Miroslav Sígl: Už se zase mluví o Podkarpatské Rusi
Rubrika: Publicistika – Historie
| Konečně se dočkají naši spoluobčané, kteří v březnových dnech 1939 přišli o svůj majetek a byla jim nařízena urychlená evakuace z Podkarpatské Rusi pod ochranou obrněných automobilů a motorizované pěchoty čs. armády. Podle připraveného zákona po 70 letech mají být odškodněni. V tehdejší pohnuté atmosféře byla více středem pozornosti okupace naší okleštěné a opuštěné republiky a jako by se zapomnělo, že v tom protáhlém cípu někdejšího Československa:  ● již v roce 1936 se jednalo o návrhu ústavy autonomní Podkarpatské Rusi, ● v únoru 1937 se v New Yorku konal kongres podkarpatoruských Rusínů a ultimativně žádal čs. vládu o uskutečnění autonomie, ● v červnu 1937 schválil náš parlament zákon o úpravě právního postavení guvernéra Podkarpatské Rusi, ● v září 1938 vytvořili ukrajinští nacionalisté proukrajinskou centrální národní radu. ● Po mnichovském diktátu bylo území Podkarpatské Rusi označeno čs. generálním štábem jako hraniční oblast, kterou měly bránit čs. jednotky z Užhorodu a Chustu, ● Ještě počátkem října bylo po celé zemi rozšířeno provolání, v němž se pravilo: „Volili jsme dobře v květnu 1919, když jsme spojili svůj osud s osudem bratrů Čechů a Slováků. Dobrá je bilance těch téměř 20 let našeho klidného státního života v Československé republice, kdy jsme rozvinuli svůj národní kulturní život v míře nikdy netušené, rozmnožili řady své inteligence a vychovali politicky uvědomělý a svobody si vážící lid…“ ● Autonomní vláda Podkarpatské Rusi se ujala v polovině října 1938 svých funkcí a vývoj událostí nabíral jiný spád: čs. vojáci narazili na několikasetčlennou skupinu maďarských teroristů, která byla zlikvidována, čs. hranice překročili i první polští teroristé. ● Ústřední vláda republiky v Praze jednala o plebiscitu – všelidovém hlasování na Podkarpatské Rusi, ustoupila Hitlerovu nátlaku a vyhověla přání Berlína jmenovat předsedou autonomní vlády přívržence ukrajinské orientace Augustina Vološina, rusínského kněze a pedagoga. Byl jím do 15. března 1939, za války žil v emigraci v Praze, odtud byl v roce 1945 odvlečen sovětskými orgány NKVD do Moskvy, kde jeho život skončil. ● V listopadu 1938 došlo ve Vídni k jednání o čs. - maďarské hranici a podle podepsaného protokolu zástupci Německa, Itálie, Maďarska a Československa, měla být Maďarsku odstoupena značná část území jižního Slovenska a jihu Podkarpatské Rusi (města Užhorod, Mukačevo, Berehovo). ● Hned poté začaly čs. jednotky (a spolu s nimi také civilisté) opouštět území připojená k Maďarsku, včetně čs. letadel z užhorodského letiště. ● V druhé polovině listopadu 1938 aktivizovalo Maďarsko spolu s Polskem záškodnické skupiny na území Podkarpatské Rusi, aby tak byla připravena půda pro okupaci země maďarskou armádou. ● Z naší historické mysli se téměř vytratilo, že Národní shromáždění přijalo 22. listopadu 1938 ústavní zákony, podle nichž oficiální název státu zněl Česko-Slovensko a byl ponechán původní ústavní název Země Podkarpatoruská (Podkarpatská Rus), později se vžil název Karpatská Ukrajina, kde byla zavedena jako státní jazyk ukrajinština. ● Nový prezident naší republiky Emil Hácha (od 30. listopadu 1938) na návrh tehdejšího předsedy vlády Rudolfa Berana pověřil generála Lva Prchalu funkcí ministra podkarpatoruské autonomní vlády, což vyvolalo demonstrace ukrajinských nacionalistů. ● 12. února 1939 ve volbách do autonomního sněmu Karpatské Ukrajiny se vyslovilo 92,5 % hlasujících pro klasické autoritativní režimy. ● Ještě 6. března 1939 jmenoval prezident Emil Hácha poslední autonomní kabinet Podkarpatské Rusi, Augustin Vološin zůstal ministerským předsedou, generál Lev Prchala ministrem vnitra, financí a dopravy. ● Do událostí vstoupil sovětský diktátor Josef Stalin, který 10. března 1939 ve zprávě na XVIII. Sjezdu strany bolševiků se ironicky zmínil o nacistické propagandě a plánech „připojení krávy (sovětské Ukrajiny) ke hmyzu (Karpatské Ukrajině)“ a odmítl provokace ke konfliktu mezi SSSR a Německem, přičemž za válečné provokatéry označil Velkou Británii, Francii a USA, naopak Německo za zemi, s níž je SSSR připraven upevňovat vzájemné vztahy. ● 12. března povolal Adolf Hitler maďarského vyslance v Berlíně a výslovně prohlásil: V Praze stále panuje Benešův duch, čehož důkazem je mise generála Prchaly a poslední události na Slovensku. Tento stav nelze ponechat. Nechť Maďarsko samo o své vůli rozhodne, jak bude řešit otázku Karpatské Ukrajiny. Dávám vám slovo, že budou-li Češi klást odpor, bude „Tschechei“ okamžitě zničena. Jednejte rychle, protože tu jsou i jiné aspirace na Karpatskou Ukrajinu… ● 14. března 1939 maďarské jednotky zahájily útok po celé délce demarkační linie na Podkarpatské Rusi, Slovenský sněm vyhlásil v Bratislavě nezávislý Slovenský stát, Podkarpatská Rus se ocitla v politickém vakuu. ● Za této situace Augustin Vološin sdělil prezidentu Emilu Háchovi, že jedinou možností je vyhlášení nezávislosti Karpatské Ukrajiny, poděkoval přitom všem Čechům za 20 let spolupráce, poté požádal německou vládu o přijetí protektorátu nad Karpatskou Ukrajinou a prosil, aby byla vzata na vědomí proklamace samostatnosti země. ● Začala úplná evakuace čs. občanů, odvážel se mobilní státní majetek, avšak požadavek odevzdat zbraně čs. jednotek Maďarům byl kategoricky odmítnut, evakuační „anabáze“ generála Lva Prchaly skončila. ● Augustin Vološin svolal 15. března 1939 první a zároveň poslední zasedání vlády Karpatské Ukrajiny, kterou tak rozpustil. Těžko si lze představit, co prožívali „politicky uvědomělí a svobody si vážící“ podkarpatoruští občané, jaká traumata zažívali při evakuaci stále ještě Čechoslováci – vždyť čs. - maďarské čtyřdenní střetnutí si vyžádalo 70 mrtvých a kolem 120 zraněných všech čs. ozbrojených složek, maďarský generální štáb ohlásil tehdy ztrátu 72 mrtvých a 244 zraněných. Smutné jsou další osudy našich kdysi spolu žijících zemí. O tom všem se můžeme dočíst v první dosud u nás vydané encyklopedii a kronice dějin Podkarpatská Rus v datech (vydalo nakladatelství Libri, 536 stran), kterou sepsal rusínský historik Ivan Pop, žijící od 90. let v exilu v naší České republice. Až dosud nebyla nikdy takto uceleně zpracována historie regionu, který se hlásí do střední Evropy. Nejostudnější kapitolou však bylo tzv. předání Podkarpatské Rusi diktátorskému režimu J. V. Stalina, a to „výměnou za jeho podporu plánu prezidenta Eduarda Beneše při odsunu Němců“, jak uvádí nakladatel ve své předmluvě.Co se ještě historického odehrálo? V začátcích maďarské diktatury hromadně utíkali zejména mladí lidé do Sovětského svazu, kde však místo svobody je čekaly věznice a tábory Gulagu. Z 25 000 utečenců přežila necelá čtvrtina, a to díky vstupu do prvního čs. sboru v uralském Buzuluku (zde zpočátku tvořili Rusíni 90 % většinu), že bojovali nejen za své, ale i za naše společné osvobození od nacistické nadvlády. Jako bychom zapomněli, že Maďarsko, okupující Podkarpatskou Rus a spojenec Německa vyhlásilo Hitlerovi válku, sotvaže přepadl Sovětský svaz, že maďarské úřady však zároveň deportovaly další tisíce lidí bez občanství - přistěhovalců z Haliče a Polska, že byli odvezeni na východní Ukrajinu a tam povražděni. Naproti tomu vedle pomoci s protičeskoslovenskou propagandou na Podkarpatské Rusi v době války vystoupil v prosinci 1944 Klement Gottwald zejména s požadavkem, aby Československo ihned a bez dalšího jednání odstoupilo „Zakarpatskou Ukrajinu“ Sovětskému svazu. V lednu 1945 poslal prezidentu Edvardu Benešovi varovný dopis s údivem nad zkreslenou představou čs. exilové vlády o pozici SSSR v otázce Zakarpatské Ukrajiny. Ten mu odpověděl a „bez reptání uznal sovětskou anexi“. Poslední tečkou za Podkarpatskou Rusí byla smlouva mezi ČSR a SSSR 29. června 1945. Pro zbídačelé obyvatele to znamenalo „rusínský Mnichov“, jednalo se jako tenkrát „o nich – bez nich“. Tak zde nazývali diplomatický - komunisticky nadiktovaný - dokument. Podkarpatská Rus před rokem 1945 nikdy k Rusku ani k Sovětskému svazu nepatřila!Ztotalizovaná valná část Evropy druhé poloviny 20. století – to je také obraz o osudu lidí, kteří žijí dnes v prezidentské republice Ukrajina (vyhlášení její nezávislosti na Sovětském svazu se datuje 24. 8. 1991). V Praze působí Společnost přátel Podkarpatské Rusi, jejímž předsedou je Jiří Havel, v Užhorodě mají Klub T. G. Masaryka, jehož předsedou je Rusín Ivan Latko, hlásící se vždy k československým kořenům. Studoval historii též v Praze na Univerzitě Karlově, naučil se dobře česky s pomocí rozhlasového a televizního vysílání. Vypráví rád o tom, jak žijí naši krajané v Užhorodu, jak znovu instalovali Masarykův pomník, a též s pomocí Českého centra v Kyjevě pořádají besedy, výstavy. Bývalé území Podkarpatské Rusi představil u nás také brněnský fotoreportér Rudolf Štursa svou putovní výstavou; procestoval je spolu se spisovatelem Jaromírem Tomečkem křížem krážem. Zdejší krajina se stala v poslední době znovu přitažl ivou pro české turisty a objevovatele panenské přírody. Svědčí o tom nabídky zájezdů našich cestovních kanceláří, čilá výměna dopisů a e-mailů mezi přáteli. Bývalý biskupský hrad v Užhorodě slouží jako městské muzeum a v těsné blízkosti vyrostl skanzen s dřevěnými chaloupkami a jejich vnitřním starodávným vybavením. Nedaleko Užhorodu leží i Koločava – ves Nikoly Šuhaje, kterou proslavil Ivan Olbracht a naši filmaři. Evropská unie stanula už na hranicích Ukrajinské republiky. Je jistě dobré, že se oživují vzpomínky, zasuté v naší paměti anebo připomínající je současným generacím našich národů. Bývali jsme kdysi součástí Rakousko-Uherska, žili v jedné společné republice, za jejíž osvobození statečně bojovali ve druhé světové válce tisíce našich a ukrajinských (rusínských) vojáků. V oněch pohnutých dobách - jak se píše nyní v našem tisku a hovoří v médiích, nechali Češi na území Podkarpatské Rusi majetek v hodnotě zhruba čtyř miliard tehdejších korun. Sověti na odškodnění přispěli zatím 920 miliony. Vždyť naši lidé o svůj majetek přišli především kvůli maďarské a sovětské okupaci. Je dobře, že se napravují i tyto křivdy, že začínáme mít k sobě opět velmi blízko, navzdory rusko-ukrajinským mafiím. Kéž bychom se dočkali také jejich konce! |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 04. 2009.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Josef Fousek |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Milan Markovič |
 |
Milan Lasica |