Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (36)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (36)

V těchto místech jsem nucen učinit významnou inovaci a při odhalování dalších střípků svých vzpomínek postupovat nikoli chronologicky, ale tematicky, dle jednotlivých – jak to nazvat – oborů, disciplin - kdo ví? Největší problém budu mít s tím, jak moc se odvážím odhalit své nejniternější nitro, takže prosím eventuelní čtenáře o notnou míru shovívavosti. A protože nemá cenu těžké věci odkládat, tak ať to mám za sebou, začnu střípky milostnými a začnu obecně.

Všichni filozofové, etici, psychologové i básníci se už dávno shodli na tom, že bez lásky se prostě nedá žít. Dokonce je jasné, že bez lásky by naprostá většina z nás nebyla vůbec na světě, neboť bychom nebyli ani počati, ani zrozeni, ani vychováni. Láska je fantastický fenomén, umí hory přenášet i procházet žaludkem a přináší i takové paradoxy, jako že – láska nehněvaná není milovaná.
Láska, to nejsou jen písmena, jak se nám snažil namluvit text jedné starší písně. A že bez lásky žít je soužení, to věděli už textaři za první republiky. Náš po všech stránkách vynikající režisér Zdeněk Podskalský si dal dokonce tu práci a zjistil, že slovo láska je nejfrekventovanějším slovem v českých písňových textech. Mám to od něj z první ruky. Jednou jsem měl tu čest, vystupovat s ním v jakémsi pořadu pro děti, natáčeném ještě ve studiu ve Vladislavce. A tam měl tento režisér vůči mně, respektive vůči nám meteorologům, jednu velkou výhradu – proč udáváme v předpovědích rychlost větru v metrech a ne v kilometrech, což by si každý uměl daleko lépe představit. Měl vlastně pravdu, těžko jsem to vysvětloval. Pak mně ale docela „zalichotil“, když mi prozradil, že v tom jeho osobním výzkumu se slůvko „déšť“ umístilo na ohromujícím třetím místě! Moc se mi to nezdálo, asi by to chtělo prověřit, ale zpět na naši milostnou parketu.

Láska má tolik podob, že je ani nemohu spočítat – a to mám mat-fyz. fakultu! Jako snad každý jedinec druhu homo sapiens, tak i já jsem začínal láskou platonickou, i když tento termín znamenal prý ve starém Řecku něco jiného než dnes. U mne sem patří dvě první předškolní, tedy „školkové“ lásky a dále několik předpubertálních i pubertálních lásek, o které jsem tu už zavadil ve střípcích jičínských i vrchlabských. Objektem mých snů to nevadilo, protože jsem to tutlal, a tak se to vůbec nedozvěděly, i když asi některé to posléze vytušily, leč nechávaly mne v tíživé nejistotě.
Jako další stupeň - tedy spíše předstupeň lásky - přichází právě v té pubertě s trochou studu sebeláska typu já a já. Sexuologové však říkají, že se v těchto případech nikdo nemusí za nic stydět, naopak, že je to dobrá a bezpečná příprava pro další život. Tady samozřejmě nemohu mluvit za něžné pohlaví, ale za to „silnější“ druhé snad ano. A snad se ještě mohu přiznat, že první „zajímavý“ a dosud neznámý pocit jsem zažil při šplhu na laně a pak v noci ve spaní na sokolském táboře.
Začátky mých „opravdových lásek“, tedy takových, že o mých citech objekty mé lásky alespoň tušily, se datují do éry vrchlabské a další fázi mých milostných začátků – už v Praze - s předstihem nejlépe popsal Bohumil Hrabal v Ostře sledovaných vlacích. V jeho Milošovi Hrmovi, tedy alespoň co se týče milostné problematiky, jsem se doslova poznával!

A pak jsem už postupně zjišťoval jakousi časovou genesi opravdových lásek a opravdového sexu, ale prosím čtenáře, aby další řádky byly brány spíše v rovině obecné, než osobní. V mládí, které je u každého ohraničeno jak „dole“, tak „nahoře“ jinak, se prosazuje sex pokud možno denně, tedy spíše nočně a pokud máte s kým a kde ho provozovat. Ve středním věku pak na doporučení sexuologů přichází sex týdenní, zpočátku 2x , později jednou týdně. V penzijním věku se pak postupně dostavuje sex měsíční a posléze sezónní. A tak jak na začátku při platonických láskách se sex pomalu probouzel, tak nakonec poměrně rychle zaniká a opět se mění v lásku bez sexu, na kterou se už s dovolením docela těším. A právě sem se hodí jedna starší dobová anekdota. Komedie je, když máte s kým a nemáte kde, tragedie je, když máte kde a nemáte s kým, a když máte kde i máte s kým, ale musíte na schůzi, pak je to socialistický realismus.

Vraťme se ale do roku 1962. I když se říká – co je v domě, není pro mě, jako vyhlášený lenoch jsem si za svou partnerku pro manželství vybral kolegyni z práce.
Další druh lásky - lásku manželskou jsem poznal dvakrát. Ta první vydala dva plody, dcerku a synka. Nyní pozor, nejsem sebevrah a také se nechci vymlouvat na obezličky typu – není lásky bez nevěry a žárlivosti, a jak jsou pak ty usmiřovačky sladké. Prostě nějaké ty techtle-mechtle za těch téměř třicet let manželského života na obou stranách byly, techtle určitě, mechtle možná, ale přesto ta první láska manželská nám vydržela tak jak se patří až do skonu jednoho z partnerů. C´est la vie!
Nesmím ale skončit smutně a tak to napravím. Zásluhou svého syna jsem poznal maminku jeho studentské lásky a s tou nyní prožíváme krásnou lásku penzistů. Studentská láska těch našich potomků nevydržela, ale naše drží už téměř dvacet let jak helvetská víra. Navíc jsem po vzoru Bolka Polívky koncem minulého století pořídil své druhé drahé polovici „sociální plastiku“, neboť jsem z ní v jejích padesáti letech učinil oficiální mladou paní.


A protože jsem už dlouho nedráždil Pegasa, zkusím to nyní a přidám k tématu pár trochu lechtivých rýmů:

Nevíme jistě, zda lze, či nelze-li, laskat svou lásku, leze-li do zelí!
Sice nerad, přesto udám, že měl vždycky štěstí u dam.

Panna hned propadne nezměrné panice, jakmile uvidí krásného panice.
Sotva začali si tykat, hodiny přestaly tikat.
S chlípně přivřenými víčky rychle sfoukl všechny svíčky.

Mnozí s tváří zkrušenou ženou se jen za ženou.
Když se krásné dívky myjí, jen těžko se sprchy míjí.

A tím vším je vinno, jablko Evino!


♦♦♦
 
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz    |    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 09. 2010.