Egon Wiener: Má setkání s Gustavem | Tuzex | Záhadný Mozart

Rubrika: Literatura – Fejetony

Má setkání s Gustavem

Začnu tím, že před patnácti lety, 24. srpna 1995 vyhořel Hnojový dům Gustava Ginzela na Jizerce, v Jizerských horách. Globetrottel Gustav. To prosím není nadávka, tak jsme mu my, co jsme ho dobře znali prostě říkali a on sám dával všelijakým těm přízviskům pádný důvod. Na první pohled a snad i na druhý, byl cvok. Cvok laskavý, jízlivý, chytrý a svérázný, jakému nebylo rovno široko daleko.
Když v rove 1964 průtokem vody z potoka odhnojil svůj právě koupený dům, dal tím průchod báchorkám a lidové tvořivosti. Především však zviditelnil sebe jako člověka, který je prostě jiný, musí být jiný, jiné musí ohromovat a bavit. Bůh ví, co se mu při tom honilo hlavou, co si myslel o zájmu, které jeho nekomformní chování vzbuzovalo v nás, které ohromoval, poučoval a bavil.
Faktem zůstává, že on a jeho Hnojový dům se stali pojmem nejen v Čechách, ale především v sousedním Německu. Gustav byl Němec jako poleno a jeho způsob vyjadřování v češtině měl k dokonalosti českého jazyka hodně daleko. (Mohu to dobře posoudit, v mé rodině by se našly
snadno podobné příklady). Nezapomenu na jeho konverzaci s knihkupcem Fryčem, v jeho prodejně knih. Gustav, v kožených kalhotách, v podkolenkách a se snahou hovořit česky, líbezným akcentem cosi požadoval. Odpovědi se mu dostalo, ale odcházel nespokojen. Nevím, co tenkrát chtěl, ale čeho se nedočkal byl obdiv a speciální zájem. Stávalo se. Občas mu kdosi nesedl a Gustav se neuměl přemoci.
Přesto měl fůru kamarádů a obdivovatelů z Čech, NDR i NSR, kteří přijížděli i z velké dálky, aby slyšeli legendu česko – německého pomezí, kterému establishment nebránil cestovat. Jeho ztřeštěnosti a happeningy (už tenkrát) byly sice naruby obráceným světem oficiální kultury a společnosti, ale byl tolerován. Snad se mu obdivoval i bývalý předseda tehdejší vlády Lubomír Štrougal, taky obyvatel z Jizerky. Bůh ví, čím se Gustav tak „zasekl“, že mu bylo tolerováno, za co by jiný skončil třeba v base.
Onehdy jsem se bavil s jedním Sasem v Žitavě, který mě přesvědčoval, že Gustav byl disident. Nepřesvědčil mě, já si myslím, že byl tak trochu cvok. Milý, neškodný, inspirující a jak si sám říkal globetrottel. Tak se přece říkalo všem výjimečným jedincům. Napadá mě, přirovnání k malíři Guttmannovi z První republiky nebo v současnosti s Knížákem. To jsou oni. Sebestřední egoisti někdy i se zlatým srdcem. Alespoň někteří. Gustav Ginzel mezi ně určitě patřil. Jeho dům, to byla svatyně chlapa, kterému byl svět malý. Kamarád a přítel z jiné planety.
Ve středověku by ho upálili, v našem světě byl vítán. Svou víru nikomu nevnucoval a neměl následovníků. Zemřel 28. listopadu roku 2008. Jeho mysl už dlouho bloudila pampami Jižní Ameriky, dálkami Sibiře, vyprahlými pouštěmi Austrálie. Jeho duch je teď svobodný, tělo oproštěné od kožených kalhot a vysokých podkolenek, odpočívá tiše v zemi. Jeho proslulý dům je zavřený. Není druhého Ginzela, který by nás jím provedl a nabídl přístřeší. 

Tuzex byl i v Jablonci

Tak jsem si to ověřil. V Berlíně opravdu otevřel jeden podnikatel obchod s potravinami, které se dříve v Čechách prodávaly za poukázky v Tuzexu. Tuzexové poukázky – bony, bylo možno získat legálně pouze směnou za „tvrdou západní měnu“ nebo koupí od někoho, kdo se jich chtěl zbavit. Směnný kurz byl pohyblivý, ale běžně to bylo 5,-Kčs za 1 tuzexovou poukázku. Do výlohy jabloneckého, po určitý čas i libereckého Tuzexu se bylo nač dívat. Za bony bylo možno koupit všechno: výlet do Lurd, auto, obkládačky, pneumatiky, sklo, pračku, šperky, svetry, punčochy, ale především čokoládu, kávu, kakao, párky v plechovce, šunku, lázeňské oplatky, nedostatkové zboží všeho druhu a to i české zboží, které na pultech normálně nebylo k dosažení. To byl Tuzex.
Pro Severočechy to byl právě Tuzex v Jablonci nad Nisou. Tam, kde se před výlohami kupili ti, kteří nenakupovali, jen tak, aby viděli, na co nemají, co pro ně není. Nebylo výjimkou, že tuzexové bony se staly i platidlem mezi určitou částí společnosti: řezníci, umělci, pumpaři, lékaři, lidé ve službách, hospodští, pracovníci podniků, kteří vyjížděli do zahraničí, ti všichni měli přístup k valutám, jejichž směnou měli přístup k bonům.
Už od poloviny 70. let minulého století stála značná část našeho zahraničního obchodu, ale z části i domácího na tom, co a jak se v zahraničí úspěšně prodá, na vekslácích a na směnné schopnosti nákupčích a „obírání“ cizinců, kteří do republiky zavítali. Šedá ekonomika nabývala obrovských rozměrů a řada lidí už své příjmy rovnou přepočítávala rovnou na tuzexovou měnu, za kterou nakupovala kvalitní – vývozní zboží.
Pro obyčejné lidi bylo, kteří si chtěli koupit džíny, bylo nutné si bony obstarat. Takové zboží na pultech státních obchodů nebylo. Zrovna tak čokoláda, žvýkačka, káva, které zase byly v Tuzexu lacinější než za koruny.
Tuzex, to byl pojem, značka kvality. Nebylo občana, rodiny, která by v Tuzexu aspoň někdy nenakoupila. Tajemníci vedoucí strany, pracovníci státních úřadů, policisté. Všichni jsme to brali tak, že je to samozřejmost, kterou nelze změnit. Koho by tehdy, na jaře roku 1989 napadlo, že do roka nebude po Tuzexu ani památky. Tuzex byl relikt své doby a vidíte, v rámci retro vzpomínek zapomínají lidé na zlé a ponižující. Tuzex se vrací a lidé vzpomínají. Spíš s tou dobou spojují své mládí, sílu a radost ze zdraví a mládí, kdy jim svět ležel u nohou. A že tomu tak je, ohlížejí se a vzpomínají. Vlastně se není čemu divit. Takže proč neotevřít v Berlíně retro Tuzex? Předpokládám, že v Liberci nebo v Jablonci vyroste také aspoň jeden. A lidé tam budou chodit a chlubit se starými tuzexovými poukázkami, které jejich rodiče nestačili před čtvrtstoletím utratit. A budou se, stejně jako oni ptát, zda mají lázeňské oplatky, čokoládu nebo bonboniéru Lidka (patrovou), párky v plechovce, dobrou kávu. Jakoby tohle zboží nebylo vedle v sámošce. Nechte je. Nechtějí změnu režimu. Chtějí, aby se vrátilo něco, co se nevrací. Mládí...

Záhadný Mozart v Liberci

Je léto a opět se objevují kruhy v obilí. Jako by nebylo, o čem jiném psát, ale záhady prostě přitahují. Ovšem, jak se neznámý obraz W. A: Mozarta ocitl v Liberci, to dosud nerozluštil nikdo. Ze starší literatury vím, že si na záhadě vylámali zuby jinší kapacity i dobře placení investigativní novináři. Kde nic, tu nic, záhada zůstává záhadou.
Celý příběh vzal svůj začátek kdesi v období První světové války. Anna Asmanová žila na české straně za německým Libercem, blízko Jizery. Byla dcerou českého toulavého muzikuse, který s obdobnými kumpány putoval pěšky od města k městu, ze země do země. Tihle nedoputovali do Země Solimánské, ale do carského Ruska. Otec Aničky tam dlouho nepobyl. Onemocněl z té ruské zimy, ulehl a záhy zemřel. Traduje se, že počátek záhady začal, když tehdy ještě mladá, osiřelá Asmanová vyhodila lůžko, na kterém otec zemřel a jeho místo nahradilo harmoniem.
Dál je to velmi povědomé. Dívka se zhlédla v hudbě a ve sběru vesnické hudební tvořivosti. Hrála na harmonium, skládala písně, zapisovala nápěvy z okolních vsích a putovala za nimi do sklářských vesnic Jablonecka a Semilska. Jednoho dne, po usednutí k harmoniu zjistila, že je třeba vyměnit dvě klávesy. Tehdy, stejně jako dnes, zvládali fajnovější truhlařinu jen starší fachmani a ti byli z velkých měst, jako Liberec. U prvního nepochodila, ale kdesi u libereckého hřbitova, dnes bychom to místo hledali někde na počátku Ruprechtické ulice nad Tržním náměstím. Žil tam starý truhlářský mistr Preisler, který byl takové práce ještě schopen. Asmanová ho našla uprostřed dílny bez dělníků, kteří byli na frontě První světové války. Snadno se s ním dohodla. Odměnou měl být chleba a to byla tehdy mocná deviza a možná zachránila Preislera i jeho ženu od smrti hladem.
Z pozdějšího vyprávění Asmanové víme, že Preisler měl modrou zástěru, klávesy udělal a objednatelku, platící chlebem, si oblíbil. Nezůstalo jen u konvenčního má dáti – dal. Liberecký Preisler slečnu obdaroval neobvyklým dárkem. Ona sama říkala, že při loučení jí ukázal zarámovaný obraz postavený na zemi, otočený lícem ke zdi. Později si Asmanová zapsala i truhlářova slova: „Celý život jsem opatroval jako vzácnou památku portrét mladého Mozarta. Jsem už starý, nemám ho komu svěřit. Dám ho vám, slíbíte-li mi, že ho budete opatrovat stejně pečlivě jako jsem to činil já a že ho jednou podobným způsobem odevzdáte někomu mladšímu. Mozart si to zaslouží.“ Nic o tom, jak se k němu obraz dostal, slovem neprozradil, nenaznačil. Bůh suď, kdo ho postrádal, komu skutečně patřil a jak se ocitl v Liberci. Změnou majitele se obraz ocitl na české straně Jizery.
Skvělý portrét mladého muže v bílé paruce visel na čestném místě ve světničce z obílených trámů v malém dřevěném domku, ve společnosti stárnoucí slečny učitelky a andělíčka, vyřezáného z jednoho kusu lipového dřeva. Bylo tak tomu mnoho let. Slečna Asmanová sedávala u harmonia, hrávala a zpívala pro potěchu srdce sobě, ale i všech těch, kteří poslouchali tóny linoucí se okny zpoza muškátů.
Učitelka obraz nikdy neprodala. Ač třela bídu s nouzí byla hrdá a ctila přání předchozího majitele. A stalo se, že po bezdětné učitelce a sběratelce dědil stát.. Domek byl zbourán a místní muzeum převzalo obraz. Časem však Mozartův obraz doputoval tam, kam skutečně patří. Na Bertramku v Praze na Smíchově, kde by měl být dodnes.
Záhadou je, jak a proč se obraz ocitl v truhlářské dílně libereckého mistra Preislera. Pravděpodobně se už nepodaří zjistit, jak k tomu došlo a proč. Tak či onak, obraz je na správném místě. Na tom se zřejmě shodneme všichni.
  
Egon Wiener z Liberce je jedním z autorů přispívajících do Pozitivních novin. V poslední době vydal dvě velmi zajímavé knihy:

Rub a líc mých pohlednic je knihou humorně podaných vzpomínek a příběhů spjatých s autorovou celoživotní zálibou, kterou je sbírání starých pohlednic. Tuto knihu je možno objednat za cenu 200,-Kč + poštovné.
Kniha Egonovy pohledy a pohlednice spojuje tuto autorovu zálibu zveřejněním starých pohlednic z Libereckého kraje doprovázených krátkými fejetony a postřehy různého zaměření od historie po součastnost. Knihu lze objednat za 99,-Kč + poštovné.
V říjnu tohoto roku je plánováno vydání dalšího dílu knihy Egonovy pohledy a pohlednice II., za stejnou cenu jako první díl.

Obě knihy můžete objednat e-mailem: egon.wiener@gmail.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 09. 2010.