Padlo tu jméno režiséra Karla Mareše. Bylo by křivdou, kdybych tady nenapsal, že tento muž znamenal v určité etapě naší práce pro Semafor mnoho. Byl vlastně hudebním skladatelem, který se vrhl na režii a obojí zvládal velmi profesionálně. Jemu vděčíme za to, že Semafor se zvolna dostával z amatérských začátků a jemu taky vděčíme za určité množství hezkých děvčat, která přiváděl k nám do souboru - i na to měl talent. Jedna z nich byla Eva Pospíšilová, která v Jonášovi hrála jakousi revuální či kabaretní girl. Jiří Šlitr jí říkal Mici a nějak jí to zůstalo, alespoň pokud byla u nás.
Vzpomínám si, jak se jí jednou Šlitr optal: Jestlipak, Mici, víte, že se o vás zpívá árie v jedné opeře? Mici nevěděla a tak Jiří jí to prozradil: Mici-zinou jsme bloudili...
Mici měla nesporný sex appeal a vzpomínám si na jedno představení, kdy v Jonášovi sehrála de facto hlavní roli. Vystupovali jsme v jakési vojenské posádce, se kterou jsme měli družbu. Když jsme přijeli do kasáren, přivítal nás operační důstojník, vedl nás do sálu a jen tak se zmínil, že hoši měli dnes v noci pochodové cvičení a jsou trochu unaveni, ale že se na nás těší.
Nevím, nakolik se hoši těšili, vím jen to, že když jsme přišli na scénu, všichni do jednoho v hledišti spali. Jen v první řadě se nespalo - seděl tam štáb onoho útvaru a ten byl svěží.
Začali jsme hrát a ze sálu se ozývalo palčivé ticho. Jonáše už jsme hráli asi po dvousté a tak jsme věděli, kde si musíme počkat na potlesk, kde je třeba zařadit tzv. lachpausu a počkat si, až se publikum vysměje a pak pokračovat... Dělali jsme ze zvyku na patřičných místech lachpausy, ale nikdo se nesmál. Bylo to tristní.
A pak nastal okamžik, kdy vstoupila na scénu Mici a přinášela na tácu pivo. Na sobě toho měla málo, slušivý korzetek s velkým decolté a na pěkně vyvinutých nohou síťované punčochy. Nějakou náhodou ji jeden voják snad v polospánku zahlídl a libido začalo fungovat. Roztleskal se a tím probudil ty ostatní a sálem se rozezněl hurónský řev a aplaus, jaký jsme my se Šlitrem nezaznamenali za celou svou dosavadní kariéru.
Mici se pak odvlnila ze scény a vojsko opět usnulo.
Jonáš byl tedy zanesen do historie Semaforu jako náš první nesporný úspěch. Ano, i ten Sergej Machonin, kterého jsem tu několikrát připomněl v různých nelichotivých souvislostech, napsal tentokrát kritiku nadšenou.

Vytrhnu mu z ní pár vět:
...Suchý ve žlutém slamáčku a Šlitr v černé buřince a s červenými kšandami se nenásilně a bez gesta přehoupli ze svého uměleckého jinošství do časů začínající umělecké dospělosti...
...že se v Jonášovi a tingltanglu Suchý se Šlitrem poprvé představují jako výtečná komická dvojice...
...Program má švih, vtip a poutavost a žije v něm doba...

Jeho výtky (Suchého mizerná dikce, občas pohybová bezradnost, velmi neprofesionální herecký projev) je nutno přijmout, ano, k dokonalosti měl Jonáš ještě daleko. Tentokrát však je ponejprv pochopen duch Semaforu, který měl snad větší význam než dobrá profesionální divadelní rutina, jíž se nám, pravda, dosud nedostávalo.    
  

Nad Jonášem zajásal i Jiří Hájek:
Co bylo, bylo: ohlas, jaký vyvolal jejich Jonáš a tingl-tangl, je doufám přesvědčil o tom, že si nemusí hrát na nepochopené, že mají podporu kritiky ve všem, čím mohou osobitě obohatit naše divadlo, náš socialistický život.

Pavel Grym v Lidové demokracii sděluje:
...slyšíme svěží, textově i hudebně vtipné písničky (o kterých by bylo možno také diskutovat!), s rozkoší nasloucháme svérázným rozpravám dvou vzpomínajících komiků a znovu musíme obdivovat mnohostrannou invenci...

Listuju v kritikách dál a žasnu - i jeden náš doposud tvrdý ideologický karatel nás hodnotí kladně -a po svém:
Protože dnes už můžeme oprávněně věřit, že talent autorského divadélka Semafor chce jít cestou zápasů o dnešku a pro dnešek -
píše ve stranickém tisku Dušan Havlíček nedlouho před svou emigrací na Západ. No a nakonec tu objevuju kritiku jistého - ale no jo, to je přece...
A tu zčistajasna, na samém konci divadelní sezóny, přicházejí Suchý se Šlitrem s představením, které - upřímně řečeno - nikdo nečekal... Tingltangl o Jonášovi je však právě typ divadla, v němž jsou Suchý se Šlitrem bez konkurence.
Takhle se o nás rozepsal Ladislav Smoljak, čímž si nevědomky otevřel dveře do Semaforu jednou provždy a roku 1995 do nich skutečně vstoupil – stal se naším kmenovým (a ctěným) režisérem - mužem, na něhož jsme celá léta čekali.

Jonáš a tingltangl byl tedy jakýmsi vyvrcholením našeho vstupu do české divadelní kultury. Jednu etapu jako bychom měli za sebou a chystali jsme se na další zápasy.
Za vydatné pomoci Karla Mareše jsme dali dohromady soubor, bylo v něm plno zajímavých lidí - Eva Olmerová, Pavel Sedláček, Jana Malknechtová a Jiří Jelínek, zůstávala zatím Pavlína Filipovská, vrátila se k nám na čas opět Hana Hegerová a rozpoutala se další, delší a složitější, etapa našeho putování za hudebním divadlem, za klaunstvím a poezií a v neposlední řadě i za místem na slunci, za právo existovat.

Po Jonášovi však se nám zatím mělo vést lépe. Když jsme jednou hráli úspěšný kus v Divadle Na slupi, bylo nám nahlášeno, že čtrnáct vstupenek si objednal ústřední výbor strany - ani jsme se neptali které, když se řeklo strana, byla tím míněna jen ta jedna. Nevěděli jsme, je-li to zlověstné nebo pozitivní, ale můj optimismus věřil v kladno. Když nás nezakázali v dobách nejtěžších, teď, po úspěchu Jonáše nás přece nezakážou. A potom: zakazovat posílali ty nižší šarže, kdežto teď k nám měli přijít soudruzi Koucký, Hendrych a podobní. Pamětníci se při četbě těchto jmen možná ještě dnes lehce zachvějou - byli to všechnomohoucí mužové, na jejich pokyn se děly věci, jaké si dneska ani nedokážeme představit.
Odehráli jsme představení a pak si nás vzácní hodnostáři povolali do foyeru divadla a položili nám otázku:
- Co kdo proti vám má? Vždyť to bylo pěkný!
Vysvětlení otázky, co kdo proti nám má, jsme čekali od nich a tak jsme popravdě řekli, že vlastně nevíme.
- Jak to, že nemáte divadlo? zněla druhá otázka. Ani na tu jsme neuměli docela odpovědět. Věděli jsme jen, že nám ho vzali, ale proč?
Budu upřímný, věděli jsme vlastně proč: byly jsme podezřelé živly a vlastně jsme pro vyvrácení tohoto podezření nic moc neudělali. Ale na druhou stranu jsme to ani ničím nestvrzovali.

Tehdy se ústřední výbor rozhodl věnovat nám divadlo. A sice to, které strana odcizila kdysi panu Stýblovi, pražskému milionáři. Dostalo se nám tedy jako dárku kradeného zboží, ale tenkrát se to tak nebralo. Kdybych tehdy řekl, že mi to divadlo přece nemůžou dát, když vlastně patří panu Stýblovi, asi by mě nezatkli, nýbrž by poslali pro záchranku.
Zkrátka za nějaký čas jsme se stěhovali do divadla Loutka - kdysi to bylo Nové divadlo Oldřicha Nového - toho z něj vypudili po únorovém puči pokrokoví satirici a během roku tuto prosperující scénu zcela zruinovali. Pak bylo přebudováno na loutkové divadlo, dostala je loutkářská katedra DAMU a v tomto skvělém sále v samotném centru metropole se hrávalo občas dopoledne pro školní mládež.
No a pak jsme se tam nastěhovali my a pobyli jsme si tam asi třicet let.

Pokračování příště...               Další díly najdete zde

(text k fotografii)
A tady zkoušíme už další Zuzanu, třetí v pořadí. Jana Malknechtovám já, Hana Hegerová, Pavlína Filipovská. U klavíru sedí Jiří Šlitr