Jaroslav Hrubý - Zdeněk Pošíval: Poněkud skryté zázraky
Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP
|
| |
|
| |
|
| |
ZP •• Jste natolik bytostně spojený se zámkem Linhartovy, že není možné oddělit vaši osobu od současného i historického významu objektu. Můžete uvést krátce něco o tom, co všechno předcházelo jeho současnému stavu? Mám na mysli nejenom situaci před opuštěním budovy jeho původními vlastníky, ale i situaci, kdy se dokonce jednalo o devastaci a jak se stavbu podařilo zachránit.  Ještě než se rozepíši o devastaci tohoto historického skvostu, je důležité se zmínit, že objekt byl v době, kdy jej vlastnil rod Sedlických, především Karel Maxmilián Sedlický, jeden z nejkrásnějších zámků na Moravě a ve Slezsku. Říkalo se mu »Perla Moravy a Slezska«. Osudovým dnem se mu stal 3. červen 1943, kdy zde přes velký odpor majitelky zámku byly ubytovány matky s dětmi z vybombardovaného Berlína a Bochumi. Za dosud nevyjasněných okolností tu vznikl požár právě v místnosti, který obývali přistěhovalci. Požár zničil celé severozápadní křídlo, včetně věže. Přesto se podařilo tehdejší majitelce uvést zámek do původního stavu: jediné, co bylo provizorně opraveno, byla střecha. Ta se pokryla lepenkou. Po válce byli majitelé odsunuti. Musím říci, že objekt neutrpěl žádné významnější škody válečnými událostmi. Byl v naprosto dobrém stavu až do roku 1947: v té době se přehnala přes toto území větrná bouře, která poničila provizorní krytinu. Od tohoto okamžiku dochází k postupné devastaci zámku nejen přírodními živly, ale především lidmi. Takže koncem padesátých let byl zámek zcela vydrancován a totálně zničen. ZP •• Vzpomínám si, jak jste mi během prohlídky vyprávěl, že si mnozí občané rozdělovali jako kořist vzácné předměty: perské koberce rozřezávali na jednotlivé části, aby se jim vešly do menších obydlí, či dobový nábytek že vyhazovali z oken, aby z jeho trosek získali palivo na otop do kamen. Došlo to tak daleko, že tento nemovitý skvost byl vyňat z památkové péče jako naprostá zřícenina a byl nabídnut k demolici Státnímu statku v Městě Albrechticích pro výstavbu nových chlívů, kravínů a vepřína. Státní statky to však odmítly pro náročnost demolice. Teprve koncem šedesátých let se skupina mladých památkářů rozhodla zachránit všechny takto postižené zámky v okrese Bruntál. Zámek se opravil pouze z nejnutnějšího stavebního pohledu a byl zde zřízen sklad zdravotnického materiálu. Tím stavební práce byly sice ukončeny, avšak i nadále docházelo k jeho postupnému chátrání. To trvalo až do roku 2001. Tehdejší starosta ing. Vykopal a místostarosta ing. Kozelek získali zámek za symbolickou jednu korunu pro Město Albrechtice. V roce 2003 byly započaty stavební práce především na fasádě a z části i ve vnitřních prostorách. ZP •• Stal jste se kastelánem zámku: co takovému povolání předcházelo? V roce 2005 jsme založili skupinu nadšenců, kteří se rozhodli opravit a zpřístupnit vnitřní prostory zámku. Tito lidé ve svém volném čase a naprosto nezištně začali malovat, uklízet a zvelebovat místnosti, ve kterých postupně vznikaly nové expozice. S nadsázkou lze říci, že to byla největší akce »Z« v novodobých dějinách kapitalistického systému naší republiky. Díky desítkám obětavých brigádníků, podpory sponzorů i příznivců zámku byl položen základ všem současným a budoucím aktivitám. Mým snem bylo umístit První dětskou galerii v zámeckých komnatách, což se podařilo a postupně jsme zaplňovali další a další místnosti. Jenže vše se rozrostlo do takových rozměrů, že se město rozhodlo jmenovat mne kastelánem. (Říkám s humorem: »magor po pracovní době«). Ono to obnáší naprosto všechno, co je nutné na zámku udělat. Malování, natírání, umývaní oken, všech chodeb, instalace výstav, zajišťování nových expozic, zajištění koncertů, divadelních představení a všech ostatních akcí včetně průvodcovství. ZP •• Dlužno zdůraznit, že nejste obyčejný kastelán, ale »kastelán – tvůrce“ a to celé řady oborů. Jak vznikl nápad koncipovat zámecký interiér jako soustavu výstavních síní, jednak se stálými expozicemi, jednak s dočasnými; a co je tu vlastně hlavním tématem? Mne takové řešení přímo uchvátilo, protože jde naprosto a zcela o něco jiného než na jiných zámcích a hradech, kde vládne v expozicích dějeprava: té vévodí obvykle mobiliáře, obrazy, zbroje a nejrůznější historické předměty podle původního zaměření místností. Prohlídku doprovázejí výklady kastelánů. Na takových prohlídkách se dozvíte od zámecké či hradní průvodkyně, s kým měla paní hraběnka poměr či komu povila nemanželského potomka a s chutí vám ukáže zámecké ložnice; kdežto páni průvodci nám zase vykládají o loveckých či válečných úspěších pana hraběte a s chutí ukazují zbraně, brnění a trofeje. U vás ovšem dominuje cosi zcela jiného. Vše se odvíjelo od skutečnosti, že se na zámku nezachoval vůbec žádný mobiliář. Dalším důvodem je atraktivnost lokality. Tady nejsme v Českém Krumlově nebo na Hluboké. My si tu prostě nemůžeme dovolit udělat ze všeho stálé výstavní prostory. Lidé by přišli jednou, podruhé a pak by to bylo: »Tam to znám, tam už jsem byl. « Celková koncepce je založena na tom, že chceme, aby se nám návštěvníci vraceli a těšili se na to, co jsme pro ně připravili nového. Proto máme přichystáno 70% nových expozic každý rok. Navíc chci, aby byl zámek především pro rodiče s dětmi. Pokud to je ten klasický zámek v duchu: »nalevo vidíte - napravo vidíte«, tak ve čtvrté místnosti se vám ratolesti už nudí a začínají zlobit; v páté místnosti jsou už fackovány, v šesté se manželé hádají, »po kom že ti smradi jsou«, a v sedmé místnosti je už po manželství i po výletě. :-) Každý rok připravujeme něco speciálně pro děti. Předloni jsme dětem ukázali přes 2500 angličáků, loni zase 1544 různých medvědů, medvídků a medvíďat. Letos jsou to panenky pro maminky i děvčata a vycpaná cizokrajná zvířata pro kluky a tatínky. V prostorách zámku se pravidelně konají výstavy, koncerty, jarmarky, noční prohlídky nebo pasování na prvňáčky. Návštěvníci si mohou prohlédnout 25 místností, v nichž jsou umístěny zajímavé expozice. Za šestileté období si zámek našel své místo v kulturním i společenském životě široké veřejnosti nejen u nás, ale také v zahraničí. Každý rok zahajujeme novou turistickou sezonu nějakým výrazným tématem nebo historickým obdobím. V prvním roce byla námětem renesance, druhou sezonu pak 30. léta minulého století v Československu. V roce 2007 byla ústředním tématem hudba, v roce 2008 české pohádkové bytosti. Rok 2009 byl ve znamení: »Kdo si hraje, nezlobí«. ZP •• Mne, jako divadelníka, zaujala historicky obsáhlá expozice dobových kostýmů na modelech z dětských panenek. Tématem na tuto sezonu jsou cizokrajná zvířata. ZP •• Nápadu však musela předcházet náročná stavební adaptace objektu, což znamenalo abnormální pracovní úsilí a nemalé finanční náklady. Kdo byl na zámku investorem a jak se vlastně podařilo uvést stavbu do reprezentační podoby? Zmínil jste se rovněž, že oprava fasády, jež stála miliony, se začala záhy po nátěru opět rozpadat… Ano, nejprve se musel tento velice poničený a zdevastovaný zámek opravit. Opravy započaly v roce 2003 do roku 2007. Velikou část financovala Evropská unie a zbytek Město Albrechtice. Veškeré stavební práce spolykaly okolo 32 miliónů korun. Investorem oprav byla firma ARCHAT. Ovšem z mého pohledu (bývalého stavbaře) to bylo velice nešťastné rozhodnutí. Dnes se píše teprve rok 2010 a fasáda přitom už vypadá, jako by byla opravena před padesáti roky. Jednotlivé barvy se do sebe zapouštějí, opadávají různé ozdobné prvky, některé reliéfy jsou zcela zbaveny barevností a začínají se objevovat trhliny. Už běžným pohledem je vidět, že je to provedeno velice šlendriánským způsobem. Každý rok přijíždí firma v rámci reklamací něco opravit a po jejich odjezdu upadávají další prvky. ZP •• Existuje nějaký hodnotový žebříček exponátů? Lépe řečeno: čeho si nejvíc ceníte vy osobně a co je z vystavovaných předmětů skutečný a neopakovatelný unikát? Není to třeba kolekce citer? A jak jste vlastně přišel ke všem sbírkám? Považuji se za velice šťastného člověka a říkávám, že mám štěstí na dobré lidi a že jsem od života dostal daleko víc, než jsem si mohl přát. Můžete si sice vymýšlet různé věci, ale pokud nemáte kolem sebe lidi, kteří vám pomohou, nebo vás podpoří, tak stejně ničeho nedosáhnete. Já mám díky velice dobrým vztahům s městským úřadem a dobrým lidem ve všem volnou ruku a mohu své nápady realizovat. Ovšem nejsem na to sám, mým velkým pomocníkem a duší zámku je pani Miluše Kaletová se svým manželem, který neustále vyhrává »konkurz« na pomocné práce zcela zdarma. Ona má na starosti účetnictví a hospodaření a vše, co je spojeno s běžným provozem. Další, kteří se podílí na všem, jsou moji bývalí žáci, dnes již studenti středních a vysokých škol, kteří se přes sezónu stávají průvodci zámku. Magnetem na zámku je především stálá expozice našeho nejlepšího keramika pana Jana Kutálka. A zde musím říci, že je to má velká srdeční záležitost: pana Kutálka obdivuji od dětství a touto expozicí jsem si splnil svůj životní sen. Mezi stálé expozice patří také zámecká obrazárna a křesťanství na Osoblažsku a Albrechticku. Ostatní jsou jenom na sezónu. ZP •• Obrovité plastiky jsou de facto kašírky, nicméně výtvarně nápadité a technologicky zajímavé: co vás k nim dovedlo? Edukace pro mladé? Nehrozí křehkým plastikám časem zmar? V celkové koncepci všeho, co zde nabídneme návštěvníkům, bylo mým přáním mít něco, co nenajdete na žádném zámku na světě. A to jsou ty obří sochy z kašírovaného papíru, v kterých není žádná kostra z drátu dřeva nebo jiného materiálu. Vše je z výkresů, kartonů a novin. Mnoho lidí říká, že »Hrubajz a jeho žáci jsou megalomani«, ale my za to v podstatě nemůžeme. Vždy, když začneme tvořit nějakou tu prostorovou věc, tak nám tak nějak sama vyroste pod rukama. Jsem rád a mám velkou radost, že se tyto práce lidem líbí. Je to neuvěřitelné množství hodin, trpělivosti a dětské zručnosti. Většina prací se stává součástí zámeckých prostor a doplňuje jednotlivé místnosti. Děkuji Pozitivním novinám za prezentaci fotek, děti to určitě potěší. ZP •• Shrnu-li své dojmy z návštěvy, pak samozřejmě vévodí celkový dojem z realizace jedinečné koncepce. Přesto se neubráním, abych nevyzdvihl skutečnost, že největší dojem ze všech expozicí na mne udělaly kresby dětí, jejichž souhrn jste nazval »První dětskou galerií«. Můžete prozradit čtenářům, v čem spočívá nebývalá úroveň děl dětských grafiků, malířů, sochařů? Ptáte se mne, v čem spočívá nebývalá úroveň těchto dětských výtvorů? Osobně si myslím, že zde vládne »výtvarný bacil«, kterým jsou moji žáci těžce zasaženi a já jen mohu děkovat Pánu Bohu a osudu, že mi umožnil být v jejich blízkosti. Co se týká dětských prací, tak ty prostorové a kašírované práce z papíru jsou kolektivní práce dětí od 7 do 14 let. Jinak ještě mohu říct, že naši výtvarnou školu navštěvují děti již od 4 let, ale je mezi nimi také skupina dospělců. Jednou za měsíc přijíždějí děti z Polska z Biale a Lubry, které zde vytvářejí práce z keramiky, nebo pronikají do tajů grafiky. Každý týden na hodiny výtvarné výchovy dochází klienti USP Krajánek z Města Albrechtic. Jsou to dospělí lidé s různým postižením; je s nimi velice pestrá a hlavně různorodá práce. ZP •• Budova zámku je obklopena pěkným parkem, v němž lze spatřit pozoruhodné jevy. Park byl založen v 17. století, v první polovině 19. století byl upraven v přírodně krajinářském stylu. Po vzniku ČSR byl nově stanovenou hraniční řekou Opavicí rozdělen. Na polské straně kromě části parku zůstalo rozárium. Ještě dnes můžeme v parku nalézt cenné dřeviny: staleté duby letní, jedlovec kanadský, jinan dvoulaločný, cypřišek nutkajský a jiné. Rozloha parku je 6,9 ha. K zámeckému parku také patří 800 let starý dub, pod nímž je údajně pohřben Linhartovský mouřenín. Ale z živých osob k parku patří především pan Heřman Menzel, který se po celá desetiletí vzorně staral a dokonce i v pokročilém věku stará o celou plochu parku. Je to člověk, kterého si nesmírně vážím: nebýt jeho, tak velká část vzácných dřevin již dávno skončila v kamnech některých lidí. ZP •• Kdo byl zmíněný a záhadný Linhartovský mouřenín, jehož podobizna zdobí dokonce zámecký turistický štempl? O tom hovoří pověst: Josef Sedlnický z Choltic, kterého některé zdroje označují za »nechvalně známého vídeňského policejního prezidenta«, si ze svých cest kdysi přivezl mouřenína, chlapíka temné pleti a silných svalů. Byl o něm přesvědčen, že ho nikdo neudolá. V té věci se ovšem dostal do sporu se svým sousedem, hrabětem ze zámku Hošťálkovy. Ten naopak tvrdil, že mouřenína lehce přepere jeho poddaný Hans. Slovo dalo slovo, šlechtici se vsadili a hrabě Arco jel do vsi Ptáčníků pro urostlého Hanse. Ten se bránil, že svoji sílu užívá jen pro dobrou práci, ale pán nedal, a tak ráno stál Hans v zámeckém parku pod dubem připraven k zápasu. Mouřenín útočil tvrdě a Hans se spíš bránil, jenže pak náhle sevřel protivníka tak silně, že když rozevřel náruč, mouřenín se mu svezl mrtvý pod nohy. Hrabě Arco vyhrál slušnou sumu, z níž náležitý díl svému poddanému vyplatil, ale poctivý venkovan z něj velkou radost neměl. Pravda, v bídě jeho početné rodině peníze pomohly, ale Hans se trápil vědomím, že svoji sílu, ten dárek od Boha, zneužil a zabil člověka. V legendě, která o silákovi Hansovi z Ptáčníků č. p. 83 přetrvala do našich časů, se vypráví, že andělé jeho kajícnost ocenili, sílu mu ponechali, ale jen tolik, »aby se dál živil už jenom prací«. Alespoň tak to tvrdí spisovatelka a sběratelka místních pověstí Irena Šindlářová. Mouřenína dal hrabě Sedlnický pohřbít pod dubem, kde se nešťastný zápas odehrál. Leží tam patrně dodnes, daleko od svého kdovíjak vzdáleného domova. A kdy že se historka udála? Máme-li věřit faktům, které legendou probleskují, muselo to být mezi rokem 1837, kdy hraběcí rod Arco koupil hošťálkovský zámek, a polovinou 19. století, kdy naopak Sedlničtí z Choltic linhartovský zámek prodali. ZP •• Jak je zámek navštěvován veřejností a jaký má u lidí ohlas? Je potěšitelné, že každý rok se nám návštěvnost zvyšuje. V loňském roce se pohybovala okolo deseti tisíc lidí za sezónu. Když jsme začínali, mívali jsme okolo třech tisíc. Nerad bych to zakřikl, ale i první měsíc sezóny je návštěvnost velice vysoká. Ona je vždy ovlivněna mnoha faktory, které nemůžete ovlivnit, to je počasí, různými náladami ve společnosti, přírodními katastrofami a podobně. Jeden malý návštěvník nám tou neuměle vypsanou ručičkou napsal do návštěvní knihy: »Hurá, první zámek pro děti!« To je pro všechny, kteří jsou duší zámku, asi nejkrásnější pochvala, jakou jsme si mohli přát. Máme v návštěvní knize i na webových stránkách mnoho hezkých vzkazů od návštěvníků. Jako je třeba tento: »Jste velice netradiční zámek a rád se sem budu vracet…« Přestože tu děláme po pracovní době, snažíme se, aby vše mělo profesionální úroveň od vstupenek a expozic, až po čistotu zámku a vystupování průvodců. Ono není důležité, jestli si návštěvník zapamatuje nějaký ten letopočet, ale je velice důležité, aby odcházel ze zámku spokojen. ZP •• Vstupenka na váš zámek je graficky reprezentativní a upřímně řečeno, hodnotově mi přitom suma vstupného připadá vzhledem k dnešním cenám víc než přijatelná. Proč jste tak levní, navzdory jistým seniorům, kteří k vám přijeli v mercedesu a dožadovali se slevy pro důchodce? Co se týká vstupného, souhlasím s vámi, že je víc než přijatelné. Je to dáno tím, že chceme, aby měla každá rodina s dětmi možnost zámek navštívit. Proto děti platí vstupné dvacet korun a dospělí čtyřicet. Nedáváme důchodcovské slevy, neboť si myslím, že těch čtyřicet korun za bezmála dvouhodinovou prohlídku je vskutku lidová cena. Všem návštěvníkům děkujeme a jsme rádi, že veškeré naše úsilí není zbytečné a přináší lidem radost. ZP •• Pokud je mi známo, měl jste v červnu obdržet v Praze významnou cenu. Ano, dne 24. června 2010 jsem byl vskutku pozván do Stavovského divadla v Praze, neboť jsem byl nominován na Cenu »Ď«, což je ocenění mecenášům a dobrodincům. Přestože zůstalo jenom u nominace, tak si toho velice vážím a děkuji všem, kteří mě nominovali. Smyslem výchovy není znalost faktů, ale hodnot. (W. R. Inge) ZP •• Jaké jsou vaše další plány? A vaše osobní vroucí přání? Před několika roky jsem na zámku prodělal velice vážný úraz a také onemocnění, kdy jsem se pohyboval na hranici života a smrti… ZP •• … a pro úplnost dodávám, že při stavebních úpravách zámku se pod vámi propadla narušená podlaha, padal jste několik metrů a po nárazu - podle vašich slov - »ve vás nezůstala snad ani jediná kost« a o dalších vážných zraněních ani nemluvě… Od té doby beru život úplně jinak. Ono není důležité mít čtyři ložnice: stejně spíte jenom v jedné. Ale je velice důležité mít kolem sebe takové lidi, jaké mám v současnosti. Proto si mohu jenom přát, abych byl nadále spokojený tak, jako jsem nyní. ZP •• Jsem rád, že jsme se potkali a jak vidno, můj dnešní ústup z možnosti rozprávění je zřetelný: nemám vlastně příliš o čem mluvit a dávám tedy přednost naslouchání, jež v tichém obdivu dnes silně převažuje, a jakési údivné citoslovce by se do textu nehodilo. Na rozdíl od drtivé většiny sdělovacích médií, jež se živí informací o neštěstích, úkazech zla a věcech špatností, přinášejí Pozitivní noviny zásadně zprávy o příjemných jevech, prospěšných událostech a slušných lidech: z příběhu pana Hrubého je příznačné, že dobrý člověk pořád žije. | |
| »Multitematická zámecká expozice« | |
| Z tvorby dětí
| |
| Příště: VÍM DOPŘEDU, JAKÝ TO BUDE, A DOUFÁM, ŽE SE TO NESTANE Rozpravy s advokátkou Mgr. Alexandrou Juráčkovou o tom, jak se ze své touhy po umění stala manažerkou, dokonce i zpěvákovi Karlu Krylovi, ale rovněž i o tom, proč se manželství v Česku tak často rozpadají. | |
| Dosud uveřejněné | |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 07. 2010.
Další články autora
- Alexandra Juráčková - Zdeněk Pošíval: Vím dopředu, jaký to bude, a doufám, že se to nestane
- Pavel Kovářík - Zdeněk Pošíval: Muž nejedné dovednosti
- Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (9)
- PhDr. Ladislav Langr - Zdeněk Pošíval: Co je pozitivní skepse
- Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (12)
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Milan Lasica |
 |
Milan Markovič |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Jan Krůta |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Karel Šíp |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |