O ruštině

Jaký jsem to měl strach jako malé dítě z těch podivných písmen azbuky! Pokroucené paragrafy. No a vidíte, dodnes tu řeč umím, skoro nic jsem nezapomněl. Ani na tu čtyřku z ruštiny na gymplu. Dodnes nevím proč. Téměř mě ovlivnila, abych ruštinu nenáviděl. I tak jsem se dobře dorozuměl v Taškentu i Samarkandu, o Moskvě nemluvě, tam si mě pletli s moskvičem. Popravdě ne kvůli ruštině, ale bylo to módním šusťákovým kabátem…

V ruské historii existují jisté „byliny“ a od nich, jako od pohádek, se odvíjejí ruské dějiny. Velký a mocný byl ruský car, velcí ruští bojaři. Církev – pravoslaví tak jako i jinde svou liturgií napomohla rozvoji národního jazyka. Rusky se mluvilo od Baltu daleko za Ural. Car Petr Veliký, Romanovec (ať byli, jací byli), učinili z Ruska velmoc a z ruštiny jazyky milionů duší.

Rusky mluvil Lomonosov, Kapica, Babel, Sverdlov, Lenin i Gagarin, Lev Nikolajevič Tolstoj, Puškin, Rachmaninov, Stalin. Mužíci pátého i sedmnáctého roku, námořníci z Aurory, Trocký i Ivan Hrozný, Čechov i izvosčik, který stál s drožkou na Divadelním náměstí. Maršál Malinovský, Ježov, Stěnka Razin, Putin. Ten snad ještě mluví. Zapomněl bych na všechny Kateřiny, Potěmkina, cestovatele Miklucho – Maklaje, bajkaře Krylova, Šolom Alejchema, Chagalla, Ilju Erenburga, básníka Vysockého, Borise Pasternaka. Rusky se svářili tažní burlaci na Volze, Brežněvovi vojáci na Malé zemi, rostovští kozáci, ti, co vyhnali ze země Napoleona i Hitlerovy vojáky. Pogromisté z Oděsy, Kišiněva, Vitebska i ze Lvova. Tam všude mluví vedle svého jazyka mluvili i rusky.

Ruština zněla věčně zmrzlou zemí Františka Josefa, v povodí Leny, za Beringovou úžinou dalekou a Aljaškou, než ji Rusové prodali Američanům. V ruských kosmických korábech, z tanků v Afghánistánu i z těch s bílým pruhem, co projely v šedesátém osmém Libercem a mířily do Prahy. Ruštinou se domlouvali rudoarmějci, co v pětačtyřicátém osvobodili od fašistů půlku Evropy. Ruština je řečí vysokých hor, hlubokých jezer, aralského i bílého moře, pastevců, karakulských ovcí, sibiřských a soloveckých gulagů. Andreje Sacharova a jeho statečné ženy. Rusky se mluví v OSN, v Radě bezpečnosti, v Kremlu, městě Kovrově i na Bajkalu.

Není to jen jazyk okupantů, osvoboditelů, ruských bylin, ruských tržnic, universit, muzeí a galerií. Je to řeč lidí z továren a polí, ulic a parků, turistů a lidí nám tolik podobných. Jsme si blízcí. Jazykem, kulturou i pílí. Co dělat, jsme Slované…

O němčině

Jako o květině jsem psal o fránině, italštinu jsem spojil s hudbou a paletou. O němčině mohu říci, že je to jazyk mého táty a babičky. A taky doktora Mengeleho, co zbytek rodiny poslal německy do plynu. Němčina je řečí Heineho a minesengrů, co hrad od hradu a třeba na Wartburgu zazpívali o lásce a o medu.

Německy napsal Martin Luther své protestantské teze a hřebíky je přitloukl na vrata kostela. I básník Schiller se dal slyšet německy. Touhle řečí se obrátili marxisti k lidu: Evropou obchází strašidlo revoluce. Psal se rok 1848. Marx si tak dopisoval s Lassallem, ač ho neměl rád. To starý Liebknecht se viděl v synovi a jablko nepadlo daleko od stromu. Rosa Luxemburg a předseda partaje Ernst Thälmann měli blízko k socanům do Liberce a Jablonce, protože tady všichni uměli německy. I Češi a Židi, co tu žili, všichni němčili. Jak jinak. Kolik lidí na světě umí česky? Vždyť i Palacký napsal své slavné dějiny německy a pak je teprve přeložili do češtiny.

Německy psal své vulgarismy o milování K. H. Mácha. Kuchařské dobroty popisovala Magdalena Dobromila Rettigová stejně lehce, jako malovali své obrazy A. Dürer nebo O. Kokoschka. Německy o nás pozitivně psali pražští židovští spisovatelé v čele pelotonu s Franzem Kafkou a Maxem Brodem. Zapomněl jsem napsat, že vedle Dürera hezky maloval i Caspara Fridrich a třeba i L. Cranach.

Největšími českými němčináři byli muži s českými předky a s německým příjmením. Kdo uměl krásně německy, byl s určitostí Thomas Mann, Bertold Brecht, Kant i Goethe, Lessing a Karel May. S němčinou jako mladí chlapci zápasili Johan Sebastian Bach i Brehm. Zachránit Německo po 1. světové válce se rozhodl ekonom W. Rathenau. Diagnózu vám německy sdělil Freud. Händel zahrál, zakomponoval a taktovkou zamával Němec Richard Wagner i vídeňák Mozart, Ludwig van Beethoven a mnoho dalších, za některé bych se ale i trochu styděl. Z rádia se ozýval německý hlas Hitlera a Goebbelse.

U zrodu tisku stál Guttenberg. Ze sedel svých koní veleli princ Eugen, generál Laudon i Radetzky. To takový Planck, Koch a Röentgen měli jiné starosti. Ani nemluvím o starostech měst Jena, Pirna, Köpenick.

Kdo by neznal význam zkratky FKK? Ať žijí němečtí nudisti! Tam, nahoře, na ostrově Capri nebo na Rujaně, všude bylo možné potkat Němce ověšené fotoaparáty. V Čechách, za starého Rakouska, byla řečí obcovací i pražská němčina.

Poslední český král a císař, Karel Habsburský, poddané oslovoval rovněž v němčině. Němčina je vedle angličtiny nutná už proto, že naše obchody jsou zatím více realizovány v němčině než v čínštině.

O češtině

Nebyla to mateřská řeč mého otce. Do smrti dělal chyby, ale každou českou křížovku vyluštil. Čeština není řečí sobů ani polárních lišek; vznikla uprostřed Evropy jako řeč mušket, halaparten a mečů. Byla to řeč těch, kteří v bitvě pěšky šlapali blátem za koňmi zemanů, Němců, Poláků, Maďarů, Švédů, Francouzů. Zapomněl jsem, že tu tisíc let bydleli i Židé. Ti všichni nějak češtinu ovlivnili.

V kostelích mluvili faráři latinsky. Urození si brzo osvojili řeč kolonistů, Říma, Paříže i Madridu. Bohatí měšťané a Židé vesměs němčili, až přišel duchovní, Jan Hus. Počeštil univerzitu a polidštil český jazyk. Dlouho se nic nedělo, než že si panstvo vozilo nevěsty i s fraucimórem třeba ze Španěl.

Po třicetileté válce bych na mateřskou řeč nevsadil ani malý groš. Od hlavy až k patě dubu pod zámkem, snad jen mimo černou kuchyni se mluvilo německy, francouzsky, italsky a latinsky. Nebýt abbé Dobrovského, Jungmanna a paradoxně Tovaryšstva Ježíšova, byl s češtinou ámen nebo šlus. Ale to neznáte Hadimršku! Čeština se zvedla opět na nohy. Chvíli se jen tak v ringu mátožila z rohu do rohu a hle! Stojí tu v plné kráse českých novin, divadla a muzea, vrací se do měšťanských rodin, do obchodů, lékáren i ordinací. Služky, které si začaly se svými pány, učí jejich nemanželské děti česky. Vídeň je plná Procházků, Novotných a Tlustých. Česky se občas mluví i v Liberci, Hrádku, Machníně i v Nové Vsi u Jablonce.

Po vzniku ČSR se česky učí i četnický velitel, mašinfíra na lokomotivě i poštovní doručovatel. Česky umí Franz Kafka, Max Brod i Bertha von Suttner. A ejhle, stačilo sto let a hlavu zvedá i česká šlechta, klérus, kancelářské krysy, česká generalita, která sundala ruské, italské nebo francouzské šarovary a oslovuje se bratře.

Jsou tu demokrati a prezident Masaryk, česká universita, literatura a Ema Destinová. Všemu tomu udělala konec okupace a zábor pohraničí, Mnichovská dohoda. Čeština už nebyla jazykem akademiků. Němci zavřeli školy. Sice nás osvobodily ruské tanky, ale češtině to nijak zvlášť nepomohlo. Byla to doba LKR – lidových kurzů ruštiny a češtiny ministra Václava Kopeckého.

Někteří se snažili mluvit spisovně, vznikl Ústav pro jazyk český. Na popud ministra Zdeňka Nejedlého vznikala nová nakladatelství a edice. Četl se Jirásek, Světlá, Wolker, Němcová, Winter, ale i Ščipačov, Polevoj a Tvardovskij. Dorazilo české vysílání České televize, chvilka poezie a ruské častušky. Pro děti tu byl Pionýr, Sedmička, ABC a Čtyřlístek.

A jak moc nás česky učili? U nás ve třídě to bylo půl na půl. Když dvě německé děti marodily, měly ty ve třídě zbylé utrum a převládla čeština. Bylo to těžké. Maminky Němky a čeští tátové moc nepomohli.

Tak to šlo pořád z kopce dolů a pomalu nahoru. V novinách pracovali jazykoví korektoři a pak přišel mobil a SMS. Zkrácená, prapodivná čeština zkratek a obrázků. Nic pro puritány a češtinářské fajnšmekry. Tatínek se nenaučil správně česky nikdy. Mrzelo ho to. Mnoho četl a s mou mámou se přel, zda to, či ono slovo je spisovné. Čeština je jazyk těžký, ale prosím, volat se musí v angličtině MAY DAY nebo SOS.

Jana mě upozornila na řadu lidí, kteří v češtině obcovali s veřejností a byli jejími uznávanými reprezentanty… Čeština zněla z vozů husitských bojovníků „... a zákona Jeho…“. Zrovna tak jako z Lešna, Amsterodamu či Londýna, kde Moravan, biskup a pedagog J. A. Komenský vedl boj i za českou státnost. „Nemlich“ tak dobře se germanizmům bránili v českém jazyce L. Vančura, K. Čapek a J. Seifert.

Horší to už je s používáním češtiny našimi sportovci, zpěváky, umělci, herci a politiky. Česky mluví často už jen koutky úst, někdy s výrazným anglickým přízvukem.