Egon Wiener: 380 let libereckého Nového Města | Koberce

Rubrika: Publicistika – Historie

380 let libereckého Nového Města

Před 380 lety vznikla první průmyslová zóna v Čechách – liberecké Nové Město. Nebylo v dějinách našeho kraje většího válečníka, generalissima, admirála, generála, polního maršála než libereckého pána, vévody frýdlantského, Albrechta z rodu pánů z Valdštejna. Po bitvě na Bílé hoře převzal úhradou od vděčného císaře Ferdinanda II. řadu panství po potrestané odbojné šlechtě. Mezi jinými rovněž Frýdlant v Čechách a Liberec. Hlavním městem svého vévodství, vzhledem k rozporům se saským kurfiřtem Janem Jiřím, učinil ne příhraniční Frýdlant, ale Jičín, který je od Saska přeci jen dál.

Akademický malíř Franta Patočka: Motiv ze starého LiberceV Jičíně 31. prosince 1630 vydal zákládající listinu libereckého Nového Města. Neudělal nic jiného, než Fuger v Augsburku a později Liebieg v Liberci. Šel na to zchytra. Žádné lidumilství, i když to tak z dálky posuzováno mohlo vypadat. Potřeboval zajistit výrobu. Tisíc vojenských uniforem, co mu šili v Liberci, už nestačilo. Potřeboval nové a další tkalce, barvíře, krejčí, a to mu mělo zabezpečit Nové Město. Pro nové pracovní síly, celé rodiny i s dětmi, lákané do Liberce, nechal postavit desítky domů z hrázděného zdiva, které zájemcům o práci byly zcela v moderním duchu prodávány hotové na klíč…

Do nové městské čtvrti Nového Města západně od radnice, kolem dnešního Sokolského náměstí podnikatel (pořád ještě mluvíme o Albrechtu z Valdštejna) investoval hodně peněz, ale noví osadníci mu je měli brzo vrátit. Konec třicetileté války byl pořád v nedohlednu. Význam soukeníků, jako hlavního cechu v Liberci, byl obrovský. Tomu odpovídal i velký dvojdům, sídlo cechu a ubytovna soukenických tovaryšů. Z pramenů pod Libereckou výšinou byla do nové čtvrti zavedena voda. To celou stavbu ,,rodinných domků“ velmi prodražilo, neboť se dřevěné potrubí muselo místy pokládat až do šestimetrového výkopu, aby bylo dosaženo potřebného spádu.

Zajímavé je, že majitelům pozemků, které byly takto znehodnoceny, byla vyplacena náhrada. A to byl pořád ještě středověk! Tím bylo i dáno, že voda netekla z kohoutků do dřezů, van a umyvadel, ale do kašny, která stála nedaleko hospody ,,Zlatý beránek“. Odpadová voda byla svedena z kopce dolů do Harcovského potoka u dnešní kavárny Nisa. V 19. století bylo náměstí radikálně přestavěno. Hrázděné domky i s podloubími byly zbourány. Ty tři ve Větrné uličce, co zůstaly dodnes, jsou zhruba o sto let mladší. Byly postaveny až kolem roku 1670, ale jsou hodně podobné těm, které ve třicátých letech nechal postavit podnikatel Albrecht z Valdštejna.

K té Větrné uličce. Můj tatínek za První republiky tudy denně chodíval cestou do školy a neměl z ní prý dobrý pocit. Bydlela tam spousta těch nejchudších lidí s mnoha dětmi, které se rády praly a ani dospělí ke rvačkám neměli daleko. Byly tu i hospody s nevalnou pověstí.

Po válce tu chtěl mít magistrát vinárnu, něco jako byla později o pár metrů dál Opera, ale, ač je to s podivem, tehdy ji hygienik nepovolil. Domy chátraly, až se jich ujala stavební průmyslovka, která je pojala do komplexu budov školy jako kabinety učitelstva. Průčelí bylo zachováno a připomíná dnes jako jediné, původní osídlení libereckého Nového Města.

Koberce

Ten, kdo je z Liberce nebo Jablonce, musí k nim mít pozitivní vztah. To by tak bylo, aby neměl! Vždyť koberce se tady hezkých pár let vyráběly a tkali je místní lidé. Nejvíce ti z Vratislavic, ti původní, většinou německé národnosti, ale i nějací ti Češi. Po válce a po odsunu Němců přišli osídlit pohraničí z vnitrozemí. Většinou odborníci z Moravy. Něco málo Němců zůstalo, pokud prokázali, že nebyli nacisty a jsou v továrnách nepostradatelní. No a co bychom zapírali ,i pár těch, co si u Čechů koupili svou antifašistickou minulost za peníze, zlato, obrazy…

Koberce, ty znamenaly majetek, bohatství, postavení, a to vše tu bylo kolem v hojném počtu. Krásné, velké, malé, orientální, secesní, podle módy z Vídně. Z těch nejlepších materiálů, později i ze silonu, moderní. Do každé ratejny, na chodby, do trůnních sálů, knížatům i králům, doktorům do čekárny, na radnici, do hotelů, ruským důstojníkům, co si je doma věšeli na zeď v Kazachstánu. Modlitební koberečky, militantním islamistům, kobercové sety do koupelny, na záchody, šmejdy i ručně vázané kusy z  vlny.

I císař pán se na ně přijel přímo do Vratislavic do výroby podívat. Měl pro majitele kobercárny s sebou v aktovce jmenovací šlechtický dekret, ale nepředal jej. Včas si uvědomil, a to až na místě, že koberec s jeho portrétem, co by tu dostal darem, by sloužil na očištění bot o jeho tvář. To nemohl připustit, a tak všechno zrušil. Tak se pan Ginzkey nestal baronem.

I tak továrník Ginzkey nemístně zpychl. Měl dceru Hermínu a ta krásně malovala. Mnohokrát, když sem se díval na její obrazy, jsem si řekl, že takových šikovných bab mnoho není a že jí papínek nemusí slávu kupovat. Jeho koberce, to byla za Rakouska opravdová špička a Hermína třešnička na dortíku…

A kdeže zůstala sláva téhle rodiny, dělníků, návrhářů, obchodníků s vratislavickými koberci? Na jednom z nich právě ležím a v téhle poloze na ně vzpomínám. Na Němce, Čechy, Židy, Ukrajince, Rusy,Slováky, Poláky a Cikány, na všechny, co tu pracovali. Návrháři, ženský, co dělaly na tři směny, úžasná vzorkovna, fabrika, co dala práci stovkám lidí z blízkého i dalekého okolí. Dnes už to zní jako pohádka, vyprávění o něčem, co už dávno není. Bytex, Textilana, Seba, Hedva, Kolora, Plastimat či Tesla.

Zajímavé je, že lidé, kteří zde kdysi těžce pracovali, na tuhle práci s nostalgií a hezky vzpomínají. Byly to prostě parádní koberce. Dodnes je najdeme v našich domácnostech, hradech i zámcích celého světa.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 12. 2011.