Stáli jsme na molu a čekali, až loď přirazí ke břehu. Bylo časně ráno, slunce vycházelo na obzor, na plážích ještě nikdo nebyl, jen pár turistů, co si přivstali, aby si mohli dát lehátko do stinného místa.
Já, můj bratr a otec. Byli jsme na dovolené v Chorvatsku a právě na ten den jsme si naplánovali výlet lodí na ostrovy Hvar a Brač. Bude to fajn, užijeme si to, řekl otec a mě i bráchu přesvědčil, že teda jo, že to zkusíme, aspoň bude nějaká změna po sedmi dnech probděných na pláži. Ukázalo se to jako dobrý nápad.
Loď přirazila k molu. Na první pohled něco pamatovala. Ze všech stran byla oprýskaná a vůbec trochu zchátralá. Její monumentálnost vůči všem lidem, kteří do ní právě nastupovali, ale dávala pocit bezpečí. Nic se nemůže stát, poplujeme při pobřeží, pár kilometrů tam a pár zase zpátky. Pro tu bandu námořníků jistě zcela rutinní záležitost. Sedli jsme si ke stolu na vrchní části paluby, abychom měli dobrý výhled. Proti nám seděly dva mladé páry. Srbové, jak jsme se záhy při prvním seznámení dozvěděli. Působili sympaticky. Brácha i otec se s nimi hned dali do řeči, zatímco já mlčel a díval se kolem sebe. To už jsme ale pluli kousek od pobřeží lemovaným pohořím zvaným Biokovo. Skalnatý masív řídce porostlý vegetací. Do uší nám zněla hlučná rytmická hudba, charakteristická pro oblast Evropy, v níž jsme se nacházeli. Dalo se to poslouchat a s přibývajícím množstvím vína, které nám v ceně „zájezdu“ nosili na stůl skoro jako minerálku, se mi ta hudba líbila čím dál víc. Pod námi šplouchalo průzračné moře, nad námi byla azurová obloha a všude kolem nás kam jen lidské oko dohlédlo nebylo nic, nad čím by se člověk nepozastavil a nejásal, nad tou přirozenou krásou a atmosférou místa, které povznášelo a dávalo pocit radosti.


První zastávka. Ostrov Hvar. Sedíme já, brácha a táta v malé restauraci u pobřeží. Máme slabou hodinu na to, abychom se občerstvili a z místa se porozhlédli. Já si dal orangínu, pomerančový nápoj, brácha pivo, které mu po tom vínu vůbec nesedlo, a táta pil čistou chlazenou vodu. Svítilo slunce, všude panoval klid a pořádek, na nikoho z nás nedoléhala suma povinností, od nichž je jindy těžké se odstřihnout.
„Hele, ty holky na lodi, docela hezký, co říkáš,“ sdělil mi bratr bledý jako stěna po tom vínu a pivu, co smíchal dohromady.
„Myslíš ty mladý vyzáblý Srbky?“
„Vyzáblý? Já bych řek, že jsou akorát.“
„Dyť nemaj žádný prsa a ani ty jejich zadky za moc nestojí.“
„Kdybys nekecal.“
„A která se ti teda líbí,“ zeptal jsem se.
„Mně se líbí obě.“
„No jedna snad víc ne?“
„Víc se mi líbí ta černovlasá. Ale kdybych si měl vybrat, s kterou jít na rande, pak bych si vybral tu druhou, rezavou.“
„To nedává smysl.“
„Jak to že ne. Prostě mám pocit, že s tou zrzkou bych si měl víc o čem povídat. Zatímco s tou druhou bych mohl akorát… však ty víš co.“
„To k randění patří, ne?“
„Jo, ale jak je to jen o tom, přestane to člověka dříve nebo později bavit.“
V tom jsem dal bráchovi za pravdu. Otec nás mlčky poslouchal a nic neříkal. Měl jiné starosti, o nichž nikdy moc nemluvil. Jen někdy, ale to pak stálo za to. Hodinka utekla a my se vrátili zpátky na loď. Záhy jsme odrazili od břehu a pluli dál. Počasí nám tedy přálo, ani vítr moc nefoukal. Z podpalubí se k nám linula vůně čerstvě grilovaných ryb. I ty byly v ceně.
„Kluci, pořádně se nadlábněte, tohle jsou čerstvý mořský ryby, ty doma nedostanete,“ řekl otec. Byly výborný. Snědl jsem tři, zatímco brácha sotva dvě. Ještě pořád byl bledý. Tím pivem se evidentně zazdil.
„Copak jsem ti neříkal, že pivo a víno nejdou dohromady,“ řekl jsem mu.
„Jen se neboj, já to zvládnu,“ odvětil. Ale pět minut na to vstal a šel zvracet na záchod do podpalubí. Přišel jako znovuzrozený. Černovláska i zrzka stály na dřevěné lavici a vlnily se v rytmu hudby i se svými amanty. Téměř všichni bez rozdílu věku dělali totéž. I brácha se do toho s vervou pustil a já se jen bál, aby v tom rauši nespadl přes palubu přímo do moře.
„Hanzi, zkus to taky, je to super,“ vyzval mě bratr, abych začal křepčit stejně jako on a všichni kolem. Dokonce i můj otec. Mně se ale nechtělo, já na tohle nikdy dvakrát nebyl, vibrovat někde při muzice jako debil a ještě se tvářit kdovíjak odvázaně. Jenže v té chvíli na mě mrkla zrzka, co by s ní brácha bejval rád randil, kdyby mohl. Tak mi to nedalo. Cítil jsem se trapně, ale přece jen jsem vstal a začal rejdit do rytmu a u toho popíjel rákiji a čím víc jsem jí vypil, tím víc jsem se cítil jako někdo jiný, jako někdo, kdo celý svůj dosavadní život někam zavřel, celou minulost i budoucnost a všechno ponechal přítomnosti, která se zdála v daný moment nekonečná. Byla to pohádka, byl to odvaz, byl to soulad duší, které se nikdy dříve neviděly, které žily na opačných stranách kontinentu, bylo to zkrátka něco velkého a nezapomenutelného. A při tom všechno trvalo jen pár minut.
Druhá zastávka byl ostrov Brač. Já, otec, brácha, ležíme na pláži. Alkohol si vybírá svou daň.
„Člověče, já ji mám jak z praku,“ řekl bratr a šel si blinknout opodál za strom, kde na něj nebylo vidět.
„Už je to lepší?“ zeptal jsem se, jen co se vrátil.
„Jo, trochu. Ale podívej se na ně,“ ukázal směrem, kde se rochnili naši přátelé Srbové, zrzka s černovláskou a s jejich amanty.
„Chápeš to, dyť toho vypili víc než my a voni si tam hrajou jako by nic.“
„Asi jsou zvyklí.“
„Já jsem taky zvyklej.“
„Zdá se, že ne dost.“
„Jo, zdá se.“ A s těmi slovy si škytnul, skoro to vypadalo, že zase půjde zvracet, ale nějak to v sobě udržel a bez přestání sledoval ty dva mladé páry a hlavně ty holky, které mu nedaly ani na chvíli pokoj. Pořád na ně musel myslet. Tyhlety citový nenadálý úlety, ono je to někdy horší než kocovina. Najednou to na člověka přijde a člověk neví co s tím.
Tak jsme tam leželi, otec pochrupoval a bráška mohl na těch Srbkách oči nechat. Jakoby pořád řešil dilema, která by pro něj byla ta pravá. Který, kdyby měl tu možnost, by dal přednost. A taky čemu – jestli šoustání nebo milování.
„Ta zrzka je fakt docela hezká, i ten zadek není tak špatnej, jak sem si prve myslel,“ utrousil jsem.
„Co tak najednou?“
„Asi ten alkohol. To se ti pak líbí každá.“
„I stará a tlustá.“
„Možná taky, ale to už pak zavání otravou.“
Relax na pláži přišel vhod. Hlavně otci, který si pochvaloval, že se úžasně vyspal. Ale to už jsme si to razili na Jadranu /tak se loď jmenovala - stejně jako moře, po němž jsme se plavili/ zase zpátky. Na všech kolem nás byla vidět únava a chvíli trvalo než se zábava zase rozproudila tím správným směrem. I Srbové proti nám toho měli očividně dost. Zrzka s černovláskou měly hlavy položené na ramenech svých amantů, kteří kouřili jednu cigaretu za druhou. Nikdo nemluvil, každý jen poslouchal puštěnou muziku, která hrála bez přestání. Jakoby člověka nutila být veselý, nebo alespoň spokojený s tím, co je a nepřemýšlet o tom, co bylo nebo bude. Přítomnost, ta je teď důležitá, všechno ostatní hoďte za hlavu, jste tady proto, abyste se bavili, tak se kruci bavte a neřešte hovadiny, to nechte na potom. Zaplatili jste si, tak si to užijte. Ta hudba měla vážně něco do sebe, skoro jsem si říkal, jestli bych si pár cédéček neměl přivézt domů. Ale ona nějak patřila k tomu místu a k lidem, kteří s ní na tom místě vyrostli. Byla jejich, ne moje.
Po pár minutách plavby začali námořníci zase roznášet víno a rákiji. Hudba zesílila, lidi na palubě ožili. Začali zpívat a tancovat. I Srbky proti nám se vlnily v rytmu muziky jen tak v plavkách a my je s bráchou se zatajeným dechem sledovali.
„Kočičiky k nakousnutí, co říkáš, Hanzi,“ špitl mi brácha do ucha. „Nebejt těch jejich pitomců, hned bych to s ňákou zkusil. Ta černovlasá by si jistě dala říct.“
„A co ta zrzka, ta je ti přece milejší?“
„S ní by to ale bylo na dlouho, tu bych asi k jednomu nočnímu záletu nepřemluvil.“
Možná měl brácha pravdu, tak či tak karty byly rozdány a nám nezbylo než se jen dívat a těm Srbům tiše závidět, to muchlování, to držení se za ruce, to tajemné povídání a příležitostné laskání, tu lásku, která z nich sršela. Otec se mezitím pustil do řeči s jedním z námořníků. Chorvatsky uměl dokonale. Jak by ne, jezdí tam bezmála třicet let rok co rok stále na jedno místo. Tučepi … malé městečko na pobřeží, které si otec zamiloval a stále se tam vracel.

Ještě pár tónů chorvatských hitů, ještě pár doušků vína, ještě pár šluků z cigaret, ještě pár pohledů z paluby na širé moře. Ani se nám s bráchou nechtělo vystoupit na břeh. Bylo nám z toho všelijak, ten odvaz byl příliš velký, než aby se chtěl člověk vrátit do reality, do toho skutečného života, v němž občas něco chybí nebo přebývá. Brácha nemluvil, apaticky se díval kolem sebe. Mně taky nebylo do zpěvu, ale zase tak zlý to nebylo. Trochu toho smutku snesu, za pár hodin bude zase všechno v pořádku. S bráchou se ale něco dělo.
Otec se vrátil na hotel. Jsem kapánek sťatej, musím si zdřímnout, řekl. My jsme se šli s bráchou projít po pobřeží. Lidi kolem se najednou zdáli cizí a vzdálení. Sedli jsme si v jednom baru. V noci tam provozovali diskotéku. V danou chvíli tam ale bylo prázdno. Objednali jsme si oranginu s ledem a kafe.
„Děje se něco?“ zeptal jsem se bráchy, když už mi to jeho mlčení přišlo fakt podezřelý.
„Já ti nevím,“ odvětil a zase mlčel a o něčem přemýšlel. Pak spustil. „Člověk někoho potká, zčista jasna ti někdo vstoupí do cesty a než se stačíš vzpamatovat, zase zmizí. Nepřijde ti to smutný?“
„Jde o ty Srbky?“
„Teď zrovna ano.“
„Snad ses nezamiloval?“
„Do tý zrzky bych se zamiloval hned, kdybych měl víc času. Na něco takovýho přece nestačí pár hodin.“
„Já bych řekl, že někdy na to stačí i pár minut.“ Brácha se na mě podíval. Skoro jako bych viděl sebe před pár lety.
„Hele, brácho, dej tomu čas a budeš zase v richtiku,“ řekl jsem mu.
„Vím, že budu. Co by ne. Zítra vstaneme, posnídáme, vezmeme lehátka a vyrazíme na pláž. A třeba se najde zase nějaká jiná kočička, která se mi zalíbí a místo toho, abych ji pozval na drink, budu jen sedět a civět. Jako na tý podělaný lodi.“
„Bylo to fajn, ne?“
„Až moc, Hanzi, až moc. Takovej odvaz sem už dlouho nezažil.“
„Já taky ne.“
Podél pobřeží jsme se vrátili na hotel. Otec už spal. Já s bráchou jsme si sedli na terasu. Doléhal k nám cvrkot cikád, z dálky šplouchání moře.
„Stejně je tu krásně,“ řekl brácha, spokojeně zaklonil hlavu a díval se vzhůru k noční obloze.
„Jo, to je, asi víc než kde jinde,“ opáčil jsem a spolu s bratrem jsem seděl, mlčel a přemýšlel o všem, co se ten den přihodilo. Přišlo mi najednou líto, že je to pryč a ještě víc mi bylo líto, že se něco podobného sotva kdy bude opakovat. Přál jsem si vrátit čas a vše prožít znovu. Já, bráška a táta na jedné lodi uprostřed širého průzračného moře, kde se zdálo být všechno jednodušší než ve skutečnosti.