Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (13)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (13)

Původně jsem chtěl ukončit „střípky jičínské“ už minule v domnění, že tucet je docela hezké číslo. V hlavě mi však zablikala ještě řada dalších vzpomínek. I když jsou hodně osobní, neskromně se domnívám, že jsou docela zajímavé. Třináctka také ale není k zahození a to, že přináší smůlu je jistě pouhopouhá pověra, takže se tohoto pokračování vůbec nebojím.

Už několik našich generací má s plánováním špatné zkušenosti. Plánovat cokoliv se má velmi pečlivě, obezřetně a nejlepší možná je neplánovat vůbec! A tak i já se teď bohužel zařazuji k těm nepoučitelným, kteří zprvu bláhově plánovali prokládat tyto své „Střípky“ svými vlastními fotografiemi. No a asi každý už poznal, že velmi brzy jsem si musel vypomáhat „krádeží“ fotek z různých webových stránek a chlubit se tak vlastně cizím peřím. Musím jen doufat, že autoři dotyčných fotek jsou také takoví entuziasté jako já, a že také neuznávají moderní heslo – „o peníze jde vždy až v první řadě!“ A co více - nyní jsem se dostal do další šlamastiky. Když jsem se rozhodl přidat ještě toto jičínské pele-mele z let 1940 až 1948, problémy s ilustračním materiálem dále gradovaly a tak zřejmě poprosím o nějaký ten obrázeček karikaturistu a přítele FrKa.

Myslím, že toto pele-mele by mohlo být docela zajímavé, neboť se týká skutečností dnes už z nejrůznějších důvodů nevídaných. A začnu našimi tehdejšími míčovými hrami.
Už za války jsme na ulici před nádražím hráli „bosou ligu na betóně“. Název byl přesný zejména v létě a opravdu se kopalo na betonu. Hráli jsme většinou dva proti dvěma, někdy nás bylo i víc, opravdu bosi a s vlastnoručně vyrobeným hadrákem různé velkosti. Provoz na ulici byl téměř nulový, ovšem o menší odřeniny a ukopnuté palce nebyla nouze.
Koncem války a těsně po ní přišla éra „hlaviček“ a „dvojdotků“. Obojí se hrálo na chodníku tenisákem. Soutěžilo se, kolik kdo udělá hlaviček a také hráli dva proti sobě na branky, které byly od sebe asi pět metrů a v šířce celého chodníku. Když se podařilo vrátit soupeřovu hlavičku svou hlavou a dát gól, pak platil za dva. Dvojdotky se hrály nohou, branky byly jako u hlaviček, jen trochu dál od sebe. Kopalo se tenisákem po zemi a míč se musel vrátit jediným dotekem, takže někde této hře říkali „jednodotky“. Těžké bylo vrátit míček, který letěl těsně u zdi. Udělal-li někdo dvojdotek, kopala se na něj penalta z poloviční vzdálenosti, což byl téměř jistý gól.

Zcela originální hru s tenisákem jsme vymysleli před jedním vchodem do činžáku v Denisově ulici. U toho asi dva a půl metru širokého vchodu byla po stranách na chodníku kovová škrabadla na bláto z bot a nad nimi na zdi, nad malým výstupkem ve výšce jednoho metru asi třiceti centimetrová dřevěná madla na držení. Mezi těmi madly a zdí byla mezera, jen nepatrně větší, než průměr tenisového míčku. I házelo se do protilehlého madla, zásah shora byl za jeden bod a podařilo-li se prohodit míček od spodu, odrazem od té malé plošinky pod madlem, bylo to za dva body.
Někdy jsme zde hráli jakousi školku. To se házelo do té mezery za madlem postupně z různé vzdálenosti, kolmé na zeď. Pokud vím, tak vchod do tohoto domu se nezměnil a moc by mne zajímalo, zda tam ještě děti tuto „madlovou“ hrají. A ještě něco - v roce 1947, v době slavného pražského mistrovství světa, jsme na křižovatce u tohoto činžáku klidně hráli hokej, samozřejmě také tenisákem. A teď z jiného soudku.

Holičů i ševců bylo v Jičíně několik, ale musím zde připomenout dva z nich, kteří mi uvízli v paměti. Na Husovce – jakési hlavní třídě – jsme chodili k holiči a musím se přiznat, že já chodil velmi nerad. Bál jsem se nejen ušmiknutých konečků vlasů v očích, ale zejména břitvy, kterou mi lazebník chtěl vyholit krk a kotletky před ušima. Většinou to chudák musel vzdát, a teprve když jsem začal chodit do školy, nechal jsem si tuto úkony líbit, ovšem až po slibu, že za to dostanu žloutkový věneček nebo kremroli se sněhem od cukráře, který měl svůj krám hned vedle holiče.

 

S druhým živnostníkem jsme však byli téměř kamarádi. Byl to jeden z místních ševců a boty na opravu jsem k němu nosil rád. Obdivoval jsem v tom malém krámku téměř všechno. Jak to tam vonělo krémem na boty a popem, jak mistr seděl na verpánku a mistrně dělal šídlem díry do kožených podrážek a pak do nich jedním klepnutím zajímavého kladívka zarážel dřevěné floky.
Jednou mi to nechal zkusit, půjčil mi menší kladívko, ale stejně jsem se klepl do palce. Nejvíce jsem obdivoval haldu střevíců, připravených k opravě. Když jsem přinesl naše boty, ani si je moc neoznačil, snad jen nějakou ledabylou značkou, hodil je na tu haldu, a já vůbec nechápal, jak je pak pozná.
Aby se šetřily podrážky bot, dávaly se na jejich špičky kovové plíšky a na podpatky někdy celé podkůvky. Hezky to při chůzi cvakalo a dokonce jsme jimi mohli dělat krásné jiskry. Stačilo škrtnout okovaným podpatkem o žulový okraj chodníku. Je opět možné, že dnešní mladí ani některé ty ševcovské termíny neznají. Je smutné, že toto řemeslo snad téměř zaniklo a boty se dnes už vlastně podrážejí pouze na nohách oponentů.

A ještě saturninovské malé uvedení na pravou míru – pro eventuelní Jičíňáky: Frk to v mém rodném městě samozřejmě nemohl znát, takže – cukrář měl krámek tam, kde je na obrázku krámek ševce, který pak měl ten svůj asi o dvě stě metrů dále směrem k Valdické bráně a kousek za rohem. Bosý kluk s mičudou je ovšem téměř přesný.

♦♦♦
 
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 04. 2010.