Chytil jsem sumce. Dobrý metr sedmdesát, osmdesát kilo živé váhy. Jak? No, docela jednoduše, za límec. Abyste tomu rozuměli. Původně jsme se s dědečkem vypravili k Olšavě nachytat drobné rybky, abychom mohli políčit na štiku. Jednou kdosi dědovi řekl, že čas strávený u vody se nepočítá, snad proto tak rád chodil na ryby. Něco na tom určitě musí být, když je do dnešních dnů pořád tak plný energie a chuti do života, jako by se skutečně tam u vody pro něho zastavil čas. Brzy se k němu začal připojovat jeho malý vnouček. Šel jsem s ním i toho dne.

Vzali jsme velkou zlatě se lesknoucí pikslu od okurek s přidrátovaným uchem, gumáky, čeřen a šlo se. Nesl jsem složenou síťku a do kroku si pohupoval plechovkou, dědovi se na rameni kolébalo dlouhé bidlo násady. Pod splavem, který svého času pomáhal stavět dědův tatínek a který od té doby hučí tak, že si vysloužil přízvisko „Hučák“, jsme složili čeřen dohromady. Nořili jsme síť do vody a zase jsme ji vytahovali ven a plechovka se plnila běličkami a hrúzky. Občas se nám podařilo nabrat okouna nebo tlouště, divoce kolem sebe tloukl ocasem, dokud se mu nepodařilo ze sítě vyskočit a opět vklouznout do vody.


Zbývalo ulovit několik posledních rybiček. Děda vhodil síť do vody, chvíli počkal a potom ji začal zvolna vytahovat. Jako vždy to šlo ztuha, bidlo bylo těžké a také voda prosévaná sítí něco vážila. Najednou ztratil dědeček na hladkém kameni rovnováhu, zavrávoral a už seděl ve vodě. Ještě že jsem ho v poslední chvíli zachytil, jinak se mohl v naší milé Olšavě vykoupat celý.

Pro ten den bylo dorybařeno. Dědeček vylil vodu z gumáků, svlékl si promáčené tepláky, jenom trenýrky mu zůstaly, a šlo se domů. Byla to veselá cesta plná úsměvů na všechny strany a také babička se krásně smála, když jsme líčili, jakého sumce jsem ten den ulovil.

Pozn. redakce: Příběh je ze série Hledači pokladů