Sníh

Je teprve začátek prosince roku 2010 a sníh zasypal dvojměstí Jablonec - Liberec. Města se oblékla do svátečního, do bílého. Celé okolí je v bílém, září jak šaty, které si oblékla nevěsta. Sníh padá dál, tančí a skotačí. Celý kraj si oblékl bílý frak, bílé boty, čepici, rukavice z bílé příze, bílé náušnice. Kolem se vše topí v bílé mlze a jen černí ptáci nevěřícně tiše sedí na stromech. A lidé? Bílá uniforma rakouského důstojníka, bílé pláště zdravotníků, těch co pečou z bílé mouky i těch, co staví sněhuláky.
Města jsou stavebnice plná překvapení. Jindy si člověk tak neužije. Sníh kolem poletuje a přitom všem město je pod sněhem, ale žije. Sníh se záhy stěhuje. Někdy trochu legračně z chodníku do ulice a z ulice na chodník, než sníh někdo naloží na náklaďák a odveze za město. Nastal ráj pejskařů; málokdo najde, co jindy sebere, dá do pytlíku a vyhodí do kontejneru. Pár nohou se zlomí, na chodník spadne rampouch... Autobus, tramvaj přijede o něco později, ale přijede. Kdo jede vlakem, aby si přivstal a přesto těžko včas přijede.
A bylo, nebylo: když bylo sněhu málo, to se pak vzpomínalo, když napadlo moc, nadávalo se. Sníh je opravdu nejkrásnější na horách, jinde tak na ochutnání, na špičku nože. Nosívá s sebou komplikace a proto žádné oslavy. Umí být silný, křupavý a hravý, prvních deset minut. Městský člověk pak znervózní a začne se ptát: Čím jsem si tohle nadělení zasloužil? A čeká, že zase tak, jak sníh přišel, tiše zmizí. To ale nebývá zas tak pravda. Nejdřív přijde břečka, po ní většinou i velká voda a záplavy.
Zatím tu je ta první etapa, sníh krásný, bílý, romantický. Blíží se čas vánoční. Pokud tohle nadělení vydrží, tak fajn, dobrý, ale hned po svátkách se dohodneme: konec návštěv. Balíme kufry, milá zimo a šup, zpátky na hory. Města se vrátí ke své šedi - dost bylo rozmáčené obuvi. Užili jsme si, děkujeme, odejděte, zvláště, pokud jde o sníh už notně špinavý. V únoru a v lednu snad jenom trochu nového – pro okrasu. Jinak dost a šmytec. Kdo má tu nádheru pořád uklízet? Čeho je moc, to záhy omrzí. Kopce sněhu jednou za rok a pak už pac, to postačí. Mějme ohled na seniory, boty, nemocné. Ti všichni, spolu se mnou, si tak zhruba za měsíc přejí konec zimy, sněhové kalamity a sněhu za límcem na košili, když studí a stéká níž. 
 

Drobná pohlazení

Ve světě hřmotu, hlasitého křiku, řvaní rádia nebo televize od sousedů je tenhle pocit nejsladší. Ten, který se nám vybaví, ucítíme-li vůni, která nás provázela cestou štěstí, neznalosti a bezstarosti. Ta doba už je nenávratně pryč. Kolik, že nám to bylo? Pamatujete, jak dříve vonělo ranní kafe, odpolední buchty, sádlo a škvarky, převařené mléko doma v hrnci? Nedělní oběd, když vaše máma přinesla domů recept od sousedky a vyzkoušela novou bábovku, vánoční cukroví, domácí čokoládu, pracičky?
Jak voněla každá skříň i krém na boty? Podle vůně jsem dělil od sebe i moje dvě babičky. Ta jedna byla z české chalupy od Příbrami, ta druhá z německého prostředí z Nového Města pod Smrkem. Jak daleko měly od sebe, tak blízko tím, jak voněly. Každá si s sebou přinesla na svět jiné koledy, zvyky, co dělat, jak uvařit. I jejich peřiny jinak voněly i jejich husy jinak kejhaly. A přesto, jsem už druhý den jsem, že jsem tu doma, byť každá mluvila jinou řečí. Když někdo tenhle pocit má, nemusí hledat slovník. Ta intonace řeči, krajíc chleba máslem mazaný otevře všechny cesty, ba i cestičky… Do databáze mozku se uloží každý vjem, aby pak po sto letech, řekl: „Stůj, tahle vůně – vzpomeň si!“ A ty se řítíš časem kamsi ke kořenům, aby sis vybavil onu šťastnou chvíli, která ti otevřela branku do zahrady kouzel – tvého mládí. Letmý polibek, pohlazení, šepot tajemného přání, lísteček její rukou psaný. Čas, kdy ty a ona, ona a ty, jen vy dva a vítr, který si pohrával s listy stromu.
Tak nějak voněla a zněla k ránu i tráva, mokrá a studená. A ty bez ponožek, boty zůstaly na schodech. Ve stanu bylo vydýcháno, sem tam i kapka, jak na plátně se srážel dech. Vedle tebe ještě spal Petr, Pavel nebo to byla Gábina, Hanka, Věra, Jarmila… Ta vůně, ach ta vůně těla, rozpáleného, rozpečeného starého rohlíku. Melta, co babička vařila. A potom k obědu svíčková a k ní za padesátník třeba malinová limonáda. Děti vypijí všechno, mají kachní žaludky.
Proboha, na psa a kočku bych zapomněl! Pes, když zmokl, zasmradil v tu chvíli celý byt. A babička to přešla mlčky, však on i chlap to uměl. Co by vám vyprávěla. Ale vyprávěla ráda, však taky hodně toho po ní mám. Chlapa ke slovu nepustila, sněm sousedek u plotu či na ulici to byl problém. Ten den se i stalo, že nebylo uvařeno. A my jsme vedle nich stáli a poslouchali. Semlelo se všechno, co se kde a kdy stalo. Nitka na nikom, jak se říká, nebyla ušetřena. A v tom všem jsme vyrůstali. Nějak bezhlavě, chaoticky, normálně. Sem tam škola, ale hlavně prázdniny u babičky. Esence všech těchto vůní působí jako feromon, jako když sirény svým zpěvem lákaly námořníky… Pak je lepší zalepit si uši voskem a spolu s Odysseem plout dál, dál do Ithaky, dál od snů nebo k nim blíž…