Ing.Miloslav Křížek - Zdeněk Pošíval: Ten, jenž nemá rád bezvětří
Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP
|
| |
|
| |
| Ing. Miloslav Křížek | |
 ZP •• Jak se přihodilo, žes zamířil za »velkou louži« Atlantiku? K nejkrásnějším vzpomínkám z dětství patří zšeřelá místnost, praskající oheň v kamnech a táta předčítající mi ty nejkrásnější dobrodružné knížky. V těchto chvílích jsem nebyl pouhým posluchačem, ale patnáctiletým kapitánem, korzárem, případně jsme se s Robinsonem snažili přežít na pustém ostrově. Vyvolalo to ve mně celoživotní touhu ta místa navštívit, případně zkusit zde žít. Řada těchto příběhů se odehrála v Malých Antilách, které se mi zvolna stávají druhým domovem. Kde jinde se mohli natáčet Piráti z Karibiku? To mě každoročně přenáší za Atlantik. ZP •• Když jsi mi volal po návratu ze své poslední cesty, neskrývals´ hluboké zklamání z Polynésie a z ostrova Tahiti, což se naprosto lišilo od nadšení před odplutím, když jsi byl nejen natěšený, že konečně spatříš na vlastní oči Jižní kříž, ale i leccos romantického, o čem nám v mládí podával svědectví admirál Cook a samozřejmě i Gauguinovy slavné obrazy. Značná část síly, která nás žene bouřkami za našimi sny je vzbuzená romantikou. O Polynésii a konkrétně Tahiti jsem skutečně měl informace z knih o Cookovi, z filmu Vzpoura na Bounty a z několika turistických průvodců, které účelově tuto představu podporují. Tak se stane, že člověk připluje k ostrovu, kde se v přístavu štítí ponořit ruku do vody, kde kvůli množství aut obtížně přechází cestu, ostrov je průmyslově znečistěný a v Muzeu Paula Gauguina je k vidění pouze pár plakátů; hlídač v podstatě neví, kdo to ten »Gogén« vlastně byl. Musíme to ovšem přijmout, jak to je. I oni zde mají právo na 21. století. My jsme nakonec to naše Tahiti našli na jiných ostrovech. ZP •• Všechno tam zajisté nebylo jen zklamáním: co třeba HINADO TAHITI, což je našinci velmi blízké, zejména když se přeloží z tahitského slova »ihoa«. Pokud to hodnotím s odstupem, v žádném případě nechci mluvit o zklamání, ba naopak. V části Francouzské Polynésie jménem Společenské ostrovy jsme strávili 5 týdnů, upluli jsme přes 1 200 km, navštívili jsme návětrné i závětrné ostrovy, z nejvýznamnějších Raiatea, Huahine, Tahiti, Moorea, Bora – Bora a další. Viděli jsme nádhernou přírodu, úžasný podmořský svět, ale nejvíce na mě zapůsobili lidé. Setkal jsem se snad s nejvstřícnějšími, nejhodnějšími a nejmilejšími lidmi, jaké jsem kdy na svých plavbách potkal. K pozitivním zážitkům samozřejmě patří i zmíněné ihoa - pivo Hinano. Při výběru z dalších tří, čtyř místních značek nám okamžitě zalahodilo na jazyku. Je zde ovšem nejžádanější i místními a traduje se, že ho vytvořil český sládek. ZP •• Ochutnal jsem a potvrzuji. Tvá záliba té zeměpisné oblasti se mi potvrdila i tím, žes mě kdysi zatáhl i do jednoho pražského baru s latinskoamerickou image i s exotickou nápojovou a pokrmovou nabídkou, kde sis s nemalou výřečností povídal s cizokrajným personálem jako s důvěrnými přáteli, a taky jsem byl názorně poučen, jak pít kubánské »mojito«. Vraťme se však na začátek a vlastně de facto do minulosti, jež ve tvém případě je opsána členstvím v pražském Yacht clubu s čechráním hladin vod na Vltavě a přehradních nádržích. S jachtingem jsem začínal relativně pozdě, až koncem sedmdesátých let. Byl jsem přijat do jednoho z nejznámějších klubů v republice Yacht Club Sport Zbraslav. Měl jsem obrovské štěstí na učitele, ať už to byl Pepa Rossler, vnuk Rosslera-Ořovského, zakladatele českého jachtingu, či mediálně neznámý, ale o to zasloužilejší Pepa Souček, který vychoval celou generaci výborných jachtařů. Protože značná část pražských i mimopražských jachtařů přibližně mého věku se zacvičovalo na naší klubové plachetnici Šárka, hrdě si říkáme generace Šárky. Rád vzpomínám na jachtařská klání kajutových plachetnic pod Vyšehradem a na Slapech. Nezapomenutelné zážitky mám z 24 hodinového závodu na Slapech, kterého jsem se zúčastnil šestnáctkrát. Samozřejmě, časem nám Slapy přestaly stačit, tak jsme vyráželi za mořem tam, kde to v těch letech bylo možné, tj. do oblasti Rujany na Greifswaldskou zátoku v tehdejší NDR a zejména do Polska. Šťastlivci, kteří obdrželi devizový příslib, odjeli s naší klubovou lodí Forman na Jadran. Mně se to povedlo v osmdesátých letech pouze jednou. K pravému mořskému opojení došlo až po roce 1989. Za deset let jsem křížem krážem proplul Středozemní moře, Balt a Severní moře, přeplul Atlantik a absolvoval první tři karibské plavby. Celkově jsem do dnešního dne uplul na mořích kolem 15 tisíc námořních mil, což je přibližně 28 tisíc kilometrů. Jachting pro mě dávno přestal být sportem, ale stal se světovým názorem. ZP •• Kolikrát jsi přeplul oceán? Neskrývals´, že současná navigační technika a různé automaty činí z plutí pod plachtami příjemnou vyjížďku. Zaujala mě i nová technologie plachet: jednou jsi mi ukázal kousek látky, tenké jako cigaretový papírek, již se však nepodařilo vůbec ničím dostupným propíchnout a roztrhnout. Dlouhé plavby si z časových důvodů schovávám do důchodu. Prozatím jsem dvakrát přeplul Atlantik a to tam i nazpět, vždy ve službách mého kamaráda, který si naši posádku najal k přepravě své lodi ze Středomoří, kde končila plavební sezóna, do Karibiku, kde naopak začínala, aby ji tam mohl pronajímat. Plavba zpět byla ze stejných důvodů. Jako v každé jiné lidské činnosti i zde nám cesty usnadňuje technický vývoj. Již za mého života došlo k obrovským změnám v navigaci. Dnešní GPS s obrazovkou, kde aktuálně sleduješ svou polohu včetně označení trati, tě provede jakkoliv nebezpečnou soutěskou i v noci. V podmínkách, kdy jachtařské školy chrlí čerstvě kvašené elévy, si dovolím tvrdit, že patřím k několika posledním jedincům, kteří ještě ovládají sextant. ZP •• Tady bych rád připomněl, že díky tvým znalostem historie námořní plavby jsem opravil v rukopisu jednoho svého románu spoustu nesmyslů, když mě popadla potřeba popisovat trasu trojstěžníku z Janova Středozemním mořem přes zastávku v Africe a pak Atlantikem do Ameriky 17. století. Byť šlo v příběhu o pouhou epizodku, dopustil jsem se přitom grandiózních chyb, délku plavby jsem popletl o pěknou řádku týdnů, a tak si teď blahořečím, že se známe a vyvedl´s mě z omylů a falešných představ o době plutí, o zásobování a dokonce i o režimu, který v té době vládl na lodích. Znal jsem to nepřesně jen z několika romantických filmů a nepříliš věrohodné literatury. Do té chvíle jsem netušil, jaký vliv na plavební kurz mají mořské proudy, a namlouval si, že dějeprava je mi důvěrně známou disciplinou. K obrovským změnám došlo i v materiálech při stavbě trupů, tvarech a materiálech plachet. Po několika neštěstích se upustilo od užití záchranných ostrůvků, staví se nepotopitelné lodi. Z hlediska předpokládaného vývoje se jachting blíží k bodu, kdy námořník na palubě bude zbytečný, vše obslouží počítač a servomotory. Zůstanou tam pouze pasažéři, kteří si zaplatili dovolenou, vezou se a nemají důvod ani chuť něčemu rozumět. Bůh buď s nimi, až se moře rozzlobí. ZP •• Tvou oblíbenou destinací je tedy Karibik. Vracíváš se na ta místa nejenom do svých oblíbených zákoutí, ale zdá se mi, že tam pluješ jako do svého druhého domova: jsou ti ta místa snad něčím podobným, co jinému Čechovi chalupaření? S českým chalupářem vidím souvislost pouze v tom, že oba snášíme dobrovolně určité nepohodlí. Karibská oblast, kterou mám rád, jak se zde říká West Indian Islands, se táhne od Guadeloupe po Venezuelu v délce skoro 400 km (viz mapka nahoře). Je zde spousta ostrovů, kde mám své přátele. O zdejším moři plně platí, že »nevstoupíš dvakrát do stejné řeky«. V budoucnu zde chci trávit až půl roku, všechny ty nepříjemné podzimní a zimní měsíce, které bytostně nesnáším, a pak se rozjet za jarem a létem zase domů. ZP •• Toto léto je vskutku výjimečné, neboť v něm doslova vládne voda: záplavy z rozbouřené jinak klidné Volyňky zasáhla v Předslavicích i dům kamaráda Jardy Kubeše, (jemuž byly věnovány jedny z předchozích ROZPRAV), a zle stavbu poškodila. Totéž se dělo i na Severní Moravě, v oblasti tvého rodiště. Vody moří se také zavřely nad několika airbusy a rozsévaly smutek. A v Somálském zálivu stále řádí nelítostní piráti. Otázka míří k nebezpečí, které masy vod přinášejí a já se ptám, jestli´s někdy pocítil skutečné ohrožení? S potenciálním nebezpečím musí člověk počítat vždy. Ale já jsem měl to štěstí, že jsem nebyl přímo účasten velkých katastrof, ale viděl jsem následky - spoušť na ostrově Montserrat po výbuchu sopky, hurikánem zničené hlavní město Grenady St. George´s, jakož i následky hurikánů na Sv. Vincentovi, Martinique a jiných ostrovech. V této souvislosti musím připomenout rituál - úlitbu Neptunovi, který se odehrává na každé lodi při vyplutí na delší cestu. Připíjí se tím nejlepším, co na lodi je a Neptun dostává největší sklenici. Kapitán pronese řeč, jež mj. obsahuje prosbu o zachování životů posádky, o spatření pevné země a svých blízkých, o dobrý vítr atp. Potom vylije Neptunovi sklenici do moře. Pokud, nedej Bože, nějaký nováček vznese na palubě dotaz, není-li to škoda, pak se loď okamžitě vrací do přístavu, přiváže se a vyplutí, včetně rituálu, se opakuje znovu. V tomto smyslu je námořnictvo značně pověrčivé. Při plavbě se například nikdy nepíská, aby se tím nepřivolal vítr, a neťuká se sklenicemi, ale hřbety rukou, aby nám kamarádi rozesetí po dnech všech moří světa nezáviděli. Za třicet let, v jejichž průběhu se čas od času pohybuji na moři, jsem samozřejmě zažil bouře, občasné utržení z kotvy za silného větru a dokonce i ztroskotání. Všechny zážitky mě naformátovaly a změnily. Stal jsem se věřícím a pověrčivým. Bez ohledu na to, jsem největší trauma paradoxně zažil při povodních v Praze v roce 2002. Evakuace domu - sídla firmy na Smíchově, odjezd za hukotu sirén jako poslední civilní auto přes Barrandovský most, absolutní zkáza mateřské loděnice v Braníku. Ze všech svých prožitků mám poznatek, že všichni lidé bez ohledu na to, jakým stupněm ateismu jsou předtím postiženi, se ve chvíli největšího nebezpečí obracejí k Bohu. ZP •• Dovol, abych otevřel líbeznější téma: krásné ženy. Když jsem byl poprvé za hranicemi na mezinárodním festivalu v italské Parmě, pochopitelně jsem tam okukoval dívky a ženy. Nemyslím pouze ty, jež žily v hostitelské zemi, ale veškeré účastnice, většinou herečky, ze všech koutů světa. A víš, které jsme s kolegy uznali za nejkrásnější? České. Nehledej za tím hodnocením žádný protekcionismus. Hned za našimi dívkami skončily Polky. Navzdory tomu, že mi tehdy bylo jen pětadvacet let a tobě je teď také už o něco víc, se tě ptám: můžeš potvrdit, že navzdory mému tvrzení jsou nejkrásnější ženy k vidění v Latinské Americe? Narážím na to, že Venezuela zatím historicky vede v počtu vítězek soutěže »Miss World«. Motiv je to ožehavý a závisí na tom, kdo posuzuje. Venezuelské Miss World by zcela určitě nevyhrály, kdyby je měli volit Asiaté. S tejně tak Naomi Cambell by se ve vlastním kmeni jen obtížně vdala. Budeme se raději bavit o mém pohledu. Při několika přistáních ve Venezuele jsem v souhrnu mezi stovkami žen zmíněné krasavice nezahlédl. Na Kubě a ostatních ostrovech se občas Pánu Bohu povede dílo, které vám vyrazí dech. Musím podotknout, že jde o výsledek mezirasového mísení a taková kráska je tu jedna z tisíce. Ostatní ponecháváš bez povšimnutí. Takže zůstávám vlastenec: nejkrásnější ženy jsou u nás a na Slovensku. ZP •• Cestuješ do mnoha zemí, kde se mluví nejrůznějšími jazyky: jak se všude dorozumíš? S cizími jazyky na tom nejsem nejlépe. Pomáhám si různými gesty a několika frázemi. Mám na to ovšem připravený fígl. Naučil jsem se říkat v několika jazycích větu: »Promiňte, že mluvím vaší řečí špatně, ale učím se ji teprve tři měsíce.« V tu chvíli každý domorodec roztaje, začne mě plácat pochvalně po zádech a nadšeně zvolá, jak po těch třech měsících mluvím výborně. Jednou mě při tom fíglu zaslechla jistá servírka a začala se smát: »Mluvíš příšerně, člověče, a o těch třech měsících to tu tvrdíš nejmíň už čtyři roky, ale buď klidnej, my ti rozumíme.« ZP •• Inženýrskou hodnost jsi získal na Vysoké škole ve Zlíně, jejímž absolventům v žertu říkávám »jircháři«, jak se kdysi v Čechách nazývali koželuhové. Nyní jsi však ředitelem významné mikrobiologické laboratoře. Jak se stalo, žes tak rapidně vyměnil svůj obor? Tak zde bych rád svá vysokoškolská studia vyjasnil a upřesnil. Především, byl jsem přijat na Vysoké učení technické v Brně, katedra chemicko-technologická. Ta v té době z hlediska provozu továren na zpracování kůže, gumy, plastických hmot a obecně širokého užití chemie sídlila v tehdejším Gottwaldově. Ne že by pro mě tato studia byla zrovna životním snem. Musíme ale chápat kontext doby. Začala normalizace, naše rodina byla pod drobnohledem, protože strýc cedil krev na té nesprávné straně protifašistické fronty a já jsem si nemohl moc vybírat. Musím připomenout, že jsem svůj obor studoval rád. Dal mi i základ k dnešní práci jednatele a spoluvlastníka mikrobiologické laboratoře. Jakýkoliv provoz koželužské či obecně chemické laboratoře se totiž od té mikrobiologické po organizační stránce prakticky neliší. ZP •• Máš nesporně možnost srovnávání. Jak se ti jeví »genius loci« v naší zemi ve srovnání s jinými zeměmi Evropy a s Amerikou? K otázce genia loci se mi vyjadřuje těžce. Stydím se u České televize, když náctiletí nevědí, kdo sedí na koni na Vítkově a po vysvětlivce reportéra pokládají Žižku za komunistického funkcionáře. Stydím se, když velitel naší jednotky v Afghanistánu vydá rozkaz k odmítnutí pomoci britské jednotce v nouzi. Zuřím, když starosta v Šenově chce postiženým historicky nejstrašnější povodní rozdělit aspoň prvních pár stovek a zjistí, že úředník České spořitelny celou částku složenou dobrovolnými dárci stáhl z konta na úhradu splátek úvěru. A co chceme od kapsářů, když představitelé státu úporně a bezvýsledně přemýšlejí, kde proboha přišli k milionovým částkám? ZP •• Vím, koho máš na mysli, a nedivím se tvému rozladění. Mne také mrzí, že málokterý z Čechů dokáže kupříkladu odpovědět na otázku, kdo byl prvním českým králem (nejistým čtenářům napovím, že to byl Vratislav II, 1061 – 1092) anebo mě podražďuje bezohlednost mladíka v tramvaji, když nepustí stařenku s holemi sednout. Trápí mě příšerná pologramotná čeština diskutujících občanů na internetových denících, nicméně pocit studu v sobě nechovám. U nás prostě přežívá morální a kulturní pokleslost z dob komunismu a bude trvat tak dlouho, dokud se národ neočistí od kalných nánosů a sebevědomě se nenapřímí. Přesto mé osobní zkušenosti ze styku s mnoha lidmi jsou v podstatě velmi dobré. Lze to poznat ze solidarity, kterou občané projevují: vždyť už dva týdny po záplavách vybrali mezi sebou 68 milionů korun na postižené bližní. Proč ale vyžadovat od mladých elementární slušnost, když se premiér naší republiky pohybuje nahý ve vile italského premiéra? ZP •• Uvědom si, že média zveřejňují hlavně excesy; skandály papalášů a různé amorálnosti jsou pro mnohé z nich živobytím a pěkné věci bohužel pomíjejí. Mne i drtí, když se vylidňují naše vesničky a malá města, jak v Praze a jinde hlaholí ruština, jak v obcích uvnitř státu jsou dvoujazyčné nápisy a příslušníci jiných národů skupují u nás pozemky ve velkém a nikdo nezasáhne. ZP •• Mne letos v červnu »drtila« v Mariánkách skutečnost, když jsem se na lázeňské kolonádě díval na německé nápisy uváděné na prvém místě před českými, což mi připomnělo protektorát; jako kluk jej pamatuji. A něco podobného se děje i v Karlových Varech, kde si na filmovém festivalu posteskl režisér Miloš Forman na množství ruských nápisů, pod nimiž už nejsou ani české překlady. Abychom si rozuměli: mně nevadí Němci ani Rusové, vítám dobré stránky naší pohostinnosti, ale vadí mi patolízalství. Navzdory tomu všemu jsem pořád pro to, aby se elementární slušnost vyžadovala tvrdošíjně od každého. Nerad bych zanechal ve čtenářích dojem, že ty i já máme blízko k šovinismu, byť jeho hranice s vlastenectvím je často labilní. Vzpomínám si, jak jsme kdysi nadšeně uvítali vstup České republiky do NATO a navíc oba máme své syny v zámoří. Tvůj syn (obdobně jako kdysi můj starší syn) tam studuje. Když jsem syna posílal na střední školu do USA z důvodu aktivního zvládnutí jazyka, netušil jsem, že to skončí maturitou, natož o něco později absolvováním prestižní Stanford university v Kalifornii. ZP •• V čem vidíš výhodu Ameriky oproti univerzitám v Evropě? Mám-li srovnat obě školství, budu trošku jízlivý. Podle naší pokřivené představy americká mládež na středních školách droguje, střílí profesory a neumí ani psát. Kdo neumí žádný sport, nedostane se na univerzitu, protože tam se nic jiného nedělá. Ve skutečnosti americké školství nabízí prakticky neomezené možnosti vzdělání. Zdůrazňuji a dvakrát podtrhuji tomu, kdo chce. Už na střední škole vychovává samostatně myslící jedince schopné se precisně vyjadřovat, formulovat problém a najít samostatné řešení. Využívá k tomu nepřebernou nabídku mimoškolních aktivit. Na amerických univerzitách vyučuje, případně bádá až 90% žijících držitelů Nobelových cen. Univerzity jsou přímo propojeny s praxí. Připomínám Stanford: vlastní nejvýkonnější počítač na světě. Zpracovává mimo jiné globální katastrofy při dopadu bolidu na Zemi. Vznikl zde raketoplán. Známé je propojení na Sillicon Valley. Pochopitelně v tom hraje roli technicky nejvyspělejší a nejbohatší stát na světě, jakým je bezesporu USA. Z tohoto pohledu pak oprávněně figuruje v žebříčku prvních sto univerzit na světě, pouze pět je ze zbytku světa, z toho tři z Evropy. ZP •• Málo se ví (nebo se prostě nechce vědět) o tom, že v Severní Americe, a mám teď na mysli hlavně Kanadu, si stát chrání své mozky tak, že studentům, (mají-li slušné studijní výsledky), poskytne místní vláda i slušné stipendium, ale zároveň si je zaváže, aby půjčky na studium postupně vraceli státu. U nás mladí lidé studují sice zdarma, ale záhy opouštějí vlastní zemi, pracují v cizině a vlastní zemi nic nevracejí. Mnohá země tak přijde věru lehce (levně) k odborníkům, kdežto Česká republika rozhazovačně přichází navíc o vlastní vzdělance. Jsi člověk nebývale činorodý. Teď už sice víme, že tvým největším koníčkem jsou lodě, zejména takové, jimiž člověk brázdí vody oceánů a moří, ale máš i jiné záliby. Čemu kupříkladu holduješ za mrazů a vánic? A co pak? Pracuji jako jednatel firmy a pokud chci svou práci vykonávat odpovědně, tak 8 ani 9 hodin denně nestačí. Po příchodu domů nemám obvykle chuť číst ani noviny, natož studovat cizí jazyky, jak bych potřeboval. Čas jsem si proto rozvrhl tak, že v průběhu roku jsem 4 – 6 týdnů na moři obvykle leden – únor, zbytek roku věnuji běžným činnostem a rodině, která, jak děti odrůstají, mě naštěstí potřebuje čím dál méně. Na další aktivity se těším, až předám jednatelskou funkci nástupci a budu se moci věnovat i četným svazkům své bohaté knihovny, které jsem dosud nečetl. Mám tam dokonce i některé ještě nepřečtené Pošívaly. A teď se těším na letní osmidenní turistický pochod s přáteli kolem Vltavy, na podzimní oslavu 40 let po maturitě s tehdejší třídou a na výzkumnou plavbu do ústí Orinoka v lednu příštího roku. ZP •• Přeji dobrý vítr do plachet! | |
| Malý výběr | |
| Příště: SPISOVATEL NEJEN DUŠÍ, ALE I VŠÍM, CO SI LIDÉ RÁDI PŘEDSTAVUJÍ, ŽE K TAKOVÉMU POVOLÁNÍ PATŘÍ O Jiřím Melíškovi, autorovi rozhlasových pořadů i scenáristovi televizních seriálů, o tvůrčí práci a zahálce, i o životě kolem známých lidí. | |
| Dosud uveřejněné | |
Foto © Miloslav Křížek, Ilustrační snímky: osobní archiv
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 07. 2009.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivan Kraus |
 |
Jitka Molavcová |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Jiří Suchý |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Karel Šíp |