Miroslav Sígl: Zborcené harfy tón, ztrhané struny zvuk…
Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...
Vypůjčený titulek (citát K. H. Máchy, v současné době vzpomínaný) mne připomněl nejprve předválečného profesora Miloslava Hýska (1885-1957), jehož jsem poznal v dobách nelehkých, okupačních a válečných. Zvláště v těch pohnutých letech to neměl snadné: byl profesorem dějin české literatury, literárním kritikem a historikem. Byl mužem činu, typický pozitivista, u něhož bylo samozřejmostí maximálně vyčerpat o  předsevzatém tématu všechny dosažitelné prameny a zdroje. Přilnul k našemu srdci svými výbory básníků, které právě v oněch těžkých dnech jsme snad nejvíce milovali: ať již to byl Otokar Březina, Antonín Sova, mne vůbec nejbližší mělnický rodák ze Pšovky Viktor Dyk, legionáři Rudolf Medek či Josef Kopta. Samozřejmě, že jsem si kupoval za honoráře také Jaroslava Seiferta, Vítězslava Nezvala a další vynikající autory, které tato země porodila…). Mnohem později jsem zjistil, že Miroslavu Hýskovi byla po roce 1948 znemožněna jeho veřejná činnost, že na dlouhé komunistické období měl být zapomenut. Pod tímto titulkem mám na mysli jednoho mladého nadějného člověka, kterému - sotvaže se stačil porozhlédnout ještě před osvobozením naší země v květnu 1945 – byl jeho život přerván a zarmoucená rodina mně tenkrát poslala přesmutné oznámení. O kruté ráně, jež postihla Josefa Dneboského z Bosyně v mladém věku 20 let. Tělesná schránka zesnulého byla v neděli 13. května 1945 v domě smutku vykropena a po zádušní mši na místním hřbitově uložena k věčnému spánku. Nemohl jsem se zúčastnit smutečního obřadu z vážných důvodů, které se týkaly našeho ilegálního seskupení, jež neslo název Mladá kulturní generace, avšak všichni jsme byli seznámeni konspirativně, že jde o Masarykovu kulturní generaci (zkratka MKG byla stejná). Patřil mezi nás i Josef Dneboský - z míst Českého ráje a Máchova kraje to byli ještě budoucí filolog Univerzity Karlovy a její děkan Milan Romportl z Turnova, profesor Právnické fakulty Univerzity Karlovy JUDr. Stanislav Zdobinský, potom básník a pozdější kolega z redakce Mladé fronty Jiří Mojmír Palát a jeho dobrá známá Jarka Kicková – všichni tři z Mladé Boleslavi, a Boženka Kudrnová z Bakova nad Jizerou, která psala něžné verše pod pseudonymem Li-Longa, ovlivněná Zpěvy staré Číny. Neúplný seznam všech příznivců naší myšlenky jsem uveřejnil poprvé až v knize Generace 45 (282 stran, vydalo nakladatelství Riopress v roce 1997), která je cele věnována poválečným osudům prvního a v té době jediného evropského deníku mládeže Mladá fronta. Letos k 65. výročí vyšly vzpomínky jejího prvního šéfredaktora Jaromíra Hořce (288 stran, vydalo nakladatelství Mladá fronta) pod názvem Poválečná léta. Před 65 lety jsme chtěli dobývat svět. V knize Generace 45 popisuji, jak jsme v dobách válečných hledali jako mladí lidé tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava cestu k sobě. Odmítali jsme pod různými záminkami vstupovat do kolaborantského Kuratoria pro výchovu mládeže, do níž mladé lidi verboval fašistický ministr školství a osvěty Emanuel Moravec a jeho soukmenovec Erich Teuner, jež v této organizaci velel. Předtím pracoval jako lékař! Nebylo to vždy jednoduché. Vzpomínám, jak jsem byl vyzván, abych se dostavil na setkání mládeže do Mladé Boleslavi (myslím, že mi nebylo ještě 16 let, jsem rozený v září 1926), kde jsem s hrůzou zjistil, do jaké jámy lvové bych zapadl. Vedli s námi pohovory a zkoušeli naše znalosti z dějin, pokoušeli se nás přimět mluvit německy - a tady jsem vystihl svoji šanci: udělat ze sebe „blbečka“, který neumí jedno slovo německy a když tak zkomoleně, o Říši a válku se nezajímám, protože otec je těžký doživotní invalid (což byla pravda), obě sestry jsou ve službě mimo domov (ani tady jsem si nic nemusel vymýšlet), takže musím s nemocnou maminkou vést naše hospodářství, abychom se vůbec uživili. To byla pravda pravdoucí a dvojnásobná. „Nemám žádný volný čas, jsem zapřažen každý den a celý týden, neznám nedění volno“. Lhal jsem, vymýšlel, ale jak pravil jeden nejmenovaný klasik „lhát ďáblu není hřích“, takže mne nakonec z té pohovorové místnosti Hospodářské záložny v Mladé Boleslavi vyhodili. Dodnes na to živě vzpomínám, jak si nás postupně volali k těm pohovorům, a na té lavici na chodbě jsem se dal do hovoru s chlapcem, který byl o rok starší, ale stejně jako já, studoval Obchodní akademii a pocházel z Bosně u Mnichova Hradiště. Byl velmi zaražený, nesmělý, když jsem s ním zapředl rozhovor. Jeho jméno jsem si zapamatoval, stačil mu říci o našem tzv. literárním seskupení, že si zatím navzájem píšeme, posíláme a vyměňujeme svoje výtvory, a chystali jsme se v této činnosti po válce pokračovat již veřejně, a to v celé šíři naší kultury a umění. Ve společném mladistvém zápalu jsme příliš nedbali na nebezpečí, nástrahy a možná pronásledování, která nám tehdy hrozila. V knize Generace 45 píšu o tom, jak jsme byli plni neutuchající touhy pomáhat na svět novému, krásnému, v čem nás vychovala ještě první republika, její prezident T. G. Masaryk, ovlivněni tvorbou českých básníků a spisovatelů, vírou, kterou jsme čerpali z knih Karla Čapka a mnoho dalších za války utajovaných a pronásledovaných autorů. Jak bychom mohli tušit, že za dvacet let se totalitní sytém objeví znovu s nemenší razancí!? Nevím, kolik v tom bylo naivity a nedostatečných zkušeností, z čehož jsme byli nuceni vystřízlivět, jakmile jsme se hlásili hned po osvobození na vznikajícím sekretariátu Svazu české mládeže, o jehož existenci jsme se dozvěděli z prvních výtisků Mladé fronty. Přesto jsme těm tehdejším mladým funkcionářům – o málo let starším než jsme byli sami – vysvětlili při předložení našich poválečných záměrů, své vlastní představy. „Na to zapomeňte, tady bude jednotná jediná organizace SČM, nepleťte do toho Masaryka, žádné tříštění mládeže nebude povoleno a bylo by to proti duchu všeho, s čím naše vláda přijela z exilu.“ Co zbývalo? Okamžitě my, kteří jsme se nejvíce znali z dob nacistické okupace, jsme dali dohromady seznam všech nám známých členů a sympatizantů, aktivních na mnoha místech při osvobozování republiky, svolali jsme je všechny ještě v květnu do restaurace U Bubeníčků v Myslíkově ulici v Praze. Tady jsme oznámili, že naše MKG končí a její místo je od této chvíle v jednotném SČM. Nechť se každý podle svého uvážení zapojí do této organizace mladých lidí. My, kteří jsme měli literární nebo novinářské sklony, jsme se 16. května dostavili do tvořící se redakce Mladé fronty a nabídli svoji pomoc, k níž ve svých prvních číslech stále vyzývali. Tuto nabídku uvítal za redakci její první šéfredaktor a zakladatel Jaromír Hořec a ještě v roce 1945 s naší spoluprací začala Mladá fronta zakládat první filiální redakce a postupně tisknout tzv. mutační stránky o životě a práci mládeže v jednotlivých krajích (řídil jsem nejprve Středočeskou Mladou frontu se sídlem na Mělníce a potom pojizerskou Mladou frontu se sídlem v Mladé Boleslavi), až mne nakonec povolali do Prahy, abych vedl některé důležité akce (hledali jsme v celostátním vydání volné byty zejména pro zahraniční vojáky, kteří se vraceli ze zahraničního odboje a neměli kde hlavu složit, bydlení pro sociálně vykořeněné rodiny, nebo také tažení proti velkošmelinářům a padělatelům bankovek, zvláště dolarů). Takovým iniciátorem a zkušeným znalcem „mutování“ denních novin byl Bohuslav Vávra, rovněž náš člen. Stal se jím poté, když ho muselo nakladatelství Melantrich uprostřed války a za Moravcova běsnění propustit ze svých služeb (odmítl pokračovat v práci redakce zastaveného Listu mladých, z něhož se měl převodem stát časopis s názvem „Zteč české mládeže“, ale také se jím nakonec stal), nastoupil raději do obráběcí dílny firmy Volman v Čelákovicích, kam jsem za ním ze svého rodného Mělnicka jezdil. Vracím se tímto malým obloukem k jednomu z nás, Josefu Dneboskému. Zbyly mi po něm dopisy, nesmírně vzácné, že stojí zato, abych z nich alespoň některé pasáže ocitoval: Častokrát jsem četl Tvé jméno v rozličných časopisech (jen do roku 1942, než byly zastaveny Mladý hlasatel, Dětská neděle, Mladý svět, Kulíšek, Studentský časopis, List mladých, který byl krátkou dobu listem tehdejšího Národního souručenství pro mladé lidi), naposledy v Lidovém deníku. Ano, ten odebíral můj otec, protože byl určen pro drobné zemědělce, zatímco větší sedláci si předpláceli deník Venkov. Tam jsem skutečně psal, tvořil křížovky, vymýšlel hádanky a stal jsem se na čas kmenovým spolupracovníkem – pomáhal jsem redigovat pravidelnou nedělní přílohu s názvem „Deníček“, kam psali nejen děti, ale i mladí lidé. Odpovídal jsem jim na jejich dopisy a vysvětloval základy psaní do novin. Dobré a zredigované články jsem předával k otištění. Šéfredaktor František Černovský mně tuto honorovanou práci nabídl a já měl po existenčních potížích při studiu v Praze. Dokonce jsem u něho jeden čas bydlel v jeho pražském bytě. Po válce jsme se oba objevili - nezávisle na sobě - v redakci Mladé fronty a také jsme byli shodně propuštěni v padesátých letech z politických důvodů. Po válce byl – ač v její době řídil noviny – prověřen (nebyl ani souzen) a nebylo námitek, aby mohl pracovat v redakci Mladé fronty. Josef Dneboský mi za války psal krásným kaligrafickým rukopisem své dopisy (tenkrát se na středních školách, ale i školách obecných, dnes základních vyučovalo tzv. krasopisu, kdeže loňské sněhy jsou, protože je vytlačil počítač): Myslím, že jsme si vytkli stejný cíl, ač se jej neodvažuji ani vyslovit. Tys o něco mladší než já, avšak za svým cílem kráčíš již po několik let, já teprve nyní vykročím… Vědomí, že budu patřit každému z nás, že moji přátelé budou stát se mnou v okamžicích dobrých a zvláště v krušných chvílích, ty myšlenky projevují ve mně nadšení, touhu a probouzejí srdce k práci. Mládí v životě lidí jsou nejkrásnější léta, nejpříhodnější chvíle k probuzení v člověka, tvora, který je předurčen tvořivé práci, jemuž se otvírá náruč světa, úlisná, hebká i žulovitě tvrdá. Jen nebát se, nelekat se počátečních nezdarů, napřímit hlavu k nejtvrdšímu vzdoru proti nepřízni daných okamžiků. Neklesne ten, kdo překoná tyto trpké začátky, kdo překročí hradby počátečních nevědomostí. Kout vůli v ocelovou přilbu, neztrácet ni malých okamžiků, jichž možno využít pro dobro věci, ale hlavně pro budoucnost nám drahé vlasti. Jedině oceloví velikáni, kteří se spojí v nerozlučném přátelství, jsou zárukou pro budoucí práci. Skutečnost je mnohdy zcela jiná, drsnější. Dospívám k závěru, že je třeba se učit, mnoho učit, uvědomit si svoji jsoucnost, nestydět se za to, co konáme, nebát se pohledu zlých očí, experimentovat a nebát se nezdarů a zklamání. V odvaze je síla. Častokrát jsem už četl i slyšel, že svět se řítí do propasti, do záhuby. Lidé prý zapomínají na pojmy přátelství, láska, práce, oběť – a znají jen jediný cíl: materiální bohatství, nikoliv bohatství duše. Nechtějí či opravdu neznají nezištnosti, ale jenom sobectví a mamon ovládá jejich srdce… Člověk se stává obchodníkem, který by prodal i svoji duši, aby si zajistil blaho na zemi. Teď se má najít pár nadšenců, kterým učarovalo čisté umění, jež chtějí semknutě pracovat pro lepší zítřek. Věřím, že se těžko hledá v ruchu všední ulice, ale jsem - podobně jako Ty – přesvědčen, že život k sobě zavolá ty, kteří chtějí pracovat, aby mohli společně proniknout, vybojovat vztyčením vlajky Mladé kulturní generace svá vítězství. To jsou úryvky z dopisů mladého člověka, který se narodil v roce 1925, a v době, kdy mi je posílal z Bosně do mého rodného Obříství, mu bylo 18 -19 let. Byl čtvrtým z pěti dětí, otec malorolník. Vystudoval vyšší obchodní školu v Mladé Boleslavi. Po maturitě byl jen několik týdnů zaměstnán u firmy Svoboda v Kosmonosech, ale krátce nato povolán jako mladý člověk do tehdejší organizace Technische Nothilfe, kterou nacističtí okupanti potřebovali především k manuálním pracím, na něž jim síly nestačily. Josef Dneboský se tak ocitl po prvním náletu v Pardubicích, potom ještě v Sudetech, a jak mi psal, zde se zdokonalil i v němčině.Ve volných chvílích vypomáhal doma v hospodářství. Zprvu mi zvlhly oči nad černě zarámovaným oznámením. Abych zmírnil částečně bolest zarmoucené rodiny, sedl jsem ke své válečné, kovové milence, ale dobré „underwoodce“ a napsal kondolenční dopis. K němu jsem přiložil svoji básničku s názvem „Kolikrát“ (otiskl ji 16. srpna 1945 týdeník Hraničářský zítřek v Duchově, kde jsme měli své společné přátele), z níž uvedu alespoň tři poslední sloky (odpusťte, prosím, začínajícímu poetovi, jejich jednoduchost): Kolikrát zaplesalo tvoje srdce štěstím a ty ses o ně dělil s chudými? Kolikrát zase osud podobal se kleštím a život Tvůj se houpal nad nimi? Kolikrát zřel jsem Tě a zdravil z dálky s Tvou prací, básníku – lety mlád? Kolikrát padl jsi v blátě války na cestě k vítězství - kolikrát? Kolikrát ještě přejdou nad Tvým rovem oblaka naší mladé generace? Kolikrát nám už v žití novém připomene Tvé jméno Tvoje práce? Mnoho jsem toho nezachránil před srpnovou povodní v roce 2002, které podlehl můj rodný dům nedaleko soutoku Vltavy s Labem, ale přece jen něco zůstalo. Mezi těmi písemnostmi narychlo odnesenými na půdu domu ještě před přívalem vod, našel jsem zase až po letech při vybalování několika „banánových krabic“ pár dopisů a dokumentů o naší ilegální či spíše legální činnosti, ilegálních bylo pár letáků z konce války. Obrátil jsem se proto na svého dalšího přítele, básníka Josefa Brože, k jehož velkému životnímu jubileu připravil náš literární klub Pegas Mělník hudebně poetické pásmo (bylo uvedeno zcela nedávno v Masarykově kulturním domě na Mělníce). „Co mi můžeš, milý Pepo, o tomto mladém vlastenci napsat? Jsou naživu ti z jeho rodiny nebo lidé, kteří ho znali? Vše, co zjistíš, mne bude zajímat…“ Jak to chodí mezi přáteli, nemusel jsem opravdu dlouho čekat. „Nedozvěděl jsem se však víc, než co jsem znal, protože to byl kluk ze sousední vesnice. Byl to spíše tichý skromný chlapec. Jeho tragický konec života byl však strašný.“ V líčení událostí Josef Brož pokračuje: Od dubna 1945 působila v naší krajině čtyřčlenná zpravodajská skupina majora Chranovského – Volka. Když omylem seskočili 20 kilometrů od nás (přímo na hranici Protektorátu a Sudet), přišli již s pomocí vlastenců až k nám, usídlili se v osadě 500 metrů od hradu Valečova. Čeští spolupracovníci jim přinášeli informace o pobytu německé armády, které vysílačkou předávali do štábu maršála Koněva. Pátého května 1945 se postavili do čela našeho domácího odboje. Hned druhý den brzy ráno přivezli z Dolního Bousova nákladním autem množství pancéřových pěstí a nezodpovědně je rozdávali všem, kdo o ně požádali. Tak se jedna pancéřová pěst dostala do rukou 14letého chlapce, který se jí později v hloučku kamarádů chlubil. Náhodně nebo úmyslně stiskl spoušť. Josef Dneboský, který stál v hloučku přímo za tímto „střelcem“, byl zasažen výšlehem plamene přímo do břicha. Doslova mu propálil střeva a zasáhl i plíce. Za hrozných bolestí a hlasitého nářku, jak si vzpomínají pamětníci, byl ubohý Pepík převážen do mladoboleslavské nemocnice, ale už cestou zemřel. Dnes už to lze říci, původce této tragedie se později stal komunistickým předsedou Místního národního výboru. Neměla ho ráda celá ves. Po sametové revoluci v listopadu 1989 se údajně po několik dnů, z obavy před odplatou, skrýval v rákosí blízkého rybníka. Byl znám potom jako „rákosový partyzán“. Už nežije. V Bosni jsem objevil i vzdáleného příbuzného Josefa Dneboského, ten však svého strýce nepoznal. Na matričním oddělení Městského úřadu v Mnichově Hradišti, který vede matriku pro Boseň, jsem nepochodil. Jednak informace mohou podávat jen blízkým příbuzným a jednak matriční záznamy starší 50 let již předali do Mladé Boleslavi. Děkuji i touto cestou Josefu Brožovi. Neustále po dlouhá léta obdivuji jeho pracovitost a všechny dobré vlastnosti člověka, který má bytostný vztah ke své zemi, svému kraji a jeho lidem. Svědčí o tom také mj. mnoho jeho dosud vydaných knížek… I o něm jsem již několikrát psal. Ale o tom až zase jindy. A ten čas se nachyluje, Josef Brož se narodil 27. ledna 1921. Bude mu tedy neuvěřitelných 90 let! Jakou tečku závěrem nad psaním o Josefu Dneboském? Tu napsal již před dvěma tisíci lety svatý Pavel, jen se pokusím jinými slovy sdělit totéž: člověk je smrtelný, ale ta jeho druhá půlka, ty hodnoty, které nám zanechal, ty jsou živé! Pane, buď nám milostiv a dopřej nám, abychom na něj vzpomínali v dobrém, veď nás stále cestou Ježíše Krista, uč nás tak, jak to po něm činil ten, s nímž se loučíme na věky – odpouštět, obětovat se, konat dobro pro druhé. Toto mravní poučení je ve mne od dětství, slyšel jsem je nejprve neumělou řečí od své maminky a později od svého katechety ve škole. Dnes častěji než jindy, se zabývám duchovními texty. A útěchu se snažím poskytovat těm, kteří se museli se svým drahým a nejbližším již rozloučit. Přibývá jich tak, jak postupně stárneme. Mnohdy nepotřebují nic jiného, než v pravou chvíli uslyšet podobnou soustrast, ale nikdy žádná slova o tragedii, V našich vzpomínkách by mělo zůstat jen to dobré.. Více si na toto téma můžete přečíst v mé populárně naučné encyklopedii Co víme o smrti (416 stran, vydalo nakladatelství Epocha v roce 2006). Je v ní soustředěno mnoho užitečného – od názorů na život a smrt ve vývoji člověka od pohanských dob přes všechny historické etapy až k současnosti, hřbitovní nápisy, výroky osobností, básně k tomuto tématu od známých i méně známých básníků, povídání o lidových tradicích, příslovích či snech nebo i vtipech o smrti. Vždyť život a smrt je dvojjediné téma. Začátek a konec. Alfa a omega. Líc a rub. Slunce a stín. Světlo a tma. Teplo a zima. Láska a nenávist. Pravda a lež. Den a noc. Zdraví a nemoc. Mír a válka. Demokracie a totalita. Proto také - život a smrt. Objevujeme smysl života a snažíme se pochopit smrt. Od kolébky ke hrobu. Takové jsou moje úvahy, poslouchám-li nyní častěji vyprávění o zakladateli moderní české poesie K. H. Máchovi, slyším – li recitovat právě mladými lidmi jeho verše o životě s smrti. My jsme žili v jiné době, na jiné úrovni, ale ve vztahu k humánním, všelidským problémům se dnešní generace mladých lidí od té naší mnoho neliší… |
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| Moje dcera Daniela je velkou obdivovatelkou Českého ráje, a proto i členkou sdružení Paměť Českého ráje a Podještědí. Teprve nyní si přečetla Váš příspěvek. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 11. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jitka Molavcová |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Ivan Kraus |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Jan Krůta |