Flašinety pod Ještědem

Pár dní zněl Libercem flašinet. Abych byl přesný, bylo jich víc. Pánové i  dámy točily klikou mechanických strojků v dobovém oblečení prodavačů hudby, městských zákoutí a rynků, dvorků a pavlačí. Jakoby se psal konec 19. století. Pruhované kalhoty, námořnická trička, tmavé buřinky. Nikdo z nás už nepamatuje jejich slávu a původní barvy, a přitom v uších zní podmanivá hudba. Není divu, že i dnes jsou pro nás tóny flašinetu krásnou nostalgií zašlého století.

Mám před sebou na zdi nesmírně krásný barvotisk, barevnou grafiku velkého pražského umělce Emila Orlíka z počátku minulého století. Ústředním motivem je flašinetář. Stojí v průjezdu domu, hraje a čeká na odměnu. Liší se hodně od těch před libereckou radnicí. Nenechává se fotit, nedává rozhovory novinám, stará rakouská vojenská čepice dává tušit, že penze bývalého vojáka nebude závratná, starý kabát a šála, že už je sychravé počasí. Hlava skloněná a z výrazu obličeje je znát, že tu stojí už dlouho a peněz nepřibylo. Dvorek vůkol je prázdný a je zřejmé, že jen tak někdo neběží, aby flašinetáře obdaroval. A tak to šlo den po dni, pouze exteriér se měnil co chvíli. Z tváře hráče vyzařuje stoický klid, smíření s osudem.

Hudba flašinetu je prazvláštní, trochu jak zvuk polnice, houslí a harmoniky. Změť hlasů na kyjevském nádraží a před kostelem církve, kde holdují pravoslavní. Flašinet je malý zázrak jedné velké industriální doby, kdy patřil do koloritu svého času. Zrodil se a umíral otočením kliky na boku skříňky. Vzdoroval času, prosperitě i chudobě. Byl vstupenkou do zahrad bujarých květin i polního kvítí rostoucího na mezích. Kozí nožky, starý kočárek, trnož či jenom tak stával flašinet u nohou svého pána jako vzorný, vychovaný pes. Pes různé barvy, rasy či postižený různými chorobami. Stál a musel stát, dokud pán neporučil: „Jde se domů!“

Pokud ji měl, i opička poskočila s příslibem dobrého jídla, pomáhala uklidit. Však také tomu, co vozík s flašinetem tlačil, modral nos. Buď z častého pití rumu, nebo stačila i prostá zima, aby mu zmohutněl a zčervenal. Nebyl ten život tenkrát lehký, věřte mi, ani pro toho, kdo libozvučnou hudbu rozvážel. I s hrubou silou se potázal, když hrával pod okny někoho, kdo o to nestál, vyspával žal či opičku. Těm do zpěvu nebylo. A  přiznejme si, flašinet, to byla odrhovačka, byť smála se i plakala. Verš často pokulhával, klika brzdila rychlost. K tomu šly na dračku ještě kramářské písně a tištěné se nabízely hojně ctěnému obecenstvu. Záleželo, kdo tomu všemu velel a kolik mu bylo let.

Unavený kůň už netáhne a ani ten, kdo sílu ztratil, kolem klikou neotočí, píseň nezapěje, písničku vytištěnou neprodá, a tak se P. T. ctěnému obecenstvu v celé parádě neukáže. A že to byl sukces, vážení! Téměř, jak na  divadle derniéra. Záleželo to jen a jen na chlapovi. Co umí, jak je při  síle. Co vypil kontušovky nebo čerta, zda tohle řemeslo dělá se ctí nebo to je jen – trafika. Válečný veterán ví své a svého si potichu hledí. Naopak mladý zelenáč by chtěl klikou od bedýnky zničit svět.

Ano, vážení, to byl svět babiček a jejich krinolíny, rakouské a První republiky zašlé slávy. Policajtů, co nosili na čepici pravé kohoutí peří, na zádech těžkou flintu s bajonetem a vyháněli z lesa babky, co si v nůších nesly roští… Byla to krásná doba, byť ještě nebyl penicilin.