Egon Wiener: Mám rád všechna zvířata, raději snad ta chlupatá

Rubrika: Literatura – Fejetony

Mám rád zvířata s dost podstatnými výhradami. Dovedu si to zdůvodnit pádnými argumenty. Jsou inteligentní a ve vztahu se mnou mi to dávají najevo. Od malička.

Jsem o něco starší. V kleci mám andulku. Učím ji mluvit. Nemluví. Učím ji cizí řeči. Ve škole se učíme rusky. „Spasíba - děkuji,“ řvu na nebohou andulku už měsíc, ráno, večer, když přijdu ze školy. Nic. Andulka je němá a pravděpodobně od narození i hluchá. Už si nevím rady. Přizval jsem na konzultaci strýčka Valtra, tehdy začínajícího odborníka na příbuzenské žluté kanáry, ale nic. Ze zoufalství nad tím, že hmota, v tomhle případě obalená žlutým peřím, zvítězila nad duchem, ji ke slovům – spasiba – děkuji, přidám potichu: „Ty mrcho, trhni si.“

Nevzdával jsem to, a pak jednou to přišlo samo od sebe. Přijela k nám návštěva, tetička z Prahy, už velmi stará dáma. Šlo jí především o to, zda to budeme my, kdo po ní bude jednou dědit. Přijela si nás proklepnout, prověřit. A co čert nechtěl, všichni dospělí se něčím chlubili, a tak jsem se rozhodl, že to taky zkusím. Co když konečně andulka promluví.

Pozval jsem tetičku do svého pokojíčku a chlubím se tím, co kde leží, a že si sám uklízím. A slyším, jak tetička říká – bravo, a tenhle ptáček, umí mluvit?... Andulka se na ni podívá a bez vyzvání zaječí: „Spasibo – děkuji, babo šeredná!“

Když nám později tetička zdůvodnila, proč nám nic neodkáže, použila i argument „babo šeredná“. Ano, andulka přidala to, co slyšela od mého tatínka. Když jsem byl ve škole a táta měl odpolední, tak chodil andulku učit slova spasibo – děkuji a myslel na to, jak mi nepomáhá. No a přitom si párkrát vzpomněl na pražskou tetičku a vyklouzlo mu: „Babo šeredná!“

Od návštěvy pražské tetičky u nás doma andulka zobáček nezavřela a musela jít z domu. V té době hlasatel v rádiu často uváděl, co řekla ministryně Anežka Hodinová – Vzpurná. Andulka počkala, a když se hlasatel nadechl, zaječela jako na lesy: “Baba šeredná…“ Prostě zvířátka nebyla moje taneční parketa.

Bylo mi 14 let a přes ulici v zahradě bydlela spolužka s mimořádným sexy předkusem a jménem neméně přitažlivým– Indula Vydrová. Strašně jsem jí chtěl….ukázat vycpaného aligátora, který na mou adresu dorazil z Venezuely od strýčka námořníka. Ten dobře věděl, že pokud si dítě hraje se zvířaty, leccos od nich pochytí. Byl už moc dlouho na moři, a tak mu přišlo normální poslat mi aligátora plněného pilinami. Podotýkám, psal se rok 1959… Krokodýl, kajman či aligátor, mně to bylo fuk, hlavně, že došel. Máma s tátou si ještě dlouho ťukali na čelo, přišla-li řeč na námořnictvo.

Já to viděl jinak. Nalákám Indulu k nám domů, podívat se na tu vycpanou obludu. Byla dokonalá. Otevřená tlama, v ní kompletní řada špičatých zubů, kůže pravá, na délku velikosti určitě jednoho metru. Nenapadlo mě nic lepšího, než do tlamy té vodní obludy strčit něco pro Indulu, a  pak ji přesvědčit, aby tam strčila ruku a vytáhla si to jako papoušek, co tahá na poutích v obálkách štěstí. Co myslíte? Ta kajmaní mrcha vycpaná v ,,posmrtné křeči“ zaklapla tlamu, když tam měla Indula ruku až po zápěstí. Neptejte se mě prosím na nic…

Krokodýlovy zuby byly infikovány něčím, s čím si běžně v Karibiku hrají malé indiánské děti a co zabíjí papoušky, vorvaně a co neohrožuje lidi. Indule ruka na půl roku ochrnula a půl vesnice s námi do smrti nemluvilo. Potvoru mořskou jsem později prodal na blešáku prvnímu zájemci. A zvířata už chci vidět jenom v ZOO.

To mi bylo o hodně víc, když jsem synovi ukázal, jak jsou ti vodní ptáci s velkým zobákem a lalokem pod ním hloupí, a že je zajímá jen žrádlo – ryby. Čtyřletý Jakub má oči navrch hlavy. Já zvoním svazkem klíčů pelikánovi nad otevřeným zobákem, když náhle cvak! a klíče mizí v jeho zobáku. Jakub mává radostí ručičkama a křičí: „Ještě, táta krmí, krmí….“

Klíče mi vedení zoologické zahrady vrátilo. Souhlasil jsem, že mě uvedou v textu na nástěnce, kde píší o lidech lehce postižených dysfunkcí mozku, krmících zvířata…. Od té doby si o zvířatech jenom čtu a můj oblíbený autor je Jaroslav Hašek. Máme stejné zkušenosti a zvířata milujeme, i když nemusíme…

Jsou mi čtyři roky a hlídá mě pes, místo, aby to bylo obráceně. Ještě dneska slyším, jak maminka říká Rexovi: „Jdu k sousedce pro vajíčka, dej na Jiříčka pozor.“ Jen co maminka zavře vrátka, Rex zvedne jednu zadní nožku a skropí mě svou močí. Rozvážně, uváženě si mě označí, jsem součástí jeho území, a mně je k pláči. A maminka, když se vrátí, ho ještě pochválí a to počůrání jde na vrub mému svěrači. Měl jsem si říci, když to sám neumím, asi Rexovi….

Ilustrace: Eva Rydrychová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 12. 2012.