Ivo Fencl: Rozhovor s nezařaditelným Aloisem Mikulkou

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Spisovatel a výtvarník Alois Mikulka (nar. 13. 8. 1933 v Brně) vystudoval v rodišti střední uměleckoprůmyslovou školu a v Bratislavě pak Vysokou školu výtvarného umění (1958). Jako literát debutoval 26 pohádkami Aby se děti divily (1961) a už tuhle knížku samo sebou i kreslil. Zrovna tak všechny dosavadní a spoustu titulů jiných autorů.
V šedesátých letech byl i autorem obou složek v knihách O vynálezci dětských snů (1962), Večerní dívánky (1962) a Všelijaká koukátka malých i velkých uchechtánků (1963). V Domě u pěti set básníků (1964) líčí dokonce jakési bratření malířů s veršotepci a soubor O zvířátkách a divných věcech (1965) obsahuje třeba i jenom těžce zapomenutelnou(J) pohádku Jak šla stonožka na fotbal.
Po knížce Šašulka a sluníčko (1965) vydal roku 1968 Kouzelná dvířka, která nejen že psal a ilustroval, nýbrž to vše udělal i úplně bez pomoci knihtisku. Následovaly mj. autorské knihy O Pidižlovi velikém (1971), O smutném tygrovi (1968), Pohádkové omalovánky (1973), Pohádkové domalovánky (1983), Dvanáct usmívajících se ježibab (1974), Modrá hvězda (1982), Veselá zvířátka (1982), Kosmopohádky (1988), Ježibaby, Pacička a zajíci (1989), O jelenovi s kulometem a jiné trampské zkazky a pohádky pro trampy, zlatokopy, stopaře, cestovatele a milovníky táboráků (1996) nebo Karkulka v maskáčích (2001), přičemž Svět v obrazech obdržel Zlatou stuhu za rok 1997.
Z titulů jiných spisovatelů ilustrovaných Aloisem Mikulkou připomeňme aspoň díla Oldřicha Sirovátky, Oty Hofmana (Pohádka o staré tramvaji, 1961), Jaromíra Jecha (O hastrmanech, 1970), Korněje Čukovského (Hádanky a povídačky děda Kořena, Cena Albatrosu 1980) anebo nonsensové verše Jana Vodňanského Šlo povidlo na vandr (1975) a Hádala se paraplata (1985). Obrázky však doprovodil i práce cizích mistrů včetně Knihu třesků a plesků (1984) Edwarda Leara a vcelku fascinující (a mí oblíbené) ilustrace stvořil k upířím povídkám Draculův host (Bram Stoker), Carmilla (Joseph Sheridan Le Fanu), Přízraky (Ivan Sergejevič Turgeněv), Ďáblův dům (A. K. Tolstoj), Mrtvá milenka (Théophile Gautier), Vampýr (Jan Neruda) nebo Neboť krev jest život (Francis Marion Crawford). Vyšly roku 1970 v souboru Rej upírů.
Rád také vzpomínám (a Mikulka jakbysmet) na jeho éru spolupráce s humoristickou přílohou Svobodného slova Kvítko (1983-1991), kterou připravoval Ondřej Suchý, Mikulka zde totiž díky němu zveřejnil i spoustu tzv. crazy sci-fi, což mi připomíná, že má v Kosmopohádkách i poutavou kapitolu Na konci vesmíru, ve které se najde hotel skoro jak z Adamsova Restaurantu na konci vesmíru (1980)…
Jednou z typických figur, které Alois Mikulka nadšeně užívá, je August Emil Pacička, za kterým jsou připravena přiletět hned celá hejna (hodných) ježibab, a to i navzdory tomu, že „Mikulkovy čarodějnice nelétají na sabat a ani se nemažou ďábelskou mastí,“ jak postřehla už Svatava Urbanová v knize Sedm klíčů k otevření literatury pro děti (2004). „Radši pořádají schůze, natahují ježidědkovi budíky (Ježibabin budíček), starají se o ufony (Ježibaba a ufon) anebo začnou i trampovat (Ježibaba trampem)." Tyto dětské pohádky přitom stále jaksi balancují na hraně populárně-humoristické literatury a pohádek pro dospělé…
Mikulka ale není jen ilustrátor, grafik a spisovatel. Je rovněž sochařem a existuje i televizní seriál, ve kterém své vlastní pohádky vypráví.
•  Fantazíroval jste jako kluk a vyprávěl kamarádům?
Ano, již jako malý kluk jsem si vymýšlel příběhy, kreslil k nim obrázky a bavil tak své sestry a kluky, a to dokonce i ty mnohem starší. Ta vlastnost se mi pak vyplatila i v pozdějším věku, když jsem už skončil vysokou a ocitl se na volné noze.
•  Jak jste začínal?
Potřeboval jsem ateliér a něco do začátku a nikdo mě neznal. Mé obrazy byly tím pádem neprodejné, a tak když jsem napsal první knížku, ležela nějaký čas v nakladatelství. Objevilo ji tam ale divadlo Semafor a uvedli ji na scénu. Dostala se pak i do rozhlasu a staly se z ní dokonce pohádky pro Hajaju. Další knížky následovaly, i práce pro televizi a divadlo, měl jsem najednou z čeho žít a hlavně si mohl svobodně malovat a sochat, i nezávisle na politických požadavcích doby.
Tehdy se ovšem dalo i jen z literární činnosti pro děti a mládež docela slušně žít a ne jako dnes, kdy člověk musí svoji knížku spíš dotovat a kdy na ní vydělají papírny, tiskaři, knihvazači, rozvoz a knihkupci, zatímco na autora už někdy nezbude nic. Ne tedy jako dnes, kdy jsou i smlouvy jen cár papíru.
•  Považujete se víc za výtvarníka anebo za literáta?
Co jsem víc? No, nezapomeňte, že jsem vystudoval ateliér monumentální malby a dřív třeba pracoval i s architekty. V každé veřejné zakázce bylo počítáno s nějakými procenty na výzdobu stavby, a tak jsem dělal, k čemu jsem směřoval už na škole. Nnavíc každý rok zdarma i výzdobu zahrady nějaké mateřské školy.
To dnes se už staví spíš z oceli, ze skla, a tak už takové příležitosti nejsou. Investoři nemají žádnou potřebu výtvarna a pokud, patří spíš do jejich soukromí, čímž jsme spíš u komorní tvorby... Co se ale týká mého psaní, mám nejméně jednu výhodu…
•  Jakoupak?
Co musí normální spisovatel složitě popisovat, lehce vyjádřím obrázkem. Prostředí příběhu, charakter postavy, celkovou atmosféru děje, zkrátka všecko to, čím se jinde zdlouhavě pročítáte a co je u špatného vypravěče k nepřežití, všecko to u mne absorbujete už z obrázku za tři až čtyři vteřiny a jste, jak se říká, v obraze. Neunavuji čtenáře a příběh letí. Vím, že je to napůl komiks, i tak ale vypravěči zůstane dost místa, aby se slovně vyřádil.
•  V povídce O myšce a trolejbusu z vaší první knížky Aby se děti divily se - možná prvně - objevilo i vaše alter ego, které oklamalo (i) revizora. Lze to snad nazvat anarchismem nebo mladistvým anarchismem?
Ne, anarchista nejsem, a svoboda, po které neustále toužili všichni ti, které soužil pocit klece a přistřižených křídel, je záležitost velmi těžko vnějškově dosažitelná.
Víte, je nesmyslné ji hledat někde jinde ve světě. Každý, kdo v tomhle mém ranku vážně pracuje a má to, čemu se říká nadání, přijde záhy na to, že podstatou umění je právě NESVOBODA. Umění je řád. Je rovnováhou mezi řemeslem a duševním bohatstvím mimořádného jedince, ale jen skutečný umělec dokáže regule řádu naplnit. Nejen naplnit, ale ještě se nad ně volně povznést a umožnit prožití radosti z úniku, kdy dá radost i těm, co to sami takhle nedovedou.
Dosažení absolutního pocitu svobody v umění vede naopak vždycky k anarchii, a ta ke zhroucení řádu - řemeslného i duchovního - a anarchie přes abstrakci končí až v nihilismu a tím i naprosté prázdnotě. Je zákonité, že jsme toho dnes dost častými svědky, a možná se budou zdát mé úvahy leckomu staromilské, ale kdo poznal opravdu kvalitu, ví, o čem mluvím. Stará muzea ve světě jsou ostatně nacpaná diváky a stojí proti výstavním síním prezentujícím současné aktivity, ale zejícím prázdnotou a nezájmem.
•  Díváte-li se po více než půl století na vlastní začátky a vývoj, co si myslíte?
Pokud se týká vývoje mé ilustrační tvorby, začátky byly problematické. Přece jen nějaký čas trvá, než si člověk najde výraz. Dělal jsem pro nejmenší děti, pro mládež i dospělé, dělal jsem komiks, grotesky, vážné povídky, horory, sci-fi. Každá tahle skupina vyžaduje svůj specifický výraz, který dá knize tu správnou atmosféru, a byly to vždycky hromady zkaženého papíru, než se mi na to aspoň přibližně podařilo kápnout. No, a někdy se to taky nepovedlo a jsme u dalšího těžko dosažitelného cíle a tím je dokonalost.
•  Které chceme všichni dosáhnout?
Ano, ale lze se jí jen občas přiblížit na dohled. Dokonalost přitom nemá to nic společného s virtuozitou, bravurou a efektem. Ty jsou spíš na škodu. Dokonalost je cit pro uměřenost výrazu a jednoduchost sdělení naplněného bohatým obsahem. To umí málokdo, platí to ale pro veškerý kumšt včetně muziky a žádný učitel vás to nenaučí, protože kdyby to uměl, neměl by čas učit. Ne, na to si musí přijít každý tvůrce sám.
•  Jenomže ne hlavou. Jinak!
Trápení je v tom, že rozum může jen něco korigovat a jen rozum na tvořivost nestačí. Je potřeba mít ještě něco. To se nedá slovy přesně vyjádřit, ale musí to být předem dané a skoro se mi chce říct, že je třeba být správně blbej.
Rozumíte? Ti rozumní jsou příliš obezřetní, než aby se vydali do nejistot realizace bláznivých nápadů, u kterých je jakýsi předpoklad nezdaru a u nichž je potřeba nalézt zatím neviditelné, ale schůdné řešení, takže... Všestranně vzdělaní kumštýři pracující především rozumem dosáhnou většinou jenom na eklektický komentář čehosi už známého. Mnohokrát jsem se o tom přesvědčil.
•  Líbí se mi, jak jste si vymýšlel i nová slova. Tak třeba ohníček-veselý praskotáček. Kružítko kontra čtveřítko. Vyčtveračit. Jízda plná krucánků a piruet. Kostkouni. Stříbrokoníček a hihisůvička. Pokládáte se za naivního člověka anebo naivního umělce?
Ptáte se mne, zda jsem naivista? Odpověď bude trochu složitější. Víte, na akademii jsem se musel naučit přesně kopírovat přírodu, a to naivista nedokáže, jenomže ono nejde o to, kopírovat přírodu. To dovede kdejaký přístroj. Jde o to stvořit nějaký svůj vnitřně poetický svět plný fantazie a překvapení a navíc i pokud možno řemeslně co nejdokonaleji. Umíte-li se ale dostat až na prazačátek sebe, což se nejlíp hodí při tvorbě pro děti a mládež, vůbec bych to nenazýval naivismem.
•  Hm, a jak byste tomu tedy říkal?
Je to jen o jedno, dvě podlaží výš než naivismus a dokázali to i takoví umělci jako Picasso nebo Paul Klee. Je prostě potřeba mít k dispozici mnohem širší výrazové spektrum, a to, že si v takový poloze vytvářím někdy i zvláštní slova jako kostkoun nebo velrybaba je jen obdobou výtvarných zkratek, ke kterým se v této poloze taky dospěje zcela přirozeně.
V současné tvorbě se však těmhle věcem už vyhýbám, protože pokud jsou mé pohádky přeloženy do jiného jazyka, a to bývají, stejně ty piškuntálie zmizí a jsou to každopádně jen ozdobná cingrlátka, hraní si se slůvky. Nejsou podstatná. Až jejich ztrátou se ukáže, jestli příběh vyprávěný obecným jazykem zůstává dostatečně festovní a neztrácí nic z původního tvaru, protože jinak šlo o špatný výtvor. Ve zkratce řeknu, že i na velice omlácené soše musí být poznat už na první pohled její původní kvalita.
Mohl bych vyprávět víc, ale myslím, že probírat třeba mé knížky podrobně je pro normálního čtenáře nudné a pokud chcete klást důraz na mou literární tvorbu, tak mi odpusťte, ale já se tomu vyhýbám a nechce se mi ji rozebírat. A zvlášť ne proto, že na těch knížkách už nelze nic změnit.
•  No a?
Nic, ale jakmile jsou jednou vydány všanc čtenářům, nemáte nárok. To je celé. Naštěstí maluju a mám dost svých obrazů i ve svém držení, abych mohl časem zapracovat na oné hodnotě zvané dokonalost, o které tu hovořím, a jestli se mi to daří nebo ne, není už tak důležité. Prostě to zkouším a ostatní je dílem síta času. A co bych ještě dodal? Že jsem teoretiky shodně hodnocen jako nezařaditelný a sám si připadám jako pevnůstka v hlubokém týlu všeho dění. Ale nevadí mi to. Tak jednou za rok neodolám a zajdu na nějakou akci bojovníků první linie, ale vždycky radostně couvám do ateliéru, a to pevně rozhodnut, že už nikdy nikam nezajdu. A to je všecko.
Děkuji za rozhovor.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 12. 2010.