Před 161 lety byl poslán první telegram. A přesně 9. 3. 2010 Česká pošta s doručováním telegramů skončila. Co nám po těchto „sms“ minulého století zbylo? Pár ozdobných blanketů ke svatbě, pár kondolencí na formuláři s černým rámečkem, pár zastrčených telegramů, které kdysi tak spěchaly, že šly telegraficky a ne normální poštou.

Budovy, na jejichž střechách dosud vidíme klasické věžičky s porcelánovými jističi a dráty. Vždyť zůstaly jako památky na rekonstruovaných budovách, jako je hlavní liberecká pošta. Ve vzpomínkách mi vytane telegrafický přístroj a Vlasta Burian, ilustrace desítek dobrodružných knih, jejichž hrdina či padouch v zoufalé situaci telegramem prosí o pomoc. Telegram doručovaný za všech okolností všemi možnými dopravními prostředky.

U nás, v Liberci a okolí, to byl moped, slabý motocykl, rychle se proplétající houstnoucí libereckou dopravou. Mám před sebou telegrafní sazebník z roku 1956 ministerstva spojů ČSR, platný od 1. 1. 1956. Je to velmi zajímavé i dojímavé čtení. Jakoby současník už viděl do minulosti a nemohl zasáhnout. Tak si dnes při čtení připadám, když vím, co následovalo.

Tehdy nikdo nemohl tušit, že přijde čas mobilů, sms a internetu a že z telegramu a telegrafu nezůstane kámen na kameni. Už to krásné motto "Sepisujte telegramy stručně a čitelně, na adrese však nešetřete!" Nebo: "Používejte ozdobných blanketů ve vnitřním styku"! (Ven to asi nešlo.) Dnes jsou ozdobné blankety sbírány, stejně jako poštovní známky, mince či staré pohlednice. Mají rovněž, co má mít každý sběratelský obor. Své mistry, umělce, své cenově pohyblivé rarity a kuriozity. Však také ty blankety kreslili významní čeští umělci. A tiskařský šotek neřádil jen v denním tisku.

Za vše se platí. Tehdy, jako dnes. Telegrafní sazebník pro rok 1956 to taxativně vyjmenovává na sedmdesáti stranách. Dozvídám se, že nejdůležitější asi bylo počítání slov v telegramu. Jako jedno slovo se počítalo každé o samotě stojící písmenko, jméno lodí a letadel do 15 písmen. Že jsou státní telegramy, to jsem přeskočil. Následují bleskové, pilné, listovní, tiskové, doručované do vlaku (určitě zajímavé na trati Liberec – Jablonec nebo Liberec - Frýdlant v Čechách), už zmíněné ozdobné, včetně těch v černém rámečku.

Jeden takový mi došel do vojenské posádky v Milovicích s textem, abych přijel na pohřeb babičky do Mníšku pod Brdy. Vyvolal bujaré veselí, protože nebyl orazítkován národním výborem nebo farností. Takových vyčůránků bylo, co jim děvčata poslala obdobný telegram a pak se veselila s vojáky, neboť babička o svém pohřbu nevěděla. Proto jsem ten babiččin pohřeb stihnul jen tak tak...

Telegrafní brožurka, manuál pro úplného tupce, mě nadále vedla k poznání, že k posílání telegramu do ciziny musím znát i „hodnotu zlatého franku“. I to bylo vysvětleno: „Po přepočtu naší měny na zlatý frank stanoví se vzájemná hodnota. 1 zlatý frank – 2,36 Kč, se zaokrouhlením nahoru“.

Hezké je, že způsob přepravy, jak říká brožura, je možný i prostřednictvím – cestou „via rádio Praha“ nebo drátem (kabelem) nebo kombinováním obou způsobů. Odesílatel však může označit blanket tak, že napíše údaj „fil“. Telegram pak jde bezplatně drátem. Ovšem napíše-li v záhlaví „antena“, tak jde telegraf via rádio Praha, a je, jak by řekla má dcera, vymalováno, a já říkám, že už téměř doručeno.

P. S. str. 27 pod čarou: „Řeč tajná je dovolena jen v telegramech státních a v telegramech pro egyptskou národní banku.“

Sbohem navždy, milý telegrame. Takhle se jednou moje děti budou loučit s mobilem i sms. A aby ti to nebylo líto, ani to nebude poslední loučení. Vždycky se najde něco, co převálcuje staré myšlení. Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně.

Když je mi zle, když se přejím, když vím, že jsem udělal hloupost, když jsem na dně, otevřu si knížku povídek od samého pánaboha ruské literatury, Issaka Babela.

Tak jako dítě ví, kam vztáhnout ruce po mateřském mléku, tak vím, kam naposledy jsem knížku položil. Je jako čerstvě posečená tráva, voní jak pokropený asfalt na vozovce v létě. Je to kniha, kterou snad ani nepsal člověk mající lidské potřeby. Bůh ani princové nemají nohy. A on? Doprovázel „První jízdní“ Buďonného až kamsi pod Varšavu, Žitomírštinou, krvácející Ukrajinou, těmi hrůznými dvacátými lety 20. století. Nemyl se, nespal, nejedl. Díval se a snad i střílel. To, co o tom napsal, Bůh nemohl nevidět a zázrakem bylo, že zůstal naživu.

Jeho příběhy, to je dokumentární film. Nikdy na této planetě nebylo autora, který tancoval na laně, po provazovém mostě přešel strž, vznášel se jak na Chagallově obraze, nad hořícími komíny vesnických domů. Nedostává se mi slov. Jak mohl takhle žít, vyrvat si srdce, vyplakat si oči, vzít do ruky pero a psát…

Dějiny 20. století jsou dějinami dvou válek, válečných korespondentů, konfliktů v jižní Africe, v Číně, na Balkáně, ve Španělsku, Indočíně, ve Finsku, v Zálivu... Bůh mě zatrať, nemluvím-li pravdu. Issak Babel byl jedním z těch milionů. Nebyl válečný zpravodaj, nenosil vestu se zářícími písmeny „PRESS“. Psal frontové revoluční noviny, spal s lidmi na shnilé slámě, objímal chladnou mrtvolu. Žil životy veselých ruských mužiků, psal za ně domů jejich dopisy. Žil v době, kdy revoluční doba zrušila instituci Boha – pravoslaví. Mužici tehdy zašlapali Boha do bláta. Krista, jeho syna, sundali z kříže a spálili, aby nezmrzli. Ženy si mezi sebou půjčovali a pak psali domů matce, zda se otelila kráva a že museli zastřelit otce. Chytili ho, když bojoval v Bílé armádě, v té bělogvardějské. Oni jsou u Rudé, jsou orlové revoluce.

Je jedno kdo na které straně stál a kde bojoval. Issak Babel svým psacím přenosným kufříkovým strojem bojoval. Psal o lidech a jako humanista musel psát srdcem. Psal i modrou krví polských šlechticů a rudou krví svých bratří. Navštívil jsem některá ta místa. Musel jsem. Žitomír, Novograd-Volyňsk, Berdičevo, Ovruč, Belev, Brody, Halič, Volyň… Později jsem navštívil i Kyjevský Babi Jar.

Už tam není smutku, není, kdo by zaplakal. Jsou tam stále domy z vepřovic a jednu válku zakryla ta druhá. Dnes opět se klaní „ďáčkovi“ a jsou pravoslavní. Jiné nemají rádi a Babel už nikomu nic neříká a přitom tyhle kraje proslavil. Přinejmenším jako F. Kafka Prahu, M. Brod Kafku a Janáčka.

Issaka Babela světu představil Maxim Gorkij, Čechům B. Mathesius a Julius Fučík. Babel, autor nesmírné plastičnosti, jemné brutality i lyriky a trpkého humoru nemohl v SSSR uniknout represím. Sovětská moc jej zavraždila v roce 1941. Zavraždila člověka, spisovatele, jehož texty jsou nadčasové, poetické a nanejvýš dramatické…

Kolo značky Eska nebo Favorit. Za jakou výhru jsme považovali onu možnost vybrat si. Nakonec jsme byli rádi, že byla v krámě jedna ze dvou možností, že bylo aspoň jedno kolo. Kolo mého mládí, Eska. Cena něco kolem pěti stovek, pokud se nepletu. Na kalendáři se psal 28. březen roku 1957. Čas ruských Sputniků a sibiřských lajek. Dovoz náramně těžkých kol značky Ukrajina ještě nezačal.

Má hvězdná chvíle přicházela. Mám své vlastní kolo, nové, značky Eska. Moje. Srovnatelné s prvními kroky sovětské kosmonautiky. Kdo to v deseti nezažil, nemá na co vzpomínat. Byl to slavný den. Den po mých 10. narozeninách jsem oblékl „pumpky“, příšerné kalhoty pod kolena, kde se přezkou, nebo tak nějak, stahovaly. Vím jenom, že tahle procedura probíhala za asistence maminky. Bylo mi deset a vydržel jsem to.

Venku na mě čekal Ruda Reichlů, soused a spolužák z machnínské školy. Opravdový kamarád, který překousl, že stojí opřen o trofejní kolo ještě německé provenience, jakých po válce bylo všude plno a zadarmo. Vyšel jsem ze vrat domu opíraje se o úplně novou „Esku“ a řekl jsem: „Jedeme“.

Časné jitro na vesnici blízko Liberce bylo ve stylu „žádný provoz a stylový jitřní vzduch, ostrý jak břitva“. V lehké manžestrové bundě, ve „švédské košili“, cíl: Hodkovice nad Mohelkou. Projet nové kolo a cestou se podívat, co umí příroda. Na Záskalí, v zatáčkách nad Hodkovicemi, zhlédnout stráně plné žlutých petrklíčů. To nám aspoň doporučila teta Erna, o svém volnu turistická značkařka – malující přímo na stromy ony tři známé malé barevné proužky.

Co jsme si usmysleli, to jsme udělali. A kolo? Přej mu pánbůh věčnou slávu. Spadl mi cestou asi třikrát řetěz, ale to hlavní bylo – dojet. A já dojel tam i zpět. Opravdová silniční zkouška. Eska obstála.

Na Favorita jsem si musel počkat. Jeho doba přišla po dalších deseti letech. To už dojezdila i trofejní kola Třetí říše. Včera jsem si koupil americké kolo u Kerdy. Nové a cenově úplně někde jinde. Fousatý pan Kerda mě ubezpečil, že mě kolo přežije. Nic jiného jsem si nepřál…