Dva kohouti – nová česká pohádka pro dospělé

To nemohlo sekat dobrotu. Už ta jména! Karlos a Pekáč. Kupodivu Karlos byl z plechu a stál, co by korouhvička, blízko komína a otáčel své pozlacené tělo po větru, kam vítr, tam Karlos. Pekáč hájil barvy dvorku před dravci na obloze, před liškou, před tchořem, před cizími ptáky svým mocným křikem opeřeného sólisty. A také před ohnivým kohoutem, který požíral dvorky, střechy, chalupy. Před liškou, psy se špatnými oumysly, co chtěli si odnést ze dvora něco bez dovolení. To byl Pekáč.

Karlos na střeše byl kohout z jiného těsta. Byl plechovou ozdobou a byl na to právem hrdý. Ten dole na dvorku padal únavou a on byl stále svěží. Čím silnější byl vítr, tím víc se točil a točil. Babička dole na dvoře tím pádem věděla, jak dlouho bude sušit prádlo, už když ho věšela.

Karlos ke svému jménu přišel jako slepý k houslím. To jednou dole na dvorku děda řešil se sousedem politickou situaci ve Španělsku. Slovo dalo slovo, a soused pravil: „Už toho mám dost! Podívej se, sousede, na tu svoji střechu, vždyť ten kohout nahoře vypadá stejně, jako ten jejich král Karlos. Od té doby to kohoutovi ze zlaceného plechu zůstalo. Stal se Karlosem. Hned, jak se to dozvěděl, stouplo mu sebevědomí a začal se naparovat, div se střechy neslétl. Začal se točit, úplně jako holub na kostelní báni.

Ach, to byly krásné idylické časy. Dvorek plný bezstarostné drůbeže, mezi kterou kráčí, jak četník po ruské návsi Pekáč. Ostruhy mu jenom chrastí, všechno ví, jen Pekáč všemu rozumí. Ví, kam má sluníčko posvítit, kam se schovala kuřata, kde spí kočka, co Bročka v kožichu pořád kouše a hryže, kam se babičce zakutálela ztracená pětikoruna.

Pekáč, jsa si vědom, kdo je tady pánem, sice občas hodí očkem vzhůru, aby se přesvědčil, že ten druhý je tam, kam ho děda kdysi připevnil, tedy na střeše, a že od něj nehrozí dvorku žádná kohoutí invaze. Dohodli se ti dva kdysi, že jeden druhému nepoleze do zelí. Stálo to oba značné úsilí. Já pán, ty pán. Jako by si dělili půlku Evropy. Vídeňský kongres, hrabě Šuvalov. Kdekdo byl prostředníkem, od jednoho k druhému létali depeše. Vídeň tančila a nikomu se nechtělo domů. Nakonec se kohouti dohodli a Evropa se pod jejich křídly změnila. Už nikdy jeden druhému do jeho dvorku nelezli. Snad mnohem později, za občanské války mezi Španěly, kdy tomu nahoře říkali Karlos, Pekáče to pořádně vzalo, protože jemu zůstalo jméno Pekáč. Bral by i Josefa, připadal by si jako šedá eminence dvora, ale znáte to. Doma nikdo není prorokem, a aby na něj volali třeba Omare, to si nezaslouží ti, co žijí v Evropě.

A tak plynul čas, jak pomalá řeka Zapomnění a oba naši kohouti zestárli a zlenivěli. I sluníčko se divilo, jak málo se toho na dvorku a na střeše za léta změnilo. Bročka v boudě vyměnil jiný Brok, ale i ten se pořád drbe a neví vlastně, co ho kouše v boudě. Babička s dědou zestárli, sousedovi prořídly vlasy. Taky už museli porazit nějaké ty staré stromy. Jablka z nich byla červavá a strupatá. Celá chalupa se tak nějak nahnula a lezli do ní mravenci. Nic nemám ani proti myším, když bydlí v dírách na poli, ale dovedu se naštvat na ty, které si pletou chalupu s noclehárnou, kam se stěhují, když začne chladné počasí. Pekáč se jednou na obchůzce zastavil, a jako by chtěl říct: Něco s tím musíme udělat, zlaté časy jsou pryč, musíme si utáhnout opasky.

Došel jsem k závěru, že všechno mezi lidmi, mezi rezavým Karlosem a vypelichaným Pekáčem na dvorku je věcí dohody řady subjektů žijících na střeše i na zemi. Napoleon byl jednou provždy poražen a už se nikdy nevrátí. Vídeňský kongres v tom udělal pořádek a naši kohouti, ač neradi, to ustáli.

Věřím, že při tom zůstane a že bývalí rivalové Pekáč i Karlos zůstanou jednou provždy tam, kde byli. Společně vyberou nějakého dobrého uměleckého kováře, který to s plechem umí a vznikne nový Karlos ze silnějšího plechu. Pekáč si najde rovnocennou náhradu své důležité osoby a oba dva, už na penzi, budou tím, co chtěli vždycky být. Velikými a silnými zvířaty, která český dvorek postrádá. Být pupkem Evropy, středobodem vesmíru, možná i celé sluneční soustavy. Ano, to je náš český dvorek v novém pojetí.

Jak spadnout do žumpy

Do septiku jsem spadl celkem dvakrát. Do toho, který čerstvě kopali jen jednou. První spadnutí bylo celkem romantické, zdobené vůkol zeleným věncem vegetace. Chci tím říct, že ten shnilý poklop nebyl v trávě skoro vůbec vidět. Takže, když jsem jej uviděl, byl jsem první, kdo do něj po válce spadl.

Stal jsem se v rodinách dosídlenců pohraničí živým příkladem trouby, klukem úplně blbým, který, přesto, že mu rodiče říkali nikam nelez, dávej pozor, kam šlapeš… Ano, už v raném mládí jsem byl dáván za příklad.

Stával jsem na stupínku ve škole a s ostatními musel poslouchat: Ano, to je on, co neposlechl varování a jen zázrakem je tady s námi. Odpovídal jsem na otázky, zda jsem smrděl, jak dlouho a zda jsem nemusel do školy. Má výpověď vždy zaujala a následoval obdiv, který zaznamenali i organizátoři těchto vystoupení. Prezentace odstrašujícího příkladu brzo vzala za své díky nepochopení žactva, které mne pokládalo za hrdinu a příklad dalších lumpáren.

Takových, jako jsem byl já, kteří si užívali svých pět minut slávy bylo, přiznejme si, povícero. Doma to bývalo horší, tam došlo i na pohlavky. Má očista po onom pádu do hlubin odpadu trvala dlouho a hlavně se, kvůli zavánějícím svrškům muselo prát dříve, než se obvykle pralo.

Jako kluk jsem byl zvídavý. Chtěl jsem být novinářem, jako Egon Ervín Kisch a stejně jako on být všude, kde se něco děje, být jako první tam, kde ještě nikdo nebyl. Takže ty senkrovny zapadaly do scénáře mého odborného výcviku.

Bylo to se mnou hrozné. Ze všeho jsem se snažil vymluvit, ve všem jsem hledal záhady a tajemno. Měl jsem však štěstí. Mnozí přede mnou popadali do podobných míst a neuměli o tom vyprávět. Mráz kopřivu nespálí, říkává se a já byl opravdu takový. K zulíbání, říkávala jedna z těch, která nemusela do odsunu, a které jsem našel ztracený septik.

Napsal jsem o svém zážitku reportáž do Pionýrských novin, ale ani mi neodpověděli, zřejmě šlo o příspěvek málo revoluční. Škoda, že tenkrát nebyla televize! Jejich reportéry by určitě zajímalo, jak tam bylo, co jsem cítil… Tehdy ale byla má dětská duše rozervána. Trpěl jsem jako mladý Franz Kafka frustrací a tím, že jsem nebyl úřady pochopen a vyzpovídán.

Všechno se jednou muselo projevit a já svými příběhy zaplavuji na stará kolena sdělovací prostředky. Konečně jsem zúročil vše, co se mi přihodilo v útlém dětství, svou kariéru komika a baviče kolemjdoucích a vděčných diváků mých spolužáků. Z toho mála jsem si vzal to nejlepší, vlastním tělem jsem našel skulinku jak se dostat k lidem.

A tak dnes mohu říci, že to, co mi v dětství nevonělo, mi dalo příležitost vás oslovit a nastavit zrcadlo nejen sobě. Dívat se, jak se smějete, pláčete, hrozíte mi pěstí či prstem, jak se usmíváte. Myslím si a doufám, že v mých příbězích můžete beze strachu a bez bolestí zase bosky běhat ve vysoké trávě, koukat se do nebe a čekat, která z hvězd vám spadne do klína.

Jazykolamy až příliš složité na jednu vesnici

Tu řeč, kterou jsem se učit nemusel, protože zněla kolem mě jako bzukot včel, němčinu, jsem skoro zapomněl. V těch letech kolem Gottwaldovy smrti až po změnu ústavy v roce 1960 jsem si myslel, že němčina se učit nemusí, že ji každý zná – od babičky, rodiče tak mluvili mezi sebou, sousedi na sebe přes plot křičeli německy, farář se tak loučil s ovečkami. I náš doktor němčil v Osvětimi. Táta křičel na bratry německy, na mě česky, v krámě se mluvilo německy i česky, ve škole, na výboru, v knihovně a na nádraží česky. V TEPu česky, v mlíkárně německy a u řezníka Braunera oběma jazyky. Obecně platilo: Všude česky, ale německy taky.

Děti to měly prima. Kromě školy. Tam řádil nový ředitel Jiránek z Prahy výhradně česky. Opravdu jsem si jako dítě myslel, že každý člověk se rodí dvojjazyčný. V naší obci bylo Němců i po odsunu stále dost, v podstatě polovina obce. Ta polovina, která odešla, byla s tou druhou stejně v příbuzenském vztahu, ale znáte to. Vždycky to někdo musí odskákat, takže se nějak mezi sebou i na odsunu dohodli.

Místní stejně měli Němce za fašouny, i komunisty z nich, ale ti byli pod ochranou samotného Gottwalda a našeho vzdáleného příbuzného Bruno Kohlera. Kdo by to však rozplétal? Ani tehdy o to nikdo nestál. Bylo to tak více či méně ve všech rodinách včetně té Hitlerovy, Churchillovy i u prarodičů a prapříbuzných britské královny.

Každá mince i pohlednice má svůj rub a líc, a tak se seběhlo, že jsem nejednou s lístečkem psaným německy odkráčel do místního obchodu za nákupem a bylo mi vyhověno. Na schůzce rodičů s učiteli v místní škole si nový ředitel s učitelkami zoufali, že se nemohou domluvit česky s žáky, ale s rodiči to bylo ještě horší. V hospodě U Zeleného stromu se objednávalo pivo, ale s placením se na vrchního volalo německy. Jó, to byly časy, které pokazily až „lidové kurzy ruštiny“, kde se lidem snažícím naučit se rusky, doporučovalo hlavně mluvit česky... Úplný Kocourkov!

Ale život šel svým tempem a obec Machnín se vyvíjela v duchu socializace vesnice. Na výboru a na poště se mluvilo výhradně česky a vesnická organizace KSČ už pracovala, jako by v obci žili jenom Češi a komunisti. Nakonec skončili poslední Němci na hřbitově a jejich vnuci a vnučky německy zapomněli skoro všichni.

Teď frčí angličtina, ale té schází to, co potkalo mě a mé vrstevníky. Mít někoho doma, komu je ta řeč mateřštinou a slýchat ji ráno při vstávání i mezi dveřmi, když odchází do školy...