Ondřej Suchý: A večer bude biograf (12)
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
A VEČER BUDE BIOGRAF (12) Na jaře roku 1990 mi vyšla v nakladatelství Albatros, v edici Objektiv, knížka A večer bude biograf, s podtitulem Exkurze do království stříbrného plátna. Jak známo, byla to tehdy doba, kdy lidé měli zájem o něco docela jiného, než si číst takovéhle knížky. Tak mě napadlo, že po dvaceti letech bych mohl čtenářům Pozitivních novin nabídnout některé z jejích zajímavějších kapitol… • • • • Rozezpívaný celuloid
Po newyorské ulici jde pružným krokem mladý muž, jako by se pohyboval v rytmu písně, která se mu honí hlavou. Je sobotní podvečer, za chvíli mu končí pracovní doba v obchodě s barvami a laky, kde je druhým prodavačem. Má pocit, že mu patří celý svět. Na chvilku se zastaví v jednom krámku, aby si zamluvil módní košili, a pak se vrací do obchodu. Marně tam — ostatně jako vždy — požádá jeho majitele o zálohu na pondělní výplatu a pak utíká domů. Hádka s rodiči, kteří si stěžují na drahotu i na to, že jejich syn chodí pozdě domů, je na denním pořádku. Tony, neboť tak se onen synek jmenuje, má však v hlavě už jen a jen dnešní večer. Konečně se může elegantně obléknout a vyrazit se svými kamarády na diskotéku! Je obdivován, a to nejen členy své party, ale také všemi dívkami, které chodí do klubu a chtějí tam tančit jenom s ním. Moderní tance jsou totiž to jediné, co Tony doopravdy perfektně ovládá a co mu dává naději, že se i přes to, že je původem Ital, uplatní a prosadí v americké společnosti... Vzpomínáte si, kdy jste tenhle film viděli? Vždyť není zase tak starý, abyste si jej nepamatovali! Byl natočen v roce 1977 a na podzim roku 1979 přišel s velkou slávou i do našich kin! V souvislosti s ním a s několika dalšími se objevil také nový termín: disco-film. Tento měl název Horečka sobotní noci a přinesl — spolu s dalším, o rok později natočeným filmem Pomáda — svému hlavnímu hrdinovi Johnu Travoltovi nebývalou popularitu. Možná že si ještě vzpomenete na nějakou melodii z tohoto filmu; celý jeho obsah si už nejspíš pamatovat nebudete. Však ani pradědečkové a prababičky si už nepamatují příběhy Zpívajícího blouda z roku 1928 či Tatíčkovy písně z roku 1930, jedněch z prvních zvukových filmů, které po celém světě proslavily jiného zpěváka a muzikálového herce, Američana Al Jolsona. A že to, panečku, byla díla! Zvláště pokus o zopakování úspěchu Zpívajícího blouda (a jeho tehdejšího „hitu“ Sonny boy) — Tatíčkova píseň! „Film, který dojme a rozpláče svým tklivým dějem každého! Život trestanců v Sing Singu! Dojímavý Štědrý den malého Sonnyho, jehož tatíček byl uvězněn a mohl jen radiem mu zpívat svou píseň! Vrchol filmové tvorby Al Jolsona a malého Sonnyho ! Moderní děj! Zajímavé prostředí! Ovzduší vysílací radiové stanice !“ — to byly reklamní slogany, které provázely pražské premiéry tohoto filmu v kinech Kotva, Radio a Světozor den po Štědrém večeru roku 1930. A jaký byl děj? Pro vaše pobavení ocituji některé pasáže z dobového popisku: „Písničkář Joe Lane byl atrakcí radiové stanice, kde zpíval večer co večer své veselé písně. Žil jen pro svou ženu Kitty a synka Sonnyho, jimž by byl modré z nebe snesl — ale prozatím musil jen splácet své dluhy, které si způsobil ve hře se svými špatnými přáteli. Kitty se marně snažila vyrvati ho z jejich vlivu, až jednoho dne zpozorovala jinou věc: Ředitel radiové stanice jí učinil návrh, aby mu věnovala svou přízeň, jinak že nemůže ručiti za to, jak bude Joe nadále zaměstnán. Kitty s rozhořčením odmítla tuto nabídku a pověděla o tom svému muži, který se s ředitelem dostal na ulici do hádky. Hádka přešla ve rvačku, za níž Joe uhodil soka tak, že upadl a pádem na chodník se zabil... Joe byl postaven před soud a odsouzen. Ve vězení se seznámil se svým spoluvězněm, který mu líčil těžký osud žen trestanců. Byl také ženat, jeho žena si však musila po jeho uvěznění hledat zaměstnání, seznámila se s jinými muži a dala se s ním pak rozvést. Byl to smutný osud trestancovy ženy, ale Joe jej chápal, neboť Kitty přijala zaměstnání jako ošetřovatelka u dr. Merrilla, u nějž byla zaměstnána před svatbou s ním. A poněvadž Joe tušil, že co nejdříve dojde k roztržce, požádal sám Kitty, aby zažádala o rozvod. Kitty měla Joea ráda a jen těžce nesla tuto jeho žádost. Dr. Merrill měl opravdu rád Kitty a chtěl učinit pro ni a malého Sonnyho vše, co mohl — ale Kitty se dát rozvést nechtěla. O Štědrý den se konala ve vězení dojímavá slavnost, při níž účinkoval vězeňský orchestr a Joe, který zpíval několik svých písní. Jako poslední píseň zpíval pozdrav svému synkovi, který tatíčka poslouchal z radia u doktora Merrilla, kde byl pozván i se svou matičkou. Protože se Joe ve vězení vzorně choval, byl propuštěn na svobodu a jeho první cesta platila návštěvě synkovy školy. Sonny se nemohl od tatíčka ani odtrhnout, a když Joe odcházel, běžel za ním až na ulici, kde vběhl pod nákladní automobil. Joe šílel bolem, když se dozvěděl o neštěstí, které potkalo jeho synka. Zavezl jej ihned do nemocnice, kde lékaři konstatovali těžký nervový otřes, spojený se ztrátou schopnosti chůze a řeči. Bylo třeba specialisty pro důkladné léčení a tím byl jen dr. Merrill. Joe podnikl zoufalou cestu s malým Sonnym k doktoru Merrillovi, který chtěl převzít Sonnyho do léčení jen s podmínkou, že Joe odejde navždy z jeho života. Protože měl Joe svého Sonnyho k smrti rád, podvolil se této podmínce a odešel s krvácejícím srdcem. Dík péči dr. Merrilla se Sonny vůčihledně zotavoval. Mohl již choditi, ale řeč se mu dosud nevrátila. Jednoho dne večer, když Kitty uložila svého synka ke spaní, vložila do gramofonu desku s písní,Synku můj‘, kterou mu jeho otec vždycky zpíval a kterou mu také zpíval tenkrát o Štědrém večeru. Sonny chvíli poslouchal, pak usnul a tu se mu zdálo, že tatíček k němu přišel, zpíval mu a hrál si s ním — a v tom se probudil. Chtěl to honem říci své matičce — a skutečně promluvil ! Tatíčkova píseň způsobila zázrak ! Joe nebyl dlouho sám. Za několik dní přivedl k němu jeho Sonny svou matičku a rodina se opět smířila. Joe zpíval do radia dál a těšil se ještě větší přízni než dosud, neboť jeho píseň ho učinila světoznámým.“ Poněkud neuvěřitelné, že? Inu, filmové příběhy mohou být nejrůznější, zvláště pak příběhy filmů hudebních, o nichž si teď něco povíme. Hudební film může být v širším slova smyslu každý hraný film, ve kterém je hudební složka jeho nedílnou součástí a podílí se na vývoji smyslu děje; vzpomeňte na vynikající sovětský film Celý svět se směje, natočený v roce 1934. Zpívá-li zpěvák Al Jolson v předchozím poněkud slaboduchém, sentimentálním příběhu sedm písní, z nichž jedna hraje na několika místech děje velmi důležitou roli, je jasné, že tvůrci filmu kalkulovali především s návštěvností těch diváků, které si Jolson získal svým přednesem Sonny boye už v předešlém, komerčně nadmíru úspěšném filmu. Tatíčkova píseň je proto film hudební. K prvním hudebním filmům, které přišly na svět s příchodem zvukového filmu, patří — vedle již zmiňovaného Zpívajícího blouda anebo Jazzového zpěváka z roku 1927 — také filmové operety. Na přelomu dvacátých a třicátých let si získaly velkou přízeň široké divácké obce dvě filmové operety rakouské — Přehlídka lásky z roku 1929 a o rok později Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu. K nejoblíbenějším hudebním filmům dnes patří především filmový muzikál (West Side Story, My Fair Lady, Hello Dolly !, Funny Girl, Hair), dokumentární filmový koncert (Woodstock) a filmová revue — pásmo řady zpěvních, hudebních, tanečních a dialogických výstupů, jež mají svou dějovou linku v obvykle velmi prostém příběhu. Český hudební film režisérů Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka Kdyby tisíc klarinetů z roku 1964 byl svého času nesprávně označován za jeden ze dvou tehdy současně vznikajících prvních českých filmových muzikálů. (Prvním opravdovým filmovým muzikálem byli Starci na chmelu režiséra Ladislava Rychmana z téhož roku.) Na rozdíl od zdařilých Starců na chmelu byl film Kdyby tisíc klarinetů podroben nemilosrdně zdrcující kritice. Přitom šlo o nedorozumění: Jako atraktivní filmová revue s protiválečným zaměřením byl film dílem zdařilým.) Hudebním filmem může být také film životopisný, záleží však na převaze stylového prvku v dramatické výstavbě díla. Některý film může být například filmem psychologickým (Housle a sen režiséra Václava Kršky z roku 1947 o životě polozapomenutého českého houslového virtuosa Josefa Slavíka; z doby nedávné vzpomeňme také na film Miloše Formana. Amadeus z roku 1984). Jiný Krškův film Z mého života o Bedřichu Smetanovi, natočený v roce 1955, je zase spíše filmem o Smetanově hudbě než skladatelovým životopisem. Čistými životopisnými hudebními filmy byly zato dva autobiografické snímky se zázračným dítětem Robertem Benzim, dnešním francouzským dirigentem — Předehra ke slávě a Volání osudu, které vznikly v letech 1951—52. Pod pojmem filmová o p e r a, ať již opera klasická nebo třeba rocková, si můžeme představit hned několik různých realizačních přístupů: Může jít o zfilmované divadelní představení, které má pro budoucnost uchovat atmosféru doby a místa svého vzniku a autentické výkony vynikajících interpretů. Může však jít i o filmovou adaptaci opery, natáčenou přímo v reálu (například v krásných přírodních exteriérech), o zcela původní operu filmovou, tedy operu psanou a komponovanou už přímo jako film, nebo filmovou operu, která je volnou parafrází určitého operního díla. (Z filmových adaptací slavných oper, které upoutaly pozornost v posledních desetiletích, si všimněme Kouzelné flétny režiséra Ingmara Bergmana z roku 1974, Dona Giovanniho režiséra Josepha Loseye z roku 1979, Traviaty Franka Zeffirelliho z roku 1982 a konečně i Carmen režiséra Franciska Rosiho z roku 1984, v níž hlasově, herecky i pohybově zazářila sólistka newyorské Metropolitní opery Julia Migenes-Johnsová. Režisér Rosi právě zasadil celý operní příběh do autentických španělských exteriérů, navíc vizuálně komponovaných pod inspiračním vlivem dobových rytin.) Co k hudebním filmům ještě dodat? Snad že většina jejich žánrů je přímo odvozena ze stejných žánrů divadelních. A tak, listujete-li některou encyklopedií filmových umělců, povšimněte si u kolika jmen všestranných herců se dočtete, že začínali právě na prknech music-hallů, hudebních divadel anebo kabaretů. |
Pokračování příště... Další díly najdete zde |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 05. 2011.
Ondřej Suchý
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Jiří Suchý | |
Blanka Kubešová | |
Ivo Šmoldas | |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný | |
Ivan Rössler | |
Ivan Kraus | |
Jan Krůta | |
Dáša Cortésová |