 ZP •• Jak vzpomínáš na dětství, v němž jsi byl permanentně nejen obklopený rodinou, ale i Schovankami?
Díky tomu, že tatínek založil první českou dívčí country a bluegrassovou kapelu Schovanky a maminka v ní hrála na pětistrunné banjo, jsem celé své dětství strávil mezi hudebními nástroji a denně jsem poslouchal desítky kapel a muzikantů, u kterých se tatínek inspiroval při vybírání skladeb pro Schovanky. Na první pohled to vypadá, že to bylo záviděníhodné dětství, protože Schovanky byly v sedmdesátých letech jednou z nejpopulárnějších kapel. Téměř stále byly slyšet v rádiu, vystupovaly v televizi ve všech hudebních a zábavných pořadech, ročně měly až 260 koncertů. Ale právě díky tomu jsem své rodiče viděl velmi málo a často mě hlídali kamarádi trampové nebo příbuzní. Dobré na tom však jistě bylo, že jsem se velmi brzy dovedl o sebe postarat, byl jsem samostatný, naučil jsem se i vařit a podobně. Dodnes je to pro mě přínosem v praktickém životě.
ZP •• Na tvé rodiče a režijní spolupráci s nimi při přípravě tzv. »celovečerního kompoňáku« velmi rád vzpomínám. Byly to příjemné chvíle a dokonce se mi stalo, že jsem mnohem později potkal Schovanky při Western Parade ve Volyni, ale z někdejších hráček jsem ke svému úleku zjistil, že tam už nebyla žádná. Potvrdil jsem si, jak nám ten čas prostě letí. Pro mne byla spolupráce se Schovankami jednou ze vzácných příležitostí, jak se přes všelijakou nepřízeň doby takříkajíc udržet »u svého kopyta«. Režim mě neměl rád a nepovoloval mi provozovat můj pracovní obor v zaměstnání. Velice jsem si vážil tvého otce: byl to mimořádně čestný člověk a vždycky držel slovo. Nezajímal ho můj kádrový profil, jako venkoncem nikoho z příznivců tradičního trampingu, neboť idejím totality neholdovali. Docela svorně odmítali »normalizaci«, v jejímž rámci probíhaly tvrdé prověrky občanů, v nichž se ověřovala loajalita k režimu: v podstatě šlo o potvrzování vlastizrádného postoje k vlastní zemi. Krisťák neskrýval antipatii k okupaci i nevoli k českým kolaborantům. Nepřipomínám to s žádnou chutí, leč záměrně, neboť v tom protivném údobí české společnosti jsi byl mrňous a nemůžeš si pamatovat, jak zásahy mocipánů otravovaly životy lidí. Tvoji rodiče byli ovšem řemeslně velice zdatní a neštítili se nikdy žádné práce. Po úmrtí tvého otce se maminka Jarka věnovala a dodnes věnuje výrobě kožedělných výrobků, jež navíc dokáže opatřit pozoruhodným designem. Myslíš si, že někde v genetice, jak v hudbě, tak i v rukodělnosti, nastal impulz k tvé profesní orientaci?
Potom, co se rodiče přestali profesionálně věnovat muzice, začali přemýšlet, co budou dělat dál a protože už znali výhody svobodného povolání, tak si těžko dovedli představit, jak skloubit tradiční zaměstnání s jejich způsobem života a zvyky. Následovalo tedy období volnějších zaměstnání – třeba noční práce na poště. Později se začali zajímat o americkou techniku zpracování a zdobení kůže a už v osmdesátých letech byli schopni sehnat všechny dostupné materiály a zdokonalit se v tom tak, že začali vyrábět krásné opasky, řemeny na nástroje, peněženky a jiné předměty, ale stále to byl koníček, který je hned neživil. Postupně si zařídili i jakousi socialistickou obdobu živnosti a mohli své výrobky začít prodávat. V mých očích byli mí rodiče obdivuhodní lidé, kteří celý život dělali všechno s maximálním nasazením a ještě vždy spolu. Jsem moc rád, že se i tatínek dožil revoluce a zažil asi 5 let, kdy se mohli tím, co si vymysleli, i oficiálně živit. I potom, co táta v roce 1996 zemřel, maminka stále pracuje dál, techniku výroby ještě zdokonalila a obzvláště její řezané řemeny na hudební nástroje jsou známé nejen v Čechách, ale vlastně po celém světě – v USA, v Kanadě, v Německu či v Anglii. To, že se mí rodiče profesionálně věnovali hudbě, mě samozřejmě ovlivnilo ve volbě mé profese – především v tom, že jsem si byl jistý, že se určitě muzikou nebudu živit. Ale lákalo mě ty krásné hudební nástroje vyrábět. Proto jsem si vybral houslařskou školu v Lubech u Chebu, následně střední školu při Petrofu v Hradci Králové a po vojně, na které jsem zažil revoluci, jsem si zařídil živnostenský list a začal jsem se výrobě hudebních nástrojů – mandolín a banj - profesionálně věnovat.
ZP •• Byl jsem při tom, když jsi otevíral svůj první obchod na Starém Městě pražském, ale od té doby už zase uplynulo dobře 20 let, takže má radost z pozvánky na Benefici byla pochopitelná. Pro jistotu jsem nahlédl do chytrých knih, abych výklad termínu nějak nepopletl, (pamatuji si výraz benefice z přednášek o dějinách divadla, kdy zasloužilí herci pořádali svá benefiční představení, aby si tak vydělali na přilepšenou), a otevřel jsem zbrusu nový slovník »Tezaurus jazyka českého«, kde jsem u hesla »benefice« nalezl několik desítek možných výkladů: mně se zalíbil ten v názvu - výslužka. Dlužno však zdůraznit, že finanční výtěžek z tvé benefice byl věnován na podporu jedné výjimečné hudební školy. Jak dlouho ti trvá výroba jednoho nástroje? Používáš k tomu nějaké prefabrikáty, nebo si všechno modeluješ a zhotovuješ sám?
Hned na začátku jsem si uvědomil, že nechci mít žádnou továrnu, nikdy jsem nechtěl podnikat ve velkém, mít desítky zaměstnanců. Daleko víc mě láká vyrábět nástroje na objednávku v dokonalé kvalitě a každému výrobku se maximálně věnovat. Proto si obzvláště na mandolíny připravuji všechny přířezy sám.
 MANDOLÍNA
Mandolína je strunný hudební nástroj, vzhledem někomu snad připomínající kytaru, vyvinula se podle některých názorů ve středověku z loutny, podle jiných pramenů z mandory nebo kvinterny. Dnešní podobu mandolíny získaly v sedmnáctém století v Neapoli. Používaly se jako sólové i doprovodné nástroje, často též (podobně jako dříve mandory) jako horní sbor loutnových a později kytarových orchestrů. Mandolina je laděna stejně jako housle (G-D-A-E). Některé skupiny středověké hudby používají mandolíny v kvinternovém ladění, zvukový efekt je vzhledem k blízkému příbuzenství nástrojů, nebezpečně podobný. Struny jsou zdvojené. Má výrazný pronikavý zvuk a hraje doprovody - údery na druhou dobu, seknutí. Používají se také ozdoby jako tremolo nebo vybrnkání sóla. V současné době je hra na mandolínu stále rozšířenější, obzvláště v bluegrassu, jinak spíše zřídkavě ve folku nebo rocku. | ZP •• A co banjo neboli bendžo?
U banja objednávám pouze kovové části. Tímto způsobem trvá výroba mandolíny okolo dvou měsíců, mezitím vyrobím vždy ještě několik banj. Dodací doba mandolíny od objednávky je však podle typu přibližně 8 – 12 měsíců, protože naštěstí je stále více objednávek, než dokážu uspokojit.
 BANJO (bendžo)
Zvuk strun banja je zesilován zvláštním kruhovým bubínkem, na kterém je napnuta blána. O blánu se opírá kobylka a rozeznívá ji. Některé druhy banja mají ještě dřevěnou ozvučnou skříň, která uzavírá bubínek z druhé strany. Bendžo se skládá z několika základních částí: Krk' je opatřen mechanikami pro napínání strun a hmatníkem s pražci. Tělo' je tvořeno poměrně složitým mechanismem pro napínání blány a rezonátorem: Korpus je dřevěný kruhový rám, na kterém je napnuta blána, k níž je připevněn krk. V dolní části je opatřen struníkem pro upevnění strun. Tónový ring je obvykle kovový (bronzový) prstenec, nasazený shora na korpus. Tvoří zvuk nástroje a určuje tak kvalitu nástroje. Některá banja mají jako tónový ring jen kovovou obruč, nebo tlustý drát. Napínací systém' umožňuje upevnění a napnutí blány. Tvoří ho napínací háčky, přítlačný prstenec a mezikruží připevněné ke korpusu. Prstenec přidržuje blánu na tónovém ringu a je napínán háčky rozmístěnými po obvodu těla. Jejich druhý konec je provlečen otvory v mezikruží a utažen maticemi. Blána byla původně vyráběna z oslí nebo hovězí kůže. Ta však má některé nevýhodné vlastnosti - její zvuk je závislý na vlhkosti vzduchu. Postupně byla tedy kožená blána nahrazena blánou umělou, která je stálejší. Pro některé účely se vyrábí umělá blána, která napodobuje vzhled i zvuk kůže. Rezonátor' slouží k docílení plnějšího a hlasitějšího zvuku nástroje. Je to klenutý dřevěný kryt, který uzavírá spodní hranu korpusu. Ovlivňuje podstatně zvuk nástroje. Některá banja, určená pro tzv. ''old-time'' styl, rezonátor nemají a nazývají se ''open back'' (otevřený zadek). Kobylka přenáší zvuk strun na blánu a svou polohou také určuje výšku tónu struny. Je vyrobena nejčastěji z javoru s ebenovou hranou. Její tvar, výška a materiál ovlivňujíce zvuk nástroje. Struny se používají kovové, tenčí než pro kytaru. Je možné použít různé tloušťky podle techniky hry. Počet strun je u jednotlivých druhů banja různý, od 4 až po 8. Ladění banja není jednotné. Obvykle je naladěno do některého akordu, ale jednotliví hráči si ladění přizpůsobují podle svého stylu nebo dokonce podle hrané písně. To platí především pro old-time hudbu a pětistrunné bendžo, ostatní druhy mají ladění již ustálené. |  ZP •• A k takové činnosti jest zapotřebí velice šikovného marketingu: kdo ti jej zajišťuje? Anebo i tohle dokážeš sám? Jak rozšiřuješ svou působnost v zahraničí? Musím čtenářům přiznat, že tyhle dnešní Rozpravy se poněkud vlekly, protože jednou jsi plachtil po moři, (koukám, žes zaměnil někdejší způsob čundru za slanou vodu), podruhé jsi zase neměl čas, protože tě obchodní záležitosti zavály do USA, jindy zase kamsi do Norska, (kde jsi naštěstí konečně začal se mnou písemně rozprávět).
Tatínek mi jednou říkal, že je skvělé umět na nástroj hrát a je to samozřejmě nutný předpoklad k vystoupení na jevišti, ale v prodeji kapely je to ta poslední věc. Kapela musí dobře vypadat, umět nabídnout něco neobvyklého či jinak zajímavého. To jsem si uvědomil i já při prodeji svých nástrojů. I když bude výrobek sebelepší, sám se neprodá. Proto jsem začal pořádat workshopy o nástrojích, organizovat koncerty, na kterých hrají na mé nástroje špičkoví muzikanti, vystavovat na festivalech po celém světě a postupně mě to začalo víc a víc bavit a marketing se stal mým koníčkem. Pouze tak se může česká značka ČAPEK více rozšířit nejen u nás, ale i daleko za hranicemi České republiky.
ZP •• Inklinuješ k určitému typu (žánru) hudby. Je mi jasné, že na to měla vliv rodina, ale jak pozoruji, máš rovněž blízko k jazzu. Upřesni to.
Na mé práci mě nejvíce vzrušuje to, že na jedné straně se na mé nástroje hraje bluegrass, country, jazz a dixieland, nicméně moji mandolínu můžeš slyšet i v Národním divadle nebo při koncertech těch nejtvrdších bigbeatových kapel. Zároveň mě těší, že na moje nástroje hrají úplně normální lidi v hospodách i virtuosové na světových jevištích. Já už dnes hudbu úplně po žánrech nerozděluji, i když samozřejmě některé styly poslouchám víc. Prostě preferuji muziku, která je dobře zahraná, má myšlenku, je chytrá a umí mě zaujmout. Nejvíce poslouchám akustickou hudbu, což bluegrass a jazz většinou jsou.
ZP •• Tvá Benefice v Lucerně proběhla, ale myslím si, že by veřejnost měla být o této performanci a jejím cíli víc informována. Musím ti složit poklonu; lidé by totiž měli vědět, že tvá »výslužka« plynula na dobročinný účel. Jak se Ti ta akce jeví s odstupem času? Spokojenost? Chystáš opět něco podobného?
Letošní koncert v Lucerně byl již čtvrtou akcí, které jsem postupně pořádal k mým výročím, tentokrát šlo již o čtvrtstoletí od vyrobení mého prvního pětistrunného banja. Jsem rád, že nejde jen o pouhé oslavy, ale vždy mají i benefiční, dobročinný účel. Lucerna byla bezesporu mou zatím největší akcí, celá příprava trvala bezmála rok a jsem moc rád, že se mi Velký sál podařilo naplnit. Koncertu předcházela obrovská mediální kampaň, včetně celostátní rozhlasové prezentace, desítek billboardů a vydání 24 stránkového časopisu o mých nástrojích a muzikantech, kteří na ně hrají. V Lucerně vystoupily desítky vynikajících umělců, Ivan Mládek, Jiří Suchý, Kapitán Kid, Ondřej Havelka, Marek Eben, či jeden z nejlepších mandolinistů světa Radim Zenkl (USA). Všichni účinkující se vzdali svých honorářů ve prospěch Konzervatoře Jana Deyla pro zrakově postižené. Škola slaví právě sto let od svého založení a připadl jí i celý výtěžek z koncertu, více než 300 tisíc Kč. Celý večer provázeli dva majitelé mých nástrojů – Ondřej Havelka a Marek Eben - a i díky nim byl tento pětihodinový hudební maraton skvělým kulturním zážitkem.

ZP •• Nedávno jsem seděl na víně s Jardou Čvančarou, banjistou skupiny Taxmeni, a velice chválil nástroj typu »president«, jejž jsi mu vyrobil. Svěřil se mi, že na nákladech spojených s výrobou se podílel i jeho skautský vedoucí Jestřáb, což byla přezdívka spisovatele Jaroslava Foglara. Jaký ty sám jsi »musicus«? Hraješ s někým?
V dětství jsem byl od čtyř do osmi let nucen hrát na housle – to nemělo velký úspěch. Následovala na chvíli kytara a pak už pětistrunné banjo. Na to si občas rád zahraji s kamarády, ale rozhodně veřejně nevystupuji a ani mě to neláká. Nejvíc si zahraji při seřizování nástrojů z mé dílny.
ZP •• Co si myslíš o současné hudbě stylu country? Nemáš pocit, že trochu ustrnul a že nevznikají nové, výrazné a pozoruhodné hity?
Přiznám se, že country moc neposlouchám, ale spíše jednu jeho odnož – bluegrass. A tam v současné době vzniká mnoho hezkých písniček od českých autorů, které dokonce zpívají i v USA. Ale protože jsou psané v angličtině, nejsou u nás příliš známé. A co se týká country hitů minulých let – ať už je zpívaly Schovanky nebo Rangers, Greenhorni a další – všechny byly převzaté z USA a hit z nich vznikl jen díky tomu, že textař přidal k původní melodii dobrý český text.
ZP •• Na internetu jsem objevil řadu nedávných snímků z chajdy, na jejíž terase připravuje maminka Jarka jakousi trachtaci neboli raut, pokud ovšem zrovna nešlo o běžnou, leč poněkud štědřejší večeři. Řekl bych, že ve tvém životě sice dominuje řemeslo a hudba, ale přesto máš určitě i další zájmy. A co trampské osady a tento někdejší způsob relaxace?
Mám to štěstí, že práce, která mě živí, tedy výroba hudebních nástrojů, je zároveň mým koníčkem. Nicméně každý rok strávím 14 dnů v přírodě při táboření v tee-pee, rád cestuji (díky své práci často navštěvuji USA) a poslední dobou se trochu věnuji i jachtaření.
ZP •• Vzhledem k tomu, že jsme se dlouhá léta neviděli, rád bych se dozvěděl něco víc o tvé současné rodině.
Především kvůli dětem jsme se před 8 lety přestěhovali z Prahy do Chouzavé za Mníškem pod Brdy, do kraje Káji Maříka. V brdských lesích na čerstvém vzduchu se i s naším psem cítíme skvěle a přitom máme do Prahy 25 minut.
ZP •• Mužů v Rozpravách ZP se v závěru ptávám, dokážou-li vařit, a pokud ano, pak mám dotaz, co je jejich gastronomickým hitem: podělíš se o recept?
Vařím velmi rád a nejraději ryby na všechny způsoby. Miluji obzvláště velmi krátce restovaný biftek z tuňáka.
 ZP •• Tak tohle jídlo dobře znám z Kanady, kde se dá kdykoliv zakoupit čerstvá ryba: my jsme tam připravovali tuňáka na lávovém grilu. Chce to jen trochu soli, možná špetku pepře. Potvrzuji: vynikající, receptu netřeba. A co k tomu? Já bych k tomu viděl sklenku bílého suchého vína. Teď je zrovna vedro – čeho by ses napil?
Rád míchám nápoje – můžu doporučit silný, ale osvěžující letní drink, který se připraví v poměru: 1 díl bílého kubánského rumu, 1 díl tequily, třtinový cukr, limeta, ledová tříšť. 
ZP •• Díky za rozprávění, Rosťo, držím palce do dalších beneficí! A moc mě potěšilo, že jsme mohli vzpomenout i tvého tatínka a mého dobrého kamaráda Krisťáka. A prosím, pozdravuj Jarku, tvou maminku!
* * *
Foto © osobní archiv R. Čapka Popis nástrojů: zdroj Wikipedie
|