Karel Jaromír Erben – básník, historik, právník, archivář, hudebník, sběratel písní a pohádek – 200. výročí narození

Když se dnes vysloví jméno Karla Jaromíra Erbena, znamená to pro hodně lidí pouze jeho nejslavnější sbírku básní „Kytice“, popřípadě některou z jejích parafrází nebo novodobou úpravu. Ale málokdo si dokáže představit, kolik práce Erben udělal v době národního obrození, kolik za ním zůstalo vědeckých pokladů…

Karel Jaromír Erben se narodil právě před dvěma sty lety 7. listopadu 1811 jako Karel Erban v Miletíně pod Zvičinou, nebo též Miletíně nad Bystřicí. Na svět přišel zároveň s bratrem Janem, který hned v prosinci zemřel. Některé prameny uvádějí, že se cítíval jaksi neúplný. Dvojčata byla třetí v pořadí dětí manželů Jana Erbana (1781–1851) a Anny, rozené Žábové (1871–1846). Tatínek pocházel z nedaleké Rohoznice a dědeček z otcovy strany byl krejčím, maminčin otec byl učitelem v Miletíně. Tatínek se vyučil ševcem, a protože ševcovství nevynášelo, a majitel panství založil velké sady, živil se i sadařstvím a našel v tom i potěšení. Celkem měl Karel osm sourozenců, ale pouze on a jeho o pět let mladší sestra Josefa (1816–1886) se dožili dospělosti. Maminka moc zdravá nebyla, syn po ní tyto dispozice zdědil a celý život se potýkal s problémy dýchacího ústrojí.

Ostatní sourozenci měli už v matrice zápis „Erben“, užíval tedy toto jméno i Karel, hlavně později, když už byl literárně činný.

Domek, ve kterém se narodil, v dnešní ulici Barbory Linkové č. 142 (nazvané podle dívčího jména maminky B. Smetany), v r. 1827 vyhořel, a rodiče Erbenovi se stali zcela nemajetnými. Dům, v němž je nyní Památník Karla Jaromíra Erbena a na němž je pamětní deska, byl postaven později.

Od dědečka Žáby a maminčina bratra Josefa, rovněž učitele, se Karel učil hrát na klavír a měl k tomu velké nadání. Maminka si přála, aby se stal učitelem jako dědeček. On se však toho bál, protože měl slabý hlas a při řeči zadrhával.

Do tehdejší tzv. normální školy chodil Karel v Miletíně, ale v r. 1821 přišel na faru nový farář Jan Arnold (1784–1872), který si všiml velkého chlapcova nadání a upozornil na něj měšťanského, nikoliv šlechtického majitele panství – Hynka Josefa Falgeho. Pan Falge byl osvícený a dobrosrdečný statkář, který se rozhodl nadaného chlapce podpořit. Pan farář také usiloval o to, aby Erben a další nadaní chlapci znali pro studia potřebnou němčinu a té je tedy vyučoval místní kaplan Antonín Černý.

A tak od r. 1825 studoval Karel Erben na gymnáziu v Hradci Králové. Bylo to gymnázium v tehdejší Jezuitské koleji, na nynějším Velkém náměstí. Ředitelem tam v té době byl spisovatel Václav Kliment Klicpera (1792–1859) a češtinu vyučoval profesor Josef Chmela (1793–1847). Do primy přišel Erben až jako čtrnáctiletý. V době studií v Hradci bydlel v podnájmu v ulici V kopečku č. p. 83. Další místa podnájmů byla podle některých pramenů: Svatojánské náměstí 87, a nynější Pospíšilova třída 226.

Jeho spolužáky byli miletínský rodák Jan Nepomuk L hota (1811–1890), pozdější spisovatel a vlastenec a zároveň i povinně loajální státní úředník, který psal pod pseudonymem Jan Květoslav Bystřický. Dále to byl Josef Petera Třebihošťský (1810–1889) z Třebihoště pod Zvičinou, písmák a miletínský kronikář. O těchto třech spolužácích je známo, že spolu podnikali výlety, o čemž svědčil zápis v pamětní knize na Zvičině ze 3. října 1827.

Podle některých pramenů psal Erben už za studií básně, a to německy. Lhota ho v r. 1829 přesvědčil, aby je psal česky. Důkazem toho, že si Erben tuto radu vzal k srdci, byl další zápis v knize na Zvičině, kde se objevila první Erbenova česká báseň „Zvičinská znělka“ z 9. srpna 1830. Na studia v Hradci, která ukončil v r. 1831, si přivydělával hrou na klavír. A protože to nebylo od Miletína daleko, mohli mu občas rodiče vypomáhat s posíláním jídla.

V hradeckém časopisu „Čechoslav“, který založil básník Josef Jaroslav Langer (1806–1846), a v r. 1831 vydával hradecký vydavatel Jan Hostivít Pospíšil (1785 – 1868), vyšla toho roku Erbenovi báseň „Řevnivý“ o zradě nevěrnice – s rychlým dějovým spádem i s řečnickým patosem.

Jak bylo tehdy zvykem, končila gymnaziální studia před dalším výběrem oboru dvouletým studiem filozofie. Tuto studoval Erben už v Praze. Nebylo to ale samozřejmé. Po vyhoření domku ho už rodiče nemohli podporovat. Do Hradce mohli nějakou stravu posílat, ale Praha byla daleko. Pomohli zase dobří lidé. Vrchnostenští úředníci udělali sbírku, aby měl na cestu a do začátků. I Falge mu měsíčně skrovně přispíval. Přesto musel velmi pilně vyučovat hudbě.

V Praze byl vítán od svých hradeckých spolužáků, ale i od básníků už „zaběhnutých“, kteří se setkávali „U Štupartů“ a „U Komárků“ v Ungeltu. Byl jimi už považován za „poetu“. Seznámil se s básníkem Karlem Hynkem Máchou (1810–1836), který připravoval k vydání svou první českou báseň „Svatý Ivan“. Báseň měla vyjít v časopise „Večerní vyražení“, který vydával Václav Radomil Kramerius (1792–1861). Erben rovněž do stejného časopisu zadal sonet „Touha“ a dále „Povzbuzení k radosti“. V té době už užíval celého jména – Karel Jaromír Erben.

Ovšem vzhledem k hmotným poměrům, ke zdravotnímu stavu a k vážné povaze Karel Jaromír Erben nenavazoval přátelství okamžitě. Jeho opravdovými celoživotními přáteli se stali František Antonín Rybička (1812–1890), pozdější právník, historik a archivář; Jan Melichar (1809–1901), pozdější lékař na Moravě, a Karel Havlík (1811–1884), básník a Jungmannův žák ze Žebráku.

Filozofii Erben ukončil r. 1833 a rozhodl se pro studium práv. Ze začátku pražských studií bydlel Erben na Starém Městě v Železné ulici 20. Dále bydlel v Kaprové 10 a v Konviktské 14.

Karel Havlík získal práci pro oba: Josef Jungmann (1773–1847), který byl jeho učitelem, ho doporučil Františku Palackému pro práci pro Vlastenecké muzeum (Národní muzeum).

Spolu za úplatu tehdy opisovali čtyřsvazkové dílo „Historie církevní“ českého exulantského spisovatele a historika Pavla Skály ze Zhoře (asi 1573–1640).

Takto se Erben seznámil s Františkem Palackým (1798–1876), což mělo pro jeho další život velký význam.
Přepisováním se Erben dostal hlouběji ke studiu české historie. Bylo to pro něj snáze dosažitelnějším výdělkem než hodiny klavíru. Velmi se mu hodilo, že ve druhém ročníku práv poslouchal přednášky profesora Johanna Helblinga z Hirzensfeldu (1789–1865), který byl odborníkem na heraldiku.

Přesto ale hon za živobytím způsobil, že Erben dostal těžké chrlení krve a musel nějakou dobu trávit u rodičů v Miletíně, aby se zotavil. V té době pracoval na prvních verzích své básně „Poklad“. Později nepovažoval, vzhledem k těžkému shánění živobytí, dobu svého mládí za příliš šťastnou.

V té době byl Erben zcela okouzlen „Ohlasem písní ruských“ od Františka Ladislava Čelakovského (1799–1852), které byly poprvé vydány v r. 1929. Inspirovalo ho to k hledání českých písní. Na druhé straně, spolu s  dalšími mladými básníky Čelakovského kritizoval a v satiře „Dobrodružství cestujících“ z r. 1834 představil Čelakovského v poněkud pedantské roli básníka Lidopera. O prázdninách se při každé příležitosti pokoušel zapisovat lidové písně.

V r. 1834 vyšla hned v prvním ročníku Tylova časopisu „Květy“ Erbenova balada „Smolný var“ – krátká, ale působivá báseň o neštěstí dítěte, spadlého do kotle se smolou. Nejdříve Erben báseň zařadil do „Kytice“, ale v posledním, jím za jeho života schváleném vydání, už nebyla. Stejné to bylo s další, až strašidelnou baladou „Cizí host“. Zde se na veselé svatbě objeví cizinec, který využije ženichovy nabídky, aby každý dostal, co si přeje. Cizinec požádá o tři tance s nevěstou, při nichž nevěsta postupně ztrácí sílu, omdlévá a nakonec navždy ztratí svou veselost. Různí literární kritikové a historikové se domnívají, že tyto básně Erben nezařadil do své pozdější „Kytice“, protože neštěstí nebylo jako trest za nějaké provinění, jak bylo v baladách z jeho „Kytice“ obvyklé.

V létě 1835 pak pozval Havlík Erbena do svého rodiště – do Žebráku, kde byl ochotnický spolek, ve kterém Erben kvůli své vadě řeči nemohl účinkovat. Napsal tedy tehdy pro ně své první a jediné dramatické dílo – veselohru o dvou jednáních „Sládci“, ke které složil hudbu tamější místní kaplan Josef Vorel (1801–1874), který také složil později zlidovělé písně „Nad Berounkou pod Tetínem“ nebo „Pijme pivo s bobkem“. Erben se s veselým knězem spřátelil. Někdo uvádí, že tato fraška vznikla o rok později. I v Žebráku Erben hledal písně; nechal si předzpívávat staré písně od Havlíkovy maminky.

Důležité ovšem bylo, že se Erben v Žebráku potkal se slečnou Barborou – Betty Mečířovou (1818–1857), dcerou po místním kupci a purkmistrovi, se kterou se do sebe zamilovali. Slečna Betty byla také doma na prázdninách, protože přes měsíce školního roku byla v Praze „na vychování“, jak se tehdy říkalo skromnému vzdělávání mladých žen – například v učení němčině, případně hře na klavír, vaření a šití. Slečna Betty rovněž účinkovala v ochotnických představeních a byla nadšenou spolusběratelkou národních písní. Trvalo ještě hodně dlouho, než se mohli vzít, protože Erben musel nejdříve dostudovat a pak získat placené místo, protože tehdejší praktikantská místa placená nebyla.

Pro sbírání písní nadchnul i svého tatínka i některé přátele v Praze. O posledních prázdninách se v Miletíně spřátelil s novým kaplanem, vlastencem a nadšeným historikem Josefem Mnohoslavem Roštlapilem (1809–1888), který pro něj býval velkou oporou v těžkých chvílích života. Roštlapil se seznámil s konečnou verzí básně „Poklad“, velice ji pochválil, a tak báseň vyšla na podzim 1837 v almanachu „Vesna“ (někdo uvádí až následující rok) a byla přijata s velmi kladnou kritikou, dokonce Palacký si toho povšiml a při předávání práce o Skálovi se velmi hezky o Erbenovi vyjádřil a nabídl mu, aby mu pomohl při hledání archivních pokladů pro jeho práci na dějinách českých stavů, což byla dobrá nabídka finanční i studijní.

Právnická studia Erben ukončil také na podzim 1837 a dostal hned bezplatné místo praktikanta – nejdříve u hrdelního soudu u pražského magistrátu, v březnu 1839 nastoupil u fiskálního (berního) úřadu opět bezplatně jako praktikant. Byl nucen pokračovat ve způsobu obživy jako při studiích, především vyučováním hry na klavír. Psal tehdy báseň „Záhoř“, kterou později přepracoval a která je v „Kytici“ pod názvem „Záhořovo lože“. Měl to být jakýsi protipól k Máchovu „Máji“.

Václav Kliment Klicpera provedl v r. r. 1838 v Hradci Králové jeho veselohru „Sládci“. V r. 1839 vyšel Erbenův překlad Goethova „Krále duchů“ (Erlkönig).

V r. 1840 bydlel s přítelem Havlíkem vedle kostela svatého Jiljí, na tehdy zvaném Jilském plácku, což je malé prostranství v dnešní Jilské ulici naproti kostelu svatého Jiljí. Zde měl velké „úlovky“ písniček, protože služka rodiny, u které bydlel, znala písniček spousty a také je uměla hezky zazpívat. Do konce r. 1840 sebral a uspořádal asi pět set písní, které vyšly v prvním svazku pod názvem „Písně národní v Čechách“ v r. 1842, a byly českou veřejností velice příznivě přijaty, protože se většina lidí domnívala, že česká píseň už zanikla.

Práce pro Palackého se postupně stávaly podstatným zdrojem příjmů. Od r. 1839 byl Palacký sekretářem České královské společnosti nauk a shledával z pověření českých šlechtických rodů podklady nejdříve pro dějiny českých stavů, z čehož se později vyvinuly „Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě“. Od r. 1840 mu v tom pomáhal Václav Vladivoj Tomek (1818–1905), který procházel pražské archivy, a v r. 1841 se stal pomocným úředníkem (aktuárem) i Karel Jaromír Erben. Podklady pro dějiny měl sbírat po dobu šesti let. Prameny jsou dost mlhavé v tom, zdali byl Erben pověřen také uspořádáním korunního, neboli svatováclavského archívu, uloženého ve Svatovítském chrámu, jak je někde uvedeno, nebo jen prací ve šlechtických a venkovských archívech.

V květnu 1842 se konečně do nejisté hmotné budoucnosti oženil. Se slečnou Betty se brali ve Zdicích, protože v té době tam byl administrátorem jejich přítel Josef Vorel, který je oddal. Po svatbě bydleli pod Hradčanami v Zámecké ulici č. 6. Paní Betty se zapojila do pražského vlasteneckého života.

V r. 1842 hledal slovinsko-chorvatský básník Stanko Vraz (1810–1851) jakéhosi informátora o vlasteneckém dění v Praze a Pavel Josef Šafařík (1795–1861) mu doporučil Erbena. Tím začal Erbenův zájem o otázku slovanské vzájemnosti.

V r. 1843 vyšel druhý díl „Písní národních v Čechách“ a Erben se rozhodl, že státní službu zcela opustí. Doposud byl pouze neplaceným praktikantem, a zcela jistě by nebylo jeho nadřízeným po vůli, když by ve státní službě byl český vlastenecký básník, jak zakoušel Erbenův přítel Lhota. Dal tedy ze státní služby výpověď, ale zcela si nezavřel vrátka, protože v r. 1844 ještě udělal poslední zkoušku nutnou pro práci v soudnictví.

V r. 1845 mu vyšel třetí svazek „Písní národních v Čechách“ a první díl „Výboru z literatury české“.

V letních měsících cestoval po venkovských archivech, což jeho manželka dost těžce nesla, zvlášť když na podzim 1944 se jim narodila dcera Blažena (1844–1933) a za půldruhého roku po ní dcera Ladislava (1846–1892). Většinou ale odjela i s dětmi do Žebráku a také ona sbírala národopisné podklady.

Od r. 1843 do r. 1847 prostudoval Erben archivy v Táboře, Soběslavi, Českých Budějovicích, Horažďovicích, Domažlicích, Teplé, Kralovicích, Žluticích, Bydžově, Trutnově a Frýdlantu. V Českých Budějovicích objevil zvlášť významné dokumenty – „Kosmovu kroniku“ a Husovu „Postilu“. V Domažlicích byl víckrát a r. 1970 byla jako upomínka na tyto jeho cesty na budově místního děkanství odhalena pamětní deska s básníkovou bustou. Při všech těchto cestách Erben nezapomínal na své národopisné zájmy a sbíral podklady k písním, pohádkám i pověstem.

Na začátku r. 1846 zemřela Erbenovi maminka a od 1. března se stal archivářem tehdy ještě Vlasteneckého muzea, které se v tomto roce přestěhovalo do nedávno, pro muzejní účely odkoupeného, Nosticovského paláce v ulici Na příkopě 20. Erben po první dva roky pracoval ale ještě ve Šternberském paláci na Hradčanském náměstí.

Mezitím měl ale ještě další práci, z hlediska svého vzdělání velice odbornou. Obrátili se na něj už v. r. 1843 čeští právníci, včetně jeho přítele Havlíka, a sice Josef František Frič (1804–1876), Jan Neubauer (1813–1887) a Antonín Strobach (1814–1856), aby jim pomohl přeložit z němčiny „Řád soudní a konkursní“. Měl na starosti terminologii a české výrazy pro mnohé pojmy tehdy neexistovaly. Hledal proto hlavně v archivech ve Stříbře a Trutnově a výsledkem byl článek v „Musejníku“ „Ondřej Puklice ze Vztuh“ o českobudějovickém purkmistrovi z období husitských válek a po nich.

Byla to práce velmi složitá, což si představí každý, kdo se zákony pracoval – aby se na žádný paragraf nezapomnělo a aby byly významově i slovně jednotné. Překlad vyšel tiskem r. 1848.

Pracoval také na „Nápěvech k národním písním v Čechách“, za něž dostal nakladatel zlatou medaili, a kniha byla přijata do soukromé císařské knihovny.

Erben pracoval s nadšením „pro vlast“. Jeho měsíční příjem tehdy byl 30 zlatých. Pro malé přiblížení – kilogram chleba byl tehdy za 5–15 krejcarů; krejcar byl setina zlatého.

Zabýval se tématy ze slovanské mytologie. Z r. 1847 je nedokončená studie „Víly či sudice“.

Na začátku r. 1848 vyšla v „Musejniku“ stať „Obětování zemi“, jakožto popis starých slovanských obyčejů, kde podrobil kritice krutý zvyk zazdívání živých bytostí do základů staveb. Uveřejnil v Musejníku dále překlad srbského národního eposu o založení hradu Skadra .

Z jeho práce po archivech vzniklo několik studií i záměrů. Zamýšlel vydat pojednání o nejstarších českých dějinách, jak nastudoval v různých cizojazyčných kronikách, pod názvem „Scriptores rerum Bohemicarum extranei“ (přibližně Zahraniční pojednání o Českém království). Také se zabýval historií Polabských Slovanů.
Na začátku roku 1848 byl na návrh Palackého zvolen za člena užšího výboru Matice české a 12. března se stal mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Zároveň byl členem Archeologického sboru Vlasteneckého musea. Po významné schůzce ve Svatováclavských lázních (zhruba za kostelem svatého Václava na Zderaze v dnešní Resslově ulici), kde při shromáždění lidu vznikl sedmadvacetičlenný „svatováclavský výbor“, byl tento „Národní výbor“ rozšířen na sto členů a jedním z těchto členů byl i Erben. Národní výbor měl sídlo v budově Českého muzea Na příkopě.

Erben se také stal členem organizace Lípa slovanská, která usilovala o slovanskou vzájemnost. Byl také zvolen za delegáta Slovanského sjezdu a jmenován pokladníkem Národního výboru. Koncem května ho Národní výbor pověřil, aby spolu s lékařem a spisovatelem Vilémem Dušanem Lamblem (1824–1895) zastupoval český národ na slavnostech v Záhřebu. Zde dostával zprávy o rozvleklých jednáních slovanského sjezdu, který se vypuknutím revoluce na svatodušní svátky – 12. června – musel ukončit. Tím zaniklo i pověření k zastupování u Chorvatů a Erben se vrátil do Prahy, aby vyřešil své existenční problémy přijetím nabídky funkce šéfredaktora „Pražských novin“ a úředního překladatele u místodržitelství. Nebyla to práce, která by jej těšila, ale zlepšila finance celé jeho rodiny, protože očekávali další přírůstek. Úřední překlady byly záležitostí spíše nárazovou, takže se Erben pokoušel o profesorské místo češtiny na stavovské reálce u pražské techniky, ale z možností rozšíření češtiny ve školství sešlo.

Národní výbor byl rozpuštěn 26. června. Začátkem října se Erbenovým narodil první syn Jaromír (1848–1849), který bohužel žil ani ne půl roku, z čehož se rodiče dlouho nemohli vzpamatovat.

Roku 1849 Erben překládal právnické spisy pro místodržitelství – gubernium, a aby se tomu mohl více věnovat, vzdal se redakce „Pražských novin“. Od srpna 1949 pracoval ve Vídni v právně terminologické komisi, které předsedal Šafařík a jejím členem byl Erbenův přítel ze studií Antonín Rybička. Šafařík doufal, že na základě této Erbenovy práce pro něj vymůže místo archiváře při pražském soudu, ale marně. Od počátku r. 1850 Erben pracoval na překladech „Obecního řádu města Prahy“.

V r. 1850 se Erbenovům narodila třetí dcera Bohuslava (1850–1924), která jediná z Erbenovy rodiny měla děti. Výbor Českého muzea, jak se v té době přejmenovalo, jmenoval Erbena sekretářem, čímž se mu opět zlepšily finanční poměry.

Po maminčině smrti až do své smrti v r. 1851 trávíval se synovou rodinou zimy tatínek Jan Erban, který se mohl těšit z prvních synových úspěchů a jeho uznání.

V r. 1851 byl Erben zvolen prvním archivářem města Prahy a z toho vyplynulo i jeho další publikační zaměření. Městský archív měl sídlo ve Staroměstské radnici. Vedle povinností archiváře měl Erben i pravomoc zkoušet úředníky ze znalosti češtiny.

Období po revoluci 1848 prožíval Erben zvlášť těžko. Někteří literární historikové uvádějí, že napsal dokonce nějaké články loajální k habsburské vládě, a je známo, že se bál. Vyhýbal se lidem, kteří byli policejně sledovaní, jako například byla Božena Němcová. Těžko po takové době posuzovat chování člověka nemocného, který poprvé v životě nezakoušel bídu… Jeho kolega u Palackého, rytíř V. V. Tomek šel ve své loajalitě vůči Vídni ještě dál…

V padesátých letech vydával Erben spíš naučná pojednání. Například to byla v r. 1851 „Kronika česká“ z let 1524 – 1530, zpracovaná Bartošem Písařem, zvaným také Bartolomějem od svatého Jiljí (1470-1535). K práci přidal pojednání o tomto českém kronikáři. V r. 1852 se zabýval Tomášem Štítným ze Štítného (asi 1401–1401/09) a jeho „Knížkami šesterými o obecných věcech křesťanských“. Začal pracovat na důležitých výtazích z listin, týkajících se nejstarší české historie „Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae“ (přibližně Diplomatické výňatky nikoliv zprávy z Čech a Moravy) od prvních písemných záznamů do r. 1253, tj. do smrti Přemyslovce Václava I.

Od dubna 1852 do dubna 1953 byl Karel Jaromír Erben předsedou Královské české společnosti nauk. Tuto funkci si podruhé zopakoval od jara 1863 do jara 1864.

V r. 1853 vyšlo Erbenovo nejslavnější dílo „Kytice z pověstí národních“, známé spíš dnes jako „Kytice“. Některé z básní vyšly už mezi roky 1851 až 1852 v různých časopisech. V některých baladách je zdůrazněn trest za provinění – cosi jako naplnění karmického zákona, v jiných je zdůrazněn vliv nadpřirozených bytostí, popřípadě stýkání se se světem mrtvých. Poněkud se tragice vymyká věštecká báseň „Věštkyně“. Pro některé básně měl Erben řadu námětů – byla to například báseň „Svatební košile“, kde vycházel z místní miletínské pověsti „Ďáblova nevěsta“, použil motivů tehdy oblíbené strašidelné básně „Lenora“ německého romantika Gottfrieda Augusta Bürgera (1747–1794). Inspiroval se také poezií polských básníků Adama Mickiewicze (1798–1855) a Juliusze Słowackého (1809–1849). Báseň vyšla časopisecky už dřív ve „Věnci ze zpěvů vlasteneckých“. Inspirovala Antonína Dvořáka (1841–1904) k napsání stejnojmenné kantáty, která měla premiéru na hudebním festivalu v Birminghamu v Anglii v létě 1885. I další Erbenovy balady vtělil Dvořák do symfonických básní „Vodník“, „Polednice“, Zlatý kolovrat“ a  „Holoubek“. Těmito básněmi se dále inspirovali i skladatelé – Bohuslav Martinů (1890–1959), Josef Páleníček (1914–1991) a Jan Novák (1921–1984).

V r. 1855 vyšla v almanachu „Perly české“ Erbenova pohádka „Dlouhý, Široký a Bystrozraký“.

Zabýval se osobností významného humanistického spisovatele, skladatele a cestovatele, jednoho z popravených českých pánů – Kryštofem Harantem z Polžic (1564–1621), připravil dvousvazkové vydání jeho „Cesty do Svaté země“ pro Matici českou a napsal k němu předmluvu. Svazky vyšly v letech 1854 a 1855. V r. 1855 se stal spolu se spisovatelem Karlem Boleslavem Štorchem (1812–1868) a historikem Václavem Zeleným (1825– 875) redaktorem časopisu „Obzor“, který měl určení: „List pro národopis, dějepis, veřejný život, literaturu a umění“. Pro tento časopis Erben připravil pojednání, pro které čerpal z archívů a občanských soudních pří „Náčrtky z obecného života v Čechách a zvláště v Praze v 16. století“. Podobné pojednání o Jičíně se jmenovalo „Mlýn způsobu nového v Jičíně“.

Roku 1857 byl jmenován členem Carské akademie nauk v Petrohradě. Vydal druhý díl „Výboru z literatury české“.

Téhož roku ho potkala velká bolest – zemřela mu na rakovinu prsu jeho manželka Betty a on zůstal sám se třemi malými dětmi. V té době bydleli Erbenovi na Malé Straně, na tehdejším Lobkovickém plácku, v domě U velké boty v dnešní Vlašské 30.

V r. 1858 spolupracoval Erben se spisovatelem Pečírkou (1818–1870) na vydání „Legendy o svaté Kateřině. Začal revidovat Rukopisy.

Jeho příbuzní ho přesvědčili, že by se měl oženit. Vzal si 15. února 1859 přítelkyni jedné ze svých příbuzných, Žofii Mastnou (1835–1859), podstatně mladší. Manželé se přestěhovali do domu U jelena v Michalské ulici 11 na Starém Městě. Na domě je pamětní deska.

Studoval dějiny pražských ostrostřelců a vydal v r. 1859 k 500. výročí založení jejich spolku pojednání „Dějiny měšťanských ostrostřelců Pražských“, což mu vyneslo hodnost čestného poručíka tohoto spolku. V r. 1859 se také stal redaktorem Riegrova slovníku naučného“. Koncem tohoto roku se mu narodil syn Vladimír (1859– 1860), který ani ne půlroční zemřel.

V r. 1861 se stal spolu s právníky Janem Jeřábkem (1831–1894) a knížetem Rudolfem Thurn–Taxisem (1833–1904) založili v Thurn – Taxisově paláci v dnešní pražské Letenské ulici č. 5 časopis „Právník“. Erben měl na starosti historicko-literární část a po stránce formální zodpovídal za gramatiku. V r. 1861 vyšlo druhé vydání „Kytice“ s připojeným cyklem písní.

Roku 1862 pracoval na „Prostonárodních českých písních a říkadlech“, kterých shromáždil více než dva tisíce, a které vyšly v r. 1864. V r. 1862 vydal k sedmi stům z nich „Nápěvy písní národních“.

Téhož roku ho potkala velká radost i bolest. Narodila se mu dceruška Marie, která ale zemřela ve stejném roce. Začalo se mu zhoršovat zdraví. Míval záchvaty chrlení krve a velice zeslábl a vzhledově zestárl.

R. 1862 byl spoluzakladatelem spolku Svatobor, v r. 1863 byl jedním ze zakladatelů Umělecké besedy. Pracoval na vydání Komenského „Labyrintu světa a ráji srdce“.

V r. 1862 dostal Erben dvě zahraniční ocenění, a sice ruský Řád svaté Anny a černohorský řád Danila I. za nezávislost Černé Hory (za nezavisimost Crnegore).

V r. 1864 mu vyšlo kompletní vydání „Prostonárodních písní a říkadel“, které je základem i pro všechny dnes zpívané národní písně. On je tím, který má zásluhu za jejich zachování.

Vydal několik krátkých pojednání o Staroměstské radnici. Od r. 1864 se stal přednostou pomocných kancelářských úřadů města Prahy. V r. 1865 vyšlo „Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních“, včetně českých a moravských dialektů. Jsou mezi nimi milované české pohádky jako „Dlouhý, Široký a Bystrozraký“, „Zlatovláska“, „Tři zlaté vlasy Děda Vševěda“ a další. Tyto pohádky a pověsti vyšly později v českém překladu pod názvem „Báje a pověsti slovanské“ s nádhernými ilustracemi Věnceslava Černého.

Na první stránce onoho prvního vydání se můžeme dočíst o mnohých oceněních, které spisovatel, mimo již uvedených, do té doby získal: čestný člen univerzity charkovské, čestný člen historicko–statistické sekce c. k. moravsko–slezské společnosti v Brně, čestný člen čtenářského spolku v Praze, výbor (člen výboru) Muzea království českého, člen odboru muzejního pro vzdělání řeči a literatury české i odboru archeologického, skutečný (řádný) člen archeologické společnosti v Moskvě, čestný dopisovatel císařské (carské) veřejné bibliotéky v Petrohradě, dopisující člen akademie nauk ve Vídni, dopisující člen ruské geografické společnosti v Petrohradě, dopisující člen přírodovědné Linéeské společnosti v Lyoně (Société linnéenne de Lyon), C. k. říšského geologického ústavu ve Vídni.

V letech 1865 a 1866 vydal Erben první dva díly „Mistra Jana Husi Sebraných spisů českých“.

V té době pracoval Erben na „Abecedním slovníku slovanského bájesloví“, který poprvé vyšel až před dvěma lety.

V r. 1865 byl zakladatelem a místopředsedou Spolku historického. Tehdy se Erben zabýval ruskou literaturou a ruskými dějinami. V r. 1867 vydal překlad „Vladimíra Monomacha, knížete Ruského, naučení, list Olegův a modlitba“ z „Nestorova letopisu ruského“. Téhož roku v květnu byl také členem delegace na Moskevskou národopisnou výstavu; opatřil na ni mj. lidové kroje z Plzeňska a ze svého milovaného Chodska, o nichž napsal i článek. Cíl delegace byl hlavně politicko–diplomatický. Ostatními členy byli například Palacký, František Ladislav Rieger (1818–1903), Julius Grégr (1831–1896), František August Brauner (1810–1880), kterým se podařilo získat audienci u cara Alexandra II. a žádali jej o pomoc proti Vídni. Dostalo se jim zdvořilého ujištění, jaké známe i z nedávné naší historie, že se Rusko nebude vměšovat do záležitostí rakouských. Zhruba o měsíc později vzniklo Rakousko–Uhersko – a Čechy a Morava si politicky pohoršily. V Moskvě se při příležitosti výstavy konal slovanský sjezd, na němž se ukázala slovanská nejednotnost.

V říjnu 1867 získal Erben další vyznamenání – od černohorského knížete Nikoly rytířský kříž Danilova řádu třetího stupně. R. 1868 vyšel poslední díl „Mistra Jana Husi Sebraných spisů českých“. Tohoto roku dostal Erben další slovanské ocenění – byl jmenován členem Imperátorské společnosti milovníků přírodovědy, antropologie a národopisu při moskevské univerzitě.

V r. 1869 vyšly Erbenovy překlady z ruské starodávné historie „Dvé zpěvů staroruských, totiž: O výpravě Igorově a Zádonština“. „Slovo o pluku Igorově“ je staroruský epos z 12. století o vojenské výpravě Igora Svjatoslavoviče proti kočovnému kmeni Polovců (Kumánů). „Zádonština“, je epos o vítězné bitvě moskevského knížete a později ruského světce Diitrije Donského na Kulikovském poli proti Tatarům ze Zlaté hordy.

V r. 1870 Erben zredigoval třetí upravené vydání „Kytice“. Měl ještě velké plány. Zamýšlel ještě napsat „Obyčeje národu českého“.

V září 1870 se ze žaludeční nevolnosti vyklubala žloutenka. Erben se nevzdával, a pokud mu bylo lépe, pracoval na libretu k opeře „Štěstí a neštěstí“.

Jeho zdravotní stav se ale zhoršoval a nezbylo mu než 19. listopadu nadiktovat poslední vůli.

Poručníky jeho dvou, podle tehdejších zákonů dosud nezletilých dcer Ladislavy a Bohuslavy byli Erbenův přítel, spolupracovník a pokračovatel Josef Emler (1836–1899) a jejich nevlastní matka Žofie Erbenová.

Karel Jaromír Erben zemřel 21. listopadu 1870 v domě U jelena v Michalské ulici – dle úmrtního listu na „rozmíšení krve“. Byl pochován při slavném pohřbu na Malostranském hřbitově v Košířích vedle své první manželky. Část hřbitova, kde byl jeho hrob, byla zrušena, tedy rodina nechala přenést básníkovy ostatky v r. 1908 do hrobu na Olšanských hřbitovech. Pochovány jsou zde i jeho druhá manželka i všechny dcery. Erbenovi potomci ještě žijí.

Tři dny po smrti získal Erben ještě členství Jihoslovanské akademie v Záhřebu.

V Miletíně byla v r. 1899 odhalena pamětní deska na stavení, které stojí na místě jeho rodného domu, kde je dnes jeho muzeum – Památník Karla Jaromíra Erbena. Pomník básníkův od sochaře Jindřicha Říhy byl na náměstí odhalen v r. 1901.

Při Památníku Karla Jaromíra Erbena v Miletíně byl ustaven Klub přátel Karla Erbena v Miletíně. Básníkovo rodné město oslavuje narozeniny svého slavného rodáka různými akcemi už od jara. Naučná stezka Karla Jaromíra Erbena, nedávno dobudovaná, představuje některá místa, vztahující se k Erbenovu životu a dílu.

Spolek rodáků z nedalekých Hořic v Podkrkonoší vzpomínal 18. října 2011 u básníkova hrobu v Praze. Památník národního písemnictví v Praze na Strahově pořádá na básníkovu počest až do prosince výstavu.
Při prostudování básníkova životopisu nám opět vytane otázka, tak jako u mnohých slavných lidí z dřívější doby: „Jak to vůbec všechno mohl stačit?“ Bylo to zřejmě velké zaujetí pro českou věc, naprostá oddanost, vědecká pečlivost, poctivost a odpovědnost. Přesto, že Erben byl dle všeho plaché až bojácné povahy, uznával řád, a celým svým životem usiloval o návrat k neporušenosti vztahů mezi lidmi, o návrat k jednotě a pospolitosti.