Při jednom trochu okázalejším zakončení porady prohlásil veselskej hajnej: „Máma má svátek. Koupil jsem jí lahvičku vína.“ Byla to od něj samozřejmě neprozřetelnost. Ještě nám ale stačil pořádně vyhubovat, že když on koupí ryzlink, tak to není žádný důvod k tomu, abychom jej štandopede museli v hospodě všichni pít!

Chudák. Netušil v ten okamžik, mezi jakými dobráky sedí. Ten ryzlink co jsme právě pili, byl samozřejmě z jeho láhve, která pečlivě zazátkovaná již obsahovala vodu ze studánky pod Kachličkou. Tato voda prý kdysi vyléčila slepého člověka. Jenže tady byla její čarovná moc slabá, i když byla nepatrně obarvená malým panáčkem rumu.

Nebyl jsem u toho, když hajnej Lojzík láhev předával, ale dovedu si představit, jak to probíhalo. Babka asi odolala pokušení a strčila láhev do špajzu na lepší časy.

Uteklo několik týdnů. Z krajské správy lesů v Jihlavě přijela kontrola. Dva pánové, ne o mnoho starší než já. A protože pan fořt „Vševěd“ měl vždycky málo času, když šlo o nějakou kontrolu, vyslal tedy mě. Být tak mezi těmi kontrolory žena, určitě by si v tom shonu kousek času našel.

Kontrolovalo se Veselsko. Všechna čest hajnému. Nebyly shledány vůbec žádné závady! A tak nakonec celého toho dění došlo k pozvání: „Pánové pojďte, máma připravila kousek svačiny.“ Nebyl to kousek, byl to pěkný kus domácího uzeného a talíř vaječiny.

Co jsme toto nadělení likvidovali, ozval se Lojzík: „Mámo, no a snad to něčím taky zapijeme, ne?! Hajná zmizela, a když vyšla ze špajzu, byl jsem si jist katastrofou.

Otevřela vývrtkou láhev, nejprve sundala staniol, který jsem tak pečlivě před časem natočil na hrdlo a nalila skleničky. „Tak na zdraví!“

Nespěchal jsem s pitím. Zato jeden z kolegů se hned napil: „Sakra, hajnej, máte to ňáký řídký!“ Stačil jsem říct jen jedno: „Kluci, jak řeknu – ven, tak fofrem, Tady půjde do tuhýho!“

Babka popadla svoji skleničku, polkla a už to začalo. Došlo tam k prokazatelnému zneuctění mužského elementu v takové míře, že jeden z kontrolorů v bezpečné vzdálenosti od prahu prohlásil: „Sakra, to je baba! Co ji to chytlo?“ Odpověděl jsem: „Co ty víš? Poplav, než dojde na nás!“

Kontrola odjela. Pár dní potom, při skleničce v bývalém hotelu Jirmásek v Humpolci, jsem kamarádům vyložil, co se to vlastně na závěr té kontroly událo. Ve Skalské hospodě nám pak ale dlouho chyběl parťák a navíc jsem se ještě veselské hájence pro jistotu dlouho vyhýbal. Nic však netrvá na věky.

Po delší době jsem se potkal na aleji s hajnou. „Tondo, ty uličníku, žes‘ v tom víně měl prsty?“ Co jsem mohl jiného odpovědět? „Měl!“ „Eště, že tě ta naše holka neutancovala. Mít v rodině Lojzu a tebe by bylo na mašli!“ A po tomto plamenném proslovu mi dala ještě teplou hnětýnku.

Mě snad ještě víc než ta hnětýnka hřál ten mile a upřímně řečený „uličník“!