Ve jménu Koruny, soli a kalicha. Jak vzletně to zní a přece to odpovídá skutečnosti! Nemám rád autority a nectím je, ale tady se s pokorou ohlížím. Vystavit to nejkrásnější z cest z Prahy do Žitavy v Městském museu v Žitavě, je báječný muzeální počin. Jde o výstavu, na jaké se jinak jezdí do Prahy, do Vídně nebo do Berlína.

Miluji profesionalitu a dobře odvedenou práci. Cíl, který je jasný. Vědět od začátku, kdo, co a komu chtěl říci. A to, co jsem viděl, mě plně uspokojilo. Proslulé Žitavské misály. Žitavská postní plátna. A hlavně knihy, knihy, knihy. Vzácné tisky. Vše, co patří do dějin umění od 13. do 17. století příhraničních kontaktů Česka a Lužice.

Od pradávna spojovaly přechody Lužických hor Čechy s oblastí na sever až po Balt. Cesta z Prahy přes Žitavu byla tou, na které vyrůstala města, osady, tvrze i kláštery. Po ní putovala nejen sůl, ale i myšlenky. Obchodní ruch zvelebil okolní kraje a Žitava, která je nám nejen geograficky blízká, se i s okolím stala významným místem v rámci rozvoje Koruny, moci a vlivu českého panovníka. Nejvýznamnějším obdobím tak, jak je reflektuje i současná žitavská výstava. Období vlády Karla IV. Lucemburského s následnými léty husitských válek.

Žitavský františkánský klášter sloužil v husitských válkách jako útočiště pro pražské kanovníky. Toto období dodnes v Žitavě připomínají mistrovské práce – knižní malby, které po sobě pražští preláti zanechali. Žitava se stávala cílem uprchlíků z Čech i v době Třicetileté války a v době reformace. Tolerantní město ukrylo za svými branami a pevnými zdmi tisíce českých protestantů, kteří vedle své vysoké úrovně vzdělanosti přinesli do Lužice své znalosti a vědomosti. Tím podnítili nový ekonomický a kulturní rozvoj oblasti.

Výstava, významný počin žitavských historiků v městském museu, vysoce překračuje průřez badatelské práce regionálního pracoviště. Exponáty vzbuzují pocit návštěvy centrálního vědeckého ústavu, shrnující mnohaleté úsilí vědeckých pracovníků. Jde o výstavu vysoce nad rámec průměru. Obrazy, liturgické předměty, mince a písemnosti svou vyvážeností poskytují překvapující, vyrovnaný a přehledný náhled do reality daného období.

Dlouho připravovaná výstava Ve jménu Koruny, soli a kalicha – cesta z Prahy do Žitavy, překračuje očekávání jak laické veřejnosti, tak odborné znalosti faktu. Jde o vysoce profesionální představení regionu německé Žitavy i českého příhraničí okresů Libereckého kraje.

Výstava je otevřena do 31. 10. 2011 v žitavském museu a vstupné činí 3,50 €. S návštěvou by neměli otálet především ti, kteří jsou okouzleni našimi dějinami. Měli by navštívit tuto mimořádně kvalitní výstavu a vzít s sebou jak své děti, tak své rodiče, starší generaci hrdou na dějiny své země.

Nevím, na kolika mapách je Karlov, ale ten u Machnína je tady, blízko u Liberce. Pro nás, kluky z Machnína, byl Karlov u Liberce náš. Už proto, že náš svět byl ohraničen spádovostí obcí s úzkým hrdlem plnící národní školu Machnín, kde jsme se všichni setkávali ve školních lavicích a také pod hospodou U zeleného stromu s kinosálem. Do naší školy chodila i děcka z Údolí svatého Kryštofa (dnes Kryštofova údolí), z Noviny, Hamrštejna a Bedřichovky. Pro nás to bylo, jako by se zde scházelo půl Evropy a k tomu Eskymáci, indiáni, Samojedi, pastevci sobů, kanadští dřevorubci a australští domorodci.

Do školy nás v tom padesátém pátém roce chodilo víc jak 150 dětí. Nikoho nikdo nevozil do školy autem (kde by se taky v Machníně a okolí vzalo osobní auto). Ještě se stávalo, že starý Fuger přivezl na žebřiňáku děti, které mu tam cestou naskákaly. A jet autem z Karlova by stejně ani dost dobře nešlo. Do školy se chodilo kolem vodárny a koupaliště, a tam vedla úzká, travnatá pěšinka.

Nejdál to měli ti z Noviny, Údolí a Hamrštejna. Těm jsme záviděli. Jezdili vlakem a v důsledku toho mohli chodit později a odcházet dřív. Smáli jsme se jim, že se bojí jezdit tunelem a že jsou na cestě do školy déle než v ní. Ti z druhého konce, od rybníka Šarešáku z Bedřichovky, by to asi měli blíž do školy v Chrastavě, ale spádová oblast byla Machnín. Jim jsme záviděli, že se mají kde koupat, že mají rybník a k tomu chrastavské Oko, kde bylo rovněž báječné koupání. Skoro ve Stráži, v polích, daleko od školy, bydlela Zdeňka Šmahelová a ta v zimě kvůli závějím do školy často i nepřišla.

Elitou jsme byli my, machníňáci. Nás bylo nejvíc. Často jsme vedli výpravy za těmi vzdálenými domorodci, se kterými jsme shodou divných náhod seděli ve školních lavicích. Třeba už cesta od školy směrem ke Stráži nad Nisou! Vedla nejdříve k inseminační stanici a pak dál, pod skalami, kolem Nisy. Jako do vzdálených krajin! Domovská obec na hony vzdálená, dobrou hodinu chůze.

Většinou jsme jezdili na kolech. Však také moje první hodinky skončily po srážce s ovcemi ve škarpě, stejně jako kolo, koleno a předloktí. Do Údolí jsme si moc netroufali. Lákadlo to bylo mocné, ale báli jsme se. Muselo se 4 km lesem a pánbůh ví, co by se mohlo stát. Prý tam straší, říkali nám moudří rodiče, a co řekli, to platilo. Co v Údolí? Pořád tam jen prší. Vždyť tam přestali už jezdit i filmaři z Prahy a co filmů tam dřív natočili!

Ještě jsme se odvážili tak k Hamrštejnu nebo do Andělské Hory. Hodně tátů od nás tam pracovalo v elektrárně, tak se jim chodilo naproti. A taky těm, kteří jezdili na kolech po stejné cestě do Totexu v Chrastavě. Bože, co my jsme se v těch dobách nablbli! Těch chat a chatiček, co jsme v korunách stromů i pod nimi postavili... Nejkurióznější byla ta na machnínském hřbitově za márnicí.

Oblíbené bylo i kino U zeleného stromu, machnínští hasiči a sportovci, kteří děcka brali do svých řad. Nakonec jsme se všichni sešli a společně cvičili na spartakiády, chodili jsme na dětské dny i pálit čarodějnice. Také jsme se v plném počtu scházívali u májky v Machníně, na prvomájovém průvodu celé školy na náměstí do Chrastavy. Rostly i houby, borůvky, maliny, chytali jsme načerno ryby. Česali jsme i ovoce na stromech při silnici, ale to patřilo cestářovi z Karlova. To procházelo, protože jeho syn seděl se mnou v lavici. Jmenoval se Hnízdil.

Francouzština byla odjakživa jazykem galského kohouta, Athose, D´Artagnana, Aramise, Porthose a taky Jany z Arku a poštovních úředníků a celníků. Vím to. Celý svůj život sbírám známky a pošty spolu komunikovaly vždy galsky. Francouzsky, samozřejmě. Však i můj první známkový katalog Yvert to se mnou zkoušel touhle řečí. Co vím, tak i diplomaté museli umět „fráninu“, tak jako vzrůstem malí vzdělanci z Indočíny Ho Či Min a další. Též Napoleon s Josefínou spolu mluvili francouzsky. Uměli ji i Karel IV., polští králové i ruští carové. Na ní stálo samoděržaví. Uměl ji Lenin a vsadím boty, že i Naděžda Krupská, autor verneovek, kapitán Dreyfus, baron Rothschild, Mata Hari, vynálezce papinova hrnce, maršálové Petén i Fosch, minér Lesseps, pán a paní Curie, moje setřenice z Naharia v Izraeli. Učit se ji musela čtyři roky na gymnáziu má oblíbená dcera Sára. Mluvila jí děvčata, co uklízela v zámcích na Loiře, ve francouzských TGV rychlících, holiči ve Strassburgu, mstitelé svedených dcer na Elbě rybáři z Bretaně. Páni, co žili na Sychrově, Rohanové, letci slavné letky Normandie – Němen, co za druhé světové války vzlétali do bojových akcí ze Sovětského svazu, i ti, co ve „svobodné zóně“ poslali francouzské ženy do plynu.

Francouzština je řeč králů, jakobínů, Zoly, Balzaca, Pasteura i Edith Piaf, stavitelů horkovzdušných balónů, Asterixe, Obelixe a maršála De Gaulla. Monackého prince i hádavé Bardotky, četníků ze Sant Tropéz, kuličky hazardu známé rulety v Monaku, zvoníka od Matky Boží v Paříži, rakušanky sťaté gilotinou.

Francouzština je řečí nosohltanu a těch, co nechrápou, proto ji asi neumím. Mám nosní polypy a v nosní přepážce díru. Proč, ptám se vás, doktore Kosi? Říkal jste: „Ještě jednou takového pacienta a půjdu do dolů.“ Co vás to napadlo emigrovat a Laděnu tu nechat? Dnes jste už asi zcela jistě nahoře.

Nevím, zda pánbůh mluví francouzsky, ale pošta patřila téhle aromatické, libozvučné řeči. Vím, proč ji neumím. Neumím zpívat, nadávat a klít. Pro tuhle řeč je třeba mít dar hudebního sluchu. Co je to kankán a hudba Jacquese Offenbacha? Francouzská vstupenka do nebe, spalující melodie židovského autora, co mluvil jenom francouzsky.

Ta řeč je i dar, odměna, jako Řád čestné legie. Měl ho Štefánik jako prezident Beneš. Přátelé sladké Francie. Francie, to je posvátná Remeš, tak jako spolehlivé francouzské auto a sladké víno. Francouzsky mluvící města v daleké Kanadě.

Buď francouzštině čest. Ať žije Francie, ať žijí frantíci a jejich krásná řeč.