Rozhovor s Jiřím Práškem, ředitelem Prácheňského muzea v Písku

•  Pane Prášku, zajímalo by mne, zda ředitel muzea musí mít vystudovánu historii, nebo zda se k takovému postu vypracoval z oborů příbuzných…

Ředitel muzea samozřejmě nutně nemusí být historik, ostatně historie je pouze část oborů, kterými se muzea zaobírají. Znám ředitele vystudované přírodovědce, geografy, učitele, ekonomy... Ptáte-li se na mě, tak já jsem vystudoval historii na filozofické fakultě brněnské univerzity.

•  Jak dlouho v Prácheňském muzeu pracujete?

Do muzea jsem nastoupil čtyři dny po promoci, v roce 1983, ale ještě jsem pak musel na jeden rok na základní vojenskou službu. Čili je to zatím moje jediné pracovní místo. Začal jsem pracovat jako etnograf a po třiadvaceti letech této profese, která mě opravdu bavila, jsem po odchodu ředitele do důchodu nastoupil na jeho místo.

•  Za takovou dobu jste píseckou veřejnost určitě dobře poznal. Je v ní smysl pro historický kontext?

Myslím si, že obyvatelé města mají k historii Písku docela pozitivní vztah. Město má bohaté dějiny, ale své dějiny má každé město, každá vesnice, každé místo naší krásné vlasti. Avšak jsou místa, která mají svého ducha, říká se tomu Genius loci, a ten pak vše ovlivňuje. Je to možná málo pochopitelné, racionálně nevysvětlitelné, ale je tomu tak. Písecký Genius loci je ve městě všudypřítomný, je v dlažbě, zdivu starých domů, ve vodě Otavy...

•  Říkáte, že historii jste vystudoval v Brně. Vzpomenete si, kteří lidé vás v dětství a mládí nejvíce ovlivnili?

Na prvním místě to prý byla prababička, která mě vychovávala „od plenek“. Ta mi hodně četla různé pověsti a pohádky a vyprávěla staré příběhy. Pak jsem měl výborného učitele češtiny a dějepisu na základní škole v mém rodišti Chýnově na Táborsku, Jaroslava Malenínského, který byl zároveň správcem v Chýnovské jeskyni, a já se tam stal jeho pomocníkem. Strávil jsem tam osm mladých let, a byla to opravdu dobrá škola. Navíc si pan učitel hojně kupoval knihy o historii a občas mi něco půjčil. S láskou vzpomínám i na učitele dějepisu na táborském gymnáziu Dr. Frídla, kterého jsme měli všichni rádi. Mým prvním praktickým učitelem historie byl chýnovský obvodní lékař MUDr. Vojtěch Strnad, humanitně vzdělaný člověk ještě ze staré školy, byl zhruba o padesát let starší než já, ale rozuměli jsme si dokonale – ostatně spojoval nás zájem o dějiny Chýnova. A pak ještě s úctou vzpomínám na Dr. Tomana, byl příslušníkem bývalé vyšší úřednické rodiny u Schwarzenberků, noblesní pán, který v Chýnově vyučoval cizí jazyky – němčinu, francouzštinu, angličtinu, latinu. Sbíral detektivky, často je četl v originále a kouřil voňavou lulku.

•  Myslím si, že člověk dennodenně se pohybující nejen v současnosti, ale přeneseně také v časech minulých žije v širším životním prostoru…

Občas se mě lidé ptají, v které době bych rád žil a z jejich otázky cítím, že by chtěli slyšet, abych jmenoval časy Karla IV. nebo alespoň Františka Josefa I. Ale já je zklamu, protože říkám, že chci žít právě teď, jsem na to zvyklý, mám tu své pohodlí a upřímně řečeno, nerad se sžívám s výkřiky budoucnosti – s neustále se rozvíjející technikou. Takže ani v budoucnosti bych nechtěl žít. Mám u lůžka nový budík, na mě příliš složitý, a ten mě tak úpěnlivě vyhání z postele ráno v šest a to i v sobotu, kdy bych si mohl přispat, protože ho prostě neumím nastavit na jinou dobu. Takže s tím žitím v širším životním prostoru to u mě nebude tak horké...

•  Na Písecku jste znám jako člověk s bohatou bibliografií. Která část dějin vás přitahuje nejvíc?

Těžko říci, protože se zajímám o regionální historii komplexně, a pracuji s ní denně, zajímá mě zpravidla to období, s nímž jsem právě „v kontaktu“. Jednou je to desáté století, jindy doba Jana Husa, pak zase třeba konec 19. století. I když k tomu posledně jmenovanému mám vztah asi nejbližší.

•  Vzpomenete ještě, která publikace byla vaše první?

No jistě, na to se nezapomíná. Byla to nevelká brožura nazvaná prostě Chýnov a vydal mi ji v Táboře pan Kyral, vedoucí odboru obchodu a cestovního ruchu. Moc mi tenkrát pomohl, bylo to v roce 1979 a já právě končil tamní gymnázium, byl jsem velmi ovlivněn dějinami svého rodiště a chtěl jsem to nějak sdělit veřejnosti.

•  … a kterou přijali čtenáři s největší odezvou?

To přesně neumím říci. Ale asi to bude Čítanka z chýnovské historie, během pár týdnů se vyprodal celý náklad a museli dělat dotisk. To bylo velmi příjemné zjištění, že zájem byl mnohem větší, než jsem si vůbec dokázal představit.

•  Jaké téma si jako autor dlužíte?

Tak chtěl bych se trochu věnovat dějinám píseckého školství, to je velký fenomén. Ale mám ještě nějaké další povinnosti, tak toto téma musím trošku odsunout. Ale už se na to těším. Také mám připraven projekt o zmizelých píseckých reáliích. Jenže se na sbírání materiálu a zejména psaní v poslední době velmi špatně koncentruji, prostě nějak to nemohu s tou ředitelskou funkcí skloubit. A to je trošku můj handicap.

•  Jak byste charakterizoval dějiny. Teď myslím ty české?

Jako neustálý tisíciletý zápas mezi Čechy a Němci o vládu v Čechách, srdci Evropy.

•  A dějiny světové?

Tvrdím, že dějiny lidstva jsou vlastně dějinami peněz. A je jedno, zdali se jedná o „kulaté“ či papírové, mušličky, šátečky nebo jiný ekvivalent hodnoty. Vezměte si jakoukoliv událost světových dějin a podívejte se, o co v ní koneckonců šlo. A vždy dojdete k jedinému: k penězům. Je to možná smutné zjištění, ale musíme se s tím smířit. Lidstvo počíná vynálezem peněz. Do té doby to byla zoologie. Je to samozřejmě zjednodušené, ale na jednoduchou otázku jednoduchá odpověď.

•  Když se ohlédnete za léty své ředitelské pozice, co považujete za největší úspěch, kterého jste dosáhl?

Možná je to otevření nových expozic etnografie a obrazové galerie českých panovníků, také znovuotevření Památníku Adolfa Heyduka v Tyršově ulici. Ten je obzvláště mému srdci blízký.

•  Byl snad i nějaký neúspěch?

Těch neúspěchů je vždycky víc, naštěstí jsou to většinou drobnosti, tak třeba se nám nepodařilo získat grant, o který jsme žádali ministerstvo kultury. Jednalo se o částku necelé dva miliony korun na restaurování barokních obrazů českých knížat a králů, které jsme pak stejně zrestaurovali díky mimořádné finanční podpoře našeho zřizovatele Jihočeského kraje. To jsem si říkal, na co už bychom měli dostat peníze, když ne na restaurování takovýchto pláten.

•  Jaká je průměrná roční návštěvnost Prácheňského muzea? Jste s ní spokojen?

S návštěvností, stejně jako s řadou dalších věcí, byť se pozitivně vyvíjejí, nemůžete být nikdy úplně spokojeni. To by vás nutilo nejít dál. Ale letos se počet návštěvníků velmi zvýšil, což je samozřejmě radostné. Jestli jsme tedy měli ve stejném období (od března do října) minulého roku rovných 14 000 návštěvníků, letos to bylo 21 351 zájemců o naše expozice. To znamená o třetinu více. Podobně o třetinu více návštěvníků zaznamenala naše pobočka v Protivíně. Tu za letošní sezonu, která tam právě skončila, zhlédlo 4 684 zájemců. Velmi mě však mrzí malý zájem veřejnosti o unikátně dochovaný byt básníka Adolfa Heyduka.

•  Kolik vlastně má Prácheňské muzeum stálých zaměstnanců?

Jsme tým – počítám-li i dozorce v expozicích – 34 lidí, pravda je, že ne všichni jsou zaměstnáni na plný úvazek. Expozice jsou otevřeny mimo leden a únor každý den kromě pondělí, a to i ve všechny svátky, máme otevřeno alespoň dopoledne i na Štědrý den a na Silvestra. Ale samozřejmě hlavní náplní práce odborných pracovníků je péče o sbírky, které jsou uloženy v depozitářích. Návštěvník vidí ve stálých expozicích či na výstavách jen nepatrnou část, i když tam jsou zpravidla vystaveny ty nejhezčí „kousky“.

•  Jste znám svou přednáškovou činností. Na co se vás posluchači nejčastěji ptají?

Dělám přednášky na různá témata, tak je to pokaždé jiné. Často ale bývají dotazy na podzemní chodby v Písku a okolí. To lidi hodně zajímá. Ostatně dotazy posluchačů bývají často velmi zajímavé a pokud nevím, nedělám chytrého, jen abych odpověděl nějakou nepřesnost. Ale hned mě to začne zajímat a zpravidla po příchodu domů hledám požadované informace. Pokud mám na dotyčného tazatele spojení, odpovím mu.

•  Pane řediteli, děkuji, že jste si našel čas k rozhovoru. Na jakou další publikaci se mohou těšit vaši čtenáři?

Spolupodílím se na publikaci o dějinách Písku, pak něco připravuji k dějinám písecké nemocnice u příležitosti 100. výročí jejího otevření, a pak to jsou některé projekty, o nichž jsem se již zmínil.

Jiřího Práška, ředitele Prácheňského muzea v Písku, se ptal Miroslav Vejlupek (Čerchovský)
Foto Václava Komasová