Den po dni se hemží rybami

Přítel rybaří. Je to takový milý doktůrek ze Dvora Králové. Je, jako já, posedlý sbíráním starých pohlednic. Sbírá Podkrkonoší. A jako by se nechumelilo, jezdí si k tomu do Norska na ryby. Já viděl rybáře kdysi dávno nejdál v Taškentu. Mají tam jezero, kterému místní Uzbeci říkají Taškentské moře a sedí u něho, či alespoň dříve sedávali ve vysokých holinkách, v dlouhém kabátě a s čepicí. Ono se totiž na rozpáleném písku jen tak sedět nedalo.
Já se naučil plavat na Machnínském Oku, kde mne tehdy dost překvapil můj spoluplavec, ze kterého byla vidět jen malá hlavička. Pro suchozemce, který znal hady jen zpoza skla terária, to byl dost velký šok, díky kterému jsem náhle uměl plavat velmi dobře.
Je tomu pár dní, co jsme s přítelkyní stáli opět na břehu Oka a já byl zase překvapen. Ve vodě plavaly v hejnu nějaké prapodivné ryby. Možná schůzovaly. Vypadaly jako něco mezi hady, štikami, jesetery a malými japonskými samurajskými ponorkami. Pohromadě byli jako stádo divočáků, co jsem jednou zažil, když se mi zachtělo chutného kukuřičného klasu a vkročil jsem do pole. Já jsem, co se přírody týče, velice ostražitý! Představte si, že na obloze k tomu všemu byli i nějací ptáci. Dost bylo na tom, že jsem viděl predátory ve vodě. Tihle opeření byli sice vysoko, ale pro jistotu jsem si zkontroloval vzdálenost od kufru auta. Samozřejmě se ale nebudu bát, když vedle mne stojí má přítelkyně, kterou na rozdíl ode mě, ta podívaná nadchla a podotkla, že to jsou… No, bůhví co, já to zapomněl, stačí mi, že ona to ví. Mně jsou, říkám vám upřímně, ukradení.
Bere mě ta záhadná voda v Oku. Je stálá v barvě, na omak mačkavá a studená. Ty ryby v ní vypadají opravdu prapodivně, jen vyskočit. Navíc jsem zjistil, že moje přítelkyně nedokáže říct, co jsou zač. Vypadají opravdu záhadně, trochu ufonsky, trochu jako miniponorky. A k tomu si připomeňme, že vedle v poli, kousek od Ovčí hory se objevily kruhy v obilí…
Nemyslíte si, jako já, že by to mohli být marťani? Nechci se zviditelnit, prosím, já nikam nekandiduji, nevydávám žádný časopis, mokrý, suchý ani teplý ani studený. Jen bych se chtěl dobrat pravdy. Jsou ženský chytřejší než mužský? Proč mám ten pocit, že to vím? Uvidí se!
V té machnínské vodě je to stále nevyřešené. Ta stvoření mají hlavy jako ryby, zubatou tlamu, úzká těla s kormidlem vzadu, nosiče raket, co vypadají jako nepovedené ploutve, kdesi pod břichem. Mate mne, že nemají žádná výsostná označení a ve formaci spolu nekomunikují. Možná ale, že jen špatně slyším. Vypadá to na horor. Co když jsou to zatím jen průzkumné hlídky a za nimi se z vody vynoří nějaké velké hladové monstrum s chutí pozřít obec Machnín, město Chrastavu, mne, mou přítelkyni, auto, kterým jsme přijeli…
Nestalo se. Už ležím spokojeně na posteli a dívám se na televizi. Prý se nemám čeho bát. Jsou u vesla borci, co se nebojí ani tsunami a plavat umí, jen co je pravda! Jeden doplaval až na Bahamy a další mohutně posilují.
Tak dobrou noc a krásné sny. Potkáme se na machnínsko-chrastavském Oku. Je jedno kdy. Voda tam je čistá, hemží se rybami a nad hlavou krouží ptáci. 
 

Josef Matouschek - Matoušek z Držkova

Když se narodil, psal se v kalendáři rok 1867. Jeho otec, Matoušek z Držkova učil ve škole ve Svárově hlavně české děti. Co dělal, děla dobře. Vypracoval se až na hlavního účetního v Liebiegově svárovské textilce. Když otec zemřel, ujal se mladého Josefa Heinrich Liebieg a zaplatil mu studia na obchodní akademii. My všichni, co se jen trochu zajímáme o dějiny našeho regionu, známe Josefa Matouschka jako vůdčí osobnost všeho je nějak spojené s turistikou, horolezectvím, pobytem v přírodě a hlavně s úžasnými starými mapami, řekl bych, dodnes nepřekonanými.
V roce 1886 vstoupil do německého Horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory. Po několika letech již pracoval v jeho vedení a to byla velmi prestižní záležitost. Být členem takového spolku, se tehdy rovnalo členství v „Rotary klubu“, spolek bohatých a úspěšných. V pozdějších letech se Josef Matouschek stal hlavním redaktorem časopisu horského spolku. Psal do mnoha časopisů, zúčastňoval se všeho, co propagovalo krásu Jizerských a Lužických hor, Dubska, krásu okolí Jablonce nad Nisou, Liberce, podhůří Krkonoš a celého přilehlého regionu.
Prosadil zavedení systematického značení turistických cest, které v mnoha případech používáme dodnes. Pomohl na svět „Německo – Rakouskému alpskému spolku“, který pozvedl význam místní turistiky a sportu na mezinárodní úroveň. Pojem horská chata a mít ji v Alpách, bylo rovněž cílem, na který záhy dosáhl. Nakonec byly chaty dvě. V jejich přístřeší a zázemí našlo útočiště mnoho současných i dřívějších přátel vysokohorské turistiky. Josef Matouschek byl výborný organizátor, byl důsledný a snažil se dát běhu věcí žádoucí směr.
Tím opravdu revolučním byly jeho mapy. Stále mají vysokou hodnotu profesionální a nejsou k sehnání. Dubsko, Pojizeří a okolím Jablonce, Podkrkonoším, Ještědem, to nejlepší, co si vůbec dovedete představit… Josef Matouschek žil v Liberci, dnešní Fučíkově ulici. Do odsunu v roce 1945 už nemusel. Zemřel. Je pohřben v Oldřichově v Hájích.
Co ho spojovalo s panem Matouškem z Machnína, s truhlářem a vesnickým ranhojičem? To, že tu právem byli doma. Oni dva za válku nemohli, ani za to, co jí předcházelo a rozdělilo zdejší Čechy a Němce. Znám osudy obou a jsou si tolik podobné a podobný osudům tolika lidí z našeho pohraničí... I na ně je třeba občas si vzpomenout a nezapomínat. Nezapomenout, že tu kdysi žili i takoví lidé obyčejní, obětaví, jedineční. Lidé mnoha profesí, mnoha česko-německých jmen jako ti dva Josefové Matouschek a Matouš. Jeden z Držkova, druhý z Machnína…