Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena, ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.

Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (59)

Pro mne osobně byla účast na tom silvestrovském pořadu jakousi vstupenkou do několika dalších zábavných televizních pořadů. Koncem roku 1980 si na nás meteorology vzpomnělo ostravské studio a pozvalo nás na natáčení pořadu Dobrá parta. A tu dobrou komořanskou partu jsem jel reprezentovat společně s kolegyněmi Janou Bílovou a Magdou Lípovou a s kolegou Vladimírem Seifertem.

Už v rychlíku do Ostravy nás poznal jeden starší herec, který tam jel také něco natáčet, a když nás spatřil, tak zvolal – proboha – čtyři meteorologové pohromadě, to zas bude strašný počasí! A měl pravdu – moc hezky nebylo! Už předem byl sestaven scénář, který čerpal z našich pracovních a televizních zážitků. Připomínali jsme různé své mimořádně „úspěšné“ předpovědi, milé přebrepty, Jezkydy a Beseníky a také sněháňky, které se později ujaly u televizních rosniček. Magda a Vladimír dávali k lepšímu své lyžařské příhody, vzpomínalo se třeba na dětský amatérský srážkoměr, do kterého Janě jeden malý chlapeček načůral. Dále i na to, jak ještě na letišti se nám zželelo kolegy, který očekával od západu déšť, a když se nedostavoval, pokropili jsme z horního patra jeho okno konví, abychom mu udělali radost, nebo na meteorologa, který si tak bral své občasné neúspěchy v předpovídání, že to nervově nevydržel a musel naše řady proroků opustit! A já jako exhibicionista jsem tam dokonce zpíval a doprovázel se na klavír! Tedy – abych to uvedl na pravou míru, sice bych to asi zahrál, ale natáčení by se určitě strašně protáhlo, než by se mi to povedlo zabrnkat bez přehmatu. A tak se to nahrálo předem. Profesionál mou Komořanskou hymnu záměrně nahrál – jak pravil – „sokolsky“, a já ji nazpíval jak jsem uměl. Celý ten téměř hodinový pořad jsme pak natočili tak rychle, až se štáb téměř zlobil, neboť se obával, že příště jim vedení zkrátí natáčecí frekvenci! A nyní si dovolím předvést tu naši hymnu, jejíž slova jsem napsal na pochod Jaroslava Ježka – Proti větru.

Příroda, ač matka dobrá, když počasí vaří,
Nám prorokům už ze zvyku naši práci maří.
Nechceme se vymlouvat a dělat obezličky,
Hrozně rádi denně kouknem´ pod její pokličky.

Ve věštírně komořanské, hučí to jak v úle,
Zkrotit všechny izobary k tomu třeba vůle.
Pýthie vždy je a bude naším vzorem dále,
Stoprocentní předpovědi chceme chrlit stále!

Ostravské televizní studio mě pak ještě jednou pozvalo na natáčení dalšího silvestrovského pořadu, tuším, že někdy v roce 1982. Ač se tehdy nikomu o mobilních telefonech ani nesnilo, „odchytili“ mne dokonce už v srpnu na dovolené na Orlíku! Na natáčení pořadu jsem jel někdy na podzim a šlo v něm o střihače – zmatkáře, který pomíchá natočené kazety a vznikne zmatečný pořad. Natočil jsem jednu předpověď počasí s vlastním textem a nazpíval písničku Mám malý stan. Totéž pak natočil i Waldemar Matuška a ten střihač to zmotal tak, že se střádaly obě předpovědi a oba zpěvy! S Waldemarem jsem se bohužel nesetkal a dokonce jsem ten pořad ani nikdy neviděl, protože šel na Silvestra někdy odpoledne, kdy jsem – opět v Harrachově – lyžoval.

♦♦♦