Průšvih. Mně se na nich líbilo. Samozřejmě, až na maličkosti. Vím, že i z pozdějších skautských táborů se vraceli jedinci, kteří si řekli „jednou a dost“. Asi jsem trochu od malička retardován, ale mě moji pionýrští vedoucí připravili program, který naplnil mou dětskou duši, která se těšila a hřála z cvrkotu kolem mého stanu, v kuchyni při jídle, na výletech, při bojových hrách, při vztyčování vlajky, rozdělování pošty. Moje vzpomínky spadají do let, kdy naši rodiče byli organizováni v národně frontovské organizaci ROH (revoluční odborové hnutí) a museli dost těžce pracovat, takže i ty dvě stovky za tři neděle na pionýrském táboře bylo hodně peněz. Příspěvek ROH však onu částku o polovinu zmenšil. A tak jsem jezdil do táborů v Opárně, Rakousích, Rovensku, Navarově, Mladějově jako řada jiných. Pokud se nemýlím, vždy na tři týdny.

Byla to úžasná škola samostatnosti, srovnatelná v pozdějších letech s dvouletou prezenční službou v Československé lidové armádě, ať si říká, kdo chce, co chce. Mějte mě třeba za hlupáka, ale tahle výchova ke kolektivismu, odpovědnosti, solidaritě a sociálnímu cítění měla hodně do sebe. Ani tehdy za socialismu jsme si nebyli všichni rovni. Dnes odvrhujeme chudé, jakoby si za chudobu mohli sami. Pokud tehdy byli chudí, dnes je chudých, kteří své děti nemohou poslat do letních táborů mnohem víc. A pionýrský šátek? Pro nás znamenal složením slibu víc, než jsme si mysleli. Nosili jej děti v Sovětském svazu, za velké vlastenecké války, španělské občanské války, děti demokratů v Německu... Každá krásná myšlenka je lehce zneužitelná.

Pokud jste z Jablonce nebo z Liberce, tak o tom uvažujte. Liberecký kraj a jižní Morava, sever a jih. Doma mi neuzrál ani mech a Popice jsou zralé, barevné a sladké. Bůhví, kolik jim je let, ale málo to není. Viděl jsem vinné sklepy pod kostelem spolu s vinařem Koníčkem a ochutnával jeho víno. Takové sklepy v Liberci nejsou, snad jen hluboké sklepy pod „Plzeňkou“, sklepy civilní obrany a snad ještě v Jablonném pod Zdislavou… Ale co ty mají společného s romantikou a dobrou náladou?

Zato když jste v Popicích, tak musíte vzhůru, doleva a pořád nahoru, až dojdete vřesem do vinic, které snad musí patřit jen Pánubohu. Všude kolem se hlasitě ozývají ptáci s měňavým peřím a na vysoké obloze ladně krouží predátor.

Obzor je tu pro nás, co jsme zvyklí zarazit se pohledem o hory, příliš vzdálený. Kaplička, Boží muka, pumpa u studny. Slunce ze všech stran, štětec a paleta. Zelená je barva úrody. Živé barvy. Smaragd, opál, tyrkys, jadeit a křišťálová voda. Připadám si jako v Jiříkově vidění. Je tu krásně, jako bych byl ve slunné Francii.

Krajina se podobá francouzskému Barbizónu, jako by vedle mne usedl velký Theodor Rousseau, Huguet, Latour nebo Vernon. S nimi vidím krajinu. Stromy a keře plné plachých ptáků hřadujících ve větvích. Ovce rozvážně spásají trávu, lidé pracují na vinicích. Široko daleko žádný známý smrk, strom deštných pralesů Jizerských hor. Vzpomínám na jeden pár hrdliček, hnízdících ve větvích pichláčku u rodného domu v Machníně.

Popice. A kolem těch podivných jmen! Havraníky, Hnanice, Mašůvky, Konice, Šatov… Vesnice se jmény jako písnička. A také je to o lidech, jako jsou manželé Bogdanovi. Nějak mi tu nescházejí sprejeři, vandalové a somráci, co se dožadují příspěvku na krabicové víno.

Mám chuť na dobré jídlo a ještě lepší víno. A že ho tu kolem je! Můj drahý domove, přece jen je dobré občas zvednout kotvu a jet se někam podívat. Tenhle exkurz do kraje, kde všechno zraje, je pokus o smír s nebem plným hvězd, s tančícími plamínky večerního ohně v barvě zapadajícího slunce a s větrem, který žene mraky tmavou oblohou. Bude pršet a vzduch se ochladí. Je tu krásně i za deště. Bydlel jsem hned z kraje Popovic, kde mi pod okny kvetl bez a šípková růže a beránek před spaním počítal ovečky.

Liberec s Jabloncem mají Nisu, tady rozvážně krajinou plyne Dyje o kousek dál zvaná Thaya. Ať za hranicemi nebo před nimi, příroda je stejná. Roste tu všechno. Ořešáky, třešně,ale hlavně víno, víno, víno. Je v každé zahradě, za každým plotem, jsou ho plné nedozírné pláně, kam oko dohlédne.

Znojemsko je krásný kraj, plný „lidí od Frýdlantu“, kteří se sem přestěhovali za teplem. Kraj provoněný vínem a prozářený sluncem, plný lidského snažení změnit svět, což se jim daří. Stačí ho jen vzít, dát zkvasit, vylisovat, dát vyzrát, stočit do lahví a pozvat přátele. O tom je život podle Popic. Díky, přátelé.

Letos by bylo „Liazu“ 60 let. Škoda, už nebude. A měli bychom co oslavovat! Název „Liberecké automobilové závody“ nebyl podnik, jakých je dnes kolem Liberce dvanáct do tuctu. Žádné stěrače a gumové rohožky, ale skutečná auta spojená s dějinami Liberce, Jablonce nad Nisou a okolí. S pojmenováním, které se fabrice dostalo, má co do činění skutečnost, že právě v místech, kde vznikala před 60 lety nová továrna – známá slévárna Ostašov – stávaly dříve objekty bývalé automobilky „RAF“ (Reichenberger-Automobil-Fabrik).

U zrodu „RAF“ stál před 105 lety liberecký průmyslník Theodor Liebieg, známý automobilový závodník. V roce 1909 měla liberecká značka „RAF“ na pražském autosalonu jednu z největších expozic osobních i nákladních automobilů. Před 60 lety bylo sídlo základního závodu Liaz v Jablonci nad Nisou. Jeho další závody byly v Liberci, v Mnichově Hradišti, Mělníce, Přerově a ve Znojmě.

Jak jsem se už zmínil, v místech, kde dříve stály staré objekty automobilky RAF, stojí slévárna Ostašov. Ještě před 40 lety výrobní program Liazu stál za povšimnutí. Kategorie jedna: universální vozy pro přepravu těžších nákladů, dálkové vozy s vysokými výkony a pohodlnou kabinou pro řidiče, pro přepravu těžkých nákladů na větší vzdálenosti a pro mezinárodní přepravu. Sklápěče a podvozky určené zejména pro stavební provoz, jako jsou autojeřáby, pojízdné míchačky a další. V koncepci rozvoje měl Liaz našlápnuto docela pěkně. Výroba vozů o tonáži 12 tun a více, lodní letecké motory o výkonu 500 koní i více. Zázemí, kdy v Liberci studovali mladí lidé inženýrské obory, průmyslová škola vyřazovala absolventy středního technického vzdělání, jako jinde v zahraničí vysokoškoláky…

Kdeže ty loňské sněhy jsou! Kam odešli oni specialisté Liazu, kteří našemu regionu přinášeli ze světa slávu, úspěchy a peníze? Skončila sláva českého řemesla, výroba nákladních vozů, které patřily do rodinného stříbra Československa. Tahač Škoda 706 MS s chladírenskými přepravníky a další vozy, které desítky let od Uralu po Pyreneje najezdily miliony km. Skončily, žel, stejně jako tradiční výroba textilu, uhlí, cukrovky, motorek, traktorů, malých letadel. Je třeba vzpomenout oněch velikánů průmyslu, kteří sice zanikli v rukou zahraničního kapitálu, ale kteří mohou být i v budoucnu vzkříšeni…