Dobromila Lebrová: Adalbert Stifter, rakouský spisovatel, malíř a pedagog

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Adalbert Stifter, rakouský spisovatel, malíř a pedagog
23. října 2010 - 205. výročí narození


Pokud se člověk setká s některým Stifterovým spisem, bývá okouzlen popisem krajiny, líčením přírodních krás, ale i vysokou morálkou jeho hrdinů. I přes často tragický osud jeho hrdinů je Stifterovo dílo uklidňující a přinášející naději pro lepší uspořádání světa: „Jen to, co prýští jako živý pramen z celistvosti živé, teplé duše, může zase vytvořit život.“

Pro své vidění lepšího světa a romantismus byl již za svého života kritizován. Připouštěly se jeho popisy přírodních krás, ale jeho postavy nebyly považovány za skutečné. Už tehdy bylo jeho dílo považováno za staromódní. - No, možná podle každé přítomné generace je mravnost také staromódní!
Jeho vlastní život ale byl doprovázen řadou strastí a tragických událostí, které sám spisovatel nakonec neunesl.
Bývá nazýván básníkem Šumavy a od prvních vydání jeho prvních povídek našel oblibu mezi čtenáři z německy mluvících zemí, ale i u nás. Jeho dílo bylo velmi brzy překládáno do češtiny. Jeho sloh je květnatý, ale srozumitelný. Pro čtenáře z anglicky mluvících zemí je ale téměř neznámý.

Rakouský spisovatel, básník, malíř a pedagog Adalbert Stifter se narodil právě před dvěma sty pěti lety jako Albert Stifter 23. října 1805 v městysu Horní Planá u dnešního Lipenského jezera v domě čp. 21. V jeho rodném domku je nyní muzeum - viz obrázek. - Jeho tatínek Johann Stifter pocházel sice z hospodářství, ale živil se jako tkadlec a později jako obchodník se lnem a obilím. Maminka Magdalena, rozená Friepesová, byla dcerou místního řezníka Franze Friepese. Bertl, jak mu doma říkali, byl nejstarší z dětí, později měl ještě čtyři sourozence.

Přes chudobu rodičů prožil Bertl krásné dětství. Jeho maminka a babička Ursula Stifter i dědeček Augustin Stifter z otcovy strany mu vyprávěli mnoho pohádkových příběhů a velice ho ovlivňovala krásná šumavská příroda. Tehdy ještě dávno nebyla Lipenská přehrada a příroda byla o mnoho bujnější než dnes.
Ve škole se dobře učil, vykazoval talent i v kreslení a jeho učitelem byl Josef Jenne, který cvičil žáky především ve slohu - v psaní dopisů a pojednání. Rozeznal chlapcův talent a radil rodičům, aby ho poslali na studia. Bertl se začal na studia připravoval a docházel na vyučování latiny k místnímu kaplanovi.
Sám ve svých kraťoučkých pamětech popisoval, jak miloval hudbu, především Haydnovu a Mozartovu. Popisoval zážitek ze svých deseti let, kdy právě pan učitel Jenne se skupinou místních hudebních nadšenců nastudoval Haydnovo „Stvoření“, v němž Bertl sám zpíval alt. Popisoval to jako zážitek, kdy byl unesen do nejvyšších nebeských sfér, až k božskému trůnu. Jeho nadšení pro tuto hudbu ho provázelo po celý život.
V listopadu 1817 Bertlovo šťastné dětství skončilo. Jeho otec zahynul pod převrhnutým vozem s nákladem na cestě mezi Welsem a Lambachem. Otcovu smrt Bertl velmi těžce nesl a nemohl se s ní smířit. Aby aspoň trochu pomohl s nějakým příspěvkem matce, pracoval v hospodářství u dědečka.
Otcovou smrtí se také změnily plány na jeho případné studium, obzvláště, když místní kaplan, který ho učil latině, prohlásil, že na studium nemá. Bertl ale přílišné nadšení pro studium ze začátku ani neměl.
Tehdy se do toho vložil dědeček z matčiny strany a obrátil se na svého příbuzného, kaplana z Viechtwangu, jižně od Lince, který dal chlapci doporučení na kněze a pedagoga klášterního gymnázia v Kremsmünsteru - pátera Placida Halla (1774 – 1853).Ten Bertla přezkoušel ze všeobecných vědomostí, zjistil jeho nadání a po přijímací zkoušce byl Bertl na studium přijat. Páter Hall mu byl během studií otcovským přítelem.
Maminka se v r. 1820 znovu provdala za místního pekaře Ferdinanda Mayera, ale vůči otčímovi měl Albert spíš kritický postoj.
Už od r. 1820 Stifter maloval.
Nejdříve studoval na gymnáziu hlavně humanitní vědy; kreslení ho učil Georg Riezlmair (1784-1852), poezii Ignaz Reischl; v r. 1824 začal s matematikou a fyzikou pod vedením vynikajícího pedagoga, fyzika a astronoma Mariana Wolfganga Kollera (1792 - 1866). Tajně začal psát první básně, například báseň, jak se dostávali slepý s chromým přes řeku „Slepý a chromý“ (Der Blinde und der Lahme). Už jako gymnaziální student dával soukromé hodiny slabším žákům.
Roku 1925 onemocněl pravými neštovicemi.
Školu ukončil s vynikajícím vysvědčením v r. 1826 a začal téhož roku studovat na vídeňské univeritě práva. Na studiích se živil kondicemi, hlavně z matematiky a fyziky. Vedle právnických přednášek poslouchal i přednášky z přírodních věd - z fyziky, matematiky a astronomie, ale také se zabýval historií umění. Ze začátku měl velmi dobré studijní výsledky.
Asi v r. 1827 se seznámil se svou velkou, nenaplněnou láskou - Fanny Greipl (1808 - 1939), dcerou bohatého obchodníka s plátnem ze šumavského Frymburka, nedaleko Horní Plané - viz další obrázek. Fanny byla sestrou Stifterova přítele a spolužáka, který pozval svého přítele na návštěvu k nim do Frymburku. Frymburk Stifter ve svých dílech nazýval Pirling.

Tehdy Stifterova básnická tvorba pokračovala, ale zatím neveřejně. Jeho básně ovlivňovala poezie Johanna Wolfganga Goetha (1749 - 1832), Johanna Gottfrieda Herdera (1744 - 1803) a Jeana Paula (1763 - 1825).
Vztah k Fanny byl však poznamenán tím, že rodiče Fanny si jej jako manžela pro svou dceru nepřáli, protože neměl zajištěnou existenci. Zakázali i veškerou korespondenci. Pro něj to byla ztráta, se kterou se nesmířil po celý život. Vedlo ho to k pocitům méněcennosti a nejistotě, které posléze vyústily do alkoholismu. V důsledku nešťastné lásky přestával Stifter studovat, výsledky tomu odpovídaly a nakonec v r. 1930 studia opustil. Živil se nadále hodinami, tentokrát i ve službách význačných šlechticů a míval problémy s financemi.
V r. 1830 vydal pod pseudonymem Ostade osm básní v lineckém časopise „Österreichischen Bürgerblatt für Verstand, Herz und gute Laune“ (Rakouský občanský list pro rozum, srdce a dobrou náladu). Mělo to být poselství pro Fanny.
Ze svých bolestí se pokoušel také dostat psaním a malováním. Jeho první malířská díla okouzlovala určitou naivností, často byla ovlivněná jinými malíři, nejvíce rakouským krajinářem Friedrichem Gauermannem (1807 - 1862). Gauermann maloval ve stylu tehdejšího módního biedermeieru, tj. umění poplatného vkusu a potřebám vzmáhající se buržoazie a měšťanů. Biedermeier bývá dost často jako umění i zpochybňován.
Když se Stifter poněkud vzchopil, pokoušel se začátkem třicátých let získat trvalé místo učitele či profesora přírodních věd. Psal do různých škol, podle určitých pramenů se ucházel i o místo profesora fyziky na univerzitě v Praze a ve školách na Moravě. Poptával se i na lyceu v Linci, ale neúspěšně.
V r. 1832 se setkal při nějakém domácím plesu s modistkou Amalií Mohaupt (1811 - 1883) - viz další obrázek, dcerou penzionovaného důstojníka z moravského Kyjova, která byla poměrně chudá. Stále ale beznadějně doufal v kladný obrat svého vztahu s Fanny. O Amalii říkají některé prameny, že Stiftera intelektuálně nedosahovala, jiné vyprávějí, že byla rozhazovačná. Dvacátého srpna 1835 nabídl Stifter Amalii manželství.

Pravděpodobně někdy v letech 1834 až 1835 vznikla jeho první povídka „Kondor“ (Der Condor), která vyšla po dlouhém spisovatelově váhání a přemlouvání od přátel až v r. 1840. - Povídka „Kondor“ vyšla v časopise „Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode“ (Vídeňský časopis pro umění, literaturu, divadlo a módu). Touto povídkou dosáhl Stifter sice jen prostředního úspěchu, ale jeho díla se začala vydávat.
Ze začátků třicátých let pochází Stifterova malba „Zřícenina Vítkova Hrádku“ (Ruine Wittinghausen) z blízkosti touženého a pro něj nešťastného Frymburku - viz další obrázek. - Kolem r. 1834 začal Stifter ve své malbě rozvíjet nezávislý styl, snažící se zachytit prchavé okamžiky, například na obraze „Vila v Neuwaldeggu“ z r. 1841. Někteří výtvarní kritici se domnívají, že to byl už raný impresionismus.

V r. 1836 se Fanny provdala za finančního úředníka. Stifter a Amalie Mohaupt se vzali 15. listopadu 1837. Ještě před sňatkem se Stifter marně ucházel o místo profesora na významné lesnické akademii v Mariabrunnu u Vídně. Během let 1836 a 1837 vznikly povídky „Polní květiny“ (Feldblumen), které vyšly až v r. 1841.
V r. 1839 vytvořil Stifter obraz „Pohled na vídeňské předměstské domy“ (Blick auf Wiener Vorstadthäuser) a také obraz „Pohled na Beatrixgasse“ (Blick in die Beatrixgasse) a dále obraz z Alp u Berchtesgadenu „Königsee s Watzmannem“ (Der Königsee mit dem Watzmann).
V r. 1839 zemřela Fanny během šestinedělí.
V r. 1840 vyšla „Vesnička na suchopáru“, překládaná také jako „Ves na pláňce“ (Das Heidedorf).
V r. 1841 vyšly „Polní květiny“ v almanachu „Iris“. V tomto almanachu vyšel v r. 1842 Stifterův nejoblíbenější román „Hvozd“ (Der Hochwald), v němž mistrně popsal krásu jeho milované a jeho srdci blízké Šumavy - i charakter jejích obyvatel. - Rovněž tohoto roku vyšlo „Z kroniky našeho rodu“ (Die Mappe meines Urgrossvaters), kterou znovu předělal a doplnil v r. 1864.
V r. 1841 vyšel rovněž v almanachu „Iris“ ještě „Hrad bláznů“ (Die Narrenburg). Časopisecky vyšla povídka „Abdiáš“ nebo „Abdias“ (Abdias) o Židovi, žijícím kdesi v poušti a shromažďujícím tam poklady a majetek. Byl to určitý průlom ve Stifterově literární tvorbě, protože se stal jako spisovatel známým i žádaným. - Hrdina povídky se ale musel dožít toho, že v boji o bohatství se nedočká žádné radosti: loupežníci mu vyloupí dům, manželka zemře po narození dítěte. Když opustí svou vlast a najde útočiště v Evropě, všechnu svou lásku a péči věnuje své dceři, kterou také nakonec ztratí. Touto povídkou dokázal Stifter, že biedermeierovsky pojatá literatura není pouhý patos, či něco líbivého, ale může být i jistým ponaučením o smyslu života.
V letech 1839, 1840 a 1842 vystavoval na výstavách, pořádaných Rakouskou císařskou akademií (Õsterreichesche-Kaiserliche Akademie).
Částečně se Stifter jako malíř živil, více však vydělával hodinami u bohatých a vlivných šlechticů, zvláště když začal být známý jako spisovatel. Byl oblíben pro své uhlazené chování a velké vzdělání. V letech 1843 až 1846 učil matematice a fyzice Richarda Metternicha (1829 - 1895), syna kancléře Metternicha (1773 - 1859), ke konci života býval i na zámku Kynžvart - kancléřově letním a reprezentačním sídle. Stal se přítelem svého učitele z univerzity - Andrease Baumgartnera (1793 - 1865), který pocházel z jeho milovaného Frymburka. Baumgartner se později stal i ministrem školství. Stifter také například docházel do rodin Schwarzenbergů, Colloredo-Mansfeldů a jiných. Byl znám nejen jako domácí učitel, ale i oblíbený předčitatel.
V letech 1844 až 1850 vyšly některé povídky souhrnně pod názvem „Studie“ (Studien). V r. 1842 vyšel „Horský křišťál“ (Bergkristall) a „Lesní poutník“ (Der Waldgänger). R. 1847 vydal „Vápenec“ (Kalkstein). Postupně do r. 1844 vyšly ještě ve „Studiích“ zahrnuté „Stará pečeť“ (Das alte Siegel), „Brigitta“, „Lesní pěšina“ (Der Waldsteig). - „Horský křišťál“ pro jeho oblíbenost zahrnul později i do souboru „Pestré kameny“ (Bunte Steine).

V r. 1845 cestoval se svou manželkou do Hallstadtu k znalci dachsteinského okolí, profesoru Friedrichu Simonymu (1813 - 1896), rodáku z Hrochova Týnce a výtečnému horolezci, a vydal se s ním na výlet do údolí Echerntal. Z tohoto pobytu pochází obraz „Im Gosautal“ (V údolí Gosau). Simonyho později zobrazil ve svém románu „Pozdní léto“ (Nachsommer) jako Heinricha Drendorfa. Při této cestě se zastavil také ve Frymburku a ve svém rodišti, protože jeho maminka ještě žila.
V letech 1846 až 1847 se Stifter seznámil s význačnými hudebníky - německými manželi Clarou (1819 - 1896) a Robertem (1810 - 1856) Schumannovými - a se švédskou pěvkyní a velkou láskou Hanse Christiana Andersena Jenny Lind (1820 - 1887). Pobýval také v Mnichově. - V r. 1846 vyšla povídka „Popsaná jedlička“ (Der beschriebene Tännling).
Protože manželé Stifterovi neměli děti, rozhodli se, že přijmout za vlastní Julianu, šestiletou neteř paní Stifterové. Byli za tím účelem v létě v Linci.
Stifter se zapojil do příprav na reformy, které se rýsovaly v předvečer revolučního roku 1848. Měl tehdy plán pořádat přednášky pro veřejnost na téma estetika, rovněž pro ženy, což bylo v té době nevídané, ale návrh propadl. V tomto roce vznikl román „Ubohý dobrodinec“ (Der arme Wohltäter) a povídka „Prokopus“ z okolí dnešní obce Smrčná u Vimperka, dříve Fichtau.
Při vypuknutí revoluce byl Stifter navržen jako volitel ve svém bydlišti do sněmovny - a to pro svou vážnost jako spisovatel i jako novinář v „Ústavních dunajských novinách“ (Constitutionellen Donau-Zeitung). Jako byl na počátku revoluce Stifter vývojem událostí nadšen, byl vývojem a hlavně násilnostmi při revoluci zklamán. Sám o tom napsal: „Když jsem viděl, kam věci spějí, zmocnila se mne ta nejhlubší a nejtemnější sklíčenost nad lidstvím a sledoval jsem události s pozorností a pohnutím, které bych od sebe sám nikdy netušil. Když nerozum, dutý entuziasmus, špatnost a prázdnota, posléze dokonce i zločin se roztahovaly všude a zmocnily se světa...“
Šestého května odjel do Lince, pokoušel se tam ve značných finančních nesnázích sehnat místo učitele a nakonec nabídl své služby hornorakouské vládě, která posléze použila jeho značných pedagogických zkušeností a schopností, a v roce 1849 byl jmenován školním inspektorem. Spolu s dalšími osvícenými pedagogy ze svého okolí se snažil o reformu školství. Jako nově jmenovaný inspektor se zúčastnil také otevření nové linecké reálky. V Linci Stifterovi zůstali bydlet v domě na dnešním náměstí - Adalbert Sifter Platz č. 1, na kterém je i pamětní deska. Stifter tam bydlel až do své smrti. V domě je dnes Institut Adalberta Stiftera (Adalbert-Stifter-Institut) - viz další obrázek.

Své dovolené od té doby trávíval Stifter v bavorském Lackenhäuseru na Šumavě, nedaleko našich dnešních hranic, a v Kirchschlagu nedaleko Lince.
V roce revoluce vyšla časopisecky povídka „Vrátný v panském domě“ (Der Pförtner im Herrenhause), která byla knižně potom přepracována do povídky „Turmalín“ v Stifterově oblíbeném povídkovém souboru „Pestré kameny“.
Stal se také redaktorem „Lineckých novin“ (Linze Zeitung) a částečně i „Vídeňského posla“ (Wiener Bote). Začal historické studie o Rožmbercích pro svůj zamýšlený román „Vítek“ (Wittiko). Jako příprava na slavný román „Pozdní léto“ (Nachsommer) vyšla časopisecky stejně jako povídka „Starý hofmistr“ (Der alte Hofmeister). V Lipsku byla v r. 1849 vydána povídka „Smolaři“ (Pechbrenner), o smolaři, který v lesích těžil smůlu a kvůli moru utekl do hlubokých lesů. Stifter později povídku přepracoval pod názvem „Žula“ (Granit). Stifterova práce „Venkovská škola“ (Die Landschule), ve které vysoce oceňoval práci vesnických učitelů, vyšla také v této době.
Je známo, že Stifterovy příběhy si obzvláště oblíbila rakouská císařovna Alžběta (1837 - 1898), manželka císaře Franze Josefa I.
V r. 1850 byl Stifter jmenován také školním radou a byl i za své zásluhy o kulturu vyznamenán velkou zlatou Medailí za umění a vědu.
Přímo v Linci našel Stifter velkou podporu pro svou pedagogickou činnost u hornorakouského místodržitele, svobodného pána Eduarda von Bacha (1815 - 1884), svého nadřízeného. Eduard von Bach byl bratrem obzvláště v Čechách nechvalně proslulého ministra vnitra Alexandra Bacha (1813 - 1893), o němž zůstal v českých myslích pojem „Bachův absolutismus“. - Jejich názory na reformu školství byly značně podobné. - Můžeme si povšimnout, že Stifter byl v úzkém kontaktu s rodinami dvou osobností, které značně ovlivňovaly českou historii devatenáctého století - Metternicha i Bacha.
Z roku 1850 pochází Stifterův obraz „Měsíční krajina se zataženou oblohou“ (Mondlandschaft mit bewölktem Himmel).
Krátce na to se objevil první Stifterův životopis , „Adalbert Stifter, životopisný náčrt“ (Adalbert Stifter, Biographische Skizze), který sepsal linecký lékárník a spisovatel Heinrich Reitzenbeck (1812 - 1893).
Ovšem v té době se značně vyhraňovali kritici jeho díla. Ostře ho kritizoval ve své době nejuctívanější německý dramatik a básník Friedrich Hebbel (1813 - 1863) a dále rakouský spisovatel Hugo von Hofmannsthal (1874 - 1929), kteří Stifterovi vytýkali rozvláčnost, neživotnost postav, příliš zdůrazňovanou morálku, zavánějící až staromódností. Naopak ho velice oceňoval německý filozof Friedrich Nietzsche (1844 - 1900).
Ze začátku padesátých let je záznam o Stifterově přednášce o vzácném gotickém oltáři z 15. století v kostele svatého Wolfganga v Kefermarktu severovýchodně od Lince.
Roku 1852 získal Stifter další funkci - C.k. ústřední komise pro výzkum a udržování uměleckých a historických památek (Die k.k. Zentralkommission zur Erforschung und Erhaltung der Kunst- und historischen Denkmale) ho jmenovala konzervátorem uměleckých památek pro Horní Rakousko. Takže se vedle prací pedagogických a tvůrčí práce spisovatelské se Stifter zabýval i probíhajícími vykopávkami starožitností v Linci. Byl činný také v uměleckém spolku (Kunstverein) a v linecké muzejní radě.
V r. 1853 vyšla již zmiňovaná, velmi oblíbená sbírka příběhů „Pestré kameny“ obsahující povídky Žula (Granit), Vápenec (Kalkstein), Turmalín (Turmalin), Horský křišťál (Bergkristall), Kočičí stříbro (Katzensilber), Horské mléko (Bergmilch).
Jsou to příběhy, v nichž se neporušenost přírody i lidské duše střetává buď s rozpoutanými živly nebo s rozpoutanými vášněmi. Zvláště oblíbená je „vánoční povídka“ „Horský křišťál“, kdy ve vánoční noci v horách zabloudí dvě dětí a příběh vedle mrazivých krás přírody popisuje i chování a reakce příbuzných a sousedů obou dětí ve vypjaté situaci. Vyšla rovněž odborná příručka „Lesebuch zur Förderung humaner Bildung“ (Čítanka na podporu lidského vzdělávání), kterou napsal společně se svým přítelem, lineckým učitelem Johannem Apprentem, ale následujícího roku rakouské ministerstvo školství knížku odmítlo. Bylo to období, kdy Stifter začal trpět podrážděním nervů a začínající cirhózou jater. Měl značné problémy s ředitelem nově vzniklé linecké reálky, kvůli čemuž byl později dohledu nad touto školou zbaven.
V r. 1854 byl Stifter vyznamenán rytířským křížem Řádu Františka Josefa I. Do domácnosti Stifterových přibyl další člen - veselá Josefina Stifter z Klagenfurtu, s níž a její sestrou Luise se Stifter při návštěvě Klagenfurtu toho roku setkal. Jiné prameny uvádějí pozdější datum jejich setkání. Ale toto datum je nepravděpodobné, protože Luisa už v r. 1855 zemřela.
V té době se jeho literární styl poněkud měnil směrem ke klasikům, především Goethovi, což se odrazilo v jeho vrcholných dílech, hlavně v románu „Pozdní léto“. Tento román bývá připodobňován k tzv. německým „výchovným románům“, s čímž začal svým románem „Viléma Meistera léta učednická“ už víc než před půlstoletím Johann Wolfgang von Goethe. Román popisoval výchovu obchodnického syna a jednotlivé kroky, kterými jeho hrdina dosahoval vlastností ušlechtilého a důstojného člověka. Román dokončil v r. 1857 a tehdy vypukla největší kritika jeho díla, hlavně od Hebbela.
V létě 1855 Stifter cestoval, byl mj. opět ve Frymburku i v Horní Plané. V létě Stifter navštívil Terst a poprvé a jedinkrát vlastně viděl moře.
Rokem 1858 nastala Stifterova nejtěžší léta. Na podzim r. 1858 zemřela jeho maminka. V zimě 1859 začal trpět zánětem očních víček, nemohl ani číst ani psát ani malovat.
Na jaře dalšího roku se ztratila adoptivní, tehdy osmnáctiletá dcera Juliana a po čtrnácti dnech ji utonulou vytáhli z Dunaje. Není jasné, byla-li to nešťastná náhoda nebo sebevražda; prameny o tom se různí, stejně i o datu nešťastné události. Ale i Josefina, další neteř, tentokrát ze Stifterovy strany, zemřela na tyfus - opět není jasné, zdali ještě u Stifterů nebo v Klagenfurtu či ve Vídni, jak uvádějí různé zdroje.
Stifter se pokoušel svůj zármutek tišit svým uměním, ale přes to se stal zádumčivým a sklíčeným. Pracoval na svém historickém románu „Vítek“ (Wittiko), ale práce mu nešla k velkému zármutku jeho budapešťského nakladatele od ruky. Delší dobu mu nic nevyšlo - až v r. 1864 přepracované „Z kroniky mého rodu“ a „Potomci“ (Nachkommenshaften).
Z doby kolem roku 1859 jsou Stifterovy zmínky o díle pražského malíře - samouka Augusta Friedricha Piepenhagena (1791 - 1868), kterého Stifter vysoce oceňoval, udržoval s ním korespondenci a snažil se najít odbyt pro Piepenahagenovy obrazy mimo oblast českých zemí.
V r. 1860 cestoval Stifter do Vídně a do Mnichova. Opět manželé Stifterovi přijali do domu další neteř - Katharinu Mohaupt, tentokrát jako služebnou.
V kalendáři „Österreichischer illustrierter katholischer Volkskalender für das Jahr 1860“ (Rakouský ilustrovaný katolický lidový kalendář pro rok 1860) vyšla povídka „Dvě vdovy“ (Zwei Witwen)..
Od r. 1862 se jeho nervové potíže stále stupňovaly a onemocněla i jeho manželka. Spisovatel se stával stále podrážděnější.
V r. 1863 vyšla povídka „Potomci“ (Nachkommenschaften) a zároveň Stifter dokončoval svoji úpravu „Z kroniky mého rodu, která vyšla v následujícím roce. V létě 1864 trávil svou dovolenou opět na Šumavě, ale zdravotní potíže neustávaly, takže se jeho zdravotní dovolená protáhla až do příštího roku.
Léčil se v Linci u vynikajícího místního lékaře, ale v r. 1865 vyhledal radu u vídeňského profesora, který byl nějakou dobu předtím i profesorem v Praze - Augusta Oppolzera (1808 - 1871) a ten mu doporučil kúry v Karlových Varech. Stifter si musel na léčení vypůjčit. Odjel do Karlových Varů, odkud podnikal výlety na Kynžvart, za svým někdejším žákem Richardem Metternichem. Byl se podívat i v Mariánských Lázních. Vracel se přes Prahu a Norimberk na Šumavu do Lackenhäusernu pod Třístoličníkem na Šumavě. Je známo, že při svém průjezdu Prahou navštívil na Jenerálce také malíře Augusta Piepenahagena.
V r. 1865 vyšel první díl jeho vrcholného díla - historického románu „Vítek“ z 12. století o Vítkovi z Prčice, který byl zakladatelem rodu Vítkovců, rodu z Růže, později Rožmberků. Rožmberkové byli stoupenci prvních Přemyslovců a tak získali svůj pozdější význam, ale Stifter jim dává úlohu i na mezinárodním kolbišti. Zamýšlel tímto svým románem dát současné společnosti historický příklad morálky a ušlechtilosti, což se pochopitelně střetlo s názory kritiky; uznání toto jeho dílo dosáhlo až po spisovatelově smrti. Další dva díly vyšly po sobě v následujících letech. Vítkovicové Stiftera zaujali i v časopisecky vydané povídce Záviš.
Zimu trávil Stifter částečně v Linci a částečně v Kirschlagu.
Koncem roku získal Stifter titul dvorního rady a byl s plným platem poslán do penze. Doufal, že se jeho zdraví zlepšilo, jak ho ujišťoval i jeho karlovarský lékař.
Do Karlových Varů jezdil pak ještě následující dva roky. V Linci se dále věnoval literatuře, malířství, péči o svou sbírku kaktusů, ale také o dva psy své paní. V r. 1866 trávil Stifter delší dobu v Kirschlagu, protože se obával cholery.
Posledními Stifterovými povídkami z r. 1866 byly „Sentzovský polibek“ (Der Kuss von Sentze) a „Zbožné přání“ (Der fromme Spruch), vydané časopisecky.
Lékaři se však mýlili, nemoc se opět začala zhoršovat. Vedle tělesných problémů trpěl i bludnými stavy.
V r. 1867 mu sasko-výmarský vévoda Karl Alexander (1818 - 1901) propůjčil rytířský řád první třídy řádu Bílého sokola. Na podzim 1867 zajel naposledy do svého rodiště.
Nakladatelství Brockhaus zamýšlelo vydat Stifterův životopis, který přislíbil vypracovat Johannes Aprent. Protože se k tomu nedostal, požádalo nakladatelství o jakési paměti samotného spisovatele. Své vzpomínky psal Stifter už velmi nemocný, kdy většinou ležel. Byly velice stručné a upomínaly hlavně na spisovatelovo dětství.
V prosinci 1867 bylo už jasné, že jeho stav je beznadějný. Jeho úzkosti a bludy se zvyšovaly.
V noci z 25. na 26. leden se Stifter pořezal na krku a v bezvědomí žil ještě do 28. ledna 1868. Pochován byl na hřbitově Svaté Barbary v Linci. - V českých novinách se objevila zpráva, která jeho účast na vlastním konci diskrétně vynechala.
Některá jeho díla vyšla za spisovatelova života víckrát. O vydání jeho sebraných spisů u jeho budapešťského vydavatele se zasloužil Stifterův přítel Johannes Apprent. Tím byla zabezpečena Stifterova manželka, protože z vydávaných spisů po spisovatelově smrti dostávala rentu.
O deset let později se Stifterovi ctitelé rozhodli postavit památník u Plešného jezera. Stojí tam obelisk, který byl po dobu socialismu nepřístupný; po dost strmém výstupu je možné jej nyní navštívit - viz další obrázek. Po Stifterovi se nazývá i úsek pohraniční cesty „ Adalbert Stifter Steig“ (Stifterova stezka) a v Rakousku je i jeho pramen.

V r. 1918 byla ve Vídni založena Společnost Adalberta Stiftera (Adalbert-Stifter-Gesellschaft Wien). Další společnost se Stifterovým jménem byla založena v Leichlingenu v Porýní-Vestfálsku a úzce spolupracuje s Institutem Adalberta Stiftra v Linci. S politickým podtextem vznikl v Mnichově v r. 1947 další, tentokrát krajanský Spolek Adalberta Stiftera (Adalbert Stifter-Verein). V Horní Plané je v rodném domě památník, v Linci je Stifterův pomník.
V německy mluvících zemích jsou po Stifterovi pojmenovány mnohé školy a ulice a na místech, kde pobýval nebo je navštívil, jsou pamětní desky.
Na jeho dílo navázala řada spisovatelů z Rakouska a hlavně z Německa.
Stifterovo dílo povznáší – je tedy velmi překvapivé, když se hlouběji seznámíme s jeho životopisem, jak těžký a složiý život musel prožít. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 12. 2010.