Beziny jsou krásná, zastrčená samota na hřebenech Hrubého Jeseníku. Hájenka, vedle barák se stájí, o kus níž další baráček, ve kterém v té době bydleli dva staříčci, německy mluvící. Bylo prapodivné, že když jsem kolem jejich baráku šel pěšky, děda odpověděl na můj pozdrav jen mávnutím ruky. Zato když jsem jel na koni, přeuctivě smekal!

Moje němčina, pocházející ze třech tříd jedenáctiletky měla k jejich řeči tak daleko, jako čeština k japonštině. Přesto jsme se domluvili. Snad ti starouškové nikoho neměli a tak jsem se jim stal potěšením já.

Nosil jsem si od babičky velkou bandasku kozího mléka a sem tam nějaké vajíčko, buchty u nich byly stejně dobré, jako od mé babičky kamýcké. Řeč nám nedělala problémy, já byl mladíček a tak jsem byl vděčný za kousek mámy. Došlo to tak daleko, že na bidle u jejich zápraží začaly vlát i mé košile.

Protékal tady nádherný potůček. Skoro potok. Kupodivu i zde, tak daleko od říčky Bělé, bylo dost velkých pstruhů. Často se tu ozýval chřaplavý křik ořešáků a vůbec jsem nechtěl věřit svým uším, když se do navečera ozval sameček žluvy.

Do tohoto Edenu mě poslali coby zelenáčka s kočími. Měl jsem sledovat jejich výkony a výdělky a také vše pečlivě zapisovat. Dodnes se nemohu vyhnout krásné představě, když zakouří kamna bukovou loučí, že sedím u stolku s panem Kašpárkem a kubírujeme to, co se povedlo za den vytáhnout.

Měl jsem tak nějak celý život štěstí na lidi, které živil ten náš dřevěný chlebíček vezdejší přes jejich ruce. Málokdy jsme se dostali do rozepří. To s pány už to bylo horší. Následky si nesu dodnes.

I tahle parta kočích odcházela na soboty dolu domů. A to se tehdy v sobotu ještě dělalo. Na mě pak zbylo pokrmit jejich koně a svého Princka, vysloužilce, asi od kanonýrů. Vůbec mu totiž nevadil ani výstřel z brokovnice mezi ušima! Byl tak rozumný, že když jsem na jeho hřbetě cestou domů usnul, nikdy neprošel dveřmi do stáje dřív, než mě na prahu setřásl. Věděl totiž, že futra jsou nízká a že bych si asi narazil hlavu. Byl velice skromný, stačil kbelík vodou zalité melasy, tráva na louce pod maštalí a voda z potoka. Nikdy nikam neutekl. Byli jsme moc velcí kamarádi, bohužel na velice krátkou dobu. Vzpomínám na něho se stejnou láskou jako na Lumpa, psisko nečistokrevné, které mě provázelo po celé mé útlé dětství.

Tam někde v nátuře chlupatých, opeřených nebo i šupinatých brášků tkví poctivý, upřímný vztah jednoho ke druhému. Pouto, které váže na život a na smrt. Jenže to moc a moc málo chápeme v naší lidské nadřazenosti my, kteří si říkáme moudří…

Tahali jsme u Mohyly. Jako mladíček jsme vlastnil pouze malorážku. To, co se této flintičce nedostalo na ráži, plně nahradila v přesnosti. N sto metrů pomalu vrabec, sojka pak jistě!

Seděl jsem na skládce a díval se k Otmuchowskému jezeru v Polsku. Prý tam za války přistávaly německé hydroplány. Nevím. Bylo krásné, když z polské strany narazily bouřkové mraky na hradbu Jeseníků. Najednou se křižovaly blesky pod vrcholkem, na kterém jsem seděl. Někdy ani ta voda nevylezla nahoru. Nikdy jsem neletěl letadlem, ale asi to bylo to samé, být nad mraky. Jenže zde s tou výhodou pevné půdy pod nohama, doma v lese.

Mohyla prý byla postavena na památku nešťastné smrti milenců. Moc se mi to nezdálo. Ale ať už to bylo jakkoliv, plošinka asi tak dva na jeden metr na jejím vrcholu byla jedním z mých nejoblíbenějších míst.