Jeho Excelence Kůň

Ze hřbetu koně je vidět celičký svět. Kolik romantiky v sobě skrývá tahle věta! Posoudit by ji měl ten, kdo se v sedle narodil. Ten vám i poví, jaká je to dřina. U nás doma je život s koněm posuzován jako sport. Ano, kůň je víc než ušlechtilé zvíře. Je urostlý, má slušnou postavu, umí zabrat, je věrný, všestranný.

Kůň. Z domova mám před očima ty tažné s chlupatýma nohama dole u kotníků, co vážným krokem chodili z Machnína do lesa na Bedřichovku. Ty koně, co ořou, vláčí, tahají za sebou „čerta“ a vyorávají brambory. Pak dlouho nic až po letech pohled do jízdárny, kde parta mladých lidiček hřebelcuje Jeho Excelenci. A pak jsou tu koňské dostihy. Do Mníšku pod Brdy se jede kolem pražské Chuchle. V polovině října se jede Velká pardubická a pak těch pár závodů dalších ve velkých městech, třeba v Karlových Varech, Liberci.

Kůň byl i hlavní postavou na stěnách v Altamíře. Z koňského sedla velel jiným koním a lidem velitel jízdní hlídky. Kůň byl nepostradatelný ve velkých bitvách i malých šarvátkách. Kůň významně pomohl Pizzarovi pokořit Inky. Koňovi na hřbet naložili víc než velbloudovi. Kůň dodnes tahá dříví z nepřístupného lesa. Kůň vydrží všechno. Kůň je tu i proto, že dva tisíce let nebylo nic, co by ho nahradilo.

Mám rád koně na obraze. Jezdecký portrét by mohl být i bez udatného jezdce. Království za koně! Kůň v pohádkách, kůň coby bájný Pegas. Velké moudré oči, srst do modra… Kdo by zůstal chladný a neměl k němu sympatie? Určitě existuje i koňské nebe. Kůň asi nikdy na nikoho nedonášel. S koněm bývá i v šapitó cirkusu legrace, když laškuje s klaunem. Ve Vídni existuje i škola – španělská, kde koně naučí, jak správně ladně chodit. Kůň umí i počítat, škoda, že neumí mluvit. Přispěl by jistě k lidskému porozumění.

Koní stále ubývá. Lidé si z koní udělali tažná zvířata a hračku pro své děti. Na koni dnes nejezdí jen snobi. Kůň je fenomén současnosti. Je krásný, vysoko zdvíhá nohy, nechodí, ale tančí. Je a není to jen Šemík, je to přítel a pomocník. Vrací se k nám, od kopyt mu srší jiskry, je bujný, nezkrotný.

Obchod u nás na vsi

U nás na vesnici jenom z obchodování nebyl nikdo živ. Uživit se, znamenalo mít řemeslo, práci, takříkajíc „bokem“, krávu, pole, něco jiného… Takový zedník v létě stavěl, v zimě podomácku dělal hrábě. Švec měl na zahradě brambory a květák. Holička paní Lanková měla až do „měny“ v třiapadesátém v přízemí obchůdek potravinami. Na vysoké stoličce jsem u ní párkrát seděl, řval strachem, ale odešel ostříhán.

V krámě to chodilo tak, že moje maminka obhospodařovala potravinové lístky, já jí podával tátovu „šrajtofli“. O metr výš pak paní Lanková ty lístky stříhala a maminka vytahovala z peněženky bankovky a mince.

Já měl odjakživa rád okurky. Ty v pětilitrové sklenici s dřevěnou vidličkou uvnitř mě doslova fascinovaly. Paní Lanková to věděla a místo bonbónu na rozloučenou po uzavření obchodu, mi vždy podala dřevěnými chapadly ze sklenice jednu okurku, z níž ještě stékal voňavý zelený kyselý lák.

Je to šedesát let, ale mám to stále před očima. Já, nejšťastnější člověk na světě, odcházím z obchodu s okurkou v puse. Maminka oči v sloup, významně mrká, majitelka obchodu významně krčí ramenem. Obě ženy si tak daly znamení, že to, co dělám, není normální, a zároveň jako by si řekly: Budiž, hlavně, že netropí hlouposti.

Obchůdek měl ke dveřím ze silnice asi šest schůdků a byl pro mě něco jako kapitánský můstek. Když jsem s maminkou ty schody vystoupal, vždy jsem se otočil, abych někomu dole zamával. Dole pod schody vždy někdo stál a s někým diskutoval. Nahoře foukal svěží větřík a já si připadal jako v koši. Buď na lodi, nebo jako v balónu z jednoho obrazu, co visel doma v obýváku. A teď si představte, maminka mě vede z krámu ven. Já mám plnou pusu šťavnaté okurky a dole stojí kamarádi Mrázek, Reichl, kluci Fořtovi, Jarisch, Jarda Kalenských, kluci Jůzovi a určitě i některý z kluků Lankových. Mohl jsem si připadat šťastnější? Ne.

Domů to bylo do kopce ob dva domy. Bydleli jsme naproti truhlárně Simm a Wagner, kde byl můj tatínek národním správcem. Spousta truhlářů měla ještě vedlejší výdělek, někdo spravoval auta, druhý včelařil. Další měl doma krávu, padesát králíků, sad jablek, prodejničku uhlí a palivového dříví. My kluci jsme milovali vesnického kováře Lammla, Němce, co nemusel do odsunu a mluvil, co si pamatuju jenom německy. Zvláštní je, že nám klukům to ani nijak zvlášť nepřišlo. Ta naše industriální vesnice byla i hodně o antifašistech a ti do Německa nemuseli. My jsme to vnímali tak, že jsme si k nim chodili pro poštovní známky, neboť oni si s těmi, co odešli, hodně psali. A tak i ti, co prodávali v „Tepu“, ve „Smíšeném zboží“, v mlékárně, u řezníka, museli umět německy. I doma jsem si někdy připadal jako později na Rujáně. Jazykově a národnostně půl na půl.

Ale to mi už bylo patnáct a z krátkých kalhot s padacím mostem jsem už vyrostl. Paní Lanková zavřela krám i živnost, do koňského nebe odešel i podkovář Lammel. V krámech prodávala mladá děvčata, co uměla maximálně tak rusky. Staří Němci se dodatečně ještě v šedesátých letech vystěhovali do NSR. My, kluci, jsme vyrostli a někteří z nás se pořád vracejí. Nemůžeme zapomenout na místa, kde a kam jsme chodili do školy…