ŽIVOT NENÍ OBNOŠENÁ VESTA (5)

(Tyto vzpomínky vydal v nákladu 1300 kusů
Divadelní ústav v Praze v prosinci 1995 jako
neprodejnou knižní prémii pro předplatitele
Divadelních Novin.)


Život je pro mne obnošená vesta
Šedá a nudná - však to račte znát
To říká sotva jeden člověk ze sta
A ostatní se musí smát


V určitém věku se sluší vydat memoáry.
Protože jsem nikdy nepatřil mezi ty, pro které byl život obnošenou vestou - počítal jsem se k těm, co se musí smát, jak se praví v písni, a tak se dívám na všechno, co se za onoho času semlelo, jako na zvláštní crazy comedy, a byl bych rád, kdyby to bylo v následujících řádcích aspoň trochu znát.
Pustil jsem se před několika lety do vzpomínání, dřív, než všechno zapomenu. Vydal jsem je knižně (Melantrich 1991), pak jsem pokračoval v časopise (Semafórum 1991-2), rovněž v Divadelních novinách (1993) jsem se dopustil dalších vzpomínek a v Dobrém Večerníku (1994-1995). Byly to však povětšinou vzpomínky na přeskáčku. A teď je na čase, abych navázal na knižní vydání (Melantrich 1991), kde jsem prehistorii Semaforu popsal pěkně chronologicky, od Reduty (1956) přes Divadlo Na zábradlí (1958) až po vznik Semaforu (1959). Premiérou hudební komedie Člověk z půdy to první vzpomínání končilo a touto premiérou začínám tuto knížku.

Těch Zuzan vznikla v Semaforu pak ještě celá řada. Po Zuzaně je sama doma jsme vytahali ze zásuvek další písničky a vznikl pořad s objevným názvem Zuzana je zase sama doma. Té už vévodila dvojice Pilarová-Matuška se svou Láskou nebeskou, a byla tam taky Hana Hegerová a řada dalších. Po čase jsme uchystali další písničkový program Zuzana není pro nikoho doma. Eva s Waldemarem tou dobou už v Semaforu nebyli a zpívali naše písničky v konkurenčním Rokoku, což nás lehce štvalo a rozhodli jsme se tomu čelit, a sice způsobem, který vlastně neměl šanci a přesto vyšel. Postavili jsme novou dvojici a napsali jí nový slaďák. Myslím, že to byl nejnevýhodnější způsob jak konkurovat slavným zpěvákům a nejúspěšnější písni své doby. A ti dva neslavní se svou neznámou písničkou zabrali. Jana Malknechtová a Jiří Jelínek zazpívali Motýla a ten se rozletěl, básnicky řečeno, do českých luhů a hájů - vlastně jen luhů. Do háje šla Láska nebeská.
V naší nové Zuzaně zpívala taky Hana Hegerová a ta uchvátila hlavně tu část publika, která si potrpěla na písně a šansony. Ty byly totiž její specialitou a v nich byla bez konkurence.
Tehdy taky zazářil v Semaforu do té doby utajený zpěvák Karel Gott. Naše Oči sněhem zaváté v jeho interpretaci se okamžitě vedraly na první místo hitparády a tam setrvaly drahnou dobu. Karel Gott se stal miláčkem českých paní a dívek takřka přes noc, což samo je úctyhodné. Daleko obdivuhodnější je, že v téhle funkci vydržel dodnes. Gott je fenomén, který se dá těžko vysvětlit. Národ si ho prostě vybral za svůj idol, na čemž nic nezmění ani ti, kteří ho různě kritizují a napadají - tu právem, protože Gottův repertoár je zvláštní směsicí vysoce uměleckých věcí s pokleslými žánry, tu neprávem, protože závist je vlastnost, která je v českých zemích vypěstována téměř k dokonalosti.
S Karlem Gottem se objevil v Semaforu Milan Drobný - ten se delší čas nějak nemohl prosadit, ale pak se nám podařil pro něj hit Písnička pro kočku a i Milan Drobný zazářil. Byl taky vynikající ve hře Poslední štace, kde v něm procitl i herecký talent.
Nejmladší generaci nám tu zastupoval Pavel Sedláček - pro něho jsme složili písničku, která už měla bliž k tehdejšímu bigbeatu, než ke starým semaforským tradicím. A kupodivu zabrala. Jmenovala se Život je pes: Vzduch je modrým nikotýnem nasycen...
Následovala Zuzana je všude jako doma, ta nepřinesla už nic tak překvapivého a pak, v sedmdesátých letech, v nové éře Semaforu, jsme ještě sestavili pořad Zuzana v lázni. Ten sehrál v historii Semaforu dost významnou úlohu, ale z hlediska naší knížky je to teprve budoucnost.
Kromě Člověka z půdy a Zuzany, co je sama doma, hrála se v Semaforu ještě i jiná představení, která stojí za zmínku. Bylo to Divadlo zázraků, o němž jsem svědectví již vydal, ale pak taky, kde se vzal, tu se vzal, byl tu Jiří Srnec se svým Černým divadlem, který hostoval v našich Nocturné - dlužno dodat, že krátce a s úspěchem - pak se dostavil se svým podílem na sedmi malých formách Jan Švankmajer a jeho Škrobené hlavy - na scéně se při jeho představení pohybovali živí herci, kterým seděly na ramenou veliké nakašírované hlavy. Byly to zvláštní bizarní postavy, tak trochu předznamenávající pozdější Švankmajerův sklon k surrealismu. S podobnými hlavami na ramenou hráli pak u nás Švankmajerovci ještě Fausta - vše pod hlavičkou Divadlo masek. Byly to všechno nádherné a náročné záležitosti, ale bohužel publikum znalo jen jeden magnet, který je k Semaforu přitahoval: ten hudebně-komediální. A tak se stalo, že jednou, když náš tehdejší provozní šéf Jiří Planner, ano, ten, který k nám později promlouval z Hlasu Ameriky a kterému tímto s definitivní platností odpouštím kousek, o němž se chci právě zmínit.

    Na radu Jana Wericha zapojili jsme do našich představení i dětský element - fungovalo to bezvadně.
   Na snímku jsem s třemi kamarádkami: s Magdou Křížkovou, Zuzankou Stirskou a Lenkou Hartlovou.

Rozhodl se totiž, že dopomůže divadlu k větším penězům tím, že na silvestrovský večer, kdy byl o nás zájem největší, budou hrát v Semaforu Švankmajerovci, a nás umístil do prostornější Městské knihovny. Do Semaforu se tehdy vedralo obrovské množství lidí, kteří heslo Semafor spojovali s rokenrolem a legrací. Místo toho se jim dostalo skvělé, intelektuálně velmi náročné podívané, což silvestrovský divák nedokázal ocenit, a tak nám na oplátku popsal zdí divadla různými vzkazy, ne zrovna decentními.
Pak si snad i Jan Švankmajer uvědomil, že pod hlavičkou Semaforu mu štěstí kvést nemůže a odešel od nás, když jsme mu ještě předtím uspořádali na chodbách divadla výstavu - další ze sedmi forem, které jsme provozovali: výtvarnictví. Milan Schulz, náš dramaturg, přišel pak se zajímavým nápadem - místo další plánované malé formy, kterou měl být dětský kabaret, je možné uskutečnit jakýsi dětský muzikál. Viděl totiž kdesi amatérské představení Ukradený měsíc, secvičené podle knihy Ludvíka Aškenazyho mladým talentovaným učitelem, jakýmsi Ladislavem Smoljakem a jeho vlastní třídou. A stačilo by prý k tomu složit pár písniček a byl by muzikáleček pro dětičky, jaký ČSSR ještě nezažila.
Rozhodli jsme se s Jiřím Šlitrem slyšet na tuto nabídku a napsali jsme pro Ukradený měsíc řadu písniček - většina z nich zanikla s derniérou hry - některých byla možná i škoda. Třeba té, co zpívala malá Zuzanka Vrbová v roli Měsíční holčičky:

Vlásky mé jsou zlaté stužky
Očka svatojánské mušky
Úsměv jako lžíce medu
Abecedu nedovedu
Umím ale hádat z ruky
Zpívat písně zlobit kluky
Anebo snad na chviličku
Proměnit se ve hvězdičku
Která na nebe si sedne
V noci svítí
Ve dne bledne...

Tu půvabnou Šlitrovu melodii tady popsat nedokážu, ale zní mi v hlavě dodnes. Byla tu ale i písnička, která přežila. Zdála se nám totiž natolik schopná samostatné existence, že jsme ji po derniéře přesadili do našeho pořadu Zuzana je sama doma - však o něm bude později taky řeč. V Ukradeném měsíci ji zpíval Měsíc, který se v noci koupal v rybníku:
Plavu si ani nevím jak
Vždyť nemám prsa nemám znak
Mám jen hlavu plnou ideálů...
V Zuzaně jsme ji svěřili Waldemaru Matuškovi a ten jí dodal patřičný glanc.
Ukradený měsíc měl úspěch, chodilo se na něj a mladý učitel Smoljak v roli Učitele se tužil. Taky se tam tužila baculatá dívka, řekl bych, že šestnáctka. Patřila do té nádherně mánesovské kategorie krev a mlíko - přesně tak se malovala v devatenáctém století venkovská děvčata - a nám, mužské části Semaforu, se líbila i proto, že hrála naivně a upřímně a když oslovovala Měsíc, říkala Mňasíci, Mňasíci... Ta mi utkvěla. Taky mi utkvěly ručně malované obrázky na skleněných destičkách, které se promítaly jako diapozitivy. Vyráběl je pozdější otec výtvarné podoby Rumcajse a Manky - Radek Pilař.
Všichni jsme si říkali, že z toho režiséra a protagonisty Smoljaka nejspíš něco bude. Skutečně se později vyšvihl - ovšem za pomoci génia Járy Cimrmana.
Milan Schulz, který k nám Smoljaka přivedl, to byla taky zvláštní kapitola. Přiznám se, že jsem se tohoto satirika a recenzenta lehce bál - měl jsem za to, že patří spíš k opačnému táboru lidí socialismem utvářených a nebyl jsem moc rád, když ho k nám Jiří Vrba přivedl. Milan Schulz však záhy mé obavy rozmetal, protože se začal zastávat v tisku nás i našich členů, kteří se ocitli v nemilosti - byla to například Eva Olmerová, nad níž se počaly zatahovat mraky a které Milan Schulz dělal bojovného advokáta. No a když pak skončil ve Svobodné Evropě, už jsem se ho nebál.

Pokračování příště...               Další díly najdete zde