Při své činnosti Důchodcovského ombudsmana se mi na obrazovku notebooku dostala zmínka o již zemřelé spisovatelce Libuši Mináčové, pocházející z oblasti Gemera na středním Slovensku. Je nasnadě, že jsem po této informaci jak myšák na sýr skočil! Desetiletí nás od posledního setkání rozdělila; společný stát mezitím zlikvidovali; ale tvůrčí duch, tradice a vzpomínky zůstaly! Tak mne její „Kamienky z Rimavy“ vrátily o pár týdnů, měsíců, let zpět. Jsouc zasažen přímo do srdce jsem tuto útlou knížečku přečetl „na dúšok“; na ex! Ono to jinak ani nešlo.

Hned na úvod je nutno poděkovat „děvčatům“ z Knižnice Mateja Hrebendu v Rim. Sobote www.kmh.sk. Nebýt jich a jejich díla: „Som stále Gemerčanka“, samozřejmě internetového bych se nikam nedostal. Kdo ví, zda by mi tato „miniknížečka“ nebyla unikla… Přitom je běžně na trhu a před pár dny mi jí z prodejny v Liberci přivezl manžel jedné paní. Prodávající. Oni jsou tak laskaví k imobilnímu dědkovi!

Tak dlouho jsem se připravoval na setkání s PANÍ autorkou, až týdny uplynuly; měsíce minuly a léta utekla; až uplynulo již pět let od její smrti… Tak dlouho se chodí se…, až…. Již se nepotkáme ani v Bratislavě ani v Tisovci, kde mi kdysi chůvu dělala; pod Hradovou neb Losinci; natož pod Slavínem na Vlčkové. Libuňka mi již před pěti lety odešla. Tudíž nemohu jinak, než, alespoň tímto způsobem, JÍ poděkovat za její kamínky.

Protože tato, jedna z nejútlejších knížek, je ale obrovským pramenem zurčící horské bystřiny tělo a hlavně ducha osvěžující. Tam daleko na středním Slovensku; tam za bazénem, v Losici u baráčku doškovém příští.

Tam jsem mockrát sedával zasněně hledíce na západ slunce za Hradovou; meditujíce na složitostí světa…nesmrtelností chrousta; jak již to v takových okamžicích bývá. Pravda, byly a zůstaly to její „kamínky“, jež mne vracely zpět do rodného kraje, do městečka na Gemeri sevřeného Hradovou, Kozákem; Čeremošnou a Tŕstím. Co nevidět bude to již pět let, co jí nemůže „motorka“ od rychlíku Horehronec přivézt „louká“ Furmancem. Přišla doba, že již nepřiveze ani mne. Ale o tom jindy a jinde.

Zestárl jsem, „pěstounko“ moje, zestárl. VĚKEM POUZE! Jinak jsa furt jak „rekrut“ Tisovec opouštějící, do světa se vydávající, vesel, usmát, optimistický. Hluboký dík za to patří také PANÍ autorce Kamínků… Libuši Mináčové. Stála mi nad kolíbkou, v kočárku vozila ke Šťavici; před maturitou do světa vypravovala. Že to dopadlo jinak – no, tvrdá hlava ale samostatná. Ve své vlastní rodině své děti s láskou a citem vychovávala, „ovrabčila“ mne, byť nepřímo, k internetové tvorbě přivedla. „Malý“ Vlado, Zuzka, Veronka, uvidím někdy někoho z vás? Nebo nám zůstanou kamínky vaší maminky? Vždyť ony jsou jako milníky, pyramidy, majáky svítící nám na cestu. Mně v „cizině“, vám, „dětváky“, v Otčině.

Celá knížečka je mrňavá rozměrem; překypující obrovským citem! Co nádhery kraje našeho gemerského je v ní obsaženo! Žasl jsem a žasnu. A že jsem za svůj život něco knížek přečetl různých. Ale na tak málo místě tolik lásky a tepla ke svému rodnému kraji neviděl, nenašel.

Ve stáří jsem změkl…omyl! Pán Bůh mi snad rozum dal. Tudíž se dostávám tam, kde jsem měl dávno být ale NESMĚL – ke psaní, tvorbě. Tedy, Libuňko Mináčová, nejenom Kamínky z Rimavy, nýbrž i Kamínky z Nisy se mohou objevit. Pán Bůh ví. Tobě alespoň takhle ještě jednou: DĚKUJI!.