| 
ZP •• Honzo, v úvodu se zmiňuji o našem seznámení a tvé účasti v mé inscenaci Plzákovy hry Pojďte se mít rádi; zároveň však připomínám začátky provozování diskoték v Čechách, což byla počátkem sedmdesátých let naprostá novinka. Pokud vím, nejprve se jen pořádaly jakési klubové přehrávky světové hudby k poslechu. Jak jsi vlastně přišel k takovému pokladu sbírky, jakým v té doby byly nesporně gramofonové desky ze Západu? Připomeň víc, než uvádíš v CV, jak to celé bylo a jak ses v tom ocitl ty sám.
Všechno začalo ve vlaku z Prahy do Lipníku nad Bečvou. V kupé se mnou cestovaly dvě Kanaďanky. Povídali jsme si a obě se divily, že se u nás neprodávají zahraniční gramofonové desky. Vyměnili jsme si adresy a za pár týdnů přišel balíček a v něm tři LP. To byl základ mé sbírky. Vzápětí jsem si ji rozšířil díky polskému časopisu Radar. Vycházel v několika jazycích a v mnoha zemích.
Kromě článků o hudbě Radar otiskoval adresy holek a kluků, co si chtěli s někým dopisovat… Facebook nebo Twitter tehdy neexistovaly.
Začal jsem si dopisovat se svými vrstevníky z různých zemí, posílal drobné dárky a za ně mi přicházely ze zahraniční desky. V podstatě to bylo ilegální, protože tehdy směl každý dostat ze zahraničí nejvýše jeden balíček ročně v ceně 100 Kčs. Netuším, jak bylo možné, že mi to procházelo. Postupem doby jsem měl na tehdejší dobu velmi slušnou sbírku zahraničních desek, ale přesto jsem si musel na první diskotéku v polovině šedesátých let nějaká alba půjčit. Kromě toho mezi diskofily fungoval čilý výměnný obchod. Takhle jsem se na lov elpíček tehdy vydával například s Karlem Gottem.
ZP •• I já mám dodnes doma slušnou diskotéku, čímž myslím sbírku desek, což je správně etymologicky řečeno, protože to neznamená taneční zábavu, jak si dnes každý hned představuje.
Přiznám se, že sbírku mám hlavně díky tobě, protože jsi mi leckterou vzácnou desku zapůjčil nebo i dokonce věnoval. Tím jsem začal a tak se vlastně seznamoval se západními hudebními trendy. Existovaly rovněž i různé burzy a vzpomínám si, že jsem v neděli dopoledne chodíval nakupovat desky na Havelský trh nebo do smíchovského kulturáku. Sehnal jsem tam dokonce dvojalbum Elvise Aarona Preslye, což byla mimořádná vzácnost. Namátkou sahám do sbírky a pár obalů fotím jako ilustraci k těmto Rozpravám.
Pobýval jsi nějakou dobu v Anglii a také v Japonsku. Prozraď, jak ses tam mohl ocitnout v době, kdy sám říkáš, že se cestovalo leda tak prstem po mapě. Věnoval jsi mi tehdy po návratu z Dálného Východu naprosto nedostupné jídelní hůlky: dodnes s nimi pojídá čínu můj mladší syn a jiné odmítá, byť dnes již máme hůlek celý šuplík. Měly zahraniční pobyty vliv na tvá další diskotéková rozhodnutí?
Do Británie jezdím už od šedesátých let. Cítím se tam jako doma. Myslím, že můžu říct, že znám Londýn jako Prahu.
Kromě toho jsem jezdil jako manažer mimů například Borise Hybnera třeba do Egypta. Nejdelší pobyt jsem ale prožil v Japonsku. Na Expu jsem pracoval téměř dva roky a nejen pro československý pavilon.
S jedním mým kolegou Václavem Hosmanem a režisérem Radúzem Činčerou jsme v Ósace vytvořili audiovizuální program pro expozici OSN.
Ale pokud jde o diskotéky, tak tu jsem viděl poprvé v životě v anglickém klubu na okraji Londýna ve Watfordu. Ten klub tam už dávno není a místo něj tam stojí shopping centrum. V té době jsem pracoval v pražském klubu Music F Club (nyní Futurum), a když jsem se vrátil, navrhl jsem, aby se něco podobného, co jsem viděl v londýnském Watfordu, provozovalo v Praze. Nikdo mi včetně vedoucího klubu nevěřil, že přijdou lidi a budou na hudbu z desek tancovat. Tehdejší šéf Music F Clubu Bohumil Durdis mi řekl, že si všichni budou myslet, že nepřišla kapela a tohle je náhražka.
Hledal jsem někoho, kdo by se úkolu pouštění desek zhostil, ale nikomu se do toho nechtělo. Tak mi Bohouš Durdis přikázal: „Když sis takovou volovinu vymyslel a nikoho nemáš, tak musíš pouštět desky sám!“
Pak přišel Oscar Gottlieb, který mě zastoupil, když jsem měl angínu a profese dee-jaye se mu zalíbila natolik, že u ní zůstal. Jako třetí diskžokej začal působit v klubu Olympic Pavel Černocký, původně zpěvák skupiny Donaldi. Muzikanti museli na vojnu, Pavel byl bez kapely, a tak zkusil pouštět desky.
ZP •• Včera jsem našel na internetu jakousi reportáž ze srazu diskžokejů v Brně, kde byl Černocký uváděn jako zakladatel československé diskotéky.
První diskotéky se od těch dnešních hodně lišily: rozhodně nebyly ryze taneční. Pavel to jako první zkusil bez poslechového bloku.
Diskžokejská profese si od 60. let až do roku 1989 udržovala příchuť zakázaného ovoce… I rebelstvím proti režimu. Poslech západní hudby se neslučoval s komunistickou morálkou… A mnohdy došlo i na ty zákazy.
ZP •• Vzpomeneš si ještě na svou první diskotéku?
Samozřejmě! Na poprvé se nikdy nezapomíná! Přesné datum sice už nevím, ale jak proběhla první diskotéka v Music F Clubu, si pamatuju velice dobře. Show jsem pojmenoval Discmania – aneb 133 desek na pódiu. Šlo o LP, singlů tehdy mnoho nevycházelo. Okamžitě se našel návštěvník, který nevěřil, že tolik desek skutečně mám. Nechal jsem ho proto přímo na pódiu desky přepočítat a přiznám se, byl jsem trochu nervózní. Číslo 133 jsem jen tak střelil od boku. Naštěstí alb bylo ve skutečnosti mnohem víc. Část jsem jich měl půjčenou do technika Music F Clubu a velkého sběratele Bohumila Krýdy. Diskotéka skončila velmi efektně. Pódium i část sálu se na závěr zahalily do bílé mlhy, do které zářily barevné reflektory. Dav tento tehdy zcela neznámý efekt obdivoval a na příští diskotéce ho postrádal. Nejednalo se totiž o programový efekt nýbrž o nechtěný defekt. Při závěrečné znělce chytila plamenem barevná hudba, pro kterou byla první diskotéka zároveň i poslední. Když vychladla, skončila v nádobě na odpadky.
ZP •• Poslechová diskotéka se tedy velice brzy proměnila v lidovou taneční zábavu a tím se naprosto změnil i charakter prezentace hudby. Dominantou večerů při diskotéce se stal tanec a s ním nastala i jiná atmosféra uvnitř společnosti: obecenstvo opanovaly jiné zájmy než pouhá hudba. A jak to už bývá u tanečních zábav, kde se konzumuje alkohol, dochází k excesům: jak jsi snášel výstřelky a jak jsi tomu čelil?
Excesy na diskotékách v 60. letech? To snad nemyslíš vážně, jak jsem je snášel…? Nijak, protože žádné nebyly! Lidi chodili za muzikou, kterou jinde než na diskotéce nemohli slyšet. Nejdřív existovala jen jedna diskotéka v Music F Clubu a pak maximálně další dvě. Dostat se do klubu bylo prestižní záležitostí a nikdo si nedovolil dělat nějaké výtržnosti, protože by ho příště nepustili dovnitř. A to, že se na hudbu z desek začalo tancovat, na tom nic nezměnilo. V klubech samozřejmě hlavně hrály kapely…
V některých případech byla právě jejich vystoupení o něco divočejší. Například The Plastic People of The Universe nebo takový Miki Volek uměli publikum pořádně rozparádit!
ZP •• Zmíněnou dobu samozřejmě až moc dobře pamatuji, a tak připomínám mladším čtenářům, že u nás šlo o režim v podstatě policejního státu: mými vzpomínkami na mládí a tancovačky však probíhají jiné kapely.
Chodíval jsem na terasu do Mánesa na dixieland Ladislava Bezubky, anebo na čaje do Alfy (říkali jsme jí »Bulvárka«) a do paláce Vltava na zpěváky Milana Chladila, Inku Zemánkovou, Vlastu Průchovou…
Ale také mě lákaly velké orchestry (big bandy): ve Slovanském domě kapela Zdeňka Bartáka, anebo ve Velkém sále Lucerny hlavně na plesech orchestr Karla Vlacha s Rudolfem Cortésem. I způsob tance vypadal tehdy zcela jinak, byl zřetelně osobnější… Neříkám »osobitější«, jistě lze cítit ten rozdíl, jejž mám na mysli. Tušil jsi někdy, že diskotéky docela zásadně vytlačí z tanečních zábav živé kapely?
Ani náhodou! Nevěřil jsem, že se to stane, a to z mnoha důvodů.
V úplných počátcích se nepoužívaly žádné světelné efekty, a tak se nebylo na rozdíl od živých kapel na co dívat. Nedostatek vizuálních podnětů jsem rychle vyřešil při svých soukromých i služebních cestách po světě a nakoupil jsem patřičné světelné efekty. Při své profesi audiovizuálního technika jsem navíc neměl problém dobře si vybrat…
A taky leccos i sám vyrobit.
Diskotéky sice opanovaly taneční sály a načas úplně vytlačily kapely do ústraní, ale jen ty opravdu špatné a jen do konce 90. let. Pak se situace vrátila k normálu a k tanci dokáže zahrát i skupina z tzv. »první ligy« a publikum patřičně ocení, že tančí na »živé hvězdy«. Taky na koncertech bez židlí nebo na festivalech se běžně v kotli pod pódiem spontánně tančí všude. Tedy pokud je tam alespoň trochu místa na pohyb.
ZP •• Jak vzpomínáš na dlouhou bitvu se státními orgány, aby uznaly práci diskžokeje jako umělecké vystoupení a umožnily ji honorovat? K možnosti profesionálního vystupování opravdu nestačilo pouze vlastnit sbírku gramofonových desek, ale chtělo to mnohem víc, což tehdejší »kulturtrégeři« nemohli strašně dlouho pochopit.
Pamětníci té doby ví, že všechno fungovalo systémem, aby se »vlk nažral a koza zůstala celá«. V té souvislosti mě napadají slova jednoho polského producenta, který mi na hudebním festivalu v Poznani někdy v 70. letech řekl: „Vy, Češi, jste stejně jako my, ředkvičky navrch červený a uvnitř bílý.“
Snažil jsem se spolupracovat s lidmi, kteří byli uvnitř bílí. Ono tehdy navíc nešlo jen o muziku ale i o tanec. Jeden příklad za všechny. V 70. letech se objevil tanec »bump«. V Rudém právu to odsoudili jako projev odporného kapitalismu. Zrovna jsem se vrátil z Kuby. Vymyslel jsem si, že se tam »bump« (partneři při něm střídavě o sebe narážejí boky) běžně tančí. Mladé frontě jsem se vnutil s rozhovorem na kubánské téma a představil v něm kubánský lidový tanec »bump«. Bump dostal díky článku zelenou a publikum se mohlo na diskotékách v klidu bavit a nikdo se nemusel bát, že bude mít kvůli »nemravnému kapitalistickému« tanci problémy. Naprosto stejně jsem postupoval v procesu uznání diskotéky jako svébytného kulturního programu a dee-jaye jako profesionálního umělce. Mezi kulturními inspektory bylo hodně »rudochů«, ale většina byla uvnitř »bílá«.
ZP •• A co soudíš o stavu české společnosti? Lze se dívat na současné kolotání života pozitivně?
Krátce po revoluci jsem uváděl na 1. máje 1990 Noční proud.
V žertu jsem jako první zahrál skladbu Kupředu levá. Po pár vteřinách jsem ji stáhnul a řekl: „Tahle bych musel začínat Noční proud před rokem, kdyby vůbec mohl existovat… Teď ale můžeme hrát samé zamilované songy, protože je máj - lásky čas.“ Za několik minut mi zavolal jeden posluchač. „Člověče, vy jste mi dal! Já se lek´, že jsou komunisti zpátky!“ Tehdy jsme si všichni mysleli, že jsou navždy pryč. Bohužel nejsou, což poměrně přesně vystihuje následující vtip. Potkají se dva a jeden druhého se ptá: „Koho budeš volit?“ Druhý na to: „No přece komunisty!“ „To vím,“ odpoví první, „ale ze který strany?“
ZP •• Myslím, že tvá odpověď je nejvystižnější ve své stručnosti, jakou jsem měl možnost vyslechnout v poslední době. Je bohužel smutnou pravdou, že lidé, namísto aby se učili hledat nové a pozitivní cesty, se raději vracejí k tomu, v čem vyrostli, a ještě k tomu (snad i bezděčně) vedou následující generace.
Připomeň mi, prosím, kde bylo možné slýchat větu „U mikrofonu Honza Beneš“, jež mi uvízla v paměti. Do titulku jsem také použil k tvému příjmení Honzu, namísto Jana, protože pod tímhle jménem existuješ i na Google. Janů Benešů tam nalezneš spoustu, ale Honza Beneš je tam jediný - takže jsi pojem. A tím se dostáváme k dalšímu tvému profesnímu působení, jež v rozhlase trvá dodneška. V životopisu uvádíš seznam rozhlasových pořadů, u jejichž zrodu jsi stál: prozraď, co je motivem každého z nich a neboj se prozradit, na jakých vlnách se chytí třeba Leonardo.
Takto jsem se začal hlásit v 60. letech v Československém rozhlasu. Stáčel jsem ve studiu nějakou hudbu a vešel tam člověk, který se mi zeptal, jestli nemám nějakou zajímavou instrumentálku na znělku. Dal jsem mu desku B. Vaughna s tím, ať si pustí z první strany šestý track. To byla skladba, která se na půl století stala znělkou Mikrofora… Druhý den mi ten stejný redaktor a dramaturg Jarda Navrátil nabídl spolupráci a páteční autorský pořad Filmfórum, který jsem psal i moderoval… A tehdy jsem poprvé řekl větu: „U mikrofonu Honza Beneš.“
A říkám ji dodnes, například na internetové stanici Českého rozhlasu Leonardo v publicistickém pořadu Nota Bene, nebo každou sobotu na pražské frekvenci 92,6 FM v Nočním proudu na Čro - Regina.
ZP •• Obraťme pozornost k populární hudbě, jež je tvou doménou. Díky tobě jsem poznal spoustu naprosto zásadních kapel, jejichž tvorba byla dost dlouho v socialistickém Československu naprosto nedostupná. Kdo nebo kteří z muzikantů, zpěváků a skupin byli tehdy nejblíž tvému srdci?
Na to nemůžu dost dobře odpovědět. Líbí se mi spíš jednotlivé skladby než konkrétní interpreti a skupiny. I když možná jeden by se našel… Od roku 1977 obdivuju Marka Knopflera. Nerad bych ublížil, ale z českých jsem měl v minulosti rád a mám dodnes například Ivana Hlase, Michala Prokopa, Dášu Andrtovou - Voňkovou…
A dál nepokračuju, byl by to telefonní seznam.
ZP •• Já bych sice nedokázal vytvořit telefonní seznam ze svých domácích oblíbenců, ale vždycky jsem z instrumentalistů obdivoval dechaře Richarda Kubernáta a Zdeňka Pulce, kytaristu Radima Hladíka a klavíristu Mariana Vargu, bicistu Josefa Posledního, ze skupin jsem tudíž rád poslouchal Blue Effect, Prúdy a také Jazz Q Martina Kratochvíla. Ze zpěvaček mám slabost pro Marii Rottrovou a z českých zpěváků bych těžko hledal svého nejoblíbenějšího mezi všemi Karly: Černoch, Zich, Hála nebo Gott?
Zahraniční hudebníky a zpěváky ovšem uvádět nebudu, těch by byl asi opravdu telefonní seznam.
Jak se vyvíjel časem tvůj vztah k jednotlivým žánrům a jejich představitelům? Koho si dnes vyloženě nejvíc ceníš?
Už jsem částečně odpověděl. Není to otázka jednotlivých interpretů ale jednotlivých písní. Jsou ovšem interpreti, s nimiž si koupím každé album, aniž bych ho předtím poslouchal. Důkladně je prověřil čas a nikdy nešlápli vedle. Pár příkladů za všechny: Mark Knopfler, Eric Clapton, Elton John… A zůstaňme pozitivní! Jména těch, co bych si od nich nejen nic nekoupil, ale ani nikdy nic nepustil, si nechám pro sebe.
ZP •• Opusťme na okamžik hudební svět a pohleďme na jiné umělecké a tvůrčí obory a žánry. I ty přece formují člověku vkus a naplňují jeho touhu po kráse. Zajímá mě, jaké vyhledáváš třeba malíře, které obrazy tě vzrušují? Podobně mě zajímá, co rád čteš, kteří autoři patří mezi tvé oblíbence. A přidáš-li i nějaký filmový titul, režiséra, herce, budu rád, že o tobě zase vím o trošku víc.
Asi tě zklamu, ale nemám oblíbené malíře nebo jiné výtvarné umělce. Víc než obrazy se mi líbí černobílé fotografie. Na ty se dokážu dívat a neustále na nich objevovat něco nového. Budu teď vypadat jako kulturní barbar, možná taky jsem, ale výtvarné umění mě nějak míjí… Třeba i proto, že jsem příliš soustředěný na hudbu a na zvuk, uniká mi kouzlo tvarů a barev.
Ale zato i v dnešní době čtu hodně a rád… A začnu negativně tím, co se mi nelíbí: sci–fi a historické romány. Teď mi právě leží u postele tlustá kniha o historii Londýna: vydrží mi dlouho, má několik stovek stran. A pokud jde o prózu, už léta se mi líbí Milan Kundera.
ZP •• Na rozdíl od většinové množiny Čechů vyhledáváš jako prázdninovou destinaci nikoliv exotické pláže, ale navštěvuješ s manželkou Britské ostrovy. Letos jste navštívili a objevovali Skotsko… Co tě tam opakovaně táhne?
Ležet na pláži a jen tak se povalovat a potit, je nuda. Možná ještě si tak první dva - tři dny dovolené odpočinout a dost. Kromě toho smažení na sluníčku není příliš zdravé.
A proč Británie? Já vlastně ani nevím! Na jednu stranu to je jiný svět, a přitom je to jediná země na světě, kde bych kromě naší země mohl žít. Američané mluví o Londýnu jako »o největší vesnici na světě« a myslí to pozitivně. Když tě napadne dát si k jídlu cokoliv ze světové kuchyně, v Londýně si to dáš a v originále… Ale to pochopitelně není pravý důvod. Prostě se mi tam líbí. Angličané jsou milí a klidní lidé, tedy pokud zrovna nejsou na fotbale. Na něj ale nechodím ani doma. Britské ostrovy jsou velké, a ani po těch letech je nemám ještě celé prozkoumané. Pořád je co objevovat nového. Letos to bylo poprvé Skotsko a určitě ne naposledy.
ZP •• Mluvíš mi z duše, kamaráde! Manželka mě láká každé léto do Řecka, jenže já dávám přednost červnovému lázeňskému pobytu v Jeseníkách. Z ciziny mám asi nejraději Kanadu, kam teď v říjnu odlétám. Ovšem Skotsko zní vážně lákavě, a to se ví, že nejenom kvůli Lochnesce, což mě navíc dovádí k dalšímu bohulibému tématu, k němuž pochopitelně patří i nápoje.
Na naší schůzce ve vinárně U svaté Anežky mi totiž nemohlo uniknout, že sis neobjednal víno ani pivo a dožadoval ses výhradě coca coly. Málem jsem podlehl dojmu, že se z tebe stal naprostý abstinent, dokud jste si s vinárníkem nepřiťukli panáčkem meruňkovice. Jak je to s tebou? Co piješ opravdu rád?
S jídlem rád experimentuju nejen jako kuchař ale i jako konzument.
V pití jsem podstatně konzervativnější a nudnější, protože jsem téměř abstinent. Piva nebo vína se napiju opravdu jen výjimečně, ale nikdy nepohrdnu kvalitní whisky nebo domácí pálenkou. Z long drinků mi nejvíc chutná mojito. Mimochodem ta meruňkovice byla skvělá: pozdravuju pana majitele!
ZP •• Mezi tvé největší záliby patří tedy gastronomie. Kdysi jsme objevovali v českých podmínkách taje kuchyně čínské, což mi vydrželo dodneška, ale pokud vím, ty se poslední dobou orientuješ na kuchyni indickou. Můžeš ji přiblížit o něco víc, než tím, co o ní vím, totiž, že se všechno připravuje na curry (karí)?
Přidáš vyzkoušený recept?
Zaujala mě indická a arabská kuchyně, protože je hodně pestrá. Dnes už není problém sehnat originální ingredience. Vařím řadu nejrůznějších indických a arabských jídel. Například biryani. Oblíbené slavnostní indické jídlo původně pochází z Persie. U nás není obvyklé, a přitom se dá vcelku snadno připravit.
Předpis pro čtyři osoby.
Suroviny:
300 g dlouhozrnné rýže nejlépe Basmati, 2 lžíce olivového oleje, (v žádném případě se nesmí použít živočišný tuk – nerozpustilo by se v něm koření!), 1 velkou cibuli nakrájenou na plátky, 2 drcené stroužky česneku, 2 kávové lžičky mletého zázvoru, 1 lžičku kurkumy, 3 bobkové listy, 5 tobolek zeleného kardamonu (použijeme jen obsah tobolek, slupku vyhodíme), 1 lžičku hřebíčku, pálivou chilli pastu podle chuti a výdrže hodujících osob), ½ polévkové kostky, ½ lžičky soli, 2 lžičky garam masaly, hrst loupaných nesolených mandlí, hrst hrozinek, 2 vejce natvrdo, 4 kuřecí prsní řízky nakrájené na kostičky (cca 2cm), 3 rajčata pokrájená na kousky, 1 konzerva červených fazolí Kidney
Příprava:
Rýži několikrát dobře propláchneme studenou vodou a dáme vařit. Zakápneme olejem, aby se neslepila, vsypeme kurkumu, bobkový list, cibuli a hřebíček. Vaříme do okamžiku, kdy je rýže téměř hotová. V té chvílí slijeme vodu, přikryjeme rýži pokličkou a necháme dojít. Na pánvi ohřejeme olej, přidáme cibuli, zázvor, koření garam masala a nakonec česnek. Po cca 1 minutě vložíme na pánev kuřecí maso a za občasného míchání ho osmahneme. Pak přidáme rajčata a nakonec fazole. Chvilku podusíme bez pokličky, aby se přebytečná voda odpařila. Chceme-li dosáhnout ostřejší chuti, přidáme k masu na pánvi ještě chilli papričky nebo chilli pastu. Hotovou směs vmícháme do rýže a nahoře ozdobíme na plátky nakrájenými vajíčky… A užíváme si!
ZP •• Rozhodně tvůj recept vyzkouším a znovu se sám hlásím k obdivu k asijské kuchyni, zejména té čínské. Rád bych připomněl, že v českých domácnostech zakotvila tzv. »čína«, což je bohužel buď jakási podivná směska masa, zeleniny a sojové omáčky, anebo návštěva asijských fast foodů, kde se připravují pokrmy již upravené pro evropský vkus. Vždycky mě pobaví, jak si lidé objednávají kung-pao, protože tím slovem projevují jakousi znalost, jenomže na stůl dostávají opět směsku z masa a hromady zeleniny, a aby se neřeklo, i pár přihozených arašídů.
Samotná čínská gastronomie je nesrovnatelně pestřejší, vždyť její původ se nachází v obrovské zemi s mnoha odlišnými kulturami, v nichž se vytvářela i různá pojetí: rozlišujeme kupříkladu kuchyni sečuánskou, (v níž dominuje zelenina), kantonskou, (v níž nalézáme hojně pokrmů z těsta), pekingskou (s mnoha druhy přípravy hovězího masa a křehké křupavé kachny) a dlouhou řadu dalších i mnoho všelijakých kombinací.
To, o čem hovořím, si snadněji domyslíme, přiznáme-li si, že i v našem maličkém českém prostředí si přece každý region vytvářel svou typickou kuchyni: například kyselo nebo hubník nelze najít v jiných koutech republiky než na severovýchodě Čech a v Krkonoších, na českém jihu se zase dodnes připravují nenapodobitelné zelné placky a bosáky, anebo třeba na jižní Moravě vaří snad nejlepší uzené maso v báječně udušeném zelí, na Valašsku zase báječné vdolky, řečené frngály, kdežto na Vysočině houbovou smaženici s vejci a krupičkou, kterou nedělají nikde jinde, a když o tom slyší lidé odjinud, třeba pouhých pár kilometrů jiným směrem, diví se převelice.
Máš cosi vskutku výjimečně oblíbeného z české kuchyně?
Do teď to asi vypadalo, že jsem vybíravý gurmet orientující se jen na exotické specialitky. Ve skutečnosti mi chutná všechno, snad vyjma krupicové kaše…
Z typických českých jídel nedám dopustit na kachnu s červeným zelím a bramborovým knedlíkem nebo parádní smetanovou svíčkovou s brusinkami, to jsou přímo chuťové orgie »Made in CZ«.
ZP •• Souhlasím! A ještě k tvým tuzemským pochoutkám přidám za sebe bramborovou polévku s hříbky a zahuštěnou jíškou ze žitné mouky. Potom i bramborové knedlíky plněné mletým uzeným masem, posypané osmaženou cibulkou a doplněné dušeným kysaným zelím. K tomu se snese třetinka (neboli žejdlík) dobře načepované plzničky, pročež by měla následovat žádoucí půlhodinka strávená na liduprázdné pohovce.
Myslím, že už zbývá jen připít si na zdraví!
Foto © autor, osobní archiv a zdroje z internetu
Reprodukce obalů gramodesek z autorovy diskotéky
|
