| Dívám se na fotografii drobné tváře hezké blondýnky s pronikavýma očima a pohledem ženy, která ví, co chce. Má exoticky znějící křestní jméno Karen a příjmení, které také není zrovna běžné - Ostrá.
Kdy jsem si jí všiml poprvé? Není to zas tak moc dávno, před patnácti-dvaceti léty. Spatřil jsem ji na televizní obrazovce, v nevýznamném filmu pro pamětníky. Film se jmenoval Adam a Eva, v roce 1940 ho natočil režisér Karel Špelina a já se na něj díval hlavně kvůli představitelce hlavní role, s níž jsem se několik posledních jejích let přátelil a o které bych rád jednou napsal knížku. Jmenovala se Hana Vítová.
Přiznám se ovšem, že Karen Ostrá, která ve filmu zpívala píseň Nevím, zda je to tím a zároveň řídila svůj pozoruhodný dívčí orchestr, mi z onoho filmu uvízla v paměti víc. Tehdy jsem ještě netušil, kolik napínavých chvil mně pátrání po jejím osudu přinese.
O přibližném počtu písní, které ve své době Karen Ostrá nahrála na gramofonové desky, jsem se dozvěděl od přítele, sběratele a kabaretního historika Jaromíra Farníka - mělo by jich být snad pět. Pak jsem se také dozvěděl, že pod jménem Karen Rafnik-Ostrá byla jistý čas zpěvačkou v orchestru Bobka Bryena. Docela nejvíc jsem se však dočetl v Kronice české synkopy autorů Josefa Kotka a Jaromíra Hořce, kde je s ní přetištěna podstatná část rozhovoru z deníku Telegraf z 15. listopadu 1940.
Dovoluji si ocitovat:
„Jak asi víte, jsem rodilá Dánka," začíná své vyprávění Karen Ostrá. „Konzervatoř jsem navštěvovala v Dánsku a potom v Norsku. (...) Brzy jsem si zorganizovala v Dánsku svůj první dívčí orchestr - bylo to 13 dívek. Ale z vlasti mne vlastně odvedl můj hlas. Když přišel do módy hluboký alt, mohla jsem se dobře uplatnit. Odjela jsem jako sólistka do Londýna, ale předtím jsem ještě absolvovala zájezd po celém severu: po Norsku, Švédsku a Finsku. Před pěti lety jsem přijala angažmá v Moravské Ostravě." (...)
S úsměvem vypravuje Karen Ostrá, že se v Ostravě seznámila se svým mužem Viktorem Ostrým, který byl tehdy členem Moravskoslezského Národního divadla. Tenkrát Karen zpívala jako sólistka, ale když se pak připoutala sňatkem k naší zemi, pojala odhodlání sestavit si vlastní dívčí orchestr. Trvalo to téměř čtyři roky, nežli se jí to podařilo.
„Nyní mám třináctičlenný dívčí orchestr, sestavený ze samých konzervatoristek. Všechny dívky jsou z Čech. Můj orchestr je a zůstane čistě český. Jsem šťastná, že podnik, ve kterém hraji, navštěvuje hodně cizinců. Česká hudba a české kroje, ve kterých jsme oblečeny, se jim vesměs líbí. (...)
Mým snem je velké turné po severu, které zamýšlím podniknout s celým svým orchestrem. Víte, chtěla bych se doma pochlubit s českou hudbou, které by náš národ jistě dobře porozuměl..."
Kde hledat dál?
Leccos začaly postupně prozrazovat dobové programy, inzeráty a plakáty, ale i tak toho bylo stále málo. Pak se koncem devadesátých let objevilo CD (sestavené J.Farníkem), na kterém manžel Karen Ostré Viktor zpíval za doprovodu orchestru své ženy tango Josefa Dobeše a Ladislava Broma Krev a písek (s podtitulem Řekněte mi, seňorito) z filmu U pokladny stál. A tu mě napadlo, že vlastně mohu udělat to, co se mi prozatím pokaždé vyplatilo - oslovit posluchače Padesátníku! Zahrál jsem tango Krev a písek a požádal posluchače, aby mi napsali ti z nich, kteří mi mohou něco prozradit o osudu za protektorátu tolik populární kapelnice Karen Ostré. A ejhle - dopisy začaly přicházet jeden za druhým!
A co všechno prozradily?
Milada Váchalová, Praha (3. 1. 2000):
„V Padesátníku jste projevil přání dovědět se něco o Viktoru Ostrém. Protože jeho maminka byla moje prateta, mohu Vám něco říci. Rodina Ostrých žila v Holešově na Moravě a tam se Viktor narodil. Měl převzít po otci cementářský závod, ale jak se dostal k divadlu, nevím. Za války jsem ho viděla ve Švandově divadle v operetě, v níž zpíval tehdejší šlágr Život je malá bílá loď... Zjevem byl typický ,první milovník‘ na způsob Járy Pospíšila, ale byl vyšší a snad i hezčí. Viktorova žena Karen byla Dánka a řídila dívčí kapelu. Hrály v moravských národních krojích v kavárně v prvním patře pozdějšího Dětského domu. Měly velký úspěch, ale kroje působily za protektorátu provokativně, nad Ostrými se stahovala mračna, a proto rychle odjeli do Dánska. Pratetička zemřela, kontakty se omezily, ještě jsem se dozvěděla, že se jim narodila dcera. Mně je 77 roků, Viktor byl asi o 20 let starší a zemřel kolem roku 1953. Stačí-li Vám to, budu ráda."
Emilie Prošková, Unhošť (27. 3. 2000):
„Potvrzuji Vám, že kapela Karen Ostré skutečně hrála v kyjovských krojích a že hrála v kavárně, kde byl později Dětský dům na Příkopech. Chodila jsem tam s babičkou na odpolední kávu a vždy jsem se točila na parketu, byla jsem ještě dítko předškolní, cca 5-6 let..."
J. Bouček, Měchenice (24. 10. 1999):
„Zmínil jste se, že nevíte, kdo to byla Karen Ostrá a kdo Viktor Ostrý. Já bych Vám to nezávazně sdělil. Karen Ostrá byla prý Svědka provdaná za tenoristu Viktora Ostrého... Karen Ostrá hrávala ve známé pivnici Residence, která byla v pasáži dnešního Světozoru. Sál měl skleněnou kopuli, která je v pasáži dodnes. Později přesídlila Karen Ostrá do kavárny Praha na Příkopě. Do kavárny Praha často chodil Viktor Ostrý a často v ní účinkoval. Orchestr dívek hrával v národních krojích. Karen Ostrá měla řadu dobrých hudebníků, například na chromatiku u ní hrála Vilma Šťastná, která měla po válce vlastní orchestr. Hrála často i u nás na plesech. Co se stalo s Karen Ostrou včetně manžela, nevím. Je řada pověstí, ale není toho mnoho, spíš tak dle některých dohadů, ale tomu těžko věřit..."
Dr. Taťana Scherksová, Hradec Králové (29. 11. 1999):
„Karen Ostrá. Pamatuji na její první dívčí orchestr. Ona byla velká, štíhlá blondýna, dirigentka, hrála tuším na saxofon. Orchestr čítal asi šest nebo osm dívek včetně bubenice. Hrály taneční hudbu typu R. A. Dvorského. Foxtroty, tanga, swing. Karen měla hluboký alt, který někdy zněl jako tenor. Její nejoblíbenější píseň se jmenovala Si si si. Dívky hrály v kavárně Vltava, ale jezdily i do různých měst, například do Pardubic, kde účinkovaly v zahradní restauraci U jezírka. V třicátých letech byl tento orchestr oblíbený a byla to pochopitelně senzace. Karen prý byla Švédka..."
Jana Šťastná, Střelná (3. 12. 1999):
„Ptal jste se, zda někdo neví o dívčím orchestru paní Karen Ostré. Moje švagrová, paní Vilma Pelcová rozená Šťastná, nar. 1921, v tomto orchestru hrála na akordeon a také zpívala od roku 1939 - jak dlouho, to nevím. Chcete-li vědět něco bližšího, napište jí na adresu (...) nebo jí můžete zavolat..."
Dana Menčíková-Borovičková, Praha (30. 11. 1999):
„Vezmu to od roku 1943. Karen Ostrá měla dámský taneční orchestr v kavárně Praha. (...) Byl velmi oblíben. Pak jej rozpustila. V novinách vyšel inzerát, že přijme dívky od 14 do 20 let, hudebně vzdělané. Že chce vytvořit dechovou kapelu a dívky budou na nástroje vyučovat vždy nejlepší muzikanti, tenkrát to bylo vládní vojsko, které mělo velký orchestr a dirigoval jej Emil Kaplánek. Po přijetí asi čtyřiceti děvčat jsme se učily rok na tyto nástroje na Žofíně, který byl uzavřen. Já hrála na křídlovku. Zkoušely jsme různé skladby, které s námi nacvičoval a dirigoval Alois Aust. Po roční výuce jsme měly první koncert pod taktovkou Karen Ostré. Koncert se konal v Brně na stadionu. Vystupovaly jsme v národních krojích, kyjovském a veleckém, což byla rarita, a vždy jsme měly u obecenstva obrovský úspěch. Koncertovaly jsme také v Praze na Žofíně a po celé republice za nadšených ovací obecenstva. S tímto orchestrem jsme hrály do konce dubna 1945. Po válce se orchestr rozpadl. Mám krásné vzpomínky na toto období, i když byla válka..."
Dr. Jaroslav Kaňa, Praha (21. 12. 1999):
„Kdo je Karen Ostrá? Měla dívčí jazzový orchestr a byla jistě Dánka. Velmi známá u nás v roce 1946, když jsem jel do Dánska. Možná v dán¬ském rozhlase by věděli více..."
Rostislav Zeman, Brno (22. 11. 1999):
„Reaguji na Vaši výzvu. (...) Karen Ostrá byla původem Dánka, avšak narozená v hlavním městě Norska. Buď těsně před vznikem protektorátu, či těsně po jeho vzniku vytvořila tato půvabná plavovláska, ovládající sama pět nástrojů, čtrnácti- až šestnáctičlenný orchestr složený z dívek, který sama dirigovala. Z historie těchto dívčích kapel vím, že jedna z nejstarších byla založena v roce 1854 v krajkářském městečku Pressnitz. Tato kapela vystupovala nejen v Rakousko-Uhersku, ale i v jiných místech světa. Na tuto dávnou tradici tedy navázala Karen Ostrá. Je až udivující, kolik vlastního citu a estetického vkusu musela v sobě mít tato dánská dívka, že se v krátkém časovém období dokázala sžít s českým uměním a dokonce i s naším folklórem. Ve svém smíchovském bytě se prý dokázala obklopit nejhezčími pracemi našich lidových umělců, maléreček apod. Tak tomu prý bylo od Valašska až po materiály z Chodska. Domnívám se, že nešlo jen o obyčejný kavárenský orchestr (i když vystupovala naproti Hybernskému nádraží v tehdejším Srdíčku).
V začátcích to jistě i skřípalo. Proto napsal náš znalec z oblasti jazzu Lubomír Dorůžka záhy po II. světové válce v mladickém zápalu ‚rozdurděnou recenzi‘ do některého z tehdejších deníků na jejich vystoupení. V repertoáru K. Ostré se objevovaly skladby nejen V. Bláhy, Jaromíra Vejvody či basisty z Orchestru R. A. Dvorského Jožky Smítala, ale po¬stupně i symfonického zaměření. Na úpravách skladeb se podílel snad Alois Aust. V takovémto slo¬žení zvláště vynikala žesťová sek¬ce. Pořad takového charakteru byl uspořádán pod názvem .Hudební jeviště na Žofíně' (termín bohužel už nevím) a setkal se prý u publi¬ka se značným úspěchem..."
Jarmila Belingerová, Studénka (21. 12. 1999):
„Včera mě jedna moje známá paní seznámila s Vaší výzvou k po¬sluchačům pořadu Padesátník, kterou před nedávném zaslechla. Jednalo se o bývalé člen¬ky dívčího orchestru Karen Ostré, která před více než půlstoletím působila jako ,Miláček Prahy‘ v ka¬várně Praha na Příkopech. Nastoupila jsem do orches¬tru paní Karen Ostré (manžel Viktor Ostrý, člen Švandová divadla na Smí¬chově) jako houslistka 27.8.1942. Bylo mi 18 let - mé svobodné jméno Jarmila Janotková. Byla válka, doba pro náš národ a pro mne jako občanku tehdejších Sudet velmi dramatická. Máte-li zájem dozvědět se více, dejte vědět..."
Měl jsem zájem, a tak jsem se ozval. Od¬pověď paní Jarmily Belingerové nese datum 2. 5. 2000:
„V neděli 26. 3. t. r. jste mi v Padesátníku poděkoval za to, že jsme se já i paní Vilma Šťastná ozvaly na Vaši výzvu. Zmínil jste se též, že chce¬te napsat knihu - možná o době, kdy bylo v Praze několik dívčích or¬chestrů. Byla válka, ale jedině náš orchestr mohl hrát v českých a mo¬ravských krojích. Možná Vás bude zajímat, že u prvních houslí hrá¬la také paní Věra Satoranská, maminka Jaroslava Satoranského, a paní Zdena Hádlová, maminka Vítězslava Hádla, která po válce založila svůj vlastní orchestr, odjela na Slovensko a já tam s ní strávila několik let své¬ho mládí. Ale zpět k paní Karen. Zkoušky nacvičoval vždy Alois Aust, výborný dirigent. Když sejí narodila dceruška Ingrid, brala ji vždy s sebou na zkoušky a my jsme všechny obdivovaly, jak se tomu miminku ta muzika líbí, nikdy neplakalo. Musím se zmínit též o tom, že paní Karen měla ještě jeden orchestr, ale ten byl teprve ve vývoji. Počítala s tím, že se po válce vrátí domů, a to s dechovým dívčím orchestrem. Asi čtyřicet dívek bydlelo někde v Karlině a na Slovanském ostrově měly pronajaty nějaké místnosti, kde se přes den učily a cvičily na různé dechové ná¬stroje. Měly různé kvalitní učitele, ale hlavním vedoucím byl vždy Alois Aust. (...) Když jsme po válce vítali na Václaváku příjezd pana presiden¬ta Dr. Edvarda Beneše s chotí, za autem šla paní Karen se svým novým dechovým orchestrem, děvčata v krojích, to jsem ji viděla naposledy. Pak odjeli všichni do Norska, ale tam se jí po několika měsících orchestr roz¬padl. Škoda...“
Musím oponovat: Nebylo tomu tak. Co se dělo s orchestrem Karen Ostré po válce, o tom mi pověděla nakonec nejvíc paní Jarmila Sýkoro¬vá, která mě zcela nečekaně 1. června roku 2002 vyhledala a svým svě¬dectvím vyplnila některá další bílá místa, kterých nám tu po populární kapelnici, zpěvačce a hudebnici zůstalo ažaž.
Paní Sýkorová se mi představila roztomile: „Já jsem bubeník od Karen Ostré!“ Přivezla mi ukázat album s fotografiemi z velkého poválečného zájezdu orchestru Karen Ostré po Skandinávii. Zájezd se konal od 28. dubna do 28. října roku 1946. V Dánsku koncertovaly dámy napří¬klad v kodaňském zábavním parku Tivoli (půl hodiny český a moravský folklór, půl hodiny jazz, hodina dechovka; kostýmy - moravské kroje, po nich uniformy). Z Dánska jel orchestr do Švédska, kde hrál též v několi¬ka městech. Celý zájezd pak končil v Norsku, kde v Oslu hrála děvčata dokonce před králem Haakonem VII. Koncertovala velmi často i před několikatisícovým publikem!
V Československu měla po válce Karen Ostrá incident s kapelnicí kon¬kurenční dívčí kapely, která pak údajně měla hlavní vinu na tom, že se už Karen ze zájezdu po Skandinávii zpátky nevrátila. Část jejího orchestru snad ještě chvíli vystupovala v nějakých lázních či hotelích, pak už ale byl definitivní konec.
Karen měla s Viktorem Ostrým dcerušku Ingrid. Po návratu orchestru bez kapelnice odjel Viktor s malou Ingrid za Karen do Norska a už se z nich nikdy nikdo do Československa nevrátil.
V roce 1984 se v tehdejším Paláci kultury v Praze sešly údajně všechny žijící členky někdejšího dámského orchestru Karen Ostré. Byly jich tři desítky, z různých období! Jedna z nich, Libuše Horáková, volala prý tenkrát s předstihem Karen do Osla a přemlouvala ji, aby se vzpomínkového setkání zúčastnila. Karen však byla zrovna nemocná, a proto na sraz přiletět nemohla. Všechny pouze moc pozdravovala…
A to je prozatím také poslední zpráva, které se mi o kdysi tak oblíbené dirigentce a bezesporu i skvělé organizátorce Karen Ostré dostalo. Vlastně - ještě něco důležitého mi paní Sýkorová sdělila. Podle ní se Karen Ostrá za svobodna jmenovala Jakobsonová a narodila se v roce 1913.
Možná že se teď ptáte: A co nám tímto „torzem“ chtěl autor vlastně říci? Inu, co. Například to, že kapitola o Karen Ostré byla i trochu o vás, milí přátelé. Jsem si vědom, že jsem vám v ní předložil kromě posbíraných informací pravdivých i řadu informací vyvratitelných, které z některých citovaných dopisů přímo čněly. Jenomže já ty dopisy citoval schválně a rád ještě z jiného důvodu než kvůli jejich obsahu. Chtěl jsem se s vámi podělit o radost, kterou pociťuji vždy, když čtu dopis psaný s pochopením pro něčí zaujatost anebo chcete-li posedlost, když čtu dopis psaný v upřímné snaze pomoci radou, zkušeností anebo třeba jen prostou vzpomínkou. Tohle by mezi lidmi nemělo vymizet.
Jsem si vědom také toho, že jsem vám tu vlastně jen něco „nakousl“ a k žádnému jasnému konci vás nedovedl. To víte, že mě to samotného mrzí a že bych o neznámé-známé Dánce chtěl vědět vše.
Ale já to ještě nevzdávám! Budu se po Karen Ostré pídit dál a třeba jednou tu „skládanku“ jejího života přece jen dám dohromady celou. A ujišťuji vás už dopředu, že si ji určitě nenechám pro sebe! |
