Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (1886) byl nesčetněkrát adaptován a inspiroval bezpočet děl uvedených už Obrazem Doriana Graye (1891).

I Arthur Machen (1863–1947) myslil na Stevensona, když psal Velkého boha Pana (1890–1894), Vnitřní světlo (1894) a Bílý prach (1895) a líčil šoky při spatření grimasy ďábla za záclonou, která ostatně děsí i v Doylově hororu Žlutá tvář (1893), snad jediné cause, kde Holmes totálně selhal. „Na vteřinu oknem uviděl jícen pekla,“ píše Machen a tam, kde je Stevenson „sci-fi“, zůstává mystikem. Nevyčítejme, ale kopíroval bezostyšně. Taky jeho hrdina obejde dům hrůzy a identifikuje ho podle fasády. Taky u Machena různí „Jekyllové“ nechávají čekat své známé před zamčenými dveřmi, zatímco… Bohorovně je přejata i finální forma písemné zpovědi a klopotně pospojovaná sada Machenových povídek o bohu Panovi je prostě umělecký průšvih a jen marný pokus variovat metodu, jíž Stevenson napsal Novou Tisíc a jednu noc. Klub sebevrahů přitom otrocky odpovídá Machenově kapitole Sebevraždy atp. Ale k Jekyllovi.

Na bázi vznikl i Neuvěřitelný Hulk (1962) a Batmanův sok Two-Face (1942) alias reakce na Flemingovu filmovou adaptaci (1941), v níž toužil i Spencer Tracy (doplněný Bergmanovou) „vystřihnout“ obě ega bez použití masky… a zklamal.

Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda (r. S. Robertson, 1920).

Dvojroli hrál poprvé v Londýně Richard Mansfield (1887), ale teprve americká dramatizace dala vzniknout prvnímu ze 120 filmů. V Anglii prvně Jekyll vstoupil na plátno roku 1913, tedy ještě za Fannina života. K raným parafrázím náleží Slečna Jekyllová a paní Hydová (1915) a v Německu téma uchopil expresionista Murnau s Lugosim a Conradem Veidtem jako Janusovu hlavu (1920), ale film se ztratil. (Lanus, připomeňme, je římský bůh vchodu a východu s párem tváří hledících opačnými směry.)

V roce 1920 hrál Jekyllovu proměnu BEZ užití make-upu už John Barrymore a tanečnice v nočním lokále zbavila téma viktoriánské zdrženlivosti. Laurel (ještě bez Hardyho) kradl dětem zmrzlinu v Dr. Pyckle and Mr. Pride (1925) a subjektivní kamera a buchy-buch zesílené poeovské srdce zaujmou v radikálně psychoanalytickém Fantómovi Londýna (1931), kde je však Jekyll jedinou frustrací. Jeho snoubenka nezaostává. Jen aby se pomilovali, chtějí sňatek uspíšit – o den – a z poslance Carewa (v originálu umláceného holí) je generál i tchán. Anglie páru vnucuje zdrženlivost, ale na lavičce v Hyde Parku dojde za milostného cvrlikání ptáčka k proměně a Hyde vraždí s tchánem celý svět pokrytectví. Tajemstvím, pravda, zůstaly detaily masky sexuálně nespoutaného a vesele opičího Fredrica Marche, který získal Oscara. Ocenění se naopak nedočkal Boris Karloff za dvojroli zlého i hodného dvojčete Gregora a Antona v Černém pokoji (1935). Roku 1947 si dvojici zahráli Tom a Jerry.

Rok 1959 přenesl Renoir příběh bez efektů do Paříže let třicátých jako Testament dr. Cordeliera a místo Hyda děsí „klaun“ Opale – inspirovaný snad Jokerem. Terence Fisher pak pro společnost Hammer stvořil Dvě tváře Dr. Jekylla (1961) a deset let nato přidalo studio i Dr. Jekylla a sestru Hydovou. Parafrází jsou komedie Zamilovaný profesor s Jerry Lewisem (1963) i Eddie Murphym (1996) a v nedochované inscenaci Záhadný pan Hyde (1964) hrál titulní roli Ilja Racek, Jekylla Martin Růžek a sluhu Oldřich Nový.

Fantóm Londýna (r. R. Mamoulian, 1932).

V roce 1968 vznikla verze s Jackem Palancem a Denholmem Elliottem, 1973 s Kirkem Douglasem a 1981 Krev dra Jekylla s Udo Kierem. 1985 pominuli Rusové ve svém filmu dvojroli(!) a 1989 obsadili východní Němci znovu Elliotta i Laurou Dern. Anthony „Psycho“ Perkins pak už jen dotáhl Hyda alias Rozparovače (ten řádil roku 1888) až na Hranici šílenství (1989), ale distigovaným naopak zůstal Michael Caine (1990). Frearsova Mary Reilly (1996) s Julií Roberts a Malkovichem je už adaptací románu Valerie Martinové (1990), který případ sleduje okem milující služebné, a ve vážně míněné variantě (1999) se Jekyll zatoužil stát i pánem hongkongského podsvětí Bílým Tygrem.

Roku 2001 však se do kin dostal i působivý broadwayský muzikál a v roce 2006 se – pod titulem Jekyll a Hyde: Pravdivý příběh – konečně zrodil i dokument o Williamu Brodiem, reálném zločinci z Edinburghu a jednom z hlavních pravzorů pro rozpolcenou postavu doktora Jekylla…

O legendárním Brodiem, který za dne starostoval a v noci vycházel krást, se – stejně jako o dalších knihách Roberta Louise Stevensona – dočtete víc v letošní celoroční rubrice na posledních stránkách obtýdeníku Tvar.