A ještě než půjdeme do fakultního finále, musím lehce vzpomenout na svou první závěrečnou zkoušku z ruštiny. Připomínám, že jsme na ruštinu měli tu velmi hodnou lektorku. Nejprve jsme psali písemku, kde jsem nasekal dosti chyb, ale jak se ukázalo, bylo to k něčemu dobré. Při ústní zkoušce, na níž jsem přispěchal z volejbalu téměř s antukou ve vlasech, jsem totiž musel „opravovat“ ta červeně podtržená místa, což zabralo dosti času. Další pohovor byl pak tak krátký, že si ho téměř doslova pamatuji a dovolím si ho prezentovat. Měl jsem provádět ruského studenta po Praze. Ihned jsem česky požádal, zda by to nemohla být studentka a bylo mi vyhověno a tak jsem začal: Predpolagájem, čto aná prijéchajet na glávnoje nadraží – lektorka opravila na vakzál. My prajďom na Vaclavskoje naměstí – opraveno na ploščaď. Nacionálnyj těátr jsem té ruské studentce ukázal správně a pak přišla malá zrada. Zkoušející totiž pronesla něco jako – nu – ládno, no kak búdět, čtóby aná prilětěla samaljótom v Ruzyň? Zamyslel jsem se a opověděl česky - tam to neznám. Když jsem ale tuto větu přeložil, hodné lektorce to stačilo. Nevěříte? Věřte!

Na začátku pátého ročníku jsme při zadávání svých diplomových prací měli dokonce na výběr z několika možností. Já si vybral „Útlum radiových vln v ionosféře“ a při shánění materiálů jsem jezdil na observatoř geofyzikálního ústavu do Průhonic. Má práce nebyla nic moc, ale mezi slepými jednooký králem, při obhajobě patřila k nejlepším. Ještě před obhajobou jsem ale zažil jednu roztomilou příhodu. Náš pan profesor i jinak velmi známého jména – Zátopek - byl světově známý seismik a byl vedoucím prací všech nás pěti geofyziků a jedné geofyzičky, a své práce jsme mu samozřejmě museli předvést. Když jsem byl pozván do jeho kabinetu já a stanul jsem s nanečisto napsanou prací před jeho dveřmi, uslyšel jsem krásné zvuky violoncella. Vědělo se, že náš profesor je členem fakultního smyčcového kvarteta a tak jsem se neodvážil vstoupit. Když to ale trvalo asi čtvrt hodiny, odvážil jsem se tiše zaťukat, ale ono nic. Tak jsem přidal na síle, a když i po té se zeza dveří stále jen linula docela pěkná hudba, odvážně jsem bez vyzvání vstoupil. Byl to pohled k nezaplacení. Pan profesor spal v křesle a na magnetofonu, čerstvém to přístroji na katedrách, si pouštěl svou hudební produkci. Pomalu jsem ho probudil, on se omluvil a pak už vše probíhalo normálně.

I vlastní závěreční zkoušky, včetně už mírnějšího marxismu-leninismu proběhly celkem v pohodě, a přišel čas rozdělování umístěnek, což byla jedna z „vymožeností“ režimu, který rozhodoval přece o všem. A zde se opět ukázala neomylnost plánování a pro šest geofyziků byly k mání jen dvě umístěnky, jedna do Brna a druhá do Bratislavy. Tehdy naštěstí Hydrometeorologický ústav chystal rozdělení předpovědní služby na všeobecnou a leteckou a tak my čtyři zbývající jsme „díky“ těmto „cenným“ papírkům mohli koncem prázdnin nastoupit jako meteorologové na letiště v Ruzyni. Přitom jsme z této specializace měli jen dvě základní přednášky.

Promoce byla koncem června, stali se z nás promovaní matematici, fyzici a chemici a pak jsme byli – od maturity už podruhé – vypuštěni do světa. Mezi naše osudové osmičky se tak zapsal i rok 1958. Opravdu na samý závěr těchto studentských vzpomínek je třeba říci, že jsme nakonec nebyli tak špatný ročník. Ačkoliv se v té době považovala kybernetika za imperialistickou pavědu a samozřejmě se nic podobného na naší fakultě nepřednášelo, přesto hned po absolvování se z několika mých kolegů - a dokonce i z těch nebližších kamarádů - stali naši první programátoři, kteří také novou specializaci studovali za pochodu v praxi.
Pak po srpnu 1968 odešla celá řada mých kamarádů, většinou už jako docenti či kandidáti a doktoři věd, na západ, kde se všichni posléze výborně uplatnili i jako profesoři na univerzitách či v různých vědeckých a výzkumných ústavech. Jeden byl i v NASA.

Do našeho ročníku na příklad patří i astronom Luboš Kohoutek, po němž je pojmenována kometa, kterou objevil v roce 1973 na hvězdárně v Hamburgu. A dokonce i Karel, kterého vyhodili při závěrečných zkouškách na vojenské katedře v roce 1957, kontroverzní významný komunistický špion, působící v USA. A když se pak po listopadu 1989 tito emigranti vraceli, ať už natrvalo, nebo jen na návštěvu, byla to pro nás „velebné kmety“ neskutečná a velmi dojemná setkání.
V dalších letech se pak několik absolventů našeho ročníku probojovalo v politice až na posty senátorů a ministrů. Ale o tom všem jsem se vlastně už zmínil a také bych už konečně měl s tím chlubením se cizím peřím opravdu přestat – tedy howgh!

♦♦♦