Antonín Suk: Emil

Rubrika: Literatura – Povídky

Z Prahy k nám do vsi jezdil Emil. Byl právoplatným členem naší společnosti. Však tehdá soudruzi předepisovali, jaké složení má každá jedna základní organizace myslivců mít! Přesně na procenta se vědělo, kolik musí mít kádrů a upotřebitelných psů a kolik smí mít intelektuálů a ostatních nekádrů.
Náš Emil pracoval s elektrikou a ucpával mezi námi místo dělníků ze závodů. Říkali jsme si sice, že je trochu šouplý, ale byl náš.
Jeho životním přáním bylo střelit divočáka. Snad se na něho na chudáky nalepila všechna smůla lovecká, která v tom revíru byla. Podle toho, kam jsem ho postavil, se dalo už předem určit, kudy prasata určitě nepůjdou. I kdyby to byl ten nejlepší kousek vexlu. To raději vyšla černá na pole a přes otevřený prostor zmizela, než jít na Emila!
Nebyl žádný škrob. U babky se hrála dudáková liga a v sobotu se na něho čekalo. Vždycky měl totiž ve svém loveckém batohu láhev Key rumu. Netrvalo dlouho a věděli jsme, jak tento poklad získat. Jakmile Emílek zasedl, začal se hrát „panáčkový“. A to není žádná legrace. Kdo prohraje, zaplatí po maličkém panáčku všem spoluhráčům. Nemohla tato hra nikdy mír dlouhého trvání.
Emila jsme nechali tak dvakrát až třikrát vyhrát. A pak šmytec! Když měl platit tak po čtvrté, přestalo se mu to líbit. Nejmladším a nejvíc utiskovaným účastníkem soutěže byl Jirka, který ještě chodil do školy a tak nesměl panáčky ani pít, ale ani je neplatil. Uměl to uličník hrát tak dobře, že řada na placení na něm byla jen málokdy. A tohoto borce poslal Emil k bábě Laudátů, aby mu přinesl ruksak.
A hrálo se dál, tak dlouho, pokud z láhve silnějšího truňku bylo co nalévat. Právě když jsme jednou takhle tu láhvinku dopíjeli, prohlásil Emil: „Kdybych toho čunáka trefil, tak dám za každou ránu do černého litr!“ A vše bylo písemnou cestou zaznamenáno.
To byste se divili, co všechno se může stát.
Od Volšiny se táhla k Bludovské rampě cesta, místy úvozem. Na samé hrázi Starého rybníka, v dostřelu, byl jeden posed a za Klečákovým sadem druhý, dokonalé apartmá. Nefoukalo tam, okénka na tři strany. Zbývalo jen se dívat a čekat. Co večerů jsem tam proseděl.
Jednou povídá cestář: „Suk, mám doma velkou krabici vod cukru. Nakreslete na to prase!“
Poslechl jsem. Byl to krásný kňour, v životní velikosti. Cestář vyrobil lyžiny a malý Jirka přivezl z Janovic tři špulky pořádného rybářského vlasce. Celé dílo bylo dovršeno načerněním pašíka sazemi. Vypadal jako živý! Jen jsme museli podle pantáty Tučka, a že ten se po jízdě na prasečím hřbetě v divočácích vyznal, zkrátit běhy: „Bude to vypadat tak, jako když jde sněhem. Von Emil není blbec, aby neviděl, že to nemele nohama!“
Týden příprav, práce a škodolibého očekávání utekl jako voda. Páteční odpoledne se vylouplo tak, že to lepší být nemohlo. Měsíc skoro v úplňku, a to toho napadlo nejméně dvacet čísel sypkého prašanu.
Emil přijel a při dudáku začala habaďůra. „Suk, v hrázi Starého sou prasata!“ – hlásil při výměně svých trumfů za Emilovy cestář. „Nejspíš vyjdou brzy za Klečákovy.“
A já na to: „Nechte je být, zítra si na ně dojdeme.“
To už lovec z Prahy, který právě platil po čtvrté za ztracenou hru, nevydržel: „Kluci, já bych si tam šel sednout.“ Mírně jsme se zdráhali, ale to jen proto, aby udička, kterou začal polykat, uvázla najisto. Povedlo se, Emil si šel sednout na posed nad pole a my ještě chvíli poseděli v teple. Za prvé bylo třeba dopít, co dychtivý lovec dal předem jako zálohu a také proto, že na to, než se tam usadí, bylo přece jen potřeba chvilka času.
V neskutečně krátké době Emil vykročil do jiskřícího večera. Vidět bylo téměř jako ve dne, ale ta duše nevinná si ani nevšimla, že z hráze Starého vede k úvozu čerstvá lidská stopa. To tam Jirka natahoval vlasec od prasete.
Pak jsme vyrazili s cestářem také. V úvozu byl ve sněhu zahrabán i naviják a tak po chvíli na pole vykročil trhavým pohybem kňourek. Chvilku postál a potom si to namířil rovnou podle posedu nad ves. Nebyl příliš velký, brodil se sněhem tak, že ani nebylo vidět pohyb běhů.
Jasně jsme zaslechli vrzání otevíraného okénka posedu a rachot uzávěru kulovnice. Vzápětí už prořízl ticho poklidného večera první výstřel. Prase nepřidalo, nezpomalilo, šlo klidně dál. Závěr zarachotil ještě čtyřikrát a padly další čtyři výstřely. Víc patron Emil v zásobníku neměl. Při té páté zavelel šeptem spolupodvodník: „Suk, pryč, nebo nás zastřelí!“
Upalovali jsme k bábě do hospody a sama nevinnost očekávali věci příští. Dá se říci, že vše proběhlo podle našeho scénáře. Netrvalo dlouho a přiřítil se Emil: „Darebáci, lumpové! Eště budete tvrdit, že netrefím prase? To čumíte, co?“
Teda – to jsme čuměli! V papírovém prasátku bylo pět dírek po Emilových projektilech. A každá z nich byla na takovém místě, že by to stačilo na prasečí funus. Měl se střelec čím chlubit. Nám se jaksi scénář vymkl z rukou a zaklaply ventily!
Naštěstí se ozvala babka, naše dušička dobrá: „Tak co, když jste ten papír tak pěkně pětkrát trefil….“
A nedomluvila. Do řeči jí skočil Emil.: „Jakej papír? Nevidíte, že je to prase?“ Babka se nenechala vyvést z míry: No, právě proto. Pět tref, pět litrů rumu. Mám to přinést najednou, nebo si to rozdělíte?“
Babulinko naše Vickovická! Zůstali jsme koukat všichni. My s cestářem se škodolibou radostí, Emil už asi ne tak šťastně. Říkalo se, že Emil je ťáplej, ale kdo ví? Prostřílené papírové prase si odvezl do Prahy a nám zaplatil ještě o trochu víc, než měl. To prý kvůli tomu, abychom přestali kecat, že neumí střílet. A také trochu z radosti.
Celý zbytek roku bylo po honech grogu pro všechny. Jen při společných honech jsem stavěl Emila dál na prominentní místa. Byl jsem si stále jistý, že černá půjde všude jinde, jen ne na něho! 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 10. 2010.