Kapitola devátá

VEČERNÍ NÁVŠTĚVA

Nejdřív jsem vytýčil půdorys.
Plošina před jeskyní byla naštěstí rovná a kamenitá, což mi ušetřilo hodně práce. Křoviny, kryjící tak znamenitě vchod do skalní dutiny, rostly na tenké vrstvě půdy a nebylo obtížné odstranit je z pozemku i se zeminou. Varoval jsem se udělat to však dřív, než to místo zacloní před cizími zraky dostatečně vysoká stěna srubu.
Mou paní nejvíc zajímalo uspořádání domu.
A tak jsem jí ukázal, kam postavím pec i s otevřeným ohništěm, či kam se umístí přepážka, oddělující stáj od naší světnice a kde všude budou dveře, okna a také v zadní stěně zamaskovaný otvor, vedoucí do jeskyně. Nechala si vysvětlit, jak míním řešit kout pro kuchyni, aby nebyl tak příliš z ruky od jídelního stolu, a pak svraštila nos.
„Spát se bude v jeskyni?“ zeptala se zaraženě.
„Ne,“ odpověděl jsem, „jeskyně bude sloužit jen jako tajná komora pro kožešiny a zásoby, případně i jako úkryt před vetřelci.“
„Úplně jsi zapomněl na moji světničku!“ prohlásila dost pohoršeně, jako bych se dopustil neodpustitelného hříchu.
Rozesmálo mě to. „Jedna světnice nám stačí a pro dvě postele tu bude místa víc než dost.“
Zamávala odmítavě rukama. „Nechci s tebou spát v jedný světnici.“
„Budeš muset,“ řekl jsem.
Chvilku o tom přemýšlela. „To budu spát radši s Bělkou v maštali!“ rozhodla se nakvašeně.
„Jak myslíš, má paní,“ řekl jsem bez účasti na jejím pohoršování, i když na něm bylo cosi oprávněného. Spát v její blízkosti znamenalo pro mne samotného přemáhání, ale zakázal jsem si podléhat tělesným žádostivostem a slíbil, že se jí ani nedotknu. I nepřímé připomínání toho slibu mě uráželo. „Proč si neumístíš postel za nějakou zástěnu?“
„To by možná šlo,“ souhlasila bez valného nadšení,
„kde jinde bych se v zimě mohla umývat? Čím chceš začít?“
„Nejdřív nanosíme kameny na pec a komín.“
Zabralo nám to celé čtyři dny.
* * *
Není snadné postavit pec s komínem.
Zejména tehdy ne, když člověk něco tak složitého nikdy předtím nedělal a k čemuž nemá ani žádný vzor z dřívějška.
Zubřici muselo připadat, že si počínám jako malý kluk ve hře s kostkami, neboť jsem neustále přerovnával kameny, než se mi podařilo najít ten správný tvar. Trpělivě přivážela loďkou jíl z mokřiny, dost vzdálené od Slunečního kamene. Na břehu pod skálou vyložila z lodě naplněné koše, přendala je na hřbet Bělce, pro kterou bylo hračkou vyšlapat s vlhkým jílem stráňku k jeskyni. Neříkala však nic, protože i provdané ženy obvykle mlčí, když vidí své muže ve tvořivém zanícení. Potěšilo ji však nesmírně, když jsem konečně začal kameny spojovat tou mazlavou látkou.
„Řeknu ti, můj pane, že to přímo vidím!“ chválila mě a snad mě chtěla i trochu potěšit. „Stačí pec ještě nastavit komínem a upeču ti chleba.“
„Do toho mi chybí vztyčit ještě nejmíň pět loktů zdiva, ale i tak nebudeš smět dát těsto do pece,“ krotil jsem ji.
„Musí se zvolna vypálit, aby jíl vytvrdnul a nepraskal.“
Zklamaně zavzdychala. „Měla bych udělat toho tetřeva, aby se do něj nedali červi,“ pravila. „Na východě jsem viděla připravovat ho v pekáči se šalvějí, s nádivkou z jater, hub, pokrouhanýho zelí a cibulek.“
„Kde to bylo, má paní?“
„Dost daleko na to, aby mi trvalo tři roky, než se mi podařilo vrátit se sem po svých, ale o tom já mluvit nechci,“ zavrtěla odmítavě hlavou, „já chci vědět, kdy mám připravit toho tetřeva.“
„Vydrží ten pták ještě dva dny?“
„Moc tomu nevěřím,“ pokrčila rameny, „možná bych ho už měla dát ve starým ohništi na pekáč. Nebo ho mám připravit jen nad plamenem na rožni? Co si o tom myslíš?“
„Dělej, jak myslíš ty. Jíl mi pro dnešek vystačí.“
Zubřice se tedy vydala oškubat tetřeva a rozdělat oheň u přístřešku na břehu říčky a já kladl a vázal jílem další kameny, teď už na další placák, jímž jsem překlenul nad ohništěm horní část pícky s malým otvorem pro sázení chleba. Otvor bude uzavírat poklop z habrové desky. Rozestavěl jsem
tedy nad pecí kouřovou komoru a snažil se ji zvolna zužovat, abych ji vyhnal do výšky, již jako komín.
Mou práci přerušil soumrak.
Odebral jsem se smýt ze sebe upatlanost.
„Ten pták žil snad sto let,“ postěžovala si u ohniště žena, „nevím, kdy se navečeříme, je pořád tuhej.“
Stáhl jsem ze sebe stařičkou halenu i suknici. Spodní nohavice na mně zůstaly i navzdory tomu, že stud a ostych před Zubřicí ze mne vyprchával. Možná se mi nechtělo ponoukat osud, neboť okamžiky, strávené v rouše Adamově před zlatovlasým vojákem, uvízly ve mně jako ostudná vzpomínka, při níž jsem se vždycky roztřásl zlostí i bezmocností.
„Jdu do vody,“ oznámil jsem.
„Než to uděláš,“ zastavila mě, „podívám se ti na ránu na temeni. Dřepni si na zadek!“
Hrabala se mi ve vlasech, pak to trochu štíplo. Ukázala mi stržený strup z pryskyřice a krve. „Kůže ti už moc dobře srostla a jizva ti časem zaroste vlasem,“ pravila spokojeně. „Hlavu si zatím ve vodě nemáčej, na noc ti ale přiložím odvar z heřmánku na obkladu.“
Do vody jsem se tedy jen posadil, drolil z prstů a dlaní zbytky jílu a dlouho se jen tak cachtal. Voda mě příjemně chladila a očišťovala od tělesné touhy, která se do mne občas zahryzla jako marnost. Těšil jsem už na to, že až Zubřice usne, loknu si potají německého vína z čutory, uložené v mém velkém koši, aby se mi lehčeji usínalo. O odvar z makovic jsem vůbec nestál.
Žena nechtěla ztrácet čas pouhým přikládáním dřeva do ohně a připevňovala železné hroty na šipky. Dělala to pečlivě. Nejdřív hrot obmotala k jasanové hůlce lýčím, pak to obvázání zalepila tenkou vrstvičkou horké smoly, aby po vystydnutí bylo pevné a nepohnulo se.
Na řece cosi šplouchlo.
Ozvalo se to znovu a bylo to cosi většího.
„Připrav si samostříl!“ syknul jsem.
* * *
Zubřice ani nehlesla a pouze jsem zaslechl, jak jemně cvakla páka kuše. Zůstal jsem sedět na místě a civěl do přítmí hladiny. V zátočině na našem břehu se objevila postava.
„Pozdrav Bůh, křesťani!“ zvolal nějaký muž. „Když jsem viděl oheň, nedalo mi to a přebrodil se, poněvadž dostávám hned chuť na něco k snědku.“
„Může být,“ řekl jsem, „kde se tu bereš?“
„Chvátám změnit loviště,“ odpověděl, přišel k nám blíž a zůstal stát ve světle plamenů. Oblečený a vyzbrojený byl skutečně jako lovec, ale na rozdíl ode mne tahal všechny své věci na zádech, byl zarostlý mnohem víc než já, měl na krku už nejméně pět křížků věku a zrovna tak dlouho se neholil.
„Chtěl bych někam na Moravu, možná až do Polska. Musím rychle opustit tyhle končiny, jinak by mě klepla mrtvice. „
„Co se ti přihodilo?“
„Sebrali mi víc než polovinu kožešin a z toho, co jsem prodal, zbylo pramálo.“
„Kdo ti sebral zboží? Němci?“
„Jak tohle víš?“.
„Velel jim muž se zlatými vlasy?“
„Ten samý.“
„Jsi Přenosil, nemám pravdu?“
„Ne,“ podal mi ruku, „já jsem křtěný jako Wenzel, ale každý mi říká Vintíř.“
„Mne pokřtili na Jaroslava,“ řekl jsem a ukázal k ohni. „A tohle je má paní.“
Vintíř uctivě smekl. „Dobrý večír, Jaroslavko!“
Jaroslavka kývla čepcem a odložila kuši.
„Až ten tetřev konečně změkne, můžeš s námi povečeřet,“
pozval jsem ho.
„Díky, to se mi hodí,“ řekl vděčně. Crčela z něj voda, neboť se při tom brodění pořádně promáčel, ale nijak mu to nevadilo a mokrý se posadil k ohni. Od ženy obdržel bronzový pohár se slazeným lektvarem z bezového květu, natahoval nos k pekáči a mně se docela líbilo, že ty zvědavé choutky ani nezastíral. „Proč sis myslel, že jsem Přenosil?“
„Nahlásil v Pelhřími, že ho taky obrali.“
„Já nehlásil nikomu nic, protože se nehodlám poddávat vnukovi bratrovraha, co zamordoval Václava,“ pravil Vintíř. „Proč si myslíš, že ti vojáci jsou Němci?“
„Mluvili tak.“
„Ale taky mluvili po našem,“ kroutil hlavou host. „Už jsi viděl Němce, aby mluvil po našem? Něco mi na tom nesedí.“
„Myslíš, že jsou to vojáci Přemyslovců?“
„A proč by ne?“
„Hovořil jsem s jedním u Nežárky, jenž je přímo lovčím komořího knížete Boleslava,“ připomněl jsem událost, která mě potkala dřív, dost daleko odtud. „Přesto se mu stalo totéž. Obral ho voják se zlatými vlasy.“
„Divná věc.“
„Jak se zlatohlav dozvěděl o tvém tábořišti?“
„Bůh suď!“ pokrčil rameny vztekle Vintíř. „O mně neměl nikdo ani ponětí. Jednou se motal poblíž sice jeden lesní muž, ale blíž nepřišel, aby se představil.“
„Jak vypadal?“ vmísila se nečekaně Zubřice.
„Jako každej lesní muž,“ odpověděl a ušklíbl se. „Pro mne tihle lidi, co pořád žijou divoce, vypadají všichni úplně stejně. Tobě se to nezdá?“
„Ani ne,“ pravila podala hostovi kus tetřeva i s tou nádivkou.
„Věřte mi, všechno je to jedna sebranka, a radši od ní dál,“ mlaskal host. „Bože, to je dobrota!“
„Ale tebe neobral lesní člověk, že ne?“
„Jeden si v tom nevybere,“ přežvykoval spokojeně host. „Oni kradou jako straky všichni. Proč myslíš, Jaroslavko, že chci od lidí co nejdál?“
„Nemáš lidi rád, Vintíři.“
„To máš svatou pravdu, Jaroslavko,“ prohlásil, otočil hlavu ke mně a vycenil prořídlý chrup. „Tím nemyslím zrovna vás, poněvadž potkat dneska dobrého křesťana s tak šikovnou a hezkou ženuškou, to je věc k nezaplacení. Měl jsi štěstí, chlape!“
„Nestěžuji si, hodláme se tu usadit,“ řekl jsem. „Jak jsi vlastně ve mně poznal křesťana, Vintíři?“
„Ani nevím,“ pokrčil rameny starý lovec, mnul si bradu a pořád na mne zíral, „ale jako bych tě už někdy spatřil, Jaroslave. Tys člověk od Přemyslovců?“
„To tedy ne!“ oklepal jsem se.
„Myslel jsem si to,“ pravil opatrně. „Máš mluvu, oči, nos a pohled, jaký patřil k nejlepším křesťanům, co já znám, a co jsem je někde poznal.“
„Kde?“
„Na Libici. Lovil jsem kdysi pro knížete Slavníka, ale potom, jak odešel ze světa a začaly ty půtky mezi rody, odválo mě to do těchhle pustin.“
Trochu mi zatrnulo.
Měl pravdu, byl jsem si se svými bratranci nevýslovně podobný a nechápal jsem, jak mohl tu podobu postřehnout přes mé dlouhé vlasy a plnovous, zakrývající mi půlku obličeje. Jeho jsem si z Libice nepamatoval, což nic neznamenalo, neboť on trávil svůj čas v lesích a na hradišti mne mohl snadno minout. Neměl jsem však sebemenší vůli o tom hovořit.
„Říkáš, Vintíři,“ zamluvil jsem řeč o minulosti, „že se ti líbí, jak tady se ženou žijeme?“
„Kdybych já uměl sehnat křesťanskou holku, aby se mnou odešla ode všech lidí, jako jsi to uměl ty, Jaroslave, asi bych se k tomu odhodlal taky,“ řekl rozšafně Vintíř, ožil a mrkl na ženu. „Věřím, Jaroslavko, že tě muž samou láskou nosí na rukou!?“
„Ujde to,“ pravila Zubřice a ani nemrkla, „on leckdy i křesťan může pobrat trochu rozumu.“
Vintíř se rozchechtal, až mu zaskočilo sousto. „To je dobrý, tohleto! A jakým jménem seš ty vůbec pokřtěná?“
„Můžeš mi říkat Beoegina, jestli se ti chce.“
„To je snad biskupem nově blahoslavené jméno?“ podivil se Vintíř, když se mu to jméno nepodařilo vyslovit.
„Kdepak, po vašem to jméno znamená zubřici.“
Návštěvníkovi to konečně došlo, doslova ztuhnul a já se rozeřval smíchy, jak lapá po dechu. „Moje žena pochází taky z lesa a je pohanka, tos nepoznal?“
„Ne,“ vykoktal ze sebe Vintíř kysele a hledal slova pro zmírnění vlastního trapného pocitu. „Řekl bych... Hlavně, že je poslušná... Že to mezi váma klape... No, nemám pravdu?“
Pohanka se přidala k mému řehotu. „Klape nám to opravdu ohromně, Vintíři, to bys nestačil koukat, jak ohromně!“
Smích se utlumil v požitku z tetřeva.
Měl jsem dojem, že Zubřici vrtá cosi hlavou.
„Vintíři,“ ozvala se, když jsme už obírali kostičky a nádivka zmizela v žaludcích, „já vím, že všechny lidi vidíš stejně, ale nemohl by sis kvůli mně vzpomenout, jestli ten muž, co se motal kolem tvýho tábořiště, neměl na sobě něco zvláštního, či jinýho, než ostatní?“
„Vypadal stejně!“ odpověděl Vintíř tvrdošíjně.
„Třeba se ti vybaví nějaká drobnost,“ naléhala moje družka, „nějaká ozdoba...“
„Neměl ozdoby.“
„Ani ses se ho nezeptal, co u tebe hledá?“
„Byl daleko, musel jsem to na něj zařvat.“
„A co?“
„Zařval taky a ptal se mě, jestli nemám trochu kvasu,“ vzpomínal host, „a když jsem mu řek, že to nepiju, zmizel mezi stromy a víc se neukázal.“
„A to je všechno?“
Kývl hlavou a zvedl se od ohniště. „Nebude vám vadit, když se uložím na noc támhle mezi ty jedle?“
„To víš, že ne, Vintíři,“ řekl jsem a zavíraly se mi oči a hlava mi padala, jak sám jsem toužil po spánku. „Ty stromy brzy padnou pod mojí sekyrou, tak si je užij v pohodě!“
„Dobrou noc, lidi!“ rozloučil se Vintíř. „Moc rád jsem slyšel, že vám dvěma to tak klape.“
Vydal se potácivým krokem ke stromům, za nimiž Zubřice vyhledávala při koupání úkryt před mými zraky. „Ty, Vintíři, počkej!“ zastavila ho. „Jakou řečí jsi mluvil s tím pohanem?“
„Tou samou, co teď,“ odpověděl Vintíř a potácel se dál.
„Dobře se vyspi!“ popřála mu Zubřice a sebrala svou rohož u ohniště. Rozložila si ji vedle mého ležení přímo pod přístřeškem. „Dneska přespím tady u tebe, můj pane.“
„Co se to děje?“ zeptal jsem se udiveně.
„Nechci, aby si ten člověk myslel, že nejsem poslušná a že to mezi náma neklape tak, jak on si představuje,“ sdělila zcela nepokrytě a neopomněla ovázat mi hlavu obkladem. „Jsem
už utahaná jako vůl, nádobí umyju ráno.“
„Jsi pokrytec, má paní!“
„To se ví, můj pane,“ zazívala, „a spi už!“
A obrátila se ke mně zády.