Došel jsem k poli od lesa a zkusil vábničku. Přestože jsem nečekal nějaký výsledek, zvedly se přede mnou nějaké lodyhy černého kořene nebo bodláku, jenže se rychle ztratily. Znovu jsem zapískal. V pšenici se opět ukázaly černé klacíky. Bude to určitě on. Jenže dost daleko. A nezvedne se dobrovolně.
Nic se nedalo dělat. Výcvik „bigoše“ na Vyškovském vojenském učilišti přišel ke cti. Kabát dolů a plížo-plážo vpřed! V mokrém obilí to ani nedělalo tak velký kravál. Voda z klasů mi padala za krk. Hnala mě však vidina krásných parůžků vepředu. Po nějakých dvaceti, možná třiceti metrech jsem se zastavil a oddechl si. Pomalu, opatrně si mi povedlo vystrčit hlavu nad mokré klasy. Nikde kolem nebylo nic jiného.
Mokrá pšenice se pokyvovala v mírném větříku. Zkusit bylo třeba vše. Odjistil jsem kulovnici, poklekl a zakašlal. Ne moc nahlas. Jen tak. Přede mnou se pole najednou pohnulo a ukázala se hlava zdobená těmi nejkrásnějšími parohy, jaké jsem kdy viděl. Bohužel jen hlava. Zkusit odhadnout, kde je komora, bylo riskantní. Jenže – mládí! Zaměřil jsem a zmáčkl. Kdo neviděl, jakou paseku dokáže vykouzlit kulička rozmetající klasy obilí, neuvěří. Je přesně vidět, kudy si razí cestu. Voda a zbytky zrní létají na všechny strany. Žel Bohu, moc dobře jsem viděl, kam se moje rána ubírala. Byla vysoká.
Reakcí na ni bylo zachumelení v místě, kam jsem střílel. Srna se pustila k lesu a srnec ke hrázi rybníka. Vysokými skoky přes obilí se rychle vzdaloval. Zkusil jsem novou ránu. Po ní se srnec ztratil. Zahodil jsem kulovnici do obilí a proti všem poučkám spěchal tam, kde byl vidět naposled pohyb. Ležel tam. Byla to náhoda. Kulička sedla do týlu. Dal jsem mu zbytečně záraz, zakozlíkoval a šel hledat kulovnici. Nebylo to těžké. Málokdo by věřil, jak široká je stopa po lovci, který se plíží obilím.
Domů jsem přišel rozmáchaný až po pás. Z boudy se vysunul pověstný čumák, pak vylezla hlava a za ní celý Daneček. Bylo vidět trocha lítosti v těch jeho hnědých očích: „A máš ho beze mne!“ „Nic, brácho,“ půjdem na jiného!“

      

I maminka, když ty parůžky viděla, ztichla. Dodnes visí u nás v obýváku. Jsou to ze všech mých srnců jen dvoje, které zůstaly. Nechci být tím raubířem, ke kterému když se přijde do chodby, slávu hlásá několik desítek trofejí. Žel Bohu, když jsem byl mladý, také jsem byl téměř takový. Dneska se raději už s babičkou podíváme dalekohledem na pěkného srnce pod oknem a trneme strachy, kdo ho kdy odstřelí.
Tohoto srnce však doprovází ještě jedna vzpomínka. Když jsem ho přivezl do Kutné Hory na dodávku, paní, která tam byla, ho nechtěla převzít. Kde prý je střelný. Moc a moc těžko jsem jí vysvětloval, že do týlu! Stejně si myslím, že věřila sobě. Pokládala možná tohoto krasavce za uhynulý kus a mě za podvodníka. Kdo ví – možná přišel do nějaké závodní jídelny, tam se zpracovávalo ledacos …

Konec