Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (45)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (45)

Poslyšte nyní, jak se dá provést exkurze jednotlivými pracovišti našeho milovaného komořanského zámečku. Od vrátnice, přes sklad, telefonní ústřednu, jídelnu, sálový počítač, dálnopis, fonii, kreslírnu, prognózu, staniční síť, správu budov až po výzkum.
Následující řádky mají i jistou historickou hodnotu. Najdeme v nich totiž pohled na tehdejší technické vybavení Českého hydrometeorologického ústavu.
Ještě počátkem sedmdesátých let minulého století totiž opravdu pod haldami povětrnostních map praskala podlaha archívu, telefonní ústředna byla kolíčková, první sálový počítač vyžadoval přísnou klimatizaci, základním spojovacím prostředkem byl dálnopis a stále ještě přežívalo fonické spojení vysílačkami.

Největším oddělením pak byla kreslírna, kde ručně zakreslovalo „staniční pavouky“ do povětrnostních map asi dvacet kresliček. Mapy se samozřejmě také analyzovaly ručně, hodně se přitom gumovalo a tak nezbytnou pomůckou byl smetáček, zvaný „Korejsovy fousy“. No a jistě je vidět, že jsem měl vše pevně ve svých rukách.

Doufám, že všichni uznáváte starou pravdu o troše poezie, která - dle jistě správného mínění našeho moderního klasika - nikoho nezabije. A protože jiná životně důležitá pravda říká, že co nás nezabije, to nás posilní, pojďme společně posilovat! Opět je to „poezie“ zpívaná a tak některé nápěvy se možná i dají podle textu poznat.

Exkurze do komořanského zámečku (1972)

Znám já jeden krásný zámek, nedaleko Komořan
A v tom zámku pro všechny jsou dveře stále dokořán.
V tomhle zámku rok celičký, ve dne v noci jak včeličky –
Pracuje se o sto pět, proto vám chci o něm pět.

Ve vrátnici malé, hlídají nás stále, Plachý, Bažant, ba i Skřivan, poslouchejte dále.
S archivem se laská, podlahu mu praská, teď se učí esperanto, to je jeho láska.

S nebývalou ochotou – jupájdá, jéjéjjé, vždy před každou sobotu, jupájdá, jéjéjé,
Jirka ba i Matoušek, zajdou rádi na doušek, s nebývalou ochotou, pět plzní si daj´.
Občas sebou vezmou Růženku, to pak lítaj´ z šenku do šenku!
Tyhle lehké alkoholy, po těch hlava nezabolí, tak před každou sobotou Ráje vystřídaj´.

Naše paní Božena, těžkou práci bože má, když vás shání k telefonu, nikdy není zmožená!
Kéž by bylo stále víc, úklidových pracovnic,
které po všech těch oslavičkách neřeknou vám vůbec nic.

Jídelničku jednu znám, nové stoly dali tam,
Oč by větší radost měli strávníci, být tam ještě pivo pěnící!
Nezoufejte bratři mokří, panny, panici i fotři,
Zatím slinu každý otři, brzy přijde den,
Kdy klimatizovaný bar, od Wé eM Ó krásný dar,
Ve vší slávě v provoz bude uveden a naplní se odvěký náš sen!

A proto – ať, žije inženýr, ten baru pán!
Náš Honzík to je třída, vlhkost ba i grády hlídá,
Je naší zárukou, že nevyschne džbán!

A co dále v přízemí, čípak je to území,
Tam přibylo inženýrů, k počítači pionýrů, že to není k spočtení – ty kvanta!

Po starých točitých schodech, po schodech z kamene,
Dostanem se jak to chodí až do prvního poschodí – levého ramene.
Hned vedle pánského WéCé, klapot se ozývá,
Je to klapot dálnopisů, tuhle zvukovou kulisu nepoznáš u piva.

Dálnopisky jak se sluší, nemaj´ žádnou vatu v uších,
Všechny tento kravál notný, zaměnily za žár plotny!
Člověk míní, spoje mění, klidný koutek tady není,
Jsou však jedna rodina, šéfuje jim Hrdina.

Teď však přátelé opusťme kravál, pojďme vesele zas o dveře dál.
Co to tady je? Přece fónie, plná mufaxů, až srdce nyje!

Udělejme čelem vzad, obraťme se zpátky,
Pod schůdky se upravme, zastavme před dalšími vrátky!
Když se vrátka otevřou, dech se vám zatají,
Je to pravda nebo sen, vždyť je den – ústa zašeptají.

Už odedávna, už éry pana Rybáře, se na kreslírnu vybírá jenom podle tváře.
Ač se tu mění personál a ba i vedoucí, zůstává brko dvojité a taky pavouci.

Tam, tam, tam za tou stěnou, za stěnou skleněnou o kousek dál,
Tam, tam s tváří stísněnou o matce Pýthii sen se mi zdál.
U dveří v křesle, vypadám sklesle, vědět tak, jak bude, to bych si přál.
Tam, tam nad prázdnou mapou, takových jako já je jistě víc,
Tam, tam, snad někdy tápou, nebo i přestíraj´, že neví nic!
Po konzultaci, velké štrapaci, mindráky vyléčí mok z Popovic.

Už se blíží další taška s kozlem, to zas bude náramná útrata.
Tento lék si vypij po dobrém či po zlém, už po dvou flaškách poznáš pravdu Sokrata.

Zas, zas, zas, zas telefon zvoní, zrovna když, čerstvá káva voní.
„Jak to, že – pršelo můj bože, když já jsem chtěla práti za tratí,
jdete se vycpati!“ Jenže na asistenty tohle neplatí!

Projděme chodbou úzkou a tmavou, kdo nás v dalších dveřích vítá?
Jednatel mluví s Večerní Prahou, Běta zas příspěvečky sčítá.
Jedenkrát týdně peče klidně v místnůstce oné televize,
Je tu jak v oule, ty polokoule, i tady sem tam špuntík lítá.

V další cimře nikdo není, objížděj sít staniční,
S vodkou nebo s flaškou rumu zdolaj´ hory hraniční.

Do daleka chodba vede, šatny, WéCé ukrývá,
Až v posledních dveřích vlevo, kustod zámku přebývá.
Místnost útulností hýří, v oknech má plno kytek,
Nemá rád, když okna řinčí, čísluje nám nábytek.

Další tmavou chodbou, račte jíti po dvou, ať se práce neruší!
Ať lid úřednický, ani výzkumnický exkurzičku neruší.
Všichni se tu tumlujou, vedoucí tu kralujou.
Všechny direktivy ba i perspektivy na růžovo malujou!

Je naděje, že uvidíte grunty výzkumu, jen co stačí ukliditi špunty od rumu.
Ne že by se tu uklízely denně tolikrát, ó Roudo, nesmíš ty kvízy žrát!
Až uslyšíte zeza dveří francouzštinu znít, to Zdenda jistě právě přestal o mašinkách snít.
Tu od naproti ozývá se mohutný kravál, to Honza zas se do kritiky dal!

Cipísek se v haldách knížek ztrácí, račte rychle číst!
Laxní čtenář skončí na Pankráci, tím si buďte jist!

Mířínka - našeho tuláka, tajga sibiřská zas láká,
Po Obu i Léně klouzával se rád, ještě když nebyl kandidát.

Všechny dveře nelze však otevřít, byť to bylo přání zbožné,
Vyjděme ven, litujme jen, navštívit všechno není možné.
Rozlučme se se zámkem prastarým, vzpomínejme na něj v dobrém.
Těžko někdy setkáš se zas s meteorologickým obrem!

♦♦♦
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 12. 2010.