Dobromila Lebrová: František Xaver Svoboda, spisovatel

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Oslavy 150. výročí narození spisovatele Františka Xavera Svobody 
25. října 2010

Dne 16. října 2010 byla v bývalém klášteře na Skalce nad Mníškem pod Brdy slavnostní vernisáž výstavky k 150. výročí narození mníšeckého rodáka Františka Xavera Svobody. Na výstavce jsou představeny některé dokumenty ze spisovatelova života.
Vernisáže se zúčastnili také nevlastní Svobodův vnuk a vnučka – Ivan Lichtág a Monika Lichtágová.
S paní Lichtágovou se znám již dlouho, protože jsme spolu chodily na střední školu, tak mi některé údaje z dědečkova života doplnila.
Bylo až dojemné pozorovat pár duší, pro které není odkaz tohoto spisovatele prázdným pojmem – nejen příbuzných, ale i rodáků. Vždy mě potěší, když se setkám s obcí, která si svých slavných lidí váží i přes překážky, kterými památka jejich slavných rodáků za dobu od jejich života prošla.
V čele výstavky byl následující Svobodův portrét od Ferdinanda Váchy.

Jméno F. X. Svobody totiž dnešním čtenářům příliš neříká. Možná to bylo způsobeno i tím, že se zabýval i tématy, které komunistická doba neuznávala – příběhy ze střední třídy a ze života sedláků. Tak se o něm, jako i o mnohých jiných, kteří byli ctěni tak, že byli pochováni ve Slavíně, dnes obecně ani neví, že existoval.
Ve své době byl ale velice uctíván. Dnes se s ním můžeme setkat například ve filmu pro pamětníky „Poslední muž“ s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli, který byl zfilmován v r. 1934 v režii Martina Friče, podle stejnojmenné Svobodovy veselohry. Tato veselohra je stále na repertoáru ochotnických divadel. Podobné to bylo s filmovou veselohrou s Oldřichem Novým a Natašou Gollovou „Roztomilý člověk“, která byla natočena podle Svobodovy veselohry „Kašpárek“.
Byl spisovatelem, který užíval různých slovesných forem; začínal jako většina jeho vrstevníků básněmi – přes poezii, povídky, román a dramatickou tvorbu.

František Xaver Svoboda se narodil 25. října 1860 v Mníšku pod Brdy v Pražské ulici čp. 23. Dům sice byl přestavěn, ale je na něm pamětní deska od sochaře a medailéra Josefa Šejnosta. Jeho předkové pocházeli z chudých poměrů, ale jeho otec se vzmohl a založil obchod se dřívím a později i menší továrnu na zpracování dřeva.
František odešel v r. 1874 na studie do Prahy, ale celá početná rodina se do Prahy stěhovala v r. 1865 také – F.X.Svoboda totiž pocházel z deseti dětí , v pořadí byl sedmý. Rodiče se stěhovali z důvodu, že podnik se neudržel a tak hledali jiný způsob obživy.
F.X. Svoboda studoval na reálce, nejdříve v Panské ulici. Škola se ale přestěhovala do Ječné, kde byl jeho profesorem Petr Mužák, manžel spisovatelky Karoliny Světlé.
Životopisci se shodují v tom, že právě studia na reálce dala Svobodovi základ k jeho praktickému a realistickému vidění světa; patřil totiž k hlavním spisovatelům tehdejším realismu. Díval se na svět střízlivýma očima, ale právě v životě prostých lidí objevoval krásu.
Ovšem to, že Svoboda čerpal náměty hlavně ze svého rodiště a pak z Prahy. Byl považován za spisovatele podbrdského – regionálního, ale tím spíše byla jeho literatura po jeho smrti zapomenuta.
Po maturitě na reálce nastoupil na techniku na strojní obor, ale již tehdy byl zcela ponořen do svých literárních témat, studia tedy zanechal a stal se nakrátko úředníkem na magistrátu. Později byl úředníkem Městské spořitelny, odkud odešel r. 1911 na odpočinek jako vrchní úředník.
Před svou úřednickou kariérou byl F.X.Svoboda na vojně, což v r. 1908 popsal v souboru povídek „Válečné sny Fr. Poláka“.
Začínal svou básnickou dráhu dvěma básněmi v „Almanachu české omladiny“, který redigovali Jan Hudec a Jan Herben.
První jeho ucelené soubory byly lyrické básně; samostatně vyšly dva svazky „Básní“ z let 1883 a 1885. V těchto svazcích jsou oddíly nazvané „Paprsky“, „Drobné zrní“, Chladem a teplem“, „V záhybech společnosti“, Širokým proudem“ a „Písně milostné“. Jeho básně „Chladem a teplem“ pochválili Jan Neruda a Jaroslav Vrchlický, kteří byli na druhé straně tehdejších básnických směřování – jejich díla byla zaměřena kosmopolitně a měla více patosu, než Svobodův realismus. Koncem devatenáctého století bylo hodně literátů, kteří podléhali kouzlu poezie Vrchlického, což F.X. Svobodu nepostihlo.
V prvních svých básních Svoboda vedle krásy přírody a prostého života opěvoval půvab mladých žen, ale také klid domova a trvalé hodnoty života oproti společenským frázím a teoriím.
Tento svůj postoj zdůraznil ve svých prozaických dílech.
Ve společnosti se seznámil se slečnou Růženou Čápovou, kterou mu představil její bratranec literární kritik F.X. Šalda. Pravděpodobně to byl jejich společný názor na vše trvalé a ryzí a odsouzení všeho falešného a povrchního, který vedl k jejich sblížení. Šestého září 1890 se slečna Čápová v kostele Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici na Malé Straně stala paní Svobodovou.
Na návštěvy u paní Svobodové v bytě v Ječné ulici s vděčností vzpomínala Růžena Nasková ve své knize „Jak šel život“. Později rozvinula Růžena Svobodová svůj společenský život v bytě v ulici Pod Bruskou 3 vedle Starých zámeckých schodů, kde později Svobodovi bydleli. Zde vedla literární salón, kde se setkávali různí literáti, například vedle Šaldy bratři Mrštíkové, spisovatelky, Marie Calma, Marie Pujmanová a Božena Benešová, ale také herečka Hana Kvapilová.
Oba dva manželé se ve svém prozaickém díle zaměřovali na problémy rodinné a na otázky, týkající se žen. Svoboda zvlášť poukazoval na to, jak neúctou k ženě upadla všeobecná morálka společnosti a schopnost opravdového citu.
Po r. 1890 vyšly Svobodovi ještě básnické sbírky „Nálady z minulých let“, „V našem vzduchu“. Posledně jmenovaná sbírka byla jednak vlastenecká a jednak byla určitou zpovědí jeho tužeb a snů.
Dalšími básnickými sbírkami byly „Květy mých lučin“, „K žatvě dozrálo“, „Na koho jsem vzpomněl cestou do hor“, kde popisoval krásu české přírody. K Svobodově zvláštnosti patří, že názvy některých jeho děl byly v podstatě celé věty.
V té době vyšly rovněž povídky – obsahově je lze nazvat „milostné humoresky“ – „Koketky, ženichové a nevěsty“, dále satiricky zaměřené „Noví vesničané“, v nichž si vzal spisovatel na mušku měšťácké zlozvyky, které venkov začal přejímat od městských lidí.
S historickým námětem z husitské doby byla povídka „Pavel Liška“.
V r. 1893 vyšla povídka ze studentského života „Probuzení“, kde spisovatel vedle popisu každodennosti studentského života spisovatel vyslovuje svůj filozofický názor týkající se předurčenosti lidského osudu.
Přes to, že Svoboda dával přednost idylickému obrazu světa, si byl vědom neočekávaných zlomů života a číhajícího zla, což mistrně podával baladickou formou. Tyto své názory, představy a myšlenky vtělil do knih „Mladé představy“, „Náladové povídky“, „Směs žertu a žalu“, „Drobné příhody“, „Vzrušující hlavy ženské“a „Pestré povídky“ z konce devadesátých let.
V podobném rázu pokračoval i ve dvacátém století – „Příběhy a obrazy“ a „Vášeň a osud“. V knize „Dva romány“ jsou příběhy „“Obláčky mládí“ a „Tiché povznesení“.
Symbolické spojení jeho rodného kraje představuje velký generační Svobodův román „Rozkvět“ vydaný ještě před koncem století, v němž popisuje život tří generací rodu Novákova, ve skutečnosti Svobodova – daleko předtím, než i ve světové literatuře začaly být generační romány módou.
Je to román, popisující na osudech jednoho rodu společenské změny sledující vývoj pokroku v devatenáctém a začátkem dvacátého století. Román uvádí nepatrné hmotné začátky děda dřevorubce, přes otce malorolníka, drobného obchodníka k postavení syna, který se stal umělcem. Byl to román, který založil Svobodovu slávu.
Dalším pozoruhodným románem byl román „Řeka“, kde oproti světákovi, který považuje ženy za hříčky, staví Svoboda do protikladu silnou ženu a popisuje obšírně život tehdejší pražské společnosti. Někteří literární historikové považují tento román za literární pomník herečky Hany Kvapilové, která byla jednou z častých návštěv v uměleckém salónu paní Růženy Svobodové.
Dramatickou prvotinou Svobodovou bylo drama „Márinka Válková“, připomínající „Maryšu bratří Mrštíků nebo „Gazdinu robu“ Gabriely Preissové. Ve Svobodově dramatu hrdinka raději zvolí sebevraždu, než aby se vdala za vnuceného ženicha.
Velmi úspěšná byla Svobodova hra „Směry života“ z r. 1892 . Byla to hra ze studentského prostředí, kde se mladý student zamiluje do povrchni dcery své bytné, která se v touze bohatství a materiálním zabezpečení provdá za starého boháče. Student nestuduje a vede zhýralý život; když náhle za ním přijedou jeho prostí venkovští rodiče – chalupníci, kteří s obtížemi dali syna studovat. Ten se zastydí a uvědomí si, jakými různými směry se může ubírat život.
Podobně drsné bylo i drama „Rozklad“ z r. 1893, v němž sedlák pilnou prací povznesl svůj statek, ale pro samou práci a píli a úsilí po hmotném rozkvětu zanedbává svou rodinu a zaviní odklon svých dětí od rodné půdy.
Také další Svobodova dramata představují rodinné katastrofy, jako například „Útok zisku“, „Odpoutané zlo“ a „Podvrácený dub“.
Poměrně velké kritiky se dožila Svobodova veršovaná hra „Démon“ z r. 1905.
Svobodovy veselohry byly považovány za úsměvné, například ze staromódního světa „Dědečku, dědečku“, později nazvaná „Na boušínské samotě“. Zajímavá je veselohra „Poupě“, která oslovila hudebního skladatele Otakara Ostrčila, že hru zhudebnil pod stejným názvem.
K Svobodovým veselohrám „Kašpárek“ a „Poslední muž“ se může počítat rovněž zfilmovaný příběh „Čekanky“ z r. 1940 v režii Vladimíra Borského, s podobnou zápletkou jako byl román Růženy Svobodové „Černí myslivci“, kde majitel panství nedovoloval svým úředníkům, aby se oženili a tak se mnoho sňatkuchtivých úředníků a jejich milenek dočká touženého sňatku až s příchodem nového majitele panství.

První vydání Svobodových sebraných spisů vyšlo v r. 1908.
V noci z 31. prosince 1919 na Nový rok 1920 zemřela náhle Růžena Svobodová, která ale už dlouho měla srdeční obtíže.
F.X.Svoboda zůstal bezdětný a sám, ale na společenský život nezanevřel. Pobýval střídavě v Praze a ve své vile, kterou si nechal postavit v Mníšku.
Napsal ještě krásné verše „Užaslé stáří“ a „Krása je ve všem“.
Někdy kolem r. 1930 navštívila F.X.Svobodu jedna z příbuzných, která byla ředitelkou ve vyšší dívčí ve Vodičkově ulici. Přivedla s sebou osiřelou dívku Miladu Kohouškovou. Slečna Milada se postupně stala básníkovou schovankou a v době, kdy spisovatel začal uvažovat o poslední vůli, zjistil, že majetek může podle tehdejších zákonů odkázat pouze členu rodiny. Rozhodl se tedy Miladu, tehdy již paní Lichtágovou, adoptovat. Na rozdíl od dnešních zákonů to tehdejší zákony dovolovaly. Dožil se tedy i nevlastního vnuka,
Zemřel v Praze 25. května 1943 a pochován byl jako jeho manželka ve vyšehradském Slavíně.
Ještě za spisovatelova života postavil Mníšek pod Brdy svému slavnému rodákovi na náměstí pomník. Sochu vytvořila sochařka Marie Zlatníková. Po r. 1850 začala socha vadit někomu s „pokrokovým přesvědčením“. Byla skácena, dokonce nešetrným zacházením byl ulomen nos. Dobří lidé sochu ukryli a v době „pražského jara“ bylo započato s jejím obnovením. Znovu vztyčit se sochu podařilo v r. 1969 a tak vydržela na náměstí až do dnešní doby. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 10. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.