Chci znovu začít

Chtěl bych předpovídat počasí. Být meteorologem, mít dobré spaní, chuť k jídlu a pravidelné vyměšování. Takhle nějak se rozčiluji, když poslouchám předpovědi počasí. Venku je hezky nebo prší. Taky může padat sníh nebo šrapnely. Meteorolog si ví rady. Má drahé, předrahé mašinky a tak je v obraze. Má okna do vesmíru doslova otevřená, ale s jeho předpověďmi nejsem spokojen. Buď mám halucinace nebo nevím.
Počasí si žije vlastním životem a jeho mluvčím není meteorolog. Ten mi připadá spíš jako farář venkovské obce, který chce s každým být zadobře. Stejně jako s počasím. Tihle pánové od počasí se na počasí zhusta jenom přiživují a jak bude odhadují. Věřil bych, že v zákulisí mají láhev od okurek a v ní rosničku na žebříčku. Nevím, jestli je to až tak možný, ale jejich předpovědi jsou prý jistý. A to ještě, když jsou rosničkáři – klauni v jedné soukromé televizi. To bych pak raději chodil metrem pěšky.
Včera hezky, dnes hustě prší. Ze dne na den, bez výstrahy. A není komu si stěžovat, koho poslat na ulici. Jo a co bezdomovci, letní tábory, zemědělci, sportovci, houbaři, lyžaři, chataři, zedníci... Víte jaký jim tyhle excesy počasí tropí neplechy. A je to jenom o předpovědi počasí.
Jeden v jedné soukromé TV předvádí tanečky, kroutí zadečkem, povytahuje obočí, gestikuluje jako topící se indián a počasí je někde jinde. Dotyčný se minul zaměstnáním.
Fuj, venku je zima, horko, leje, sluníčko se směje. Nevhodné a zavádějící škrtněte a zbude vám holá věta: Jak bude? Zrušil bych tenhle obor na vysokých školách a učitele vysvětil na faráře (nic proti nim). Není to osobní, nic proti nim nemám, ale fakt, nemám je rád. Počasí...
Snad abych začal sám. Koupil bych si soukromou meteorologickou stanici, satelit, přenosové vozy, atmosférické balóny, sekretářku, asistenta, řadu počítačů, mobil, internet a mohl bych začít. Jo, zapomněl jsem na tu žábu rosničku, žebříček a okurkovou flašku. To by bylo všechno. Teď bych mohl začít. Vykládat pohádky o počasí.

Okap

Po okapové rouře leze čert. Malý, hbitý a pracovitý roztomilý pavouček. Zadečkem kroutí a pohupuje, je na cestě kamsi vzhůru, kam vede jen jedna cesta: po rozpálené okapové rouře. Už je celá rezavá, barva se od ní odlupuje, okap koroduje a plech se bortí. Dal domov vší té malé havěti, co ji tak dobře známe. Mouchy se tu hřejí na sluníčku, mravenci vědí kudy kam. Až nahoře sídlí ptáci ve hnízdech ze zmuchlané trávy a všeho, co vítr zanesl nahoru. Roura od okapu vede k zemi a v ní se propadá tlející listí, semena, jadérka s pískem, peříčka a zbytky těch, co je kdysi jedli. Trubka drží při zdi jenom silnou vůlí, jinak by dávno spadla.
Nevěřili byste tomu, ale ti malí si to dokonale pojistili. Co všechno do ní nanosili! Vodauž skrz ni nikdy nepoteče, leda tak po ní. Je to vlastně takový malý úzký mrakodrap, ve kterém se bydlí. Od žab, slepejšů a myší v suterénu po obsazená vyšší patra bez výtahu až po slunné bydlení až někde u střechy, pod prejzovými taškami. Okap nemá nikdo vůli sundat. Ví se, že žije vším, co život přináší. Rodí se v něm mladí, umírají starší a nemocní. Tak nějak podobné životu v lidském paneláku.
V zimě mrzne kov i to, co zbylo po nátěru, v létě se nad ním horko tetelí. Jako kluci jsme kdysi chodili na roh toho domu a čůrali na okap. Kdo výš a kdo z větší dálky... Jak dnes klukům závidím! Nezmínil jsem se o mechu, o kočkách a psech, o kunách, lasičkách a velkých myších, které sem občas zavítají jako do samoobsluhy s potravinami a hledí, co by zde ukradli a snědli. Většinou si berou tělíčka těch, kteří nestačili povylézt, uletět, utéct, schovat se či být neviditelnými. Nenasytní predátoři si už zvykli. Okap drží pohromadě a je tu s nimi těžké pořízení. Však taky, když nebezpečí pomine, okap ožije zpěvem a tancováním. Radost pohledět.
Větřík chladí všem paže i tváře, sluníčko hladí každého zvlášť, tak jako starostlivá máti svá velká děcka, když se k ní přišla vyplakat. Okap tu stojí, co ten dům znám. Pořád je na svém místě a doufám, že při tom zůstane. Že nikdy nepřestane hostit mé malé přátele. Neznám je všechny jménem, nevím, jak je oslovit a přesto se na ně chodím dívat a tiše s nimi sním. Vím, že až tady nebudu, okap bude pořád stát. Pak je všechno jak má být.