Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (4)

Rubrika: Publicistika – Postřehy

„Slova, slova, slova“ - tato sentence stručný výrok, rčení, úsloví je po „Být či nebýt“ začátkem druhého nejznámějšího monologu Shakespearova Hamleta a velký dramatik jistě ani netušil, jak nadčasovým se tento výrok stane. Dá se říci, že zejména v poslední době dochází k stále větší inflaci, tedy k nadbytku či nadměrnému množství slov,
snad ve všech našich projevech. Navíc v těchto projevech neustále stoupá počet slov zcela zbytečných, a to na úkor těch, která alespoň něco vypovídají. Většina našich
současných „významných“ osobností ve svých vystoupeních mívá slovo na úvod, slovo na závěr a mezi nimi spoustu slov tu více, ale spíše méně smysluplných. Bývaly doby, kdy slovo samo o sobě bylo obávanou zbraní zejména tělesně slabších a ve spojení do bojovných vět a proslovů slavilo úspěchy doslova celosvětové.
 
Každý si může vzpomenout na manifesty nejrůznějších významů s následky tu kladnými, tu zápornými! Tehdy ovšem slovo znamenalo opravdu SLOVO, každé mělo svůj význam a málokdo si dovolil jeho přesný význam posunout. Slovo dělalo muže, po protestech feministek nyní dělá i ženu, což by bylo v pořádku, kdyby šlo o opravdové slovo. Slovo bývalo slovem do ohně, nebo dokonce slovem do pranice, když někdo slovo nedodržel. Dnes se většinou nedodržuje ani slovo napsané a úředně potvrzené! Čím významnější člověk, tím větší bývalo na jeho slovo spolehnutí a zdá se, že dnes je tomu spíše naopak. Výše postavení si totiž myslí, že nad jejich slovo prostě není. Naštěstí se najdou čestné výjimky, na příklad autor známého Slova o slově, ale takové abys dnes hledal i ve dne s lucernou.        
 
Na tomto místě bude však asi třeba zabrzdit vodopád psaných slov, přestat tepat nešvary naší současné slovní komunikace, naladit smířlivější a optimističtější notu a hledat v ní (tedy ne v té notě, ale v naší slovní komunikaci) naopak laskavé a milé „švary“.
 
A ještě než se do toho pustíme, aniž bychom lezli do zelí jazykovědcům, opět si dáme malou porcičku absolutních rýmečků. A tentokrát se zaměříme na rýmy, které nám poskytnou různá vlastní jména.
 
                              V tom našem tanečním spolku učíme valčík i polku,
                                tancují kluci i holky, Francouzi, Němci i Polky.
                            Polka na dvě, valčík na tři, každému to v tanci natři!
 
                            Píšeš, že je krásná Paříž, už tě vidím, jak tam paříš!
                      Stále známější je naše Maříž, pročpak její keramiku maříš?       
            Tam nad řekou Mží, prý dost často mží a na břehu Úpy kdekdo občas úpí.
                              Když pobíhal po Kladně, dostal se až k pokladně.
                       Vždycky když navštíví Poprad, musí se tam s někým poprat.
                                 Kdykoliv jsem v Třešti, tak mi hlava třeští!
                        Poslední slavnosti na Řípu skončily odchodem na řípu.
                           Každý den si šaty peru, neb jsou dovezené z Peru.
                             Kapitána Jacka Flinta prozradila vlastní flinta.
                             Copak nám to tady dali? Obraz Salvátora Dali!
 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 01. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.