Čaj nebo meltu

U babičky v Geršdorfu, to je dnešní Loučná, součást Hrádku nad Nisou, visel na zdi v kuchyni mlýnek na kafe. Zrnková káva nebyla po válce běžná, ale babička, hospodská, si poradit uměla. Smíchala v mlýnku něco praženého, něco sušeného, přidala pár zrnek opravdové kávy a mlela tak dlouho, až výsledkem bylo kafe, že na něj, co živ budu, nezapomenu.

Ta vůně! Tak voní snad jen med v medometu, pryskyřice po ránu, když je les kolem ještě plný mokrých pavučin a vysoké trávy. Tak voněla babiččina ranní káva, melta, do které jsem si lámal suchý chleba. Babička pokaždé volala: „Dej si tam cukru, co je třeba.“ Strávníků bylo víc a všichni jsme rozuměli a věděli, že máme jíst a pít.

Čaj byl na stole také. Čaj se lžičkou v hrnečku a s voňavým kouřem, s horkou párou nad ním. Nad stolem se srážely vůně růže stolisté. Nebylo třeba ani jíst a pít. Stačilo dýchat nosem, zavřít oči a snít.

Jen dětí sedělo u stolu pět. Pak přisedli dospělí a my se srazili k sobě blíž. Dospělí pili také meltu. Čaj tu byl jen pro tatínka a pro maminku, která se sem, na konec světa, přivdala z Prahy, a čaj byl něco, co pijí lidé z města. Meltu maminka odmítala vždy slušně, ale vytrvale. Pokaždé.

Když jsme se odstěhovali z Hrádku, nebyl nikdo, kdo by mi meltu vařil. Meltu a margarin maminka, která prožila válku a tehdejší protektorátní zásobování Prahy potravinami, zásadně a jednou provždy zavrhla. Nastal čas čaje a později pravé pražené zrnkové kávy.

Káva se ve velkém mlela a pražila v Matoušově ulici, kousek od našeho libereckého bytu. Tak obden se obsluha míchaček – pražících bubnů zapovídala a nechala kávu přepražit. Tak vznikl můj odpor ke kávě, k zápachu, který zahalil okolní ulice, vnikal do oken a nutil nadávat a hrozit pražírně kávy pěstí.

Zbyl mi než čaj, herbata, jak říkají Poláci. Ti měli čaj a dlouhé cigarety v šedesátých letech minulého století na všech pultech pro Čechy. Cigarety jsem si kupoval, i když jsem nekouřil. Jen pro tu vůni a barevnou exotickou krabičku.

Čaj dodnes pořádně vařit neumím, ale denně ho vypiji tři litry, čímž dělám radost urologovi a sám sobě si přidělávám starost, jak srovnat spaní s běháním. Co naplat. Život je melta nebo čaj. Ať se na problém dívám z kterékoli strany, vždy vám vyjde jen jeden šálek nebo hrnek, káva nebo čaj.

Dobře zvolil ten, kdo je pije každý den. Samosebou, že už to není ten čaj a kafe s chlebem od babičky, ani bramborák, jak ho uměla jen moje máma. Je tu něco, co jednou ocení naše děti. To, co zažívaly u snídaně ony, co je bude nutit vzpomínat. Nikomu nechci sahat do svědomí, nemám valné smýšlení, o čem to bude. Jaká vůně je jednou bude spojovat při vzpomínkách na snídani? Co že si to mohli vybrat, co pili před cestou do školy. Cítíte tu vůni?

Kluci mají své priority

Kdysi kopal v Machníně hroby pan Láska. Nám, desetiletým klukům to přišlo hodně, hodně zábavné. Už proto, že hřbitov je uprostřed vesnice (mimochodem nejlepší parcela), jsme posedávali kolem a zírali, jak to starýmu Láskovi jde s lopatou. A že mu to šlo!

To starý Seidl, který bydlel naproti staré hospodě a v kůlně měl hřbitovní kočár nevídané krásy, nás k sobě blíž nepouštěl. Bál se totiž o sklo svého pulmana, rolls-royce mezi funebráckými vozy. I tak si myslím, že neměl konkurenci. Když byl v akci, tak ve fraku s třírohým kloboukem, koně s vysokými chocholy a čabrakami, kolem vše nablýskané, ošetřované s nevídanou láskou a péčí.

Nevím, čím to bylo, ale nebáli jsme se ani kopáče hrobů, ani fajnového funebráka. Snad to bylo tím, že válka a smrt s ní spojená byla ještě všudypřítomná ve všech rodinách. Smrt jsme brali jako součást života.

Takový pohřeb zastavil život na vesnici na půl dne. Nejvíce omezil místní dopravu. Hudba, funebrácký kočár a pozůstalí zvolna kráčeli středem obce. Však také autobusáci a ostatní řidiči v takovém případě se k pozůstalým přidávali s nářkem, že nedostanou prémie.

Zato my jsme se hned po pohřbu sešli za hřbitovem, abychom uvažovali, zda mrtvý bude ťukat na víko rakve, aby dal vědět, že je ještě živý, a co podnikneme s voskovými květinami, které tak báječně hoří... Chtěl jsem psát o těžkých chvílích v životě lidském trochu humorněji, ale ono to zas tak snadné není. Smát se na hřbitově jsme se přeci jen báli.

Pravdou je, že jsme tu hroznou realitu zas tak smrtelně neprožívali. Snad to bylo tím, že všude kolem byli nebožtíci německé národnosti a Češi se k nám do Sudet stěhovali mladí a zdraví. Jo, to byly časy! Láska nás ubezpečoval, že nesmí umřít, že nikdo jiný neumí vykopat hrob tak rychle, hluboko a v takové kvalitě. Seidl si liboval, že nemusí do odsunu a že bude jezdit do smrti. Na dotaz, kdo vykope jámu jim a kdo je odveze, se ošívali odpovědět. Z takových otázek radost neměli a odpovědím se vyhýbali. Věděli, jak to chodí, a tak raději mlčeli.

Morbidní období nás opustilo záhy po tom, co jsme zjistili, že naše spolužačky mají sice charakterové vady, ale ostatní fyzické přednosti převyšují naše představy, a my, zvídaví kluci, jsme tomu chtěli na kloub přijít co nejdřív. K tomu posloužilo místní kino. Když se zhaslo, byl náš svět prozářen stříbrným plátnem v sále hospody U Zeleného stromu. Láska se stala námětem našich nových sporů a smrt odešla otevřeným oknem, aby už netrápila dětskou duši.