Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena, ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.

Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (71)

Valutová cizina 2

Po roce 1977 normalizace přituhla a tak další dva výjezdy za železnou oponu, tentokrát i zeměpisně na západ, se nám podařilo uskutečnit až po jedenácti a dvanácti letech. Ten první na podzim v roce 1988 byl soukromý, patří tedy opět mezi ty „protekční“, tentokrát ale už poslední.

Byl ovšem ve znamení velkého smutku, neboť má žena byla právě po operaci prsu a jeli jsme s několika legálními a zejména s načerno sehnanými markami do Pasova pro lepší „ňadro“! Pobyli jsme tam jen asi tři dny u známých, kteří emigrovali před dvaceti lety také díky devizovému příslibu od mého bratra. Tehdy už konečně ledy opět trochu začínaly tát a doposud setrvalá tlaková níže na politickém barometru (díky – Karle Kryle!) se zatím pomaloučku začínala vyplňovat. Dokazuje to na příklad i náš „pašovaný“ televizor i videorekordér, které jsme nejen proclili, ale naši známí nám dokonce dopředu vrátili německou daň s přidané hodnoty, a tu slevu si pak vyzvedli, když jsme jim z Prahy zaslali potvrzení z celnice. O tom se nám při minulých cestách ani nesnilo.

Jak už jsem uvedl, na další podnikový odborně-pracovní zájezd jsme museli čekat dlouhých jedenadvacet let. Až koncem května 1989 se v Českém hydrometeorologickém ústavu podařilo zorganizovat návštěvu Evropského regionálního meteorologického centra v Offenbachu. Toto město je v současné době vlastně spojeno s Frankfurtem nad Mohanem a jeli jsme tam na pozvání německých kolegů.

Prostě to vyplňování „tlakové níže na politickém barometru“ pokračovalo. V jejich centru jsme viděli mimo jiné i nejmodernější počítač, jehož výsledků jsme v té době už denně využívali v Komořanech při našich předpovědích počasí. Německé předpovědní mapy byly tehdy jedním z mála základních zahraničních podkladů, které jsme měli k dispozici.

Starali se o nás báječně, a jako průvodce nám byl přidělen bývalý letištní kolega – emigrant. Nevídané – neslýchané! K slavnostnímu přípitku nás dokonce přijal i sám starosta města a o naší návštěvě vyšel článek v místních novinách. Měli jsme také zajištěnu dvoudenní permanentku na krásné místní koupaliště s bazénem, v němž, jak se oprávněně chlubili, trénoval tehdy jeden z nejlepších světových plavců, několika násobný olympijský vítěz Gross. Toho jsme ale bohužel neviděli a to jméno v nás tehdy žádné pikantní asociace vzbuzovat nemohlo! Pikantérie až trapasy se však dostavily také.

Do Offenbachu jsme jeli vlastním autobusem a tak nám němečtí kolegové připravili zájezd k Rýnu s návštěvou velkých vinic.

Vinné sklípky tam sice nemají, ale koštování v restauraci, která patřila starému vinařskému rodu nás neminulo. Majitel dodával své víno dokonce prezidentu Reaganovi do Bílého domu a velký děkovný diplom s jeho podpisem visel na stěně. A tady přichází na řadu první trapas. Víno se koštovalo z malých decilitrových skleniček s krásným starodávným erbem vinařského rodu. A jistě tušíte, že leckterý čecháček se chystal ten hezký suvenýr podloudně získat. Jaké ale bylo naše překvapení, když nám nakonec majitel každému tu sklínku daroval! Bylo to samozřejmě domluveno a platili to naši hostitelé v rámci občerstvení. A ať to mám za sebou, přidám další, tentokrát osobní trapas. Mladé rodině naší dcery jsme slíbili, že jim přivezeme nějakou tu elektroniku a tak jsme šli nakupovat. V menším specializovaném obchodě jsme si vyhlédli barevný televizor a malé rádio – „jezevčíka“, kterého jsem chtěl vyndat z otevřené vitríny. Ani nevím proč, snad z obavy, aby nám ho někdo nevykoupil, protože nás v tom obchodě bylo koupěchtivých více! Ale ouha – když jsem to rádio uchopil, spustil se v obchodě alarm! No – trapák jak hrom. Přiběhl prodavač, ale naštěstí viděl, že už na pultě máme připravený televizor. Usmál se, rádio dal zpět do vitríny a přinesl nám další ze skladu. Vzpomínka pěkná, leč stydlivá, že?

A ještě něco pro sportovce – fotbalové utkání s německými kolegy jsme prohráli, ale ve volejbale jsme je hladce porazili!

Střípků, které by se daly nazvat střípky cestovními, bylo samozřejmě více. Většinu z nich – ať už šlo o „východní“ cesty služební či už svobodné turistické cesty „západní“ po roce 1990 - jsem už ale na těchto stránkách zveřejnil a není slušné se opakovat, takže se příště pustím na tenký led střípků politických.

♦♦♦

Pokračování příště...
Další díly najdete zde