Egon Wiener: Chci znovu začít | Okap | Nejsem tak bohatý

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...

Chci znovu začít

Chtěl bych předpovídat počasí. Být meteorologem, mít dobré spaní, chuť k jídlu a pravidelné vyměšování. Takhle nějak se rozčiluji, když poslouchám předpovědi počasí. Venku je hezky nebo prší. Taky může padat sníh nebo šrapnely. Meteorolog si ví rady. Má drahé, předrahé mašinky a tak je v obraze. Má okna do vesmíru doslova otevřená, ale s jeho předpověďmi nejsem spokojen. Buď mám halucinace nebo nevím.
Počasí si žije vlastním životem a jeho mluvčím není meteorolog. Ten mi připadá spíš jako farář venkovské obce, který chce s každým být zadobře. Stejně jako s počasím. Tihle pánové od počasí se na počasí zhusta jenom přiživují a jak bude odhadují. Věřil bych, že v zákulisí mají láhev od okurek a v ní rosničku na žebříčku. Nevím, jestli je to až tak možný, ale jejich předpovědi jsou prý jistý. A to ještě, když jsou rosničkáři – klauni v jedné soukromé televizi. To bych pak raději chodil metrem pěšky.
Včera hezky, dnes hustě prší. Ze dne na den, bez výstrahy. A není komu si stěžovat, koho poslat na ulici. Jo a co bezdomovci, letní tábory, zemědělci, sportovci, houbaři, lyžaři, chataři, zedníci... Víte jaký jim tyhle excesy počasí tropí neplechy. A je to jenom o předpovědi počasí.
Jeden v jedné soukromé TV předvádí tanečky, kroutí zadečkem, povytahuje obočí, gestikuluje jako topící se indián a počasí je někde jinde. Dotyčný se minul zaměstnáním.
Fuj, venku je zima, horko, leje, sluníčko se směje. Nevhodné a zavádějící škrtněte a zbude vám holá věta: Jak bude? Zrušil bych tenhle obor na vysokých školách a učitele vysvětil na faráře (nic proti nim). Není to osobní, nic proti nim nemám, ale fakt, nemám je rád. Počasí...
Snad abych začal sám. Koupil bych si soukromou meteorologickou stanici, satelit, přenosové vozy, atmosférické balóny, sekretářku, asistenta, řadu počítačů, mobil, internet a mohl bych začít. Jo, zapomněl jsem na tu žábu rosničku, žebříček a okurkovou flašku. To by bylo všechno. Teď bych mohl začít. Vykládat pohádky o počasí.

Okap

Po okapové rouře leze čert. Malý, hbitý a pracovitý roztomilý pavouček. Zadečkem kroutí a pohupuje, je na cestě kamsi vzhůru, kam vede jen jedna cesta: po rozpálené okapové rouře. Už je celá rezavá, barva se od ní odlupuje, okap koroduje a plech se bortí. Dal domov vší té malé havěti, co ji tak dobře známe. Mouchy se tu hřejí na sluníčku, mravenci vědí kudy kam. Až nahoře sídlí ptáci ve hnízdech ze zmuchlané trávy a všeho, co vítr zanesl nahoru. Roura od okapu vede k zemi a v ní se propadá tlející listí, semena, jadérka s pískem, peříčka a zbytky těch, co je kdysi jedli. Trubka drží při zdi jenom silnou vůlí, jinak by dávno spadla.
Nevěřili byste tomu, ale ti malí si to dokonale pojistili. Co všechno do ní nanosili! Vodauž skrz ni nikdy nepoteče, leda tak po ní. Je to vlastně takový malý úzký mrakodrap, ve kterém se bydlí. Od žab, slepejšů a myší v suterénu po obsazená vyšší patra bez výtahu až po slunné bydlení až někde u střechy, pod prejzovými taškami. Okap nemá nikdo vůli sundat. Ví se, že žije vším, co život přináší. Rodí se v něm mladí, umírají starší a nemocní. Tak nějak podobné životu v lidském paneláku.
V zimě mrzne kov i to, co zbylo po nátěru, v létě se nad ním horko tetelí. Jako kluci jsme kdysi chodili na roh toho domu a čůrali na okap. Kdo výš a kdo z větší dálky... Jak dnes klukům závidím! Nezmínil jsem se o mechu, o kočkách a psech, o kunách, lasičkách a velkých myších, které sem občas zavítají jako do samoobsluhy s potravinami a hledí, co by zde ukradli a snědli. Většinou si berou tělíčka těch, kteří nestačili povylézt, uletět, utéct, schovat se či být neviditelnými. Nenasytní predátoři si už zvykli. Okap drží pohromadě a je tu s nimi těžké pořízení. Však taky, když nebezpečí pomine, okap ožije zpěvem a tancováním. Radost pohledět.
Větřík chladí všem paže i tváře, sluníčko hladí každého zvlášť, tak jako starostlivá máti svá velká děcka, když se k ní přišla vyplakat. Okap tu stojí, co ten dům znám. Pořád je na svém místě a doufám, že při tom zůstane. Že nikdy nepřestane hostit mé malé přátele. Neznám je všechny jménem, nevím, jak je oslovit a přesto se na ně chodím dívat a tiše s nimi sním. Vím, že až tady nebudu, okap bude pořád stát. Pak je všechno jak má být.

Nejsem tak bohatý

Pokud si vzpomínám, vždy se mi víc líbila dívka s kamejí než dáma s hranostajem. Kouzlo vypouklého kamene řezaného obrazu v chalcedonu, onyxu, karneolu, achátu, či křišťálu. Gema, řezba do hloubky nebo už zmíněná kamej s obloukem ven.
Jak popsat nepopsatelnou krásu něčeho, co od antiky do dnešních dnů je dokonalost sama? Sen každé ženy, která miluje, muže, který ví, že obdarovat kamejí znamená vyjádřit lásku. Barevnost a hravost světla a stínu na ploše o málo větší než je pětník, pětikoruna. Kamínek pro štěstí bez obav vsazovaný do královské koruny, nebo zdobící žezlo panovníka stejně, jako útlou šíji neznámé konkubíny. Už jste jej někdy měli v ruce, hladili jste někdy kamej? Já nejsem tak bohatý a kdo ji vlastní, tak ji z ruky nepustí.
Mám před sebou sádrové odlitky kamejí z turnovské umělecké školy. Vrací mě ve vzpomínkách k tomu, že kdysi jsem pár těch pravých viděl na zámku Kynžvart v západní části naší republiky, na obrazech renesančních mistrů malby, v knížkách o princeznách a na fotkách ze společnosti nejbohatších. A při tom jde jen o kámen, o šutr, který není až zas tak nedostupný. Řezat se dá i do mořského korálu, do záhnědy...
Ty sádrové odlitky v krabičkách od sirek jsou inspirující. Lze se na nich učit poznávat, co všechno lidé dovedou, co mohou, kam mohou dosáhnout. Není to problém. Je to dar. Dar, umět na malé ploše v barvě slunce probudit mořský příboj, nechat vát vítr z hor, dýchnout středomořské teplo horké noci, vůni rozkvetlých akátů a opuncií, šepot pastýřů ovčích stád, vypité víno a žár rudého slunce. To je Itálie, domov oněch snad prvních známých antických řezaných kamenů, gem s portréty římských císařů, bohů a mytologií. To všechno vidím, když držím v ruce sádrové odlitky dávno minulých obrazů.
Dnes se podle nich možná ještě učí v Jablonci, v Brodě, v Turnově. Snad proto, že jsou to obrazy tak malé, lidé je moc neznají. Věřte mi. Až jednou půjdete někam do muzea, dobře se dívejte! Jsou šperkem šperků. Ten malý řezaný kámen s očkem nebo v prstenu a zavěšen na černé sametové stuze vás ožehne a spálí. Srdce se vám zastaví a nespustíte oči z toho množství krásy. Kamej je kamej, jako, že je Solnohrad hlavní město Solnohrad. S tím nikdo nic nenadělá. Takový je svět už přes dva tisíce let. Vřezaný do kamene pro krásu žen, ženám na počest.
  
Egon Wiener z Liberce je jedním z autorů přispívajících do Pozitivních novin. V poslední době vydal dvě velmi zajímavé knihy:

Rub a líc mých pohlednic je knihou humorně podaných vzpomínek a příběhů spjatých s autorovou celoživotní zálibou, kterou je sbírání starých pohlednic. Tuto knihu je možno objednat za cenu 200,-Kč + poštovné.
Kniha Egonovy pohledy a pohlednice spojuje tuto autorovu zálibu zveřejněním starých pohlednic z Libereckého kraje doprovázených krátkými fejetony a postřehy různého zaměření od historie po součastnost. Knihu lze objednat za 99,-Kč + poštovné.
V říjnu tohoto roku je plánováno vydání dalšího dílu knihy Egonovy pohledy a pohlednice II., za stejnou cenu jako první díl.

Obě knihy můžete objednat e-mailem: egon.wiener@gmail.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 08. 2010.