Michal Čagánek: Zrnka a zrníčka

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Potřetí vychází děda na verandu, aby si zastínil oči dlaní a díval se daleko daleko, přes zahrady až k polím. Současně napíná sluch. Nic. Chvíli přechází po dvoře, potom se na několik okamžiků ztratí v domě, hned je ale zase venku a upíná zrak k obzoru. Konečně se mu rozzáří oči.
„Už jede!“ vykřikne a seběhne na dvorek k připraveným pytlům, plachtě a lopatce, všechno to naloží do auta. Už je tu i táta a já tu jsem, docela malý človíček toužící po obrovském zážitku srovnatelném snad jen s příchodem Ježíška na Štědrý večer. K našemu poli se blíží kombajn. To si přece nemůžu nechat ujít!
Je tam, skutečně, mohutný, silný a tajuplný. Spásá sousedovo pole, jako obrovská housenka posouvá se vpřed. Úzké políčko mizí mu rychle v útrobách, jednou tam, jednou zpět a úroda je v bříšku, zatímco na poli zůstaly jen pásy slámy. Krásně voní a zvedá se z nich prach, jemňounký prášek léta zlacený sluncem. Mé oči se však dívají jinam a nic jiného nevidí, než onen nádherný pracovitý stroj, o kterém mi děda namluvil, že ho přes zimu nechávají odpočívat zaházený v seně. Dlouho jsem mu to věřil.
Hotovo, z obilného lánu je strniště. Kombajn stojí na příjezdové cestě a tráví. Dvířka kabiny jsou otevřená, řidič se vyklání ven, aby uvolnil dlouhý krk výsypníku. A už je zpět v kabině a pod výsypníkem je rozvinutá plachta a jakési tajemné povely jsou slyšet, ve vzduchu zvláštní napětí, jaké bývá před bouří. A v kombajnu něco zahrčí a chlapi vezmou za okraje plachty a do náručí se jim sypou zlaté dukáty. Hřmí to a prší a rozstřikuje se jako v opravdové bouři. Chlapi odvracejí tváře, ale drží dál a na hlavy se jim snáší zlatý prach a ukládá se jim ve vlasech a na montérkách. Burácení motoru zesílí, kombajn se začne třást, děsivě se třese a vydává ze svých útrob poslední zrnka a zrníčka.
Tak. Řidič se natáhne přes bok svého stroje, jako bleška vypadá na velkém psovi, kterého si ochočila. Soused čeká, až dá výsypník zpět a znovu vsedne do kabiny, vsedne prudce, péruje a přijímá papírek, o kterém vím, že jsou to peníze. V druhé sousedově ruce se vznáší skleněná lahvička, ploskačka slivovice, celou dobu, co se řidič věnoval výsypníku, se v ní vznášela, jen tak si poletovala vzduchem a čekala, nyní je její chvíle. Vznáší se výš a výš k řidiči, řidič však vrtí hlavou a zavírá dvířka, ještě jedno pole ho čeká. A to je naše pole.
Táta s dědou pomáhají sousedovi plnit zrno do pytlů. Pomáhal bych taky, nadevšechno miluji nořit dlaně do bedny s obilím, když mě pro něho děda pošle na půdu, nabírat lopatkou a sypat do kbelíku. Ale jsem malý, dlouho by mi trvalo, než bych naplnil velký pytel a chlapi spěchají. Já nespěchám, sedím v kombajnu, hned vedle řidiče, dívám se na něj a na pole, dívám se z kabiny, vznáším se v kabině, jak astronaut v raketoplánu se vznáším.
Sedadlo péruje, řidič se usmívá, má velké ruce, drží je na volantu, na mojí hlavě, na chvíli položí jednu ruku do mých vlasů, rozvíří vlasy, řekne něco, co si nezapamatuju, co mě však učiní nevýslovně šťastným, neboť to řekl pan řidič, neboť to řekl v kombajnu a mně.
Tak když přejedeme pole tam a zpět, tak když spolu „pomlátíme“ obilí a řidič se natáhne k výsypníku a já sklouznu z pérujícího sedadla a z kabiny, abych se nohama opět dotkl pevné země, nejsou to už stejné nohy, které vstupovaly do kombajnu a není to ten samý chlapec. Je to malý dospělý muž a jeho srdce je zalité blahem. 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jana Šindelářová www.janasindelarova.estranky.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 05. 2008.