Dobromila Lebrová: Rabíndranáth Thákur, bengálský nositel Nobelovy ceny za literaturu – 150. výročí narození

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...


Rabíndranáth Thákur

bengálský básník, spisovatel, hudebník, malíř, vychovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu
150. výročí narození a 70. výročí úmrtí

V tomto roce se slaví dvě jubilea tohoto významného indického umělce, filozofa a učitele. V květnu se slavilo 150. výročí jeho narození a bylo zařazeno mezi světová výročí UNESCO. Některá světová města je oslavila budováním pomníků – jeho busta byla v den výročí odhalena v korejském Soulu a v Singapuru a 7. července odhalil bustu, jejíž fotografie je na konci tohoto článku, také britský korunní princ Charles na londýnském náměstí Tavistock Square.

       

Vlevo: Rabíndranáth Thákur v r. 1921, kdy poprvé navštívil Prahu
Vpravo: Rabíndranáth Thákur – vlastní podobizna

Výročí jeho úmrtí připadá na 7. srpna. Zatím, s výjimkou spolupráce na obojích oslavách mezi Univerzitou Karlovou s indickou ambasádou, jsem jako vyjádření oslav zaznamenala pouze promítání v kině Ponrepo v Praze.

Narodil se v Bengálsku v Kalkatě v pondělí 7. května 1871 v bohaté bráhmanské rodině ve velké rodinné usedlosti Džorášánko. Údaje o počtu jeho sourozenců se v jednotlivých pramenech různí, ale byl buď nejmladším nebo předposledním dítětem svých rodičů – maminky Sarady Dévi a náboženského reformátora Debendranátha Thákura (1817–1905). Otec totiž pokračoval v tradici začaté Rabíndranáthovým dědem, který založil monoteistickou náboženskou společnost Bráhmasamádž, vycházející ze starých indických náboženských textů, především Upanišad. Od svých stoupenců byl otec označován dokonce jako mahariši, tj. velký mudrc, či velký světec. Považoval vlastní srdce hledajícího za zdroj poznání skutečnosti.



Džorášánko

Rabíndranáth, jehož první jméno lze přeložit jako „Bůh Slunce“, popřípadě „bohem vedený ke Slunci“, vyrůstal v tradiční indické rodině s mnoha příbuznými, většinou umělecky a duchovně zaměřenými, kteří se postupně a nenásilně starali o jeho vzdělávání. Zde by asi platila starodávná zásada „nomen – omen“, skutečně se dostal až na vrchol světového uznání.

Zajímavé je, že vedle humanitních oborů studoval také zápasnické umění. Navštěvoval různé školy; nejvíce se mu líbilo ve škole, kde se vyučovalo v jeho rodné bengálštině; anglické školy neměl rád, a proto jich brzy zanechal. Hezky to sám ve svých pamětech popisuje – že něco drmolil a nevěděl, co. První verše v mateřštině napsal ale už ve svých sedmi letech.

Otec byl velmi zaměstnán jako člověk společensky i veřejně činný. Pro Bráhmasamádž založil v 80 km vzdáleném místě jakýsi duchovní příbytek Šántiníkétan, což znamená „Příbytek míru“, kde velice často pobýval.

Rabíndranáth podle hinduistické tradice prošel po svých jedenácti letech obřadem upanajána, což znamená „zavěšení posvátné šnůry“, čímž hinduistická společnost označuje, že se chlapec rozloučil s dětstvím. Tehdy se mu otec zvláště věnoval a vzal ho na nějakou dobu do Šántiníkétanu a pak s ním cestoval až na úpatí Himálají do Dalhousie. Po tuto dobu jej vzdělával v sanskrtu, anglické literatuře, v náboženských písmech a svým příkladem mu vštípil vědomí naprosté zbožnosti. Hodně tehdy Rabíndranáth studoval básně největšího indického básníka píšícího verše v jazyce sanskrt Kálídásy (4. nebo 5. stol.n.l.). Chlapce, dosud vyrůstajícího ve městě, okouzlila velehorská příroda.

V r. 1874 mu v časopise Tattobodhini anonymně vyšla báseň „Abhiláša“ (Přání). První básně psal pod pseudonymem Bhanušingho, což by se dalo přeložit jako Sluneční lev (bhanu = slunce, šingho = lev).

Příštího roku ho postihla první z ran osudu – zemřela mu maminka. V r. 1876 psal do časopisu Džňánankúr a v r. 1877 už byl členem redakce časopisu Bháratí. Roku 1878 odjel s bratrem Satjéndranáthem nejdříve do místa bratrova působiště – do Ahmedabádu - a po půl roce do Londýna. Ve svých „Vzpomínkách“ (Džívansmriti) popisuje své těžkosti s angličtinou. Nejdříve byl s bratrem a jeho rodinou v Brightonu a studoval tam střední školu, později se dal zapsat na studium práv na londýnskou University College. Téhož roku mu vyšla první kniha básní „Kabi káhiní“ (Básníkovo vyprávění). Ale už v r. 1880 se bratr vracel zpět a otec Rabíndranátha vyzval, aby se vrátil s ním. V Londýně napsal báseň „Bhagna hridaj“ (Zlomené srdce). V různých pramenech jsou různé úvahy, kdo byl inspirací…

Thákur ve svých vzpomínkách, které obsahují jeho život do jeho sedmadvaceti let, srovnává život v Anglii se životem ve své domovině. Velice ho zaujala evropská hudba. Po návratu do Kalkaty napsal hudebně taneční drama „Valmiki pratibha“ (Génius Valmikiho), líčící životopis bandity Ratnakára, který se stal velkým světcem a autorem starobylého eposu „Ramajány“. Druhou hudební hrou byla „Kalmrigája“ (Osudný lov). Během života napsal asi dva tisíce písní, které jsou populární pod názvem „Rabindra sangitá“ (Rabíndrova hudba). Mezi jeho nejslavnější písně patří indická hymna „Džana gana mana“ – „Jsi vládce myslí všeho lidu“ a pak národní hymna Bangladéše „Amar šonar Bangla“ – „Moje zlaté Bengálsko, miluji tě.“ Že si jeho písně vzaly za své dva státy, je pochopitelné, jelikož jeho vlast byla rozdělena už za jeho života.

V Džorášánku byla pořádána pro veřejnost mnohá představení. Autory byli různí členové rodiny, zároveň také při představení účinkovali. Ve své hře o Valmikim Rabíndranáth představoval samotného světce a básníka Valmikiho.

Tři roky po návratu z Londýna se Thákur 9. prosince 1883 oženil s desetiletou Bhabatarini Dévi (1873–1902), kterou později nazýval básnicky Mrinalini, což je přibližně „sbírka lotosů“. První dceru Madhurilatu (1886–1918) měli manželé o tři roky později. Druhé dítě byl syn Rathindranáth (1888–1961). Je o něm známo, že s manželkou, kterou si bral jako třináctiletou, neměli žádné děti – adoptovali dceru. Manželka byla první nevěstou, která se vdávala v Thákurově rodině už jako vdova. Další dcera Renuka (189 –1903), přestože žila krátce, se stačila ještě vdát. Pouze čtvrtá dcera Mira Déví, narozená r. 1894, měla dvě děti – syna a dceru. Thákurův vnuk ale zemřel dvacetiletý na studiích v Německu. Dnes už žádný z Thákurových potomků nežije.



Mrinalini Dévi

Rabíndranáth psal básně a písně, z r. 1882 je nejvýznamnější báseň „Probuzení fontány“ (Nirdžharer svapna bhanga). Podle některých pramenů byl básníkovi inspirací jakýsi mystický zážitek.

Podílel se s otcem na řízení Bráhmasámadže, kde byl od r. 1887 tajemníkem. Tuto funkci zastával až do r. 1911, kdy se ze společnosti postupně stala sekta, s čímž Rabíndranáth nesouhlasil a rezignoval. V r. 1885, podle jiných pramenů až po r. 1900, vyšel jeho román „Gora“, kde se snažil vysvětlit rozdíly mezi tradičním polyteistickým hinduistickým náboženstvím a pojetím Bráhmasámadže na pozadí milostného příběhu, kde oba hrdinové byli pochopitelně na opačných stranách.

V r. 1890 byl na druhé měsíční cestě v Anglii a pak jej otec pověřil správou svých statků ve Východním Bengálsku, nyní v Bangladéši, v místě Šeliadah u města Kustia.



Šeliadah

Stejně jako jeho otec se zajímal o národní osvobození. Navštívil v r. 1896 zasedání Indického národního kongresu v Kalkatě. Poprvé tam v jeho podání zazněla s politickým podtextem bengálská píseň „Vande Mátaram“ (Pokloňte se Matce), která byla považována za národní píseň po celou dobu do osamostatnění Indie.

Vzájemně se ctili s Mahátmou Gándhím, jehož přezdívku „Mahátma“ (Velký duch) mu dal právě Rabíndranáth Thákur. Ovšem od Gándhího na oplátku dostal Thákur přezdívku „Gurudév“, ve významu Velký učitel, která byla pak obecně používána jako básníkův čestný titul.

Protože Thákur poznal bídu na venkově, nesouhlasil vždy s Mahátmou Gándhím v politice, hlavně v otázce bojkotu britského zboží. Domníval se totiž, že by to ještě zvýšilo nouzi na venkově. Jeho hlavním zájmem bylo pozvednout indický venkov pomocí vzdělání. Uprostřed rodinných statků vybudoval v  Šeliadahu školu, kterou navštěvovaly i jeho děti. Bydlel buď v Šeliadahu nebo na člunu na řece Padmě a sbíral zkušenosti po obou březích. Studoval svoji mateřštinu a snažil se jí dát nějakou ustálenou všeobecně přijímanou formu. Psal nejdříve do časopisů a pak vydal souhrn poznatků o bengálštině, zaměřený především na její zvukovou podobu pod názvem „Šabda tattva“ (anglicky překládáno jako „Teorie slova“, ale možná spíš by odpovídal název Základ srozumitelnosti).

V této době napsal řadu povídek, většinou z venkovského prostředí, napsal také tanečně hudební drama „Čitra“ na základě epizody ze starobylého indického eposu „Mahábhárata“. Pro zajímavost – tato hra inspirovala hned dva naše hudební skladatele - Antonína Bednáře (1896 – 1949) a současného skladatele Jiřího Bártu. Bednář napsal doprovodnou hudbu a Bárta operu na stejné téma.

V této době ale Thákur nebyl se svými uměleckými počiny mimo oblast Bengálska příliš znám.

V r. 1901 opustil Šeliadah a s otcovým svolením začal budovat internátní školu v místě jeho ášramu Šántínikétanu. Byl to základ pozdější slavné univerzity Višvabharati. Škola byla budována podle vzoru starobylých indických ášramů. Vyučovalo se pod širým nebem, byly vycházky na památná historická místa. Školu navštěvovali významní hudebníci, ale také řemeslníci, kteří předváděli svoji práci. Škola byla pro všechny, nezáleželo na kastě, nejdřív byla jen chlapecká, pak byly přijímány i dívky. Název pozdější univerzity potvrzuje onen všeobecný, všem volný přístup „višva = všeobecný“, „Bharat = Indie“ – pro všechny Indy.

V té době vydal romány „Čoker bali“ (Sůl v očích) o odříkání ženy a „Naukadubi“ (Ztroskotání) o sňatku zprostředkovaném rodiči, spolu se záměnou osob při ztroskotání svatebního člunu. Romány byly zfilmovány.

V r. 1902 mu zemřela manželka, podle některých pramenů na komplikace se zánětem slepého střeva. Na její památku napsal básně „Smarana“ (Vzpomínky). Následovala řada dalších bolestných událostí – dcera Renuka zemřela na tuberkulózu půl roku po mamince, v r. 1905 zemřel Rabíndranáthovi otec a v r. 1907 zemřel na choleru syn Samindranáth.

Někteří životopisci považují tyto události za důvod, že Thákur polevil ve svých snahách o národní osvobození a ponořil se více do sebe. Sám nazval toto období Sádháná, tj. „meditace“, „usebrání“, které později vyústily do jeho přednášek po světě - filozofických a náboženských esejí stejně nazvaných, u nás vydaných pod názvem „Naplnění života“.

V r. 1910 vyšlo v Bengálsku jeho nejslavnější dílo „Gítándžalí“. Při překladu názvu se vychází z autorova anglického podtitulu „Oběť písní“. Domnívám se, že mohu uveřejnit vlastní úvahu – že totiž původní název znamená „Píseň o sepjatých rukou“, (gíta = píseň), přičemž sepjaté ruce (ándžalí) znamenají onen indický pozdrav, kdy se lidé zdraví s mírnou úklonou se sepnutýma rukama před čelem, čímž pozdravují nesmrtelnou duši svého protějšku.

V této době pobýval v Kalkatě britský malíř William Rothenstein (1872–1945), s Thákurem se na jakémsi shromáždění u Rabíndranáthova bratra Abanindranátha seznámil.

Thákur své verše přeložil do angličtiny, nedokázal ale zachovat jejich původní veršovanou podobu; jsou to tedy básně v próze. Netušil, bude-li to k něčemu či nikoliv.

V té době vyšly „Vzpomínky“. Do angličtiny přeložil své básně pro děti nebo spíše o vnitřním dítěti v nás, které vyšly v r. 1903 pod názvem Šíšu Búlanát (asi Žák Búlanát), což do angličtiny přeložil jako „Přibývající Měsíc“.

Na obrázku vpravo je postup Thákurova překladu.

V červnu 1912 odjeli Rabíndranáth Thákur se synem Rathindranáthem do Londýna. Málem se nádherné Thákurovo dílo ztratilo; zapomněli básníkův zápisník v městském autobuse. Naštěstí zápisník poctivý nálezce tašku se zápisníkem se sto třemi přeloženými básněmi vrátil a Thákur mohl své básně ukázat Rothensteinovi. Ten byl vrcholně nadšen a o své nadšení se podělil s básníkem Williamem Butlerem Yeatsem (1865 – 1939), který byl rovněž okouzlen. Básník četl své básně na večírku, kde byli přítomní další literáti Ezra Pound (1885 – 1972), spisovatelka May Sinclair (1863 – 1946), Ernest Rhys a jiní.

Západní svět byl unesen přesvědčivou zbožností a prostotou Thákurových veršů, kde Boha nazývá svým přítelem, často s ním vede dialog. Už první báseň představuje samotnou podstatu indické zbožnosti, kde člověk je považován za božský hudební nástroj a Bůh na něj hraje své melodie. Člověk se má snažit se na božskou melodii naladit a svůj nástroj udržovat čistý (citováno z překladu Františka Baleje z r. 1914):

„Učinil jsi mne nekonečným, takové bylo zalíbení tvé. Tuto křehkou nádobu vyprazdňuješ opět a opět a naplňuješ vždy novým životem.

Nosil jsi tuto flétnu z rákosu přes hory a doly a vdechoval v ní melodie věčně nové.

Pod nesmrtelným dotekem tvých rukou malé srdce moje propuká v radost bez mezí a rodí mluvu nevýslovnou.

Tvých nesmírných darů dostává se mi jenom na těchto malinkých rukou mých. Věkové míjejí a ty stále naléváš a stále je kam lít.“

Thákur odplul přímo z Londýna do Ameriky, navštívil New York, v Illinois Urbanu a Chicago.

Mezitím londýnská Indická společnost (India Society of London) dílo vydala a to okouzlilo celý anglicky mluvící svět a bylo překládáno do mnoha jazyků. Předmluvu napsal Yeats. Sbírku básní věnoval autor malíři Rothensteinovi. - U nás vyšlo první vydání už v r. 1914 na Kladně.

Básník pokračoval po Spojených státech ve svém přednáškovém turné, kde přednášel svoji „Sádhanu“. Byl v Rochesteru, Bostonu a na Harvardově univerzitě.

Za sbírku „Gítándžalí“ dostal v r. 1913 jako první Asiat Nobelovu cenu za literaturu s odůvodněním: „…za jeho hluboce citlivé, čisté a nádherné verše, jimiž s dokonalou dovedností uskutečnil své poetické myšlenky, vyjádřené jeho vlastními slovy v angličtině, jakožto součást literatury Západu.“

Jeho řeč při převzetí ceny daleko předbíhala jeho – i naši – dobu: „Nemyslím, že je to duch Indie, který cokoliv zavrhuje, odmítá nějakou rasu, nějakou kulturu. Duch Indie hlásal vždy ideál jednoty… Nyní, když v současnosti politického neklidu děti té samé Indie volají po odmítnutí Západu, cítím bolest. – Musíme objevit nejhlubší jednotu, duchovní jednotu mezi rozdílnými rasami. Musíme jít hlouběji do duše člověka a najít velké pouto jednoty, které by se mělo najít ve všech lidských rasách… člověk není k tomu, aby bojoval s ostatními lidskými rasami, jinými lidskými jedinci, ale jeho dílo by mělo přinést sladění a mír a obnovení svazků přátelství a lásky.“

Po návratu se Thákur zabýval jednak náboženskými otázkami a jednak otázkami kolem národně osvobozeneckého hnutí. V r. 1914 mu vyšel román „Čaturanga“ (Čtyři obrázky), v němž se opět jako v „Goře“ zabývá různými přístupy k náboženství – od ateismu přes ortodoxní hinduismus a jeho odrůdu višnuismus. Opět jsou hlavní postavy zamilovaní z opačných skupin. Román byl nedávno v Indii zfilmován.

Roku 1915 vyšlo v bengálštině „Ghare Báire“ (Domov a svět), v r. 1919 anglicky. V tomto tragickém románu Thákur své myšlenky o rovnosti vkládá do úst jednomu z hrdinů Nikhilovi. V románu s milostným trojúhelníkem manželů Nikhila a Vimaly a nacionalistického revolucionáře Sandipa na ostře ohraničených charakterech obou hlavních hrdinů vykreslil Thákur své představy o humanistickém pojetí světa. Kritizoval v něm místní bengálský nacionalismus „svadéši“. Toto dílo bylo vyjádřením básníkova dilematu mezi láskou k vlasti a všeobecným přijetím celého lidstva.

V tomto roce přeložil a vydal pod názvem „Kabírovy písně“ (Songs of Kabir) překlad stovky básní středověkého mystického básníka a světce Kabíra (1440–1518)

V r. 1915 mu v důsledku všeobecného světového uznání udělil britský král Jiří V. šlechtický titul, který Thákur přijal z rukou indického místokrále, lorda Penhursta. Tento titul vrátil ale v květnu 1919 do rukou Penhurstova nástupce lorda Chelmsforda kvůli krveprolití v Amritsáru 13. dubna 1919, kdy sice při stanném právu, ale při mírumilovném náboženském shromáždění bylo postříleno britskými vojáky velké množství bezbranných lidí a mnoho bylo zraněno a pošlapáno.

V r. 1916 cestoval po Japonsku a své zážitky popsal časopisecky i knižně. Na podzim byl opět ve Spojených státech, kde přednášel především o nacionalismu. Rovněž vyšla další náboženská sbírka „Česání ovoce“, opět jako autorův vlastní překlad z bengálštiny do angličtiny (Fruit-Gathering), ovšem stejně jako u Gítándžalí nepřevzal všechny básně z originálu k překladu.

V r. 1918 mu zemřela prvorozená dcera.

Po válce cestoval v r. 1920 po Evropě. Byl v Anglii a ve Francii. V Londýně se na výstavě obrazů z Indie malíře Jaroslava Hněvkovského (1884–1956) s malířem seznámil a pozval ho do Indie. Hněvkovský ale propast mezi Západem a Východem v Šántínikétanu nepřekonal.

Thákur odcestoval do Spojených států, kde sháněl peníze pro zamýšlenou univerzitu Višvabharati. Věnoval na její založení peníze z Nobelovy ceny, ale i honoráře za své přednášky.

V Americe se setkal dokonce pro svou kritiku nacionalismu a materialismu s nepřátelstvím. – V r. 1921 cestoval do Paříže, aby se setkal s francouzským myslitelem Romainem Rollandem (1866–1944). Bylo to v dubnu 1921. Jejich rozmluva se týkala základu náboženství. Thákur zdůrazňoval potřebu znovunastolení rovnováhy a harmonie duchovního života, Rolland potřebu vědy a vzdělání. Závěr záznamu setkání je zajímavý určitým Thákurovým vyznáním jeho dalšího uměleckého směřování: „Nyní se pro mne stalo malování posedlostí. Moje rána začínala písněmi a básněmi; nyní na soumraku mého života je moje mysl naplněna tvary a barvami.“

Své moderní obrazy vystavoval, hlavně v třicátých letech, ve světových městech: v Paříži, Londýně, Berlíně, v Moskvě a New Yorku.

V r. 1921 vedle Paříže navštívil Holandsko, Belgii, Dánsko, Švédsko. Byl v Německu a zajímal se o univerzity. Rovněž tak ve Vídni. V červnu 1921 byl na Univerzitě Karlově v Praze. Seznámil se Vincencem Lesným, který již v r. 1914 přeložil ukázky jeho díla přímo z bengálštiny. Lesný se později stal i profesorem na Višvabharati. Thákurově přednášce byl přítomen hudební skladatel Leoš Janáček, který byl velice nadšen a napsal o Thákurovi článek a na text Thákurovy básně „Potulný šílenec“ (Wandering Madman) složil sborovou skladbu pro sólo a mužský sbor, který básníkovi věnoval. Thákur se sešel i s prezidentem Masarykem a přes Lesného měl vazby na mnohé naše umělce a vědce.

Rok 1921 přeměnil Thákur školu v Šántiníkétanu na univerzitu Višvabharati.

V r. 1924 cestoval do Číny, setkal se s mnoha čínskými umělci a navštívil Konfuciův hrob. Pak odjel do Jižní Ameriky. V r. 1926 byl v Itálii dokonce na pozvání Mussoliniho, ale poznal už začínající fašismus. Po básníkově otevřené kritice vřelé uvítání značně ochladlo. Byl v Oslu, Bělehradě, Bukurešti, Athénách a v Káhiře. Tehdy navštívil podruhé také Prahu. V Německu se setkal s Albertem Einsteinem, protože se živě zajímal o moderní fyziku. Jeden z Einsteinových spolupracovníků, nositel Nobelovy ceny, fyzik Satjendranáth Bose (1894–1974) byl Thákurovým krajanem a podle některých pramenů se spolu setkali v Paříži. Setkával se s mnoha dalšími významnými lidmi; jsou například nahrávky jeho setkání s anglickým spisovatelem H. G. Wellsem (1866–1946).

V r. 1924 byl ve Stavovském divadle v Praze slavnostní večer s Thákurovými hrami „Čitra“ a „Poštovní úřad“ (Dakghar) v režii Vojty Nováka s hudbou již uvedeného Antonína Bednáře. „Poštovní úřad“ je metaforou, kde básník předvádí na hlavní postavě malého chlapce, že mezi snem, spánkem a smrtí není příliš velká mezera. Vedle již uvedených hudebníků zhudebnili Thákurovy verše ještě Josef Bohuslav Foerster (1859–1951) a rakouský skladatel se slovenskými předky Alexander von Zemlinsky (1871–1951), který složil r. 1923 „Lyrickou symfonii“.

V r. 1927 navštívil Thákur jihovýchodní Asii.

Naposledy cestoval Thákur po Evropě v letech 1929 a 1930. V té době také vystavoval své obrazy. Přednášel na oxfordské univerzitě a své přednášky pak shrnul do knihy „Náboženství člověka“ (The Religion of Man, v původním originále Manušer dhormo). Byl v Mnichově a v Rusku. I když pochválil úspěchy socialismu, velmi kritizoval třídní nenávist, jakožto socialistický program.

Pokud necestoval, pobýval s rodinou v Šántiníkétanu, popřípadě v Kalkatě.

V r. 1932 byl pozván íránským šáhem k návštěvě Persie. Byl také v Iráku.

Roku 1933 byl na Srí Lance, kde se také setkal s mnohými projevy nacionalismu.

Ke konci svého života obrátil svou pozornost k vědeckým závěrům z biologie, fyziky a astronomie. Napsal sbírku osmdesáti esejí o vědě a vědcích „Náš vesmír“ (Višva paričaj), kde se zabýval životopisy různých vědců, jako například svého dlouholetého přítele, bengálského „vševěda“, biologa, fyzika, archeologa a spisovatele scifi Džagadiše Čandry Boseho (1858–1937). V posledních spisech se vrátil do dětství – ve své další vzpomínkové knížce „Moje dětství“ (Čhelebala) – a v dětském vyprávění „Povídačky“ (Galpasdalpa). Zabýval se současnou společností v knize vydané až po jeho smrti „Krize v civilizaci“ (Sabhjatar samkat).

V r. 1940 mu při slavnosti v Šántiníkétanu oxfordská univerzita udělila čestný doktorát.

Thákurovo dílo je neuvěřitelné svým obsahem i rozsahem. Napsal více než tisíc básní, mnohé z nich sám přeložil do angličtiny; zanechal osm svazků krátkých povídek, více než dva tucty divadelních her, osm románů, výše uvedených víc jak dva tisíce písní, většinou v bengálském stylu. Namaloval velké množství obrazů. Založil univerzitu, kterou považoval za své hlavní dílo, jak napsal Mahátmovi Gándhímu: „Višvabháratí je jako loď nesoucí můj životní poklad, a věřím, že mohu žádat zvláštní péči pro její zachování“.

Posledních pět let trpěl chronickými bolestmi a dvakrát upadl do delšího bezvědomí. Krátce před smrtí se přestěhoval zpět do svého rodného domu, kde 7. srpna 1941 zemřel. Zde 30. července 1941 nadiktoval svoji „Poslední báseň“ (Akhari kavita):

„Jsem ztracen uprostřed svých narozenin.
Chci své přátele, jejich dotek,
se Země poslední láskou.
Přijmu poslední životní oběť.
Přijmu poslední lidské požehnání.
Dnes je můj měšec prázdný.
Dal jsem zcela všechno,
co jsem dát musel.
Na oplátku jsem leccos dostal,
trochu lásky, trochu odpuštění,
což vezmu s sebou, až vstoupím na loď,
která směřuje ke slavnosti konce beze slov.“



Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 08. 2011.