Dobromila Lebrová: Niccolò Paganini, italský houslový virtuos, violista, kytarista a skladatel

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Niccolò Paganini, italský houslový virtuos, violista, kytarista a skladatel
27.5.2010 - 170. výročí úmrtí


Říká se o něm, že byl největším světovým houslistou všech dob.
Frankfurtský houslista a dirigent a Paganiniho současník Karl Guhr (1787 - 1848) vypočítal ještě za jeho života všechny inovace, kterými Paganini svůj přednes zdokonalil oproti původní italské houslové škole, v níž vycházel. Učil se z poznatků slavných italských houslových mistrů, především z Giuseppa Tartiniho (1692 - 1770) a Pietra Antonia Locatelliho (1695 - 1764).
Tato jeho vylepšení platí až do dneška; jeho 24 capriccií opus 1 pro sólové housle (24 Capricci opus 1) je prý i zručnými a vrcholnými houslisty považováno za jednu z technicky nejtěžších skladeb, která byla kdy pro housle složena.
Život Paganiniho je spojen s mnoha historkami, především tajemného rázu. Za jeho života se říkalo, že je spolčen s ďáblem, protože nikdo by tak nezahrál. Že používá černé magie a jeho housle jsou opatřeny strunami z lidských střev a že zabil svou ženu - přes to, že nikdy nebyl ženat - a svou milenku a jejich duše právě pomocí černé magie připoutal ke svým houslím. Býval pro svůj démonický vzhled a nezvyklou virtuozitu své hry nazýván „ďáblův synek“ nebo „čarodějnický spratek“.
Je známo, že dámy, které slyšely jeho hru, omdlévaly; on sám prohlásil: „Nejsem hezký, ale když mne ženy slyší hrát, plazí se mi k nohám.“
Jeho život byl plný vrcholů slávy, ale na druhé straně jeho skutky byly odsuzovány; byl zbožňován a měl množství milenek, ale tu pravou nenašel; pocity uspokojení ze slávy kazily záchvaty depresí a mnohých dalších vážných chorob, z nichž některé byly vrozené nebo získané v mládí a jiné získal svým neurovnaným způsobem života.
Nicollò Paganini se narodil 27. února 1782 v Janově v tehdejší ulici Via Fossa del Colle, nyní Corso Paganini. Jeho otec Antonio byl pomocný dělník v docích, maminka se za svobodna jmenovala Teresa Bocciardo a uměla dobře zpívat. Niccolò byl třetím z jejich šesti dětí. Z nějakých důvodů ale po nějakou dobu svého života Paganini udával rok svého narození 1784, což se uvádělo po celé devatenácté století. Bylo ale prokázáno, že se narodil v r. 1782.
V r. 1786 byl vážně nemocen, měl neštovice, které ještě zkomplikovala encefalitida. Některé úvahy jsou o tom, že to bylo příčinou dalších chorob, které souvisely později s jeho vzhledem.
Otec Nicollův, Antonio, si přivydělával jako hráč na mandolínu, na kterou začal učit i svého syna. Učil ho ze začátku ale i hře na housle a protože poznal jeho nadání, doufal, že bude pomáhat při obživě rodiny, takže ho na dlouhé hodiny zavíral i o hladu a nutil cvičit. Také se Nicollò ještě v dětském věku učil hrát na kytaru.
V r. 1792 měl prvního učitele Giovanniho Cervetta.
Poprvé vystoupil na veřejnosti jako zázračné dítě v Janově na jaře v r. 1794 s velkým úspěchem. Hrál a v chrámě di San Filippo Neri. Téhož roku hrál ještě v janovské katedrále.
V létě r. 1795 uvedl v janovském divadle Teatro San Agostino své variace „Variazioni sulla Carmagnola“, kdy spolu s ním účinkovala významná italská sopranistka Teresa Bertinotti (1776 - 1854). Bylo to jeho první vystoupení na pódiu. V r. 1796 hrál v domě významného janovského šlechtice - markýze Giana Carla di Negro (1769 - 1857), kdy ho slyšel významný francouzský skladatel a houslista Rodolphe Kreutzer (1766 - 1831), který tento zážitek uvedl ve svých vzpomínkách. - Kreutzer byl Beethovenovým přítelem a na jeho jméno upomíná slavná Beethovenova houslová sonáta A dur, opus 47, zvaná „Kreutzerova“. Jména „Kreutzerova sonáta“ podle Beethovena užil i Lev Nikolajevič Tolstoj (1828 - 1910) pro svou novelu o podřízenosti žen v manželství, která vzbudila polemiku velkého obdivovatele jak Beethovena tak Tolstého - francouzského spisovatele a myslitele Romaina Rollanda (1866 - 1844).
Jako Paganiniho učitelé jsou uváděni různí houslisté z Janova a z Parmy - Giovanni Costa, Gasparo Ghiretti, Francesco Gnecco (1769 - 1810) a Alexandro Rolla (1757 - 1841), který měl v r. 1795 v Parmě prohlásit, že on ho už nemůže nic naučit. Niccolò se tedy učil sám podle různých skladeb významných italských mistrů a hrával denně někdy i patnáct hodin. V r. 1796 účinkoval ve Florencii.
Na prvním koncertním turné spolu s otcem navštívili v r. 1797 Parmu, Milán, Boloňu, Pisu a Livorno. Zde získal další poznatky pro své hudební vzdělání, především to bylo v Parmě. Vedle Ghirettiho ho tam učil skladbě skladatel Ferdinando Paër (1771 - 1839). Pod jejich ohledem složil dva houslové koncerty, které jsou dnes ztracené a které mladý Paganini sám provedl v Teatro Farnese v Parmě.
Bylo to v době vpádu napoleonských vojsk a Janov byl tehdy obsazen. Rodina se přemístila do nedalekého Romairone.
Z r. 1800 je známo, že v prosinci koncertoval v Modeně a hrál před Kreutzerem a dalším významným francouským houslistou a skladatelem Pierrem Rodem (1774 - 1830). Tehdy předvedl své „Španělské fandango“ (Il fandango spagnolo), napodobující hlasy ptáků, což byla skladba, kterou později na svých turné rád hrával.
Je také známo, že v r. 1801 koncertoval v Lucce, přičemž jeden z koncertů byl zajímavý tím, že na měl na houslích violoncellové struny a hrál i větším smyčcem - prý na protest, snad proti otci... Nakonec ho při dalším koncertování místo otce doprovázel starší bratr Carlo, také houslista.
V Lucce zůstal a podle některých pramenů byl jmenován primáriem místního orchestru. Existují odtud různé historky z jeho života, že prý prohrál v kartách své housle, že dostal půjčeny od bohatého obchodníka jménem Pierre Livron vzácné housle, které zhotovil věhlasný houslař Bartolomeo Guarneri del Gesu (1698 - 1744), a svým koncertem tak Livrona nadchl, že mu housle po koncertě daroval. Paganini je pojmenoval „Cannone Quarnerius“ a velice si je oblíbil. Podle jiných zdrojů byly tyto vzácné housle cenou za houslovou soutěž. Ale to, že „Canonne Quarnerius“ byly housle od Livrona, se cituje i v pramenech Společnosti přátel Paganiniho (Associazione Amici di Paganini) v Janově.
Jeho úspěchy byly podmíněny jeho nadáním a pílí, ale v nemalé míře také jeho tělesnou anomálií. Vzhledem k vrozené chorobě se domnívají dnešní vědci, že trpěl Ehlers-Danlosovým nebo Marfanovým syndromem, což je porucha kloubního vaziva, včetně zvětšení rozsahu kloubů, než je běžně obvyklé. V důsledku této choroby měl také velmi dlouhé prsty. Říkalo se, že Paganini byl schopen točit zápěstím na všechny strany a dokázal obsáhnout levou rukou i tři oktávy najednou, aniž by rukou posunul. - Ovšem Paganiniho současník, pařížský lékař Francesco Benatti (1782 - 1840), který byl nejdříve barytonistou a pak se stal specialistou na krční choroby, poukazoval na to, že délka Paganiniho prstů je obvyklá...
Vedle slávy vynikajícího houslisty měl v té době Paganini i „slávu“ velmi pochybnou - byl považován za náruživého hráče a sukničkáře, což prý byly vlastnosti, které měl po otci. Vydělával hodně, ale vše utratil se ženami a v kartách.
Koncem r. 1801 náhle zmizel. Doposud se nepodařilo vypátrat, kde se další tři roky pohyboval. Informace ale jsou dost podobné, - že se později zmínil, že tuto dobu prožil v Toskánsku na zámku u jakési šlechtičny z Luccy, kde se zotavovoval a zdokonaloval se ve hře na kytaru tak, že ji potom zařadil i do svých skladeb. Některé prameny určují za místo jeho pobytu Livorno. - Skládal i houslové skladby.
V r. 1805 byla Lucca připojena k napoleonské Francii a Napoleon Bonaparte (1769 - 1821) podstoupil Luccu a její okolí své sestře Elise Baciocchi (1777 - 1820). Paganini se stal houslistou při dvoře Baciocchiů, hrál v orchestru i ve smyčcovém kvartetu, přičemž zároveň učil Elisina manžela Feliceho Baciocchiho (1792 - 1841) hře na housle. Dostal i čestný titul kapitána. - Některé prameny uvádějí, že při jeho hře Elisa omdlévala a že Paganini nebyl na jejim dvoře pouze muzikantem, ale že byl milencem paní velkovévodkyně.
Organizoval celý hudební život Luccy. Tehdy s ním v orchestru hrál i bratr Carlo. Pro tento rok je připomínáno jméno Eleonory Quilici, do níž se zamiloval, ale dále se o ní životopisci nezmiňují.
V r. 1807 se Elisa Baciocchi stala toskánskou velkovévodkyní a její dvůr se přestěhoval do Florencie, včetně Paganiniho.
Většinu svých nejslavnějších děl stvořil Paganini v této době. Napsal ale také skladbu „Le Streghe“ (Rej čarodějnic), což byly variace pro housle a orchestr na balet rakouského skladatele Franze Xavera Süssmayra (1766 - 1803) „Il Noce di Benevento“ (Ořešák z Beneventa), v němž se to čarodějnicemi jen hemžilo. Napsal také sonáty na oslavu Napoleona a jeho rodiny „Sonáta Napoleone“ s variacemi na 4. struně pro housle a orchestr“ v r. 1805 a v r. 1810 napsal další oslavnou „Sonátu Marie Luisa s variacemi na 4. struně pro housle a orchestr“.
Podle některých zdrojů se Paganini zaplétal do skandálů a intrik a tak se r. 1809 z dvorního života vyvázal a vrátil se k dráze hudebníka na volné noze, dokonce se opět snad na nějakou dobu ztratil. Jiné prameny uvádějí, že se stáhl z očí veřejnosti z důvodu nemoci.
Zatím byl znám pouze v severní Itálii, ale již si ho začali všimat různí jeho konkurenti. Nejčastěji mezi nimi bývají jmenováni francouzský houslista a skladatel Charles Philippe Lafont (1781 - 1839) a německý skladatel Ludwig Spohr (1784 - 1859), který ho pak při evropském tuné značně zkritizoval.
V r. 1810 hrál v Livornu, Lucce, Ceseně a Rimini a z r. 1813 je znám jeho koncert v divadle La Scala i na jiných místech v Miláně. V r. 1814 byl nazpět v Janově, ale měl vážné starosti příštího roku, kdy byl obžalován a snad i dokonce na nějakou dobu uvězněn pro únos patnáctileté nebo dokonce mladší Angeliny Cavanna. Rodině dívky musel za to zaplatit velkou sumu. Soudní vyrovnání trvalo dva roky. Již v této době uzavřel přátelství s právníkem Luigim Guglielmem Germim (1786 - 1870), který mu i později radil v dalších právních otázkách.
V r. 1814 se seznámil s hudebním skladatelem Gioachinem Rossinim (1792 - 1868), se kterým uzavřel přátelství, a na některé Rossiniho skladby složil variace. Rossini prý prohlásil, že když slyšel Paganiniho hrát poprvé, brečel jako sentimentální německá služebná.
V r. 1816 zemřel Paganiniho otec Antonio, pro kterého prý příliš netruchlil, ale za to měl starost o maminku, která byla tehdy vážně nemocná. Z r. 1817 jsou jeho slavná „Capriccia“, i když jsou i zmínky, že je napsal už na dvoře vévodkyně Elisy Baciocchi,
V r. 1818 měl koncerty v Turině a Piacenze a setkal se poprvé s polským houslistou a skladatelem Karlem Lipińskim (1790 - 1861).
V letech 1819 až 1821 koncertoval Paganini v Římě. Neapoli a Palermu. V Římě se setkal s francouzským malířem Dominique Ingrésem (1780 - 1867), který nakreslil jeho portrét - viz obrázek. Zde nejsou patrny žádné vzhledové nápadnosti.Tento obraz je nyní v Louvru.
Potkal také tehdejšího význačného politika - knížete Klemense Metternicha (1773 - 1859)
V r. 1820 vydal italský hudební nakladatel Ricordi jeho 24 capriccií. Rovněž Paganini dirigoval v Římě Rossiniho operu „Mathilde di Shabran“, protože původně pozvaný dirigent náhle zemřel.
V letech 1822 až 1823 trpěl hlubokou depresí, která byla způsobena tím, že se dozvěděl, že je nakažen obávanou pohlavní chorobou - syfilidou. Od roku 1820 byl v marné péči lékařů, kteří spíše na něm vydělávali, než by našli příčinu jeho obtíží. Změnil se podstatně i jeho vzhled - hlubokými vráskami a sinalou pletí se stal dokonce odpudivým. - Byl hubený, s tenkými rty, s černými vlnitými vlasy.
Nakonec mu závažnou chorobu diagnostikoval a léčil tehdejší významný italský lékař Siro Borda (1731 - 1824), který se na syfilidu specializoval. Tehdejší aspoň trochu úspěšná léčba spočívala v podávání preparátů ze rtuti a požívání opia, což ještě zhoršovalo duševní stav a ovlivňovalo celý organismus. S matkou se přestěhoval do Milána. Tehdejší jeho koncerty byly většinou dueta houslí a kytary.
Některé prameny uvádějí, že se v té době setkal s Antonií Bianchi, do které se zamiloval. Někdo uvádí, že byla zpěvačkou, jiní uvádějí, že byla tanečnicí. Pocházela z Cernobbia u jezera Como a v době jejich seznámení měla angažmá v divadle Teatro San Samuele v Benátkách, což bylo divadlo, kde se hrály některé Rossiniho premiéry. Jiné prameny uvádějí, že se s Antonií setkal už v době své první deprese, kdy měl oplétačky se soudem kvůli únosu nezletilé. S Antonií pak nějakou dobu žil i cestoval. Zřejmě jejich vztah byl dost bouřlivý, protože se cituje, že mu při nějaké žárlivé scéně Antonia rozbila jedny z jeho drahocenných houslí.
Po recitálech v Miláně a Janově v r. 1824 s ní odcestoval i do Benátek a Terstu. Z Janova byla jeho známost s houslistou a skladatelem Ernestem Camillem Sivorim (1815 - 1894), který se stal jeho žákem a kterému slíbil napsat skladbu pro „Camillina“. V pozdějších letech byl rád, že mu předal své zkušenosti i metody a že se dočkal i jakéhosi jeho úspěchu.
V r. 1824 vznikla „Vojenská sonáta, variace na 4. struně na ´Non piu andrai´ z Mozartovy „Figarovy svatby“ (posměšná árie Figarova vůči Cherubínovi).
V r. 1825 cestoval po Neapoli a Palermu, kde se 23. července 1825 narodil jeho jediný syn Achille Ciro Alessandro Paganini: O jeho synovi je známo jen to, že měl potom dva syny a dceru.
Po narození syna začal Paganini plánovat turné po Evropě a více koncertoval.
Při svých vystoupeních používal Paganini různých triků - známá byla hra na struně G, nejnižší, přičemž ostatní případně popraskaly během hry, což bylo pravděpodobně připraveno. Tvrdí se, že za svůj život zpřetrhal více než jeden tisíc houslových strun. Hrál například pizzicato levou rukou mezi prstokladem, užíval dvojité flažolety (jemné doteky na strunu, které způsobují alikvótní tón), hrál na rozladěných houslích a mnohé jiné.
Svou hru na struně G ostatně zakomponoval do své skladby „Mojžíšova fantazie pro strunu G“ (Mose Fantasia).
V r. 1827 se po koncertech v Neapoli vrátil do Říma, kde mu papež Lev XII. propůjčil Řád zlaté ostruhy (Ordine dello Speron d'Oro). Projížděl opět italská města Livorno, Boloňu, Janov, Milán a Turín, kde koncertoval, a Antonia se synkem ho doprovázela.
V r. 1828 se Paganini vydal na své evropské koncertní turné. Bylo to cosi nového, aby turné podnikl sólový hudebník bez jakéhokoliv dalšího hudebního doprovodu. - Začal na jaře 1828 ve Vídni a koncertoval zde až do července.
Velmi pilně pracoval a tělesně se vyčerpal, protože byl schopen v deseti měsících uspořádat sto padesát koncertů.
Ve Vídni slavil úspěch na svých koncertech, kde Antonia Bianchi spoluúčinkovala jako zpěvačka. Rakouský císař František I. (1768 - 1835) ho jmenoval svým „komorním virtuósem“ a udělil mu medaili svatého Salvátora.
Ve Vídni se Paganini stal tématem číslo jedna. Módní časopisy se zaobíraly jeho způsobem života, tradovaly se různé tajuplné historky, mluvilo se o jeho spojení s ďáblem; lahůdkářské a cukrářské speciality, stejně jako módní zboží dostávaly přízvisko “à la Paganini“, na spotřebním zboží byly jeho portréty.
Ve Vídni ho slyšel mladý český houslista Josef Slavík (1806 - 1833), zapamatoval si na koncertu „Zvonkové rondo“ (La Campanella) z houslového koncertu b moll a to pak Paganinimu zahrál. Paganini mu prý řekl: „Quand vous jouez, le monde tremble“. (Když hrajete, svět se chvěje.). Tento citát je na vyšehradském Slavíkově náhrobku.
Na druhé straně slavný rakouský skladatel Franz Schubert (1797 - 1828) ho slyšel hrát těsně před svou smrtí a prohlásil: „Slyšel jsem v tom zpívat anděla“.
Ve Vídni se Paganini s Antonií Bianchi rozešel a vyřídil si předání syna Achillea do své péče. - Poručenství udělil vídeňský magistrát. - Antonii nakonec odkázal Paganini ve své poslední vůli velmi skromný obnos.
Pro velké zdravotní potíže musel turné po odjezdu z Vídně přerušit, ze zdravotních důvodu odcestoval v srpnu 1828 do Karlových Varů, kde měl dva koncerty a kde poznal skladatele Jana Nepomuka Hummela (1778 - 1837). Hummel jako vzpomínku na Paganiniho vystoupení napsal skladbu „Fantasia for piano C Dur - Souvenir de Paganini“
V říjnu ho postihl zánět okostice a v Praze mu operovali spodní čelist. K jeho ďábelském vzhledu přibyly ještě vpadlé tváře a žádné dolní zuby. Seznámil se zde s profesorem historie Juliem Schottkym a pověřil ho napsáním svého životopisu. Životopis byl vydán pak v Praze pod názvem „Paganini´s Leben und Treiben“ (Paganiniho život a shon). Složil zde nějaké skladby pro housle a kytaru.
V Praze měl Paganini v prosinci 1828 šest koncertů. Vzhledem k zdravotním problémům v Praze velký úspěch neměl, ale byl pro změnu srovnáván či považován za „Věčného Žida“.
V lednu 1829 začal svoji úspěšnou pouť po německých městech. Začal v Drážďanech, čtrnáct koncertů měl v Berlíně a stavil se také ve Frankfurtě nad Mohanem. Tam se setkal s německým skladatelem Robertem Schumannem (1810 - 1856) a slyšela ho i budoucí Schumannova žena, malá Clara Wieck (1819 - 1896). Byl jmenován od pruského krále Friedricha Wilhelma III. (1770 - 1840) dvorním kapelníkem. Setkal se se svým krajanem Gasparem Spontinim (1774 - 1851), který byl v té době šéfdirigentem Berlínské dvorní opery, a se skladatelem Giacomem Meyerbeerem (1791 - 1864). Básník Heinrich Heine (1797 - 1856) se o jeho hře zmiňoval ve svých básních. Tehdy také Karl Guhr ho pečlivě sledoval a uveřejnil všechny Paganiniho inovace houslové hry, což bylo přeloženo do mnoha jazyků. Renomovaní kritici se více než na jeho hru soustřeďovali na jeho zjev. Dá se i předpokládat, že svého zjevu někdy Paganini využíval čistě reklamně, včetně všech tajuplných historek o svém životě i hře.
Od května do července koncertoval Paganini v Polsku, kde navštívil Varšavu, Poznaň a Vratislav. Ve Varšavě vznikla sonáta „Varsovia“. V Polsku se opět setkal s Lipińskim, kterému věnoval svá “Tři capriccia pro housle sólo“, a také s Frédericem Chopinem (1810 - 1847). Chopin po setkání složil „Souvenir de Paganini“ (Vzpomínka na Paganiniho), kteroužto skladbu ale neuveřejnil. Paganini účinkoval také při korunovaci ruského cara Nikolaje I. (1796 - 1855) polským králem.
V srpnu a v září 1829 koncertoval opět ve Frankfurtu, kam se ještě několikrát vrátil, protože tam zanechal v péči laskavé hospodyně svého synka, a kde ho slyšel i Goethe, který se dokonce vyjadřoval k jeho ďábelskému zjevu: : „Nikoliv,... Mefistofeles je více záporná bytost, ale projevuje se rovněž pozitivním působením.... U Paganiniho se to projevuje ve vysokém stupni, kterým také poskytuje světu tak velký dojem.“
Německý básník Ludwig Börne (1786 - 1837) popisoval Paganiniho koncert takto: „Je to nebeské a ďábelské nadšení. Nikdy jsem v životě nic takového neslyšel.“
V Německu hrál ještě v Mnichově, Mohuči, Darmstadtu, Halle, Lipsku, Magdeburku, Halberstadtu, Dessau, Výmaru, Erfurtu, Norimberku, Stattgartu, Karlsruhe, Brunšviku, Mannheimu, Hanoveru a Wiesbadenu.
Přes Štrasburk dojel na jaře 1830 do Paříže. V Paříži se setkal s Rossinim, hudebními skladateli Paërem, Luigim Cherubinim (1760 - 1842) a operními pěvkyněmi Giudittou Pastou (1794 - 1865) a Marií Malibran (1808 - 1836).
V Paříži ho předcházela pro změnu zase pověst, že se naučil tak bravurně hrát, když byl dlouho zavřen v jakési hladomorně. Pařížané ho také spojovali s tajemným mágem Alessandrem hrabětem Cagliostrem.
Až teprve v Paříži mu nabídl královský londýnský impresario Pierre Laporte, aby pokračoval ve svém turné i po Velké Británii. V březnu a v dubnu 1831 měl Paganini v Paříži celkem dvanáct koncertů. V Paříži opakoval svůj vídeňský triumf - i když vstupné bylo vysoké, jeho koncerty byly vždy vyprodány. Byly také místy schůzek pařížské kulturní smetánky. Setkávali se na nich například básník Théophile Gautier (1811 - 1872), spisovatelka George Sandová (1804 - 1876), muzikolog, skladatel a hudební kritik Castil-Blaze (1784 - 1857), belgický muzikolog a skladatel François-Joseph Fétis (1784 - 1871), skladatel Jacques Fromental Halévy (1799 - 1862). - Fétis ale byl vůči Paganinimu nemilosrdný - označoval jeho koncerty za diletantské. - Jeho koncert navštívil také malíř Eugéne Delacroix, který ho také namaloval. - Pro zajímavost - Ingrés, který nakreslil Paganiniho dříve, byl Delacroixovým velkým kritikem.
Delacroixův obraz následuje.
Paganini ale také obchodně využíval své pověsti i svého zjevu - na koncerty jezdil v černém kočáře, který byl tažen čtyřmi vraníky, byl vždy černě oblečen, při koncertě se zvláštně kolébal zepředu dozadu, někdy hrál a měl oči v sloup, čehož všeho si pochopitelně všimali především záporně naladění kritikové. Mluvilo se o čarodějném působení na publikum, o démonických vlastnostech houslistových.
V červnu, v červenci a srpnu 1831 hrál Paganini v Londýně, pak v Cheltenhamu a Norwichi. Následovaly v září koncerty v Irsku - v Dublinu, Corku a Limerichu, kde ho předcházela pověst, že se plavil s Bludným Holanďanem. V říjnu hrál ve Skotsku v Edinburku. V prosinci hrál v Brightonu a Bristolu. Opět byly všechny jeho koncerty vyprodány a setkal se s velkým úspěchem. Z Paganiniho byl bohatý člověk a proto požádal svého právníka a zároveň přítele Germiho, aby mu v Itálii koupil nedaleko Parmy vilu. Doufal, že tam bude moci nabírat sil. Po svém návratu do Itálie se mohl už přestěhovat do vily Gaiony.
V zimě 1832 hrále ještě ve Velké Británii - v Leedsu, Manchesteru, Liverpoolu, Birminghamu a Chesteru a vrátil se do Paříže.
Tehdy ho slyšel Franz Liszt (1811 - 1886) a byl nadšen. Prohlásil prý: "Quel homme, quel violon, quel artiste! Dieu, que de souffrances, de misères, de tortures dans ces quatres cordes!" (Jaký to člověk, jaký umělec, jaké housle! Bože, jaké utrpení, jaké neštěstí, jaké trápení je v těch čtyřech strunách!). Rozhodl se pod dojmem Paganiniho hry, že dosáhne stejného mistrovství v klavírní hře. Později při vzpomínce na Paganiniho přednes napsal Liszt šest „Velkých Paganiniho etud“ (Grandes Études de Paganini) pro sólový klavír.
V letech 1832 až 1833 střídal Paganini pobyty v Paříži a v Anglii. Zamiloval se do dcery svého doprovázeče na klavír Charlotte Watson a uvažoval o společném útěku do Francie. Podle některých zpráv se s ní domluvil, ale prozradilo se to a místo ní přišel její otec, což způsobilo skandál, přetřásaný v tisku.
Bylo to ale také v době, kdy řádila po Evropě cholera, před níž přeci jen někdy musel prchnout a změnit okamžité plány.
Na jaře r. 1834 měl ještě koncerty v Amiensu, Bruselu, Londýně a Liverpoolu. Přepínal ale své síly a začínalo být znát, že je už za svými uměleckými možnostmi. Honil se za penězi a začal být lakomý, i když ale například zadluženému francouzskému hudebnímu skladatelovi Hectoru Berliozovi (1803 - 1869), s kterým se velice spřátelil, věnoval v r. 1838 velkou finanční částku. U Berlioze si objednal v r. 1834 symfonii „Harold v Itálii“ s violovým sólem, která se mu velmi líbila, ale kterou však nikdy nehrál.
V Paříži byl léčen na tuberkulózu hrtanu, někteří životopisci se domnívají, že šlo o rakovinu nebo o důsledky syfilidy, - a v létě 1834 se rozhodl k návratu do Itálie. Vracel se velmi bohatý s cennou sbírkou mistrovských houslí a také velmi nemocný.
Na podzim r. 1835 se na něj obrátila vdova po Napoleonovi, bývalá francouzská císařovna, nyní s titulem Marie Luigia, velkovévodkyně Parmská (1791 - 1847), aby se zúčastnil práce umělecké komise v místním divadle Teatro Farnese, pro kterou Paganini vytvořil určitý projekt. Byl tam jak houslistou, tak dirigentem. Tohoto roku napsal „Moto perpetuo“ (Neustálý pohyb) a variace na oblíbenou janovskou melodii „barucabu“ - „60 variací na barucabu pro housle a kytaru“. „Barucabu“ věnoval svému příteli Germimu.
Ale v důsledku intrik a odporu dalších místních osobností se z funkcí v komisi už v r. 1836 poděkoval, odcestoval do Turína a snažil se zajistit dědictví pro svého syna. Zde zahrál svůj poslední kocert. - Po krátkém pobytu a několika koncertech v r. 1837 v Nice a Marseiille se vrátil do Janova, aby sepsal svoji poslední vůli.
Dal se v Paříži dohromady s pochybnou zábavní společností, která plánovala jakýsi zábavní park s kasinem, čemuž hráč Paganini podlehl. Ale podnik byl velice ztrátový a aby dostál svým závazkům, musel Paganini prodat i některé ze svých drahocenných nástrojů, které pak obtížně vykupoval zpět. V Paříži zkoušel také všechna možná léčení včetně homeopatie. Dostal se i do rukou různých šarlatánů.
V r. 1838 byl prý přítomen i premiéře Berliozova „Harolda v Itálii“, kde sólo hrál francouzsko-německý houslista Christian Urhan (1790 - 1845), ale už v důsledku svého onemocnění hrtanu nemohl skoro mluvit. Podle některých zdrojů se koncertu ani nemohl zúčastnit.
Po krachu „Kasina Paganini“ se jeho nemoc ještě zhoršila, protože ho opustili i přátelé a jeho deprese se prohloubily.
V r. 1839 cestoval do Marseille, ale už nebyl schopen hrát; věnoval se tedy spolu s milánským violoncellistou Vincenzem Merighim (1795 - 1849) obchodu s hudebními nástroji. Už se dorozumíval většinou písemně.
V r. 1840 po krátkém pobytu v Janově odcestoval do francouzského Nice, kde doufal, že se jeho zdraví zlepší. Ale už nemohl vůbec mluvit a zdraví se stále zhoršovalo a po velkém utrpení 27. května 1840 zemřel.
Protože - možná v důsledku nemožnosti mluvit - odmítl kněze k poslednímu zaopatření, byl mu odepřen křesťanský pohřeb do posvěcené půdy. Dlouho bylo jeho tělo na patologii nemocnice v Nice, pak bylo ve Ville Franca. Po pěti letech dosáhl jeho syn u papaeže svolení, aby byly Paganiniho ostatky pochovány ve vsi, kde byla vila Gaiona.
A tak nakonec bylo jeho tělo pohřbeno na hřbitově v Parmě až v r. 1876, ale po rekonstrukci hřbitova byly jeho pozůstatky přemístěny do nového hrobu s novýn náhrobkem na nový hřbitov v r. 1896. Je tedy pochován na hřbitově Della Villetta v Parmě.
Jeho nástroje i jeho jmění zdědil jeho syn Achilles.
Vedle už uvedených skladeb napsal mnoho skladeb hlavně pro housle a kytaru, ale i pro violu. Z jeho skladeb jsou nejdůležitější hoslové koncerty, kterých je šest, dále houslové sonáty, kterých napsal dvanáct, a dvanáct kvartetů pro housle, violu, violoncello a kytaru. Rukopisy jeho skladeb jsou uloženy v římské knihovně Biblioteca Casatense.
Jeho housle „Cannone Quarnerius“ jsou uloženy v muzeu Palazzo Tursi v Janově.
V jeho skladbách nacházeli isnspiraci - vedle iiž vyjmenovaných - ještě mnozí další skladatelé, například německý skladatel Johannes Brahms (1833 - 1897), ruský skladatel Sergej Rachmaninov (1873 - 1943), polský skladatel Witold Lutos³awski (1913 - 1994). Franz Lehár (1870 - 1948) napsal operetu „Paganini“.
Na Paganiniho počest je každoročně od r. 1954 v jeho rodném Janově pořádána houslová Paganiniho soutěž pro houslisty mladší 34 let.
V r. 1989 byl natočen v Německu film „Paganini“ za réžie německého herce Klause Kinského, který hrál také hlavní úlohu.
Život Paganiniho je příkladem toho, co je možné prožít - od vrcholů přes pády až na dno. Proto asi dokázal zahrát tak, že prý jeho hudba dělala ze zbabělců hrdiny a hrdinům přistříhavala křídla, že i stateční mužové plakávali. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 05. 2010.