Michal Dlouhý: Náhoda v pátrací službě

Rubrika: Publicistika – Historie

Vedoucí síly četnických pátracích stanic zřízených 1. ledna 1928 v sídlech krajských trestních soudů byly postupně vysílány do odborného kursu pátrací služby, který probíhal u Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze. V kasárnách zemského četnického velitelství na Malé Straně v Karmelitské č. 388, kde četnické pátrací ústředí sídlilo, se počátkem roku 1929 sešlo posledních deset z celkového počtu čtyřiceti četníků řídících jednotlivé četnické pátrací stanice z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi.
V jedné z přednášek I. pobočníka zemského četnického velitele v Praze podplukovníka Jana Ševčoviče, bylo řečeno následující: Náhoda při vyšetřování trestného činu bývala dříve velmi dobrým spolučinitelem pátrací službě, ale dnes se s náhodou při šetření nesmí počítati již proto, že bezpečnostní orgán má lepší školu, nežli měl snad před padesáti lety. Za dnešní doby nesmí bezpečnostní orgán přenechati vyšetřování trestného činu "náhodě", neboť četník má vyšetřiti určitý případ, nikoliv "náhoda". Každý z posluchačů však znal ze své letité služby u četnictva nejeden případ, kdy náhoda sehrála svoji úlohu a napomohla objasnit zločin či dopadnout jeho pachatele.
Večer se řada posluchačů četnických škol a kursů z Karmelitské odebrala do nedalekého hotelu "Na staré poště", kde se lokál jen zelenal četnickými uniformami. Zlatavé pivko zvedlo náladu, dalo pozapomenout na útrapy výuky a po chvíli výčepním sálem začala znít ČETNICKÁ HYMNA:

My jsme ten národ veselých četníků,
kdo má rád nás, ten vítán je nám vždy.
Ve dne i v noci, podle zákoníku,
v službu spějem, ať leje a hřmí.

Bratři drazí, dobrou shodu mějme,
paže k paži pomáhejme všem.
Sláva nazdar si zapějme,
čest je nám být četníkem.

l když nám mnohé těžké dali břímě,
snášíme vše, trpěliví jsme.
Svůj život vždycky pro stát nasadíme,
když nás zákon k zakročení zve.

Zvedněm pohár, drazí kamarádi,
připijme si, to vše usmíří.
Nadevše se mějme rádi,
z čísla jedna až čtyři.

Slova "z čísla jedna až čtyři" označovala jednotlivá zemská velitelství četnictva: v Praze pro Čechy, v Brně pro Moravu a Slezsko, v Bratislavě pro Slovensko a v Užhorodě pro Podkarpatskou Rus. Číselné označení příslušnosti četníka k danému zemskému velitelství bylo na rukávovém štítku blůzy stejnokroje. Paradoxem bylo, že u jednoho ze stolů seděla čtveřice příslušníků z odborného kurzu, každý z jiného zemského velitelství.
Ačkoliv následovaly ještě přednášky velitele Ústředního četnického pátracího oddělení štábního kapitána Josefa Povondry o významu skizzy v pátrací službě a vrchního strážmistra Josefa Mareše z téhož oddělení na téma evidence potulných cikánů, utkvěly posluchačům v paměti zejména pro ně nepochopitelné názory na význam náhody v pátrací službě a debata se točila okolo daného tématu.



I.
Domáky


Vrchní strážmistr František Somerauer z Pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Mostě v Čechách začal vyprávět případ, který řešila jejich pátračka v docela nedávné době.
Na mostecku je zcela běžné, že havíři jdoucí ze šichty domů si nosí v batozích na zádech takzvané "domáky". Jedná se o špalík odpadového dřeva z výztuh na podpal. Jeden ze strážmistrů četnické stanice v Mostě při listopadové noční obchůzce spatřil v hloučku jdoucích havířů muže s nezvykle naditým batohem, a proto se ho rozhodl zkontrolovat. Domníval se totiž, že muž může nést z šichty odcizený fárací oděv. Jakmile muže oslovil, co nese, tento se zastavil a klidně odvětil, že domáky a papíry na podpal jako ostatní jeho spolupracovníci. Když se chtěl četník přesvědčit o obsahu zavazadla, a sáhl na batoh, tento upadl vlastní vahou k zemi a muž se dal na útěk přes nedaleký potok a zmizel jej pronásledujícímu strážmistrovi v křovinami pokryté stráni zahalené do noční tmy.
Strážmistrovi nezbylo než se vrátit k batohu, ale jaké však bylo jeho překvapení, když ve světle elektrické lampy zjistil, že batoh je doslova napěchovaný soudními spisy. Nelenil a pospíchal do četnických kasáren, ve kterých je kromě četnické stanice i mostecká pátračka.
Ve staniční kanceláři bylo zjištěno, že se jedná o soudní spis mosteckého krajského soudu, vztahující se k trestné činnosti četníkům důvěrně známé lupičské a tlupy, jejíž členové se zabývali krádežemi a pašováním zboží z Německa. Tři členové tlupy byli za svoji činnost krajským soudem již odsouzeni a uvězněni. Řadě členů tlupy, mezi nimiž byli i dva němci, se však trestnou činnost nepodařilo doposud prokázat a mostecká pátračka s kolegy od finanční stráže na jejich usvědčování delší dobu pracovala.
Proto bylo zalarmováno osazenstvo kasáren a okolní četnické stanice. Pátračka se služebním psem Donem v postranním vozíku motorového kola vyrazila do budovy krajského soudu. Zde bylo zjištěno vloupání do několika kanceláří, a v jedné z nich, se dle sdělení správce soudu nacházel předmětný soudní spis. Ohledáním místa činu bylo zjištěno, že pachatel se zřejmě nechal zavřít v soudní budově, prohledal několik kanceláří a odcizil spisy týkající se trestné činnosti česko-německé zločinecké a pašerácké tlupy a poté opustil budovu oknem v I. patře. Byla zajištěna řada stop obuvi a na ohnutém hřebíčku vyčnívajícím u kliky dveří kanceláře, z níž byly spisy odcizeny, byl nalezen kousek pokožky a krevní šmouha.
Zalarmované četnické hlídky ještě během noci pozatýkaly na svobodě jsoucí členy tlupy a jeden ze zatčených měl na vnitřní straně palce pravé ruky čerstvé zranění. Podle obuvi a uvedeného zranění byl usvědčen ze spáchání krádeže spisů. V jiném zatčeném prozíravý strážmistr, který se čirou náhodou rozhodl provést kontrolu údajného havíře nesoucího domáky, poznal uprchlého. Byl jím četnictvu dobře známý pašerák a jeho výslechem bylo zjištěno, že měl za úkol batoh s ukradenými spisy přepravit přes hranice do Německa, kde ho čekala odměna. Proto se připojil ke hloučku havířů jdoucích z šichty, aby nenápadně pronesl spisy. Byl však připraven na všechno, a proto neměl ani zapnuté šle u batohu, nýbrž jen zavlečené a batoh přidržoval za zády rukama. To mělo za následek, že batoh tak rychle upadl při výzvě ke kontrole na zem a muž se mohl dát okamžitě na úspěšný útěk. Spravedlnosti však nadlouho neutekl...

II.
První úspěch


Moravskoslezský štábní strážmistr Ferdinand Dawid z Pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Opavě se poté dal do vyprávění o případu, který byl prvním úspěchem v jeho služební kariéře.
Tehdy sloužil jakožto četník na zkoušku na četnické stanici ve Fryštátě. Velitel stanice určil k jeho zaškolení v pátrací službě štábního strážmistra Jana Wariše vyznačujícího se příkladnou důkladností. V jeho přítomnosti si připadal začínající četník naprosto nemožný a neschopný cokoliv vypátrat.
Jedné červnové noci se na stanici dostavil místné obchodník Alois Fissla a oznámil veliteli stanice, že ve svém obchodě právě vyplašil zloděje. Velitel stanice vyslal vystrojeného četníka na zkoušku do bytu pro štábního Wariše s rozkazem ke společnému pátrání po pachateli činu. Probuzený štábní strážmistr ho poslal v zájmu urychlení pátrání napřed na místo činu. Četník na zkoušku cestou uvažoval, že pan štábní by po něm všechny provedené úkony beztak důkladně opakoval a obával se proto, že poškozený a další osoby na místě přítomné, ho budou brát jako méněcenného četníka. Ve snaze vyhnout se této situaci, hledal jak by obdržený rozkaz obešel. Vzpomenul si, že před více než týdnem byl propuštěn z delšího vězení zločinec z povolání František Poloczek. Rozhodl se tedy podívat se k jeho domu, zdali nezjistí něco, co by nasvědčovalo tomu, že by zločinec Poloczek mohl být pachatelem činu.
U domu na severním okraji města, v němž rodina Poloczkových bydlela, bylo zhasnuto a nic podezřelého zde nezjistil. Vydal se proto pomalým krokem k místu činu, domnívaje se, že tam dorazí zároveň s panem štábním. Pojednou v ulici před ním stály ve tmě dvě mužské postavy. Strhl karabinu z ramene do ponosu a zvoláním "Ve jménu zákona! Ruce vzhůru!" je zastavil. Jednalo se o dva muže, kteří vedli jízdní kola. Jeden z nich po zaslechnutí, jak cvakla pojistka při odjišťování karabiny, odhodil kolo a dal se na útěk do polí za město. Druhý se bál a rozpačitě dal ruce vzhůru. I jeho kolo spadlo na zem. Četník na zkoušku nařídil neznámému muži, aby zvedl obě kola ze země s tím, že je odevzdají na městský úřad. S bodákem přiloženým na záda ho vedl ulicemi města. Jelikož chůze eskortovaného se dvěma koly byla pomalá, uvědomil si, že v dané ulici bydlí zeť posluhovačky z četnických kasáren a rozhodl se, požádat ho o dopravení kol na úřad. Vzbuzený muž byl velmi překvapen, když zjistil, že uvedená kola patří jemu a jeho bratrovi. Tak se stalo, že poškozený byl vzbuzen dříve, než zjistil, že byl okraden.
Cestou na městský úřad eskortovaný žadonil, aby mohl dát ruce dolů, neboť ho bolejí. Mladý četník, držíce se striktně Služební instrukce pro četnictvo však nepolevil a navíc vyhrožoval muži okamžitým zastřelením v případě, že se pohne. Nedaleko úřadu se setkali se štábním Warišem, který eskortovaného začal beze slova prohledávat. V pravé kapse jeho saka nalezl ostře nabitý revolver a v ostatních kapsách nalezl postupně kolky, poštovní známky, uzel s drobnými penězi a salám.
Později, po příchodu k obchodu Aloise Fissla bylo zjištěno, že u muže nalezené věci byly v jeho obchodě odcizeny vyrušenými pachateli. Výslechem bylo zjištěno, že uprchlý muž je několikrát trestaný velmi nebezpečný zločinec František Uher. Uher sice nebyl četnickou hlídkou zastižen doma, ale druhý den se přišel sám přihlásit na stanici s tím, že spolupachatelství je na něho neprávem svalováno. Při provedené konfrontaci za účasti vyšetřujícího soudce však byl jak z vloupání do obchodu, tak i z krádeže jízdních kol usvědčen.
Zajímavostí bylo, že oba pachatelé byli z místa vzdáleného třicet kilometrů a na krádež přijeli vlakem. Nebýt náhody přitom, kdy se chtěl vyhnout začínající četník příchodu na místo činu před zkušeným kolegou, nepodařilo by se ani jeden z činů objasnit. Prvním úspěchem četníka na zkoušku tedy bylo objasnění dvou činů najednou.



III.
Vysvětlená záhada


Vrchní strážmistr Valentin Kartousek z Pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Trenčíně na Slovensku vyprávěl případ, v němž se však náhoda projevila jinak, než jako pomocník pátrajících četníků.
Ráno 5. června 1928 byl na silnici poblíž obce Dubodiel nalezen v tratolišti krve 75 roků starý rolník Josef Hefner z téže obce. Zraněný muž byl v bezvědomí převezen do okresní nemocnice v Trenčíně.
Místní četnickou stanicí byla o případu vyrozuměna trenčínská pátračka. Před příjezdem motorového kola pátrací stanice se místním četníkům podařilo zjistit, že rolník byl předchozího dne v Trenčíně a měl se vrátit vlakem o 17. hodině. Josef Hefner uvedeným vlakem skutečně jel a vystoupil v železniční stanici Trenčianske Jastrabie, odkud musel po silnici pokračovat do více než pět kilometrů vzdáleného Dubodielu.
Podrobným ohledáním místa nálezu zraněného provedeným pátrací stanicí však nebyly zjištěny žádné stopy vysvětlující příčinu jeho zranění. V obci Dubodiel byl zjištěn svědek Metoděj Král, který uvedl, že rolník Hefner krátce po vystoupení z vlaku upadl na zem a rozbil si při pádu nos. Byl Králem zvednut ze země a na přání posazen. Hefner Královi uvedl, že se mu zatočila hlava a sdělil, že to bude v pořádku, že si odpočine a až se mu zastaví krvácení z nosu, bude pokračovat v cestě domů. Jakoukoliv další nabízenou pomoc odmítl.
Uvedená informace však vnesla do případu jiné světlo. Metoděj Král byl motorovým kolem odvezen, aby ukázal místo, kde došlo k Hefnerově pádu. Na udaném místě bylo nalezeno tratoliště krve, od něhož vedly drobné krůpěje krve, z nichž bylo vyplývalo, že krvácení z nosu neustávalo. Podle těchto stop došla četnická hlídka na více než kilometr vzdálené místo, kde bylo opět nalezeno tratoliště krve, mnohem větší než to první. Ve štěrku na okraji silnice však byly nalezeny stopy automobilových kol, ze kterých bylo zřejmé, že automobil jedoucí po správné straně až k místu před tratolištěm krve, před ním prudce zastavil, poté couvnul, obejel vpravo místo a pokračoval dál ve směru jízdy opět po správné straně. Záhadou však bylo, že zraněný rolník byl nalezen na místě téměř dva kilometry vzdáleném od tohoto místa a na silnici již nebyly nalezeny žádné krevní stopy vedoucí k místu nálezu jeho těla.
Aniž by nabyl vědomí a mohl podat jakékoliv vysvětlení, skonal Josef Hefner 12. června 1928 v trenčínské okresní nemocnici. Další záhadou byla skutečnost, že rolník Hefner byl zraněn pouze v obličeji a rozsah i charakter tohoto zranění neodpovídal stavu bezvědomí, v němž se nacházel.
Cenné informace pro další pátrání přinesla obdukce mrtvoly. Příčinou smrti byl zjištěn výron krve do mozkových plen nastalý prasknutím křehké cévy starého člověka způsobeným zřejmě prudkým nárazem. Pracovníci trenčínské pátračky se tudíž domnívali, že rolník byl sražen protijedoucím automobilem, jehož řidič zraněného naložil a vezl ve směru jízdy do trenčínské nemocnice. Když se však domníval, že zraněnému není pomoci, otočil vozidlo a dovezl ho na místo, kde byl nalezen a ujel ve snaze vyhnout se odpovědnosti za nehodu. Tomu nasvědčovala skutečnost, že mezi místem předpokládané nehody a místem nálezu zraněného nebyla nalezena jediná krevní stopa. Podle zajištěných stop pneumatik bylo okolními četnickými stanicemi pátráno po vozidle.
Velitel místní četnické stanice díky dobré místní a osobní znalosti zjistil rolníkova ošetřujícího lékaře. Od něho se dozvěděl, že Josef Hefner měl abnormálně vysoký krevní tlak a že krvácení do mozku, konstatované pitevním protokolem, mohlo nastat i z vnitřních, nikoli pouze z vnějších příčin, to znamená mozkovou mrtvicí. Lékař uvedl, že rolníku Hefnerovi vážně hrozila mozková mrtvice a že jeho konec byl blízký.
Usilovným pátráním se podařilo zjistit hledaný automobil, jehož řidič k věci uvedl, že v inkriminovaném místě 5. června krátce po poledni náhlým brzděním zastavil, couvnul, místo obejel a pokračoval v jízdě, a to z důvodu, že mu do jízdní dráhy vběhlo dobytče, kterému se musel vyhnout. Čirou náhodou se stalo, že na tom samém místě avšak o několik hodin později upadl rolník Hefner poté, co ho postihl záchvat mrtvice. Zranění, které si způsobil v obličeji pádem na okraj silnice, mělo za následek silné krvácení. Značnou ztrátou krve byl snížen jeho krevní tlak, a proto již dál nekrvácel. V odborné lékařské literatuře jsou uváděny případy, že mrtvicí raněný člověk žil ještě delší dobu právě díky tomu, že krvácením se značně zmenšil tlak krve. Tím bylo vysvětleno proč mezi místem domnělé nehody a místem nálezu zraněného rolníka nebyly nalezeny žádné krevní stopy.


IV.
Dotěrný soused


Podkarpatoruský vrchní strážmistr Josef Urbášek z Pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Berehově zavzpomínal na případ, který zažil na četnické stanici Mačola.
Místní obchodník s dobytkem přišel jednoho říjnového rána oznámit na četnickou stanici krádež dvou ovcí. Předchozího dne koupil v okolních obcích větší stádo ovcí. Na noc před trhem, který se konal v nedalekém městě, zavřel koupený dobytek v pro ten účel dlouhodobě pronajaté stáji, kterou zamykal visacím zámkem. Ráno zjistil, že visací zámek je uražen a dvě ovce ze stáda chybí.
Četnická hlídka při příchodu na místo činu zjistila, že je obklopeno shlukem živě rokujících občanů, zejména sousedů. Jelikož bylo krásné suché počasí pozdního babího léta, byl uražený zámek jedinou stopou po pachateli. Na dotaz velitele hlídky vrchního strážmistra Urbáška, zdali si někdo z přítomných něčeho podezřelého nevšiml, se přihlásilo děvče a udalo, že kolem 22. hodiny spatřilo dva muže, kteří obcházeli vyloupenou stáj. Děvče bylo vzato poněkud stranou od hloučku a bylo vyslýcháno k podrobnostem, zejména k popisu uvedených mužů. O výslech děvčete se nápadně zajímal bohatý rolník bydlící v těsném sousedství pronajaté stáje a vmísil se do výslechu otázkou, zdali popisovaný domnělý pachatel byl větší než on.
Veliteli hlídky se chování rolníka stalo nápadným, a proto rozhodl, že postupně budou vyslechnuti všichni, kdo sousedí se stájí, případně, že u nich bude provedena domovní prohlídka. Na to jediný dotyčný rolník zareagoval negativně. Když bylo přistoupeno k jeho výslechu, objevily se nesrovnalosti. Vyslýchaný tvrdil, že byl do půlnoci v krčmě u místního žida. Četníci však věděli z předchozích výslechů, že krčma byla předchozího dne otevřena pouze do desáté. Tato nesrovnalost a podezřelé chování vedly vrchního Urbáška k rozhodnutí vykonat u rolníka domovní prohlídku.
Průběh prohlídky byl doprovázen nesouhlasnými projevy rolníka. A to až do chvíle, kdy na půdě jeho stáje byla pod senem nalezena těla dvou podřezaných beranů. Rány byly omotány hadry, aby nevznikly stopy krve.
Výslechem hospodářova čeledína bylo zjištěno, že krádež byla spáchána po hospodářově návratu z krčmy, a že se na krádeži čeledín z jeho příkazu rovněž podílel. Výše uvedená dívka kolem 22. hodiny viděla skutečné pachatele, tedy rolníka s čeledínem.
Kdo by však podezíral bohatého rolníka z krádeže dvou ovcí. Objasnění činu pomohla náhoda, dotěrné chování pachatele, který tak na sebe uvrhl podezření.
Článek byl zpracován podle knihy Četnické čtyřlístky vydané nakladatelstvím Pragoline v roce 2005
Knihy o četnících z nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE žádejte u svých knihkupců, v internetových obchodech nebo na www.jindrichkraus.cz  

Foto © archiva autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 08. 2010.