ukřižovaným“ podle původního románu řeckého spisovatele Nikose Kazantazakise.
Bylo to období v naší zemi hodně těžké. - A tak si vzpomínám, že jednoho dne přišel otec z práce v těžké depresi a nějak jsem si přála ho potěšit. Podařilo se mi krátce před tím nahrát Janáčkova Amara, kde tenorový part zpíval Vilém Přibyl. Tehdy se v tatínkově hlavě poprvé zrodil nápad nějak Janáčkovo dílo graficky znázornit.
Protože jsme s tatínkem měli předplatné na koncerty České filharmonie, podařilo se nám být i na koncertě, kde Vilém Přibyl tento part zpíval. Tehdy se tatínek rozhodl, že na počest Viléma Přibyla vytvoří soubor linorytů k tomuto dílu.
Protože i celou báseň vyrýval do linea a sám tiskl, trvalo to poměrně dlouho. Ještě jednou se nám podařilo být na koncertě České filharmonie, kde Vilém Přibyl Amara zpíval a kdy dirigoval Talichův žák, významný britský dirigent Sir Charles Mackerras.
V r.1979 otec linoryty dodělal a poslal je s poděkováním za skvělé umění Vilému Přibylovi. Zdůraznil ve věnovacím dopise místo, kde Amarus “rozsvěcuje svoji duši“, což je na dalším obrázku. Nadšené poděkování pěvce za dar přikládám rovněž. Slíbil pak tatínkovi, že mu pošle vždy pohled z místa, kde příště bude Amara zpívat. Bohužel jsme dostali pohled už pouze dvakrát...

                 

           

Ale měli jsme možnost ještě slyšet Viléma Přibyla jako hrdinu v tenorovém partu Beethovenovy Deváté symfonie nebo v Dvořákově Stabat Mater. Byli jsme také na Mahlerově Písni o zemi, kde Vilém Přibyl zpíval spolu s Věrou Soukupovou. Většina pražských koncertů byla pod taktovkou Václava Neumanna.
Vzpomínám ale i na interpreatci různých písní, například Leoncavallovu Mattinatu nebo Frimlovo Za tichých nocí.
Poslouchali jsme různé rozhlasové pořady, v nichž se Vilém Přibyl svěřoval se svou láskou k naší řeči a k naší hudbě, především hudbě Smetanově a Janáčkově. Jakou měl před českou řečí pokoru!
Z jeho názorů na českou řeč a její vyjádření v hudbě cituji i pěvcovo krédo:
„Musíte mi prominout, ale na český zpěv mám velmi přísná měřítka. Uznávám zásadu umět nejprve to primerní, tj. chceš-li se živit zde, pak musíš, pokud možno dokonale, umět zpívat v češtině. Pak teprve dělej „to druhé“. Říkám to úmyslně takto, protože vyložených pěveckých talentů na cizí způsob zpívání máme nepatrně, za to těch, co šilhají po tom jiném proto, že jim to vlastně nejde - těch máme bohužel mnoho. - V každém případě je tedy nutno zachovávat požadavek ušlechtilosti projevu a správné srozumitelné české deklamace.“
Koncem sedmdesátých let vyšla dlouhohrající deska se Smetanovým Daliborem a Vilém Přibyl ji tatínkovi věnoval. Tehdy se zrodil další nápad - k pěvcovým šedesátinám mu chtěl otec udělat radost plastikou reliéfu Dalibora.
Vím, jak dlouho studoval umělcovu podobu, aby se mu podařilo ji vtisknout do dřeva - viz náčrtek.
Začátkem r. 1984 jsem poslouchala v rozhlase nahrávku Janáčkovy její pastorkyně a vzpomínám si na komentář Viléma Přibyla k jeho interpreataci Laca. Dodnes si pamatuju, jak uváděl, kolik přemýšlení a studií mu dalo pouhé jediné zvolání Laca v posledním jednání: „Jenůfo“, jak v tom jediném výkřiku chtěl vyjádřit Lacovo překvapení, že Jenůfu vidí, jeho radost.
Pak ale nastala nepředvídatelná smutná událost: 18. března 1984 ho ranila mrtvice a pak už nikdy nezpíval.
Ve velmi smutném dopisu tatínkovi napsal: „Bohužel, odmlčel jsem se 18. 3. 1984 jako pěvec navždy. Nechci kapitulovat - soustřeďuji síly a dá Bůh, že budu moci vykročit jiným směrem...“
Přes to ale 10. dubna 1985 došel do Brna balík s reliéfem Dalibora, za který došlo do Prahy smutné, ale nadšené poděkování.
Ještě jsme v rozhlase slyšeli jeden pořad s Vilémem Přibylem - nepamatuji si přesně, kdy. Ale pak už v létě 1990 přišlo jen smuteční oznámení, že Vilém Přibyl 21. července zemřel...
Kolikrát jsem si uvědomila, že vzdálenost mezi bytem Viléma Přibyla a bydlištěm mého otce neumožnila rozvinutí většího uměleckého přátelství mezi nimi. Na obou stranách byl velký obdiv, ale i velký ostych - možná i proto, že tatínek byl o něco starší než Vilém Přibyl.
V dnešní frivolní době působí jako zjev, když Vilém Přibyl v souvislosti své interpretace Dalibora popisoval svůj názor na pojem rytířství.
V jeho názorech, když mluví o důvodu, proč dřívější generace pěvců dokázaly lépe vyjádřit Smetanovu představu o znázornění jeho postav, můžeme ale také poznat cosi, za co se dnes kdoví proč stydíme, totiž české vlastenectví: „...my příslušníci starší generace jej (důvod lepšího pěveckého vyjádření dřívějších generací) asi známe všichni. Národ tehdy povstal nejen z poroby, ale skoro z hrobu a Smetanova hudba byla vždy hudbou obrody. V ní rozhořely se po sedmdesáti letech stejné ideje. Znovu česká srdce - a ti pěvci zpívali národu, který je se slzami v očích a s nadšením poslouchal. Pak se tedy snažili vyšperkovat tu naši šest let zašlapávanou mateřštinu, jak nejlépe dovedli. Oni nešilhali po jiném: svůj smysl, uplatnění, své poslání viděli doma a stali se tak v pravdě českými pěvci.“
Názor Přibylův na budoucnost opery je také zajímavý:
„Možná, že se mi budete divit, ale já bych byl v tom, „jak dále“ pro rozumnou renesanci opery v její pravé estetické podobě. - Snad mne k tomu vede to, že z každého rohu na mne chrčí, syčí nebo křičí nějaký jiný „zpěvák“ a skutečně hezký, lahodný zpěv není k slyšení (ale i málo na našich scénách). Tož bych byl pro to, přidat trochu krásna do našich divadel - i toho pěveckého. Jsem tedy do budoucna v opeře pro krásno. Pro čisté krásno, kterému bude většina posluchačů rozumět a které zjemňuje duši člověka.“
Před dvaceti lety zemřel velký a velmi pokorný umělec a nadšený vlastenec. Kéž by jeho památka nezanikla... 

Ilustrace © archiv Dobromily Lebrové

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 07. 2010.